Tatínek mě měl sice velmi rád, ale vychovával mě přísně a podle starých pravidel. Jakoukoli nešikovnost komentoval slovy jako: „Ty jsi teda trdlo, z tebe nic kloudného nebude“. Pochvaly jsem se dočkala obvykle jen za výkony patřící do „mužského“ světa – přeplavání údolní nádrže, namíchání kolečka malty a podobně.

Bydleli jsme ve velkém městě velmi kopcovitého terénu, víkendy a část prázdnin jsme trávili na chatě taktéž v kopcovité přírodě, takže moc možností zvládnout kolo nebylo. Přesto na mé jedenácté narozeniny otevřel tatínek kufr našeho auta a vytáhl jízdní kolo – skládačku.

Smontoval ji, poučil mě, ať na přední brzdu nešahám, že bych přelétla přes řidítka a zadní brzda – to je šlápnutí dozadu. Ozkoušej si ho tady na zahradě, pohladil mě. Naše zahrada začínala u vrat poměrně prudkým sjezdem, který se zatáčkou stočil na uměle vybudovanou rovinku, na které jsme odehráli řadu badmingtonových zápasů. Vytlačila jsem tedy kolo vždy do čtvrtky kopce, nasedla na něj a sjela ke dveřím chaty. Docela mi to šlo.

Jenže to by nesměl přijít můj o čtyři roky starší bratr. „Nebuď srab, vem to od vrat.“ „Když ale já…“ „Povídám, nebuď srab.“ Tak jsem kolo vytlačila k vratům a pustila se na něm dolů. Již v polovině kopce mi bylo jasné, že to nevytočím! Místo, abych šlápla dozadu, volala jsem jenom pomóóóc a už jsem přelítla přes zítku tvořící opěru rovné plochy hřiště. Přistála jsem u smrčku, s konví na hlavě, kolo nabodnuté na tyč u stromku.

Po rodičovské kontrole mého zdravotního stavu se se mnou tatínek, stále kroutící hlavou, že zrovna on má doma takového nemotoru, vydal cvičit na lesní cestu. Vytlačili jsme kolo na kopec a začali trénovat na rovné „hřebenovce“. Lesní cesta byla sice rovná, ale plná kaluží a výmolů a úzká na jedno auto. Jezdila jsem sem a tam s očima zabodnutýma do cesty, abych se nevymlela v nějaké kaluži, když tatínek zavolal: „Pozor, auto!“ Zvedla jsem hlavu a uviděla v protisměru přijíždějící vůz.

Bylo dost času zastavit, slézt z kola a odtlačit ho kousek do lesa, ale já opět, ztuhlá úlekem, jsem strhla řidítka do lesa a šlapala, dokud jsem nenarazila na smrk. Tatínek ztratil řeč. Do jedné ruky vzal kolo, za druhou vzal mě, mlčky jsme došli na zahradu, kde tatínek složil kolo do kufru auta a opět ho prodal. Na bicyklu jsem se naučila trochu jezdit až na prázdninách u kamarádčiny babičky v Polabské nížině a pak s vlastními dětmi.

Pod dojmem těchto zážitků jsem na střední škole v době, kdy jsme měli nabídku udělat si cenově výhodně autoškolu, tuto možnost odmítla. Na tatínkovu námitku, že mít řidičský průkaz dnes patří k všeobecnému vzdělání, jsem odpověděla přesně v duchu jeho výchovy (být odpovědná, pravdomluvná a upřímná): „Co mi bude platné všeobecné vzdělání, když budu ve vězení za to, že jsem někoho zabila autem?“

Bez řidičáku jsem vydržela do třiceti let, přestože jsme hned po svatbě bydleli nejdřív na vesnici a potom na úplné samotě. K rozhodnutí, že se prostě naučit řídit musím, mě přivedl až úraz mého ročního synka, který si rozrazil hlavu o topení. Manžel byl opět služebně mimo a já s krvácejícím chlapcem v náručí a s dvaapůletou dcerkou za ruku běhala po výzkumném ústavu a sháněla někoho, kdo mě odveze k lékaři.

Před podáním přihlášky jsem s naší škodovkou vždy po večerech trénovala na alsfaltkách výzkumáku a teprve, když už jsem měla auto technicky jakžtakž zvládnuté, začala jsem chodit do autoškoly. Po ukončení autoškoly mi manžel s důvěrou půjčoval auto na cesty po okolí bydliště po úzkých okolních vesnických uličkách, brzy jsem byla donucena používat i služební auta a dnes mě řidičák částečně živí.

O snižování a zvyšování sebedůvěry

Obvykle moc sebedůvěrou netrpím, obvykle jsem ochotna přiznat své opomenutí, zapomenutí, chybu a mýlku, a protože se to dnes v naší společnosti moc nenosí (bohužel), podle názoru některých kolegů až moc často. Na druhou stranu, abych se odvážila některých každodenních úkolů (třeba se ve sněhové kalamitě dostala do práce a na kontrolu), musím si své sebevědomí zvyšovat a dělám to takovým legračním způsobem.

Nahlas se přesvědčuju: například – jsi dobrá řidička, najezdíš za rok přes 20 000 kilometrů, jezdíš v létě, v zimě, za každého počasí, střídáš auta, dobře se orientuješ v neznámých krajích a městech, to prostě zvládneš. Ale ouha. Nesmím to brát tak doslova.

V předvánočním uříceném čase zavolala investorka, že 28.12. budou kolaudovat stáje u nich na statku, jestli se tam z KVS dostaneme. Omluvila jsem se, že už čerpáme dovolenou, protože možnost převodu do příštího roku je značně omezená a možnost proplacení není žádná, ale že bych přijela tedy dnes po pracovní době (kterou mám už zaplněnou úkoly), na stáje se podívám a stavebnímu úřadu napíši své vyjádření.

Kde že se statek nachází? Na samotě? Vede tam jenom polní cesta? Jakže se to tam jmenuje? No nic, to najdu. Koukla jsem na internet a usoudila, to je jasné – těsně před touto vesnicí odbočit vpravo, za 2 kilometry jsem v údolí u potoka. Protože je zima, vytanul mi na mysli ještě plán – místo svého třídveřového tříválce si na polňačku radši půjčím manželovo SUVéčko.

Samozřejmě, že jsem se v práci zdržela (mobil na investorku zůstal v kanceláři), doma na dvoře jsem jen přeskočila z auta do auta a co nejkratší cestou k cíli. Co na tom, že přijedu z opačné strany, orientovat se přece umím. Tady je ta vesnice, těsně za ní – hele modrá značka, po asfaltce, název samoty na ní. Uzoučká asfaltka se brzy změnila v lesní??? cestu a vedla do kopce, místo z kopce, ale na modré značce jsem. Tady je závora?! Ale otevřená, a taky to už začíná klesat. Jenomže se to pořád zužuje. Ale klid, tady stojí nějaké auto.

Modrá značka mě stále doprovází. No, tohle klesání je ale sakra ostré a ještě ty větve od těžby dřeva. To bych svým autíčkem neprojela. Ale tady se stejně neotočím a vycouvávat tohle? Už tam budeš, už je to dlouho, co se tady motáš. A máš čtvrt hodiny zpoždění. A hele. Jsi u potoka. To bahno tady. Ty brďo.

Doufám, že se automaticky zapne pohon všech čtyř kol. Jo, ještě jedeš. Jenže tohle? To tedy ne. Přede mnou vyjeté koleje, do půlky naplněné vodou, nejméně půl metru hluboké, dva metry dlouhé, nalevo prudký svah k potoku, napravo zalesněný svah, auto je široké, tady prostě končím. Šup z auta, už jsou slyšet štěkat psi, už jsem u cíle.

Ano. Od cíle mě dělilo 200 metrů, ale nepřekonatelných. Jsem očekávaná, investorka – paní inženýrka, architektka, také ing., a její dcera, taktéž vysokoškolačka, se na mě dívají s neskrývaným překvapením: „Vy jdete pěšky, paní doktorko?“ „Ne tak docela, přijela jsem po modré značce.“ „Cože, to ani nevím, že tady je?“ „Také už tuším, že to nebyla ta správná cesta, nemáte tu někde šikovného chlapa?“ „Bohužel, manžel i syn jsou dnes pryč.“

„Ale já se odtamtud nějak musím dostat, přímo zpátky to také nepůjde, mohly bychom, prosím, tu kolaudaci odložit a zkusit vyřešit, dokud je světlo, to moje, tedy manželovo auto?“ „ A kde to máte?“ „Pojďte se, prosím, podívat, ale vemte si holiny. Kousek od toho brodu, ten, kdybych přejela, nedostanu se někam k civilizaci?“ „No, to byste se dostala, ale za tím brodem je hrozné bahno, tam nejezdím ani s koňmi“. „Ach jo, horší než tady?“ „To nevím, jdem se na to podívat.“

Tak čtyři vysokoškolsky vzdělané ženské běhaly tři čtvrtě hodiny okolo potoka a vymýšlely, jak projet. Kde bylo mé sebevědomí?!. V duchu a občas i nahlas jsem si dávala názvy hospodářské zvířeny, která bývá obvykle cílem mé kontroly. Nakonec, se slzami na krajíčku, jsem volala domů: „Prosím tě, vem si to mé malé auto a přijeď si vysvobodit to své velké. Dcera paní architektky pro tebe dojede k hlavní silnici, abys také nezabloudil. Vem si sebou velkou baterku, holiny a prosím, prosím, nezlob se.“

Než manžel za půl hodiny dojel, proběhla jsem překrásné stáje (záviděla jsem) a stále se jen omlouvala. Pak jsme s mužem, už po tmě, vyrazili do lesa. Pokud se to nepovede, máme přijít, manžel paní domu přijede v deset večer a vytáhne nás traktorem. Pokud tam nebudou velké balvany, ani by to neměl podvozek moc odnést. Ach jo, já jsem taková káča pitomá.

Další půl hodina prohmatávání cesty, měření hloubky vody a kolejí pomocí větve a pak konečné rozhodnutí. „Musíme tudy. Měl bych se držet tohohle břehu. Pokud bych se na to nestrefil, blikni baterkou.“ Strefil se moc hezky, ale pak to s autem utrhlo. A už bylo, až po levé světlo, v koleji. Ach jo, to je konec.

Muž zachoval kamennou tvář, zařadil zpátečku a auto se opravdu vyhouplo zas zpět!! Na druhý pokus nejkrizovější úsek projel. „Pojď si sednout. A už nebreč. Musíš s tím jezdit častěji.“ Ani nápad, už si to nepůjčím. Se svým peguetkem bych to vzdala hned na začátku.

Když jsem historku druhý den povídala svým kolegům v práci, dostalo se mi konstatování: „Ten tvůj mužskej tě musí mít asi hodně rád, co?“ Má, naštěstí!