Naše Rusty už dávno není maličké zrzavé koťátko. Na první pohled byste řekli „obyčejná černá kočka“! My bychom si dovolili toto suché konstatování pozměnit na „krásná černá kočka“. Jenže její černá barva není jen tak obyčejná. Je chamelonská.

Vlastně si nejsme zcela jisti, zda se Rusty už s konečnou platností dobarvila. Kožíšek se na první pohled leskne jako naolejovaný, ale na denním světle se její černá barva záhadně mění na čokoládovou hněď. Manžel barvě paličatě říká „zrzavá“, když už podle ní kotě jednou pojmenoval. Dixie byla také černá, ale žádný odstín hnědé v ní nebyl.

Rusty rozhodně netrpí nechutenstvím, láduje se několikrát za den. Je z ní dělová koule, ve svých osmi měsících váží přesně 4kg. Velikostí už připomíná dospělou kočku, nadšením ze hry je to stále kotě s úžasně milou povahou a velkými výmluvnými kukadly. V popisu manské kočky se píše, že se tahle rasa často chová jako pes. Rusty svoje předky rozhodně nezapře. Ještě nikdy jsem neměla takhle společensky založenou kočku. Jen výjimečně jí najdeme spát někde osamoceně, natož abych musela hledat, kam se ukryla.

Na svoje jméno slyší dokonale. Stačí krátce zavolat a v momentě je u nás. Při příchodu domů nás v předsíni vítá leháním u našich nohou a pak za námi všude cupitá jako štěně. Musí být tam, kde jsme my, mít nás stále na očích. Sotva se přesuneme někam jinam, kočka se tam objeví stejně rychle jako my. Někdy mám pocit, že ji mám neviditelným provázkem či gumičkou přivázanou ke kotníku – kam se vrtnu, tam je Rusty.

Její nechtěné přišlápnutí nebo nakopnutí bývá vo fous. Já sama kolikrát vybalancuji pád jen na poslední chvíli. Jako Dareček od Alex, i Rusty nám vypíná počítač a provádí kouzla na monitoru. Protože ona se nutně musí vtěsnat mezi klávesnici a monitor. Mohu klávesnici odsunovat ze stolu sebe blíž k sobě, Rusty ten prostor zvládne okamžitě vyplnit.

Je úžasně přítulná a mazlivá, muchlání si vyprosí sama. Sedím třeba na židli, Rusty přijde, natáhne se oběma packami na moje koleno a svým výmluvným pohledem žebrá „zvedni mě“. Samozřejmě jí vyhovím a ona mi pak na klíně spřádá nekonečnou zlatou nit.

Velice ráda si s něčím hraje, ale musí u toho mít lidské obecenstvo, jinak jí to nebaví. Svoje oblíbené klubíčko, pírko, řetízek nebo kousek kožešinky si přenese tam, kde jsme my a aniž by od nás vyžadovala spolupráci, hraje si. Když jí hračku odhodím, běží pro ni a přinese si jí zpět na původní místo.

Každý večer před spaním si spolu takhle hrajeme na posteli. Nejčastěji s husím brkem. Chvilku s ním šťourám pod přikrývkou a Rusty chytá. Pak brko odhodím z postele jako papírovou šipku a v ten moment zmizí i Rusty. Během vteřiny se zjeví zpět na peřině, brko v zubech. Je ochotná pro hračku seskakovat do nekonečna, ale protože se chystám spát, „potrápím“ jí pouze několikrát.

Od příchodu Rusty se nám také začaly záhadně ztrácet, nebo přemisťovat drobné věci. Třeba manželovy docela těžké hodinky, které ještě ráno ležely na nočním stolku, jsem o něco později našla ležet uprostřed chodby, dobře o tři metry dál. Nechápala jsem, jak se tam dostaly, opravdu jsem myslela, že choti spadly z ruky. Podobně levitovaly jiné menší předměty, dokonce jsem Rusty načapala, jak se snaží za smyčku stáhnout z linky můj kapesní digitál, který i přes malou velikost není pírko.

Zachytila jsem ho na poslední chvíli, pochybuji, že by přežil pád na dlaždičky. Nebo manžel dva dny postrádal špunt do vany v jeho koupelně, musel si půjčit můj a nakonec si koupil nový. Ten jeho se našel o pár dnů později, zasunutý mezi botami v šatně. Dodnes se usmívám při představě, jak Rusty nese v puse špunt za kroužek jako dudlík a hledá, kam by ho zašila. Když teď něco nemůže jeden z nás najít, běžná odpověď na dotaz „nevíš, kde je…“ teď bývá „asi to ukradla Rusty“.

Je to také první kočka, která se nejen neleká vysavače, ale je pro ni zdrojem zábavy. Na lehčí vysávání používáme malý nabíjecí vysavač, a když ho spustím, Rusty si užívá. Vždycky mě o kus předběhne, zalehne a pak čeká, až k ní s vysavačem dojedu. Mohu s ním do kočky šťouchnout, klidně jen popoběhne. Nebo si vyskočí na křeslo či židli a tohle zvláštní mručící zvíře s velkým zájmem pozoruje. Vysávání se zúčastní od začátku do konce a vypadá zklamaně, když hra skončí.

Se Smoky jsou stále zadobře. Starost jsme měli týden koncem listopadu, kdy byla Rusty na kastraci a po dnu stráveném na veterině se vrátila domů. Přestože jsem jí okamžitě vytřela kožíšek teplou žinkou, Smoky na ní zle syčela a utíkala pryč. S menší averzí jsme trochu počítali, ale tahle reakce nás zaskočila a lekli jsme se, že budeme začínat zase od nuly. Tak jsme na pár dnů kočky oddělili a já s Rusty i spala ve vedlejší ložnici. Naštěstí se po týdnu zase vše ze dne na den urovnalo.

Rusty kastraci zvládla skvěle. Během několika dnů byla nejen zcela v pořádku, ale snad ještě aktivnější, než dříve. Teď už se kočky zase kočkují, i když ne tak často. Důvodem je zřejmě i to, že Rusty vyrostla a přibrala na váze. Když teď na Smoky nečekaně zezadu žuchnou čtyři kila živé váhy, není divu, že se jí to ani trochu nelíbí. Smoky pak mručí, hudrá a snaží se od Rusty utéci. Většinou ven na zahradu, kde má zajištěnou svoji oázu klidu. Je to jeden z důvodů, proč zatím Rusty nepouštíme ven, i když jsme to po kastraci plánovali. Počkáme až do jara, nebo i léta, snad se Rusty do té doby trochu zklidní. Zatím nevypadá, že je uvnitř nešťastná.

Jsou-li kočky v náladě, přátelsky se mordují, radost pohledět. Děje se tak v naprosté tichosti a zřejmě i bezbolestně na obou stranách. Často si jejich společného válení po zemi všimnu, až když jdu náhodou kolem. Rusty má v kočkování výdrž, je to vždycky Smoky, která už má dost a zápas ukončí.

Možná proto, že Rusty nikdy neměla vlastní ocásek (a asi ho neměla ani její máma), ten Smokyn jí stále fascinuje, k velké nelibosti jeho nositelky. Jenže čím více Smoky ocasem dožraně švihá, tím víc jím Rusty provokuje. Třeba si Rusty myslí, že si ho tam Smoky přivázala jen a jen pro její pobavení.

Zatím tu máme mírnou zimu a v krbu jsme topili jen několikrát. Všechny naše kočky plápolající oheň alespoň ze začátku přitahoval. V případě Rusty začínám váhat, jestli nám jí opravdu přidělila CD, nebo jí k nám vyšoupli z toho druhého, teplejšího konce. Tahle kočka se totiž ohně ani v nejmenším nebojí. Jakmile mě večer viděla odstavovat ochrannou síť, už se ode mne nehnula. V krbu zatápím výhradně já a dělám to moc ráda. Rusty byla hned od prvního zatápění z téhle aktivity tak nadšená, že se její pahýlek ocásku jen kmital.

Manžel seděl o kus dál s knížkou, ale jak se plameny zvětšovaly, nedokázal se na čtení soustředit. Když viděl kočku poskakovat kolem ohně jako pohádkový Kinkaš Martínko, jeho nervozita stoupala úměrně s výší plamenných jazyků. Vážně se obával, že nám Rusty chytne a vyčítal mi, že s přisunutím ochranné sítě schválně otálím. Samozřejmě měl pravdu, jenže mně bylo líto kazit Rusty radost.

Začátkem loňského září jsme dostali balíček od manželovy nejmladší sestry. K hlavní zásilce bylo přibaleno i několik hraček pro kočky. Jednou z nich byla maličká dvojúčelová baterčička – klíčenka. Bílé světýlko pro lidi, červené pro kočky. Když byly Dixie a Smoky malé, nabídla jsem jim takové to laserové ukazovátko, které měl manžel doma. Na bílý pruh světla tenkrát kočky chvilku zvědavě koukaly, pak je hračka přestala zajímat. O nějaké červené „létací tečce“ jsem tenkrát nic nevěděla a pak na všechno zapomněla.

Když jsem teď baterčičku vybalila, Rusty se mi zrovna motala u nohou. Tak jsem dárek hned vyzkoušela. Na její reakci jsem rozhodně nebyla připravená. Kočku při zahlédnutí prchající červené tečky jakoby vystřelil z děla. Znáte dotaz v dopisech „jak vám dupou králíci?“ Nám teď jeden černý dupal domem rychlostí geparda. Na to, že Rusty hopsá jako králík, dokáže vyvinout až neuvěřitelnou rychlost a na kobercích bylo slyšet jen mlaskání jejích drápků. Až jsem se bála, že jí z toho klepne. Smoky na světýlko nereagovala vůbec. Několikrát po něm otočila hlavu, když jsem jí jim mávala přímo pod nosem, ale víc nic.

Přestože baterie v hračce mají dost dlouhou vydrž, už 4x jsme kupovali nové, protože Rusty světýlko dodnes miluje a domáhá se své honičky i několikrát za den. Tak, jak si umí říci o mazlení, řekne si i o světýlko. Hned po ránu se mi motá kolem nohou, trhavě kroutí hlavičkou s pohledem k zemi a kratičce pomňoukává.

Brzy jsem pochopila, co ode mne chce a většinou jí vyhovím ještě v noční košili. Jakmile vezmu baterku do ruky, Rusty vystřelí do obýváku, protože tam, na Trixině polštáři si se světýlkem hraje nejraději. Tedy tam s hrou pouze začneme a pak světýlko honí celým domem, včetně zdí, na které umí vyskočit překvapivě vysoko. Světýlko má hodně dlouhý dopad, takže já se při hře neunavím, zato Rusty ano.

A to je na celém švagřině dárku to nejlepší. Když totiž musím kočky před příchodem Trixie zavřít do ložnice, snažím se, aby si Rusty alespoň částečně vybila energii a svoje „uvěznění“ v klidu prospala. V době před světýlkem to nebylo zase tak snadné. Tehdy jsem nejméně pět minut lítala s provázkem po domě jako blbá a na konci hry jsem byla utahanější než Rusty. Teď stačí, abych s baterčičkou udělala jen pár promyšlených kroků, zatímco Rusty nalítá kilometry. Z ložnice pak není slyšet ani mňouk, a kdykoliv tam vejdeme, kočky spokojeně a v klidu leží vedle sebe.

Když světýlko tolik zaujalo Rusty, proč ho nevyzkoušet i na fence Trixie? I stalo se. No to jsem si dala!!! Je totiž velký rozdíl mezi kočičími drápky a mezi těmi psími. Trixie na červenou tečku míhající se po koberci zareagovala stejně, jako Rusty. Byla jako pominutá a po několika minutách funěla jak lokotka. Náš dům není velký a prostor pro takovéto psí běsnění zcela nedostačující. Takže pokud jsme nechtěli mít vyrvané koberce z podlahy, převrácené židle a psa s vnitřními modřinami, musela jsem Trixie tuhle radost rychle překazit.

Jenže venku za světla nebylo červené světýlko ani v zelené trávě vidět. Ale za tmy ano. Tak když jsem šla večer znovu pro Trixie, vzala jsem baterčičku s sebou. Trixie jako vždy radostně vyběhla z garáže a když jsem do tmy rozsvítila světýlko, nastal „psí tanec“. Měla jsem zrovna štěstí na úplněk a mohla se stát svědkem toho, jak se Trixie změnila v chrta.

Funící černá šmouha lítala po trávníku dokola a křížem krážem, tak jak jsem nechala ohnivou světlušku tancovat. Po chvíli – stejně jako u Rusty – jsem přeci jen dostala strach, aby Trixie nevypustila duši a zábavu jsem ukončila. Do domu se mnou přišel dokonale vyběhaný pes, který sebou plácnul na polštář a na chvíli zcela ztratil zájem i o svoji večeři.

Rusty světýlko až dosud neomrzelo, Trixie časem její počáteční nadšení opadlo. Přesto večer, když jdu pro Trixie, beru světýlko s sebou. Někdy má Trixie na honění náladu, někdy ne. Ale každopádně mohu tuhle hračku vřele doporučit k vyzkoušení i na vašich psech. Pokud zabere, ujišťuji vás, že se vám i z krátké večerní procházky vrátí domů ufuněný a zdravě vyběhaný pes.

Zde je album fotek, ale tentokrát také dostk videí. Rusty se totiž uvnitř domu mnohem lépe filmuje, než fotí.

http://marickac.rajce.idnes.cz/Rusty_a_svetylko_nejen_pro_kocku/

A našla jsem český odkaz na stejnou baterčičku jako mám já

http://www.faberasystems.com/en/products-and-services?page=shop.product_details&category_id=148&flypage=&product_id=2902&vmcchk=1