Moje vzpomínky starého zbrojnoše se pomalu ale jistě chýlí k závěru a tak vážení dovolte, abych jen krátce nastínil, jak vznikaly.

Máme zde v Klokánii jaro v plném rozpuku, je časné ráno, jasno, sluníčko začíná topit, povívá příjemný vánek a na balkonu ve stínu, kde toto na noťasu datluju je příjemných 26°C. V nohách mě leží čokl Max a vedle něj se provokativně olizuje kočičák Packa. V okolním buši zpívají a občas i řvou spousty ptáků. Kukabáři, tedy ledňáci obrovští se mě z nedaleka nezřízeně chechtají. Mimo starých dokumentů, ze kterých čerpám rozumy a vzpomínky mám na stole ještě čerstvé esspresso a idylka je dokonalá. Zvlášť když píšu o třeskuté zimě ve velehorách, že ano.

Jak jsem se už zmínil v minulých vzpomínkách, tak náš HO Spoj Brno měl po mém návratu z vojny jiné osazenstvo. Většina kamarádů, se kterými jsem se sápal po skalách před vojnou, byla v nově založeném HO Jiskra Medlánky. Pracovní schůzky jsme mívali jednou týdně a na nich řešili problémy, plánovali a domlouvali akce. Na zimní lezení ve Vysokých Tatrách jsme si tentokrát zvolili okolí Zbojnické chaty, Velkou Studenou Dolinu. Letní lezení jsme tam absolvovali v září 1963. Měl to být instrukční pobyt pro nováčky, aby věděli, co obnáší pohyb a lezení v zimnách Tatrách.

Takže místo vybráno, chata zajištěna pro 16 účastníků od 13. do 20. února 1966 a tak nezbylo, než se začít modlit, aby nám v tu dobu bylo počasí přívětivé. Zajímavé snad je, že Yetti byl na této akci jediný z původních členů HO Spoj Brno. Většina ostatních byli „noví“, lidi co do oddílu vstoupili v době, když Yetti bránil vlast. Kdo to byl? Pokusím se aspoň částečně vyjmenovat. Vedoucí Kazimír – Mojmír Tichák, dále Venca Šrůtka, Čiki – Jiří Trnka, Pitrys – Pavel Trnka, Farao – Jarek Kozel, Miki – Mirek Gloser, Míša – Michal Kryštof, Sedma – Vlastimil Strouhal, Sysel, Eda – Eduard Maděra, Pasang – Marie Kociánová, Věrka Kepáková, Žofka – Ludmila Ráčková, Peterka – Marie Kramplaová, Eulka – Marie či Majka a Yetti – Jiří Švehla. Většina z nich jede lézt do zimních Tater poprvé a tak to je takový skoro výcvikový týden.

Jak už bývalo v těch dobách zvykem, tak už v sobotu 12. února večer vyjíždíme rychlíkem z Brna do Popradu, kde jsme brzy ráno v neděli. Pak přesun električkou do Starýho Smokovca, kde jsme se nasnídali a pak sedli se svými óóhromnými bágly a lyžemi na lanovku na Hrebienok. Zde nám začíná vynáška na chatu. Počasí přeje, je slunečno, sněhu více jak se sluší a tak nám je zanedlouho všem docela horko. Jdeme každý svým tempem, hlubokým sněhem stále nahoru. Občas se zřítíme do osvěžujícího sněhu k odpočinku, těch 30 i více kilo na zádech je jaksi znát.

Na chatě jsme krátce po poledni. Zabydlujeme se v nocležnách i s veškerým svým nádobíčkem. Ukládáme si zásoby jídla, co jsme si na týden donesli a začínáme se domlouvat, kam kdo půjde na túru následujícího dne. Předpověď počasí zní slibně a tak nemáme problémy vybrat si, co se nám líbí. Obvykle jdou na túru dvě dvojky, to aby si kamarádi navzájem nepřekáželi a neshazovali na sebe navzájem led a kameny. To ovšem pokud se jde na těžší túry. My máme v merku instruktáž nováčků a tak budeme většinu túr absolvovat v houfech. Vybíráme túry lehké, cvičné pro ty co se v zimě ve sněhu a ledu musí naučit pohybovat.

14. února 1966, těsně po východu zubatého sluníčka opouštíme na lyžích Zbojandu a míříme zhruba po žluté značce, která však v zimě není vidět, ke Starolesňianskému plesu. Po ranním umrzlém sněhu se nám jede pod blankytnou oblohou velice dobře. Na tuto poznávací a lehkou túru nás jde 8. Míříme na Širokou Vežu, 2 466m vysokou, lehkou cestou druhého stupně obtížnosti.

Příkrým svahem traverzujeme k Sivým plesům, kde si dáváme pauzu a kocháme se nádherným okolím. Pak už jen kousek a zanedlouho zapichujeme lyže s tyčkama do sněhu a chystáme se na lezení. Vyndáváme z kletráků lana, obouváme mačky, a berem si cepíny. Vystupujeme do Zbojnického sedla a odtud severozápadní stěnou nepříjemným a špatně nesoucím prašanem, nebo namrzlou, zledovatělou skalou míříme k vrcholu. Není to těžká cesta, ale pro nováčky je psychicky značně náročná. Marii – Pasangovi cestou mírně vytekly nervy, ale na vrcholu je už v cajku.

Zimní lezení má svoje specifika. Charakter i obtížnost cesty se díky ledu a sněhu může změnit jak k lepšímu tak i k horšímu. Na vrcholu se občerstvujeme, Venca se dobývá do konzervy s marmeládou cepínem a kocháme se nádhernými výhledy po okolí. Tatry jsou pěkně „olepené“ sněhem, výhledy jsou pohádkové. Sestup probíhá lehce jihovýchodním hřebenem do Priečneho sedla jedničkovou cestou, kterou jsme šli místy hlubším sněhem ve smyčkách. Pak sejít k lyžím, připnout „kandahár“ a sjet k chatě těsně před západem slunka. Jednoznačný úspěch.

Večer si vyvařujeme dobroty a sdělujeme si zážitky z uplynulého dne. Nálada je výborná a morálka vysoká. Pomáhá tomu parádní počasí a také „naše“ holky, co svým protějškům podstrojují. Tedy upřesnit. Eulka Michalovi, Věrka Edovi a Pasang Čikimu. Žofka a Peterka byly tehdy „unattached“, tedy jely samy za sebe a ne s někým. Ještě jsme si vybrali túry na příští den a šlo se do hajan.

Druhé ráno bylo kopií rána prvního. Když jsme vstávali, tak se na černém sametu oblohy ještě třpytily démanty hvězd. Než jsme si ukuchtili vydatnou snídani, tak se pomalu rozednilo, abychom za východu sluníčka po umrzlém sněhu jeli na lyžích směr Javorové štíty 2 424m vysoké. Tento nástup byl poměrně krátký. Lyže i s hůlkama zase zapichujeme do sněhu a vydáváme se roklí vzhůru. Pěkně všech 8 jeden za druhým a v prošlapávání stopy se pravidelně střídáme.

Tentokrát je cesta trochu obtížnější, ve stupnici obtížnosti má označení č. 3, zvláště ve své první polovině. Zanedlouho se na malé skalní výspě navazujeme na lana a nazouváme mačky. Zanedlouho Yetti, který vede, dosahuje klíčového místa. Malého, mezi skalami sevřeného a skoro převislého ledopádu. Po jeho zdolání to je pak už jen procházka růžovým sadem, i když na dlouhém traverzu na široké lavici hrozí „ukrojení“ laviny.

Proto traverzujeme co nejblíže skalní stěny pod žhavým sluníčkem. Dále to je už jednoduché až na vrchol. Výhledy za milion dolarů, spokojenost všech, focení a ovšem krmení. Energii je třeba udržovat. Trpíme všichni žízní a ze sluncem ozářených skal schraňujeme vodu z rozpouštějícího se sněhu. Dlabeme z přinesených zásob v závětří a pomalu se chystáme k sestupu. Tento je snadný, sjíždíme po pozadí vysněženeným žlabem jedničkovou cestou.

Tento způsob sestupu je nadmíru efektivní, rychlý a relativně bezpečný, když jeden ví co a jak. Nohy a hlavně paty do vzduchu, cepín pod paži a jím pak kormidlovat a přibrzďovat, jak ukazuje Eulka na fotce č. 095. Tedy kontrolovaný sešup. Ovšem sníh jednoho záhy oslepí a tak jede po paměti a neví, co ho čeká, jako i v tomto žlabu.

Asi v první třetině byl prominentí skalní práh, viditelný na fotce č. 028 a tento nám některým posloužil jako lyžařský skokanský můstek a tak jsme zcela bez záměru prolétli nějakých 80 metrů vzduchem. Dopad byl měkký do sněhu a pokračovalo se dále do doliny. Prostě zpestření sjezdu a zážitek nečekaného beztížného stavu je nezapomenutelný. Po sjezdu jdem pěšo po svých k lyžím a pak sjezd k chatě, kam sjíždíme už po západu slunka.

Třetí den bylo opět počasí jako z reklamního žurnálu. Pod azurovou oblohou se tentokrát vydáváme o dost později na odpočinkovou vycházku, jak se sluší a patří na třetí den aklimatizace, kdy organismus, tedy značně zkoušené tělo, prodělává markantní fyziologické změny a kdy ve velehorách podle statistik bývá nejvíce vážných nehod. Tak až v 8:30 vyjíždíme na lyžích cestou směrem k Prielomu, abychom ji pod svahy Kupoly 2414m vysoké opustili, lyže zapíchli do sněhu a dali se pěšky hlubokým, bořivým sněhem do prudkého svahu směrem do sedla pod Kupolou. V prošlapávání stopy se pravidelně střídáme.

Jdeme dnes stínem a je nás opět jak nebeských myslivců, 8 účastníků. Za hřebenem Kupole, Wezsterova štítu a Bradavice září slunko a nádherně prozařuje sníh sfukovaný prudkým větrem, co nás tam nahoře čeká. Nádherné divadlo. Za 20 minut jsme v sedle a pak už za ledového větru po sluncem zalitém hřebeni jdeme na vrchol Kupoly. Zde se dlouho nezdržujeme, vítr je skutečně ledový a proniká až do kostí a tak záhy sestupujeme severozápadním hřebenem do Studeného sedla, odkud opět zrychleným přesunem po zadeli do doliny, kde je klid a nefučí.

Takže zpět k lyžím pod svahem a pak dolů k chatě, kde jsme v 10:30, tedy tak akorát si něco chutného uvařit k obědu. Po poledni, místo siesty jdeme s nováčky na blízký svah nacvičovat kontrolované pády na strmém sněhu a jejich zvládnutí pomocí cepínu. Vypadá to jako velká sranda, ale je to důležité. Jeden má ve své výstroji smrtelně nebezpečné vybavení a toto je nutno respektovat.

První starost je regulovat pád a dostat se do skluzu po vlastním pozadí, zvednout nohy s mačkami aby snad nezadrhly a jeden se nedostal do rotace a pak také cepínem patřičně brzdit a nebo kormidlovat. Stalo se, než jsem šel na vojnu, že kamarád z oddílu takhle zakopl, spadl a pád nezvládl. Dostal se do rotace a zůstal ležet pod svahem. Než k němu kamarádi sjeli, tak už byl za duhovým mostem. Při rotaci mu hrot cepínu propíchl krční tepnu a vykrvácel dovnitř těla. Věřte, není to příjemné jít pak za manželkou a sdělovat, že se jí a dětem už nikdy nevrátí.

Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Vysoke_Tatry_-_Zbojnicka_chata,_unor_1966