Poslouchej, princezno, nedělej na mě ty tvé oči. Na zadnici jsi dostala po zásluze. Dobře víš, že kočičí záchod je FUJ. A kočičince slušné dámy nežerou! Netvař se tak. Samozřejmě jsi moje krásná holčička. A taky bys mohla být poslušná holčička. I princezny musí poslouchat, víš?!

Neříkej, že už jsi zapomněla, jak jste mě vytočily ještě se ségrou Cácorkou, když jsem vás načapala, jak máte v těch vašich sladkých tlamičkách rozmatlané Feliniho bobany. Že bych vás tenkrát seřvala málo, když jsi tam teď tu tlamu nenechavou strčila zas? Fůůj, ja si tedy moc dobře pamatuju, jak jsem vám je z těch zubatých hub vytřásala. Ještě teď to cítím i vidím v barvách! Nechápu, co ti na tom voní? Jó nerozumím tomu, aha…

Ale umíš to se mnou, princezničko. Když tak sedíš a koukáš, špičkou ocásku vrtíš. Vidíš, jak jsi šikovná a učenlivá. Ten ocásek jsi odkoukala od maminky, že? No ano, pomazlím tě! Počkej! Na hlavu mi nelez! Miláček jsi, tulítko moje. Jen mě nekousej do ucha! Ještě že už nemáš žádný mléčný špičák. Stisk máš na pořádného psa a zuby jsi měla ještě před pár dny jak děrovačku. Jééé, strašně funíš a asi mi uchem vylízneš mozek. Ja ti dám, že tam stejně nic nemám!

A jsi přepraná! Nemel se, nemrč, máš to marné. Hezky zůstaň na zádíčkách, pohladím ti pupík. No vidíš, jak se ti to líbí. A tlapátka, ty ti taky pohladím. Ještě pořád je máš krásně heboučké. Štěněcí… Když jste byly malinké štěničky, měly jste tlapičky jemné a hlaďoučké a tak malinké! A čumáčky jak nazrzlé knoflíky. A zrovna ty sis je vůbec nechtěla nechat mazlit. Bylas štěnice dračice! No, a už jsi mazlítko. Jsi moc šikovná holčička, pochopilas, že hlazení je fajn. Ale že to trvalo…

Když jste byly štěničky, všechny ségry na mě spokojeně spaly a funěly a jen ty jediná jsi pořád někde lozila, šlapala jim na hlavy, na bříška, kousala je do uší, všemožně jsi je rušila a ještě jsi u toho vydávala to tvoje mrčení. A mě jsi taky kousala. Ne, nepletu se. Proseděla jsem mezi váma hodiny, pamatuju si každou z vás. Princezno je ti půl roku, to v lidském čase není žádná dlouhá doba. Paměť mi slouží mnohem déle. Fakt nekecám!

Holčičko moje, byla jsem s váma od prvního nadechnutí. Maminku Aurumku jsem od večera držela za tlapku a vodila ji ven, když potřebovala. Čekaly jsme spolu, kdy to přijde. Byla krásná srpnová noc. O půl čtvrté ráno bylo jasné, že už to přijde, Aurumce odešla plodová voda, ve které jste v jejím bříšku byly jak v peřince. O půl šesté ráno byla na světě první z vás, poslední se narodila o půl jedenácté Cuketka.

Ne, Cuprum, nevím, která ses narodila ty. Byly jste všechny malinké, úplně mokré a úplně tmavé. Než jste oschly, tak jste byly všechny proužkované jako malí kanečci. Nesměju se ti, princezno, usmívám se. Krásné jste byly a hrozně šikovné! Hned od začátku. Cuketku si pamatuju, protože si dala na čas a hlavně byla proti vám ostatním obrovská. Silné nohy, veliká hlava, nedala se splést. Taky byla největší hladovec a klidně vás všechny převálcovala, když se drala k cecíku.

Taky přesně vím Cácorku. Doslova vypadla na svět třetí v pořadí. Zadečkem napřed, bez obalu a myslím, že ani Aurumka nevěřila, že tohle hubené nehybné nic se dokáže nadechnout. Úplně mi ji nechala… To byly napjaté okamžiky. Ale Cácorka to dokázala, nakonec lapla po dechu, vyfoukla bubliny a pak už hned věděla, že se musí přicucnout k cecíku. No jo, ona byla skutečně moje holčička. Nemrč zas, ona určitě věděla, kdo jí vnutil život. Moje prsty musely být to, co poprvé ucítila. Taky mi první cucla malíček, než se dostala k cecíku.

Tys byla od malinka krásná a ona zas skutečný mazlík. Ona a ještě malá Ciri. Ty dvě se vždycky snažily uložit se mi na klíně, spinkaly spokojeně na zádech a vůbec byly moc hodné. Ježiš nefuň mi na krk! Děsně šimráš! Dyď ja vím, že už jsi taky tulítko. Ještě ti mám vyprávět? Jak jsem vás rozlišovala, když nemám žádný čich? To máš pravdu, čich mám mizerný i na lidské poměry. Ale dobře vidím a taky ráda pozoruju.

Od malinka jste byly každá jiná. Cuketka obřík, ty tmavá jemná kráska, Cácorka vás brzy dohnala velikostí, ale tu jsem měla prostě v oku a navíc měla bílou špičku prstů na jedné zadní tlapce. Cesmínka byla světlounká a s jiným tvarem očí, Cecilka byla taky světlá, ale mohutnější a s šišatou hlavou, měla jiný tvar mozkovny. Ciri byla tmavší a drobná.

Taky jste měly každá jinou povahu a tím, že jsem mezi váma trávila tolik času, celkem brzy jsem vás spolehlivě poznávala. I když tedy jak jste houfně drancovaly zahradu, nebo se na mě praly úplně všechny, tak jsem občas některou poznala až na druhý pohled. Pro jistotu jsme vás měli ještě označené. Malým štěňátkům se musí zastřihávat drápky předních tlapek, aby mamince při mléčném kroku při sání nerozedraly bříško.

No a vy jste měly zastřižené špičky i na zadních tlapkách, každá jinak. Je to spolehlivější a pohodlnější, než nějaké bavlnky či obojky. A vám to vůbec nevadilo. Drápek je jako náš nehet, cvakne to, ale nebolí, vždyť víš. Horší je udržet neposednou štěničku chvilku v klidu, že? Hlavně pro štěnice-dračice je chvíle klidu za trest, o tom něco víš, viď?

První dva týdny jste jen cucaly mlíčko a spaly. Přebatolit v bedně okolo mamči byl vrcholový výkon. Byly jste neskutečně hodné a nezvykle tiché. Vyloženě spokojené štěničky. Bříška jste měly pořád pěkně natlakované, Aurumka o vás pečlivě pečovala. Každý večer jsem seděla u bedny, někdy s některou z vás na klíně, jindy jen tak okouzleně sledovala vaše hemžení, vaše sny.

Potom jste prokoukly, rozlepily se vám ouška, objevily jste, že umíte nejen kňourat, ale i štěkat. Byly jste legrační, jak jste začaly vidět a s tím i hlídat a štěkat na každého, koho jste uviděly přes okraj bedny. I na mě. Záhy na to jste se naučily nadšeně vrtět ocásky, když jste zjistily, že narušitele dobře znáte po pachu. Ve třech týdnech vám byla bedna malá a vypustili jsme vás z ní do celého výklenku v obýváku.

Potom se už jen zvedalo hrazení, jak vám rostly a sílily nožičky. Čtvrtý týden, nejkrásnější období, kdy jste ještě neměly zuby jak jehly, ale už jste byly pěkně akční štěničky a snaživě cupitaly a hrály si spolu, jsem odjela na týden na dovču. I když jsem vás nechávala pánečkovi s těžkým srdcem, dovču jsem si užila. Ale domů jsem se těšila jak nikdy. Bála jsem se, že vás po týdnu nerozeznám.

Zbytečně. Byly jste prostě moje holčičky. Jen jste zas víc vypadaly jako pejsci. A měly jste mnohem víc zubů. A Aurumka už po vás všechno neuklízela. Potom už ten čas rychle utíkal. Přikrmování, uklízení, odpolední „pasení“ na zahrádce, když přálo počasí, večerní vysedávání ve vaší ohradě a hraní si s aportem v kuchyni. To jsem ti začala říkat Uaua, protože tys dělala největší kravál ze všech, když jsem si s jednou z vás hrála s aportem a ostatní jste byly v ohradě. To UA ti bohužel zůstalo. Umíš hrozně ošklivě vřískat, víš to?

Princezno, ty spíš! No, to nevadí. Teď už zbývá jen to méně veselé vzpomínání. Strach, jestli vás vůbec někdo bude chtít a strach, jestli to budou ti správní lidi. Po posledním očkování a tetování se sestřičky začaly rozjíždět do světa. První říjnový víkend jste zbyly jen tři. První šla hned v pátek Cuketka.

Na tu se pánečci přijeli dokonce dvakrát podívat. Bydlí kousek od Bohumína, však víš. Už tady byli párkrát ukázat, jak roste. Pěkně jste se vždycky na procházce zmydlily. Holčička se má očividně skvěle. Měla jsem z nich dobrý pocit hned, jak přijeli prvně. S Cuketkou, která byla dost nezávislá a díky své velikosti a dravosti mezi váma dělala pěkný rozruch, jsem se loučila nejsnáze. Taky hned večer bylo poznat, že je v ohradě o její louže a bobky méně a všechny jste byly mnohem víc v klidu. Asi jak vás ve spaní neválcovala.

Druhá šla hned v sobotu moje malá něžná Ciri. Někam ku Praze. Zrovna o Cirušce mám nejméně zpráv. Sice na mě nepůsobili noví pánečci špatně, ale kapku informací bych ocenila. Snad je s Ciri vše v pořádku. V neděli odjela Cecilka až do Ústí nad Labem. Přijela si pro ni naprosto fantastická mladá rodina. Hledali náplast na bolest po umřelé maďaří fenečce. Myslím, že se s Cecilkou mají naprosto skvěle.

Zbyly jste tři. Po pravdě, byla to docela úleva. Nejspíš i pro vás. Přece jen vás už bylo ve výklenku plno, a co jste dokázaly v šesti vyprodukovat za dobu, kdy jsem byla v práci… Ke štěňátkům to patří, ale občas jsem měla pocit, že už jen krmím a uklízím. Jen vám třem se dalo mnohem lépe věnovat. A k tomu zas ten strach, jestli vás někdo bude chtít a kdo to bude.

Cesmínka odešla bydlet před posledním říjnovým víkendem. Zůstala v Bohumíně, v rodině se dvěma klučíky a s pečlivou, zodpovědnou maminkou, která si ji okamžitě zamilovala. Však je potkáváme často. Vždycky se spolu uhoníte téměř do mrtva. Z Cesmínky mám taky radost…

Zůstalas ty a moje Cácorka. Ty kráska a Cácorka miláček. Ty jsi rostla do krásy a z Cácorky se začal stávat můj závisláček. Páneček měl jasno. Pokud má některá z vás zůstat doma, máš být pokračovatelkou rodu ty… Snažila jsem se usilovně najít alespoň pro Cácorku domov. Nakonec jsme se dohodly s kamarádkou, Renčou musherkou.

Navzdory vlastním starostem, o tvou sestřičku moc stála. Čerstvě tříměsíční Cácorku jsem jim tedy osobně odvezla na novou chaloupku. To byla zatím ta nejtěžší předávka štěňátka. I když jsem byla přesvědčená, že pro ni dělám to nejlepší, že ve veliké Mackovic zvířecí rodině ji čeká hezký život, nebylo to vůbec jednoduché.

Cesta vlakem zpátky bez ní byla zoufale osamělá. Navzdory přesvědčení, že pro Cácorku jsem udělala to nejlepší, co šlo. A navzdory tvé stálé přítomnosti u nás doma. Nejsem si tak úplně jista, jak je to s tím, že jsi zbyla, princezničko. Ale my dvě jsme si zbyly určitě. Alespoň zatím…

Nakonec ta nejnešťastnější bez Cácorky jsi byla ty. Nemělas s kým se poprat, neměla jsi se ke komu přitulit na spaní. Ve výklenku sama v obýváku jsi nechtěla už vůbec být… Zrušili jsme ohradu a přestěhovali tě k nám do pokojíku do velké kenelky – vaší porodní bedny. Akorát s horním dílem a dvířkama. Noci byly hned v klidu, stačilo ti, že je nás okolo tebe plný pokojík.

Horší to bylo s tvým UA ve dne. Ale jsi holčička šikovná a chápavá. Možná nechápeš, proč nemůžeš volně řádit v bytě, když nejsme doma, ale pochopilas, že vřískat jak na lesy není to, za co bys dostala pochvalu. Jsi správná citlivá maďarka, nemáš ráda, když se na tě křičí. Smířila ses s pelíškem – bednou., pochopilas, že příchozí tě vždycky hned vysvobodí, když nevřískáš, vezme vyčůrat, nechá proběhnout.

A když v noci potřebuješ vyvenčit, stačí lehce zakvílet a panička se hned hrabe z pelechu, aby princezničku netlačilo. Jen by mě zajímalo, jestli skutečně každou noc potřebuješ ven, nebo je to jen finta. Čurneš vždycky, ale taky tě vždycky pomazlím, uložím zpátky do bedny. Jestli ty to neděláš, aby ses ujistila, že nejsi na světě sama. Podezírám tě, že kdybys směla spát pod peřinou v posteli, ani čůrat nebudeš potřebovat.

Jenomže, princezno, nás už je v posteli moc. A dobře víš, jak nevrlý je děda Borek a ještě horší je strejda Alík, když spí. A mě by trefil šlak, jak by tě poloprobuzený zvrčel. Taky si dovedu představit, jak bys vystartovala, kdyby si ti na hlavě ustlal kočkour. Kdepak, jsi nejmladší, musíš se smířit s podřadným pelíškem v bedně.

Moc bych ti přála, holčičko moje, abys měla něco víc, než ti můžu dát ja. A páneček? Nevím, holka, jestli tě chce nebo ne. Když jsi prý zbyla… Je to s tebou nějaké podivné. Přála bych ti nějakou takovou rodinu, jako mají tvé sestřičky. Myslím, že žádná z nich nebude lovecká, většina nikdy nebude běhat v zápřahu o zlom krk, ale budou veselé společnice, ochotné kdykoli vyrazit ven nebo donést aportek, vyčenichat klíče a stejně tak ochotné přitulit se ve slastném nicnedělání ke svému člověku. Jsi učenlivá a chytrá holka, vím, že pro svého člověka brzy budeš ochotna udělat cokoli a až dospěješ, budeš rozumná dáma…

No nic, princezno. Nerada tě budím, když tak hezky odfukuješ, ale už mám z tebe dřevěné nohy a žebra topení se mi snad propálily do zad. Vstáváme! To je hodin! Je čas probudit velké kluky, mamču a jít počůrat zahrádku na noc. No jo, krásná jsi. A máš dlóuhé nohy, když se tak blaženě protahuješ. A nech toho kocoura! Teda jak můžeš být hned tak živá po probuzení? A ten záchod je FUJ!!!

Telefon pánečka, kdyby někdo zatoužil po rezavé princezně: 776590206

Alba rodiny Cácorky: http://ledovastopa.rajce.idnes.cz/