Prej teda tak maximálně Sultán Jelimán, řikala pánčička. Leč… kdo by hleděl na detaily, že? Důležitý je, že sem prostě majitelem harému. Byl. Byl sem, ale tak víte co, my chlapi víme svoje. Víc jak dvě baby na víc jak víkend… kdo to proboha má vydržet!!! Furt se to hašteří, člověk aby kolem toho chodil jako kolem porculánu… dejte pokoj! Ale víkend dobrej, to zas jako jo, vřele doporučuju pánové.

Já sem teda vůbec nic netůchal tentokrát, páč se nedalo moc z ničeho nic vypozorovat. Prostě jsme jen jeli na chalupu o den dřív a bylo víc naložený auto a pánčička vykřikovala, že se už moc těší na ty důry růžový. Když jsme dorazili, žádný důry růžový tam nebyly, tak sem šel bádat, co dělá Máňa Habrová (to je ta myš,co bydlí pod habrem, kdyby někdo nevěděl vo kterou Máňu jde). Pánčička vytáhla sekajdu (bohužel tu čtyřkolovou, ne tu co se dá jíst) a zároveň se pokoušela mezi sekáním štrachat vařečkou v kaserólech, jak vona to nazývá. To sem se teda pro jistotu už pod tim habrem rovnou zapikolikoval, páč jak vona začne makat na dvou frontách, stává se i, že třeba pak hasíme.

(Zrovinka tudle… že bude vyrábět bramboráčky a do toho si vymyslela, že aby jako kvůli lenosti nemusela do krámu pro chleba, že ho upeče. No a co myslíte? Místo chleba upekla jako první chňapku, kterážto vzplála na plotýnce. Použila jí jako podložku pod misku s těstem a zapla plotnu na max. Ovšem hlavu vypla na min. a tim pádem… úplně jako vypustila, že žhavíme, žhavíme a pak najednou kouká a už hasíme, hasíme :-D, smradu jak v Cařihradu, přebilo to i mnou žvejkanou sušenou hovězí haxnu a že ta je teda kalibr.)

Tož sem si pěkně zabádal, pak jsme se šli projít, dát bahenní koupel, večeřičku a šup do péří. Klasika, nic překvapivýho. Ani v pátek, to furt lítala za tou sekačkou, pánik vodfordil do práce pro lístky jakýsi a když se pak vrátil, hulákali voba jak na lesy, že „Jooooo, ,máme tooo a do prvníí!“ No cvoci, furt to řikám, že nejsou normální. Pánčička i zapomněla hnedle na ty hnutý záda, který si vyrobila se sekačkou, která jí zajela do výmolu a vona jí tahala ven. Pak si dali kafe, na procházku došlo… zas nic zvláštního. Ovšem…

Ráno, raníčko pánčička vstala a …pěkně mě potůrovala. Zas to její potrhlý : „To budeš koukat Hošíčku… těšíš se? …překvápko bude…“ Jak asi mám vědět ešivá já se těším, když jako vůbec nevim, na co se to těšim??? Pak ešče přidala: „Dávej pozor, dávej pozor, jestli už nejedou!…“ Ale KDO??? KDO jako má dorazit, tak to se mi už neřekne a já si můžu vokusovat drápy zvědavostí!!! To nesnášim. Fakt ne. Ale pozor sem dával, páč nesnášim, když mi něco unikne. Voni ešče pak vytáhli ven tu jejich aparatůru, kde pouštěj ten svůj bordel, že to nadzvedává chalupu, nastavili volume doprava, otevřeli bránu a jali se čekati. Pak najednou rumrajch, pustili bordel, pánčička popadla tác s obřim chlebem, kterej koupil pánik a s výrazem“Tož vítajtě!“ ve tváři se narvala do brány (ešče kroj si mohla na to vzít!).

Jak začla v bráně poskakovat jak hopík (A já sem musel způsobně sedět! Kde je spravedlnost??) a vykřikovat, že důry růžový už jedou, pánik pustil bordel z aparatůry naplno a objevilo se nejdřív jedno auto a pak za chvilku druhý, který za sebou vláčelo domek nějakej. Z prvního auta vystoupili Brůtikovci. Bez Brůtika (což sem teda já za sebe dost ocenil 🙂 ) zato ovšem s Alu. Ha, baba přijela, to vypadá dobře, řikal sem si. Ovšem… to jsem netůchal, kdo sedí v tom druhým autě!! Byli tam Fajfkovi!!!! A… FAJFKÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ! Moje, moje Fajfkááááááááááááááá!! Pánčička dodržela, co slíbila na těch horách! Dodržela. Ale to já vim, že vona dycky fšecko dodrží. Když třebas vyhrožuje, že esli okamžitě neposlechnu, tak dostanu na budku, tak si můžu bejt jistej, že na tu budku fakt dostanu :-D. Leč to mi v tuto chvíli bylo zcela šumák, takovýhle úvahy, měl jsem jiný starostě. Jak kurnik přivítat toliko návštěv najednou?? A hlavně, aby už vypustili tu Fajfkůůůůůůůůůůůůů!!

Když ju konečně vypustili ven, rozsvítil se pro mne den!! Vona mi teda chtěla Fajfka hnedle zas zhasnout, páč prej mě má plný zuby, hned jak mě vidí, ale co to je pro mě, takovýhle řeči!! Vim už jak na ni. Proudim kolem až má zamotanou hlavu, to jí dycky voslabí.

Přivítání stálo za to. Došlo i na předávání darů. Teda ne pro nás, na nás pséky se vykašlali, což jsme si pak ovšem všichni tři vynahradili somrováním v kuchyni a že teda bylo co somrovat, páč každej přivez batoh jídla. Následně došlo k rozdělení do skupinek. Kucí zvlášť a důry růžový zvlášť. Zatimco důry rokovaly v kůchni u lednice, kam furtovaly ty tuny jídla, tak kucí se srotili u toho domečku za fajfkovým autem.

Tam posléze začli tak hulákat, že důry růžový se z kůchně přesunuly taky k domečku a hulákaly taky. Pánčička pravila, že pánik vod Fajfky je magor, že to věděla, ale že netůchala, že je až takovej magor. Páč… v tom domečku byl TRAKTOR! Jakože fakt, vzali z Liberce traktor na vejlet k nám na chalupu!!! To naše sekačka se takhle dobře nemá, ta furt trůní u nás.

Pak se tak lidi různě přelejvali z místa na místo, těkali prostorem a my taky. Poté se zjistilo, že zmizel pánik vod Fajfky. Byl pryč a bylo slyšet pravidelný lomození nějakýho motoru! Přišlo se na to, že pánik vod Fajfky krom toho traktoru přivezl ešče életrickou kosu, tu popadnul a jal se prosekávat přístupovou cestu. Pánčička ho šla zastavit, aby se připojil k ostatním. Prej: „Je to marný!“ řikala Fajfkatá pánčička, že to se jí nepovede.

A měla pravdu, moje pánčička se vrátila a klepala si na čelo s poznámkou, že: „Ešče větší magor, než sme doufali a marný, marný, je to marný!“ Když hluk motoru postupně slábnul, tipovali všichni esli už je ve vesnici, nebo dorazil až na výpadovku 😀 a to ešče netůchali, že hodlá nasednout posléze i na ten traktor a vyvenčit ho na naší louce.

Obídek, kávička, družba, prostě krásnej víkendovej den. Důležitý bylo, že sem měl Fajfku jen a jen pro sebe a žádnej cizí vometák mi do ní nemohl hučet. Byl sem celej blažen a doufám, že i Fajfka byla Blažena. I když teda vona na tom byla vo kousek hůř než já, protože musela dozorovat, aby jí nelezla do zelí Alu. No jo holky, známe to. Pak jsme se šli s pánčičkama všichni psi projít dolů a já mohl holkám ukázat svoje království.

Alu se svojí pánčičkou nám pak naoplátku vokázaly, jaká bžunda se dá užít s těma slaměnejma válcemam co tam ležej. My se doteď mezi nima s pánčičkou jen honili a schovávali, ale vono se dá na ně i vyskočit a dělat hopiky z jednoho na druhej. To je náhodou dost dobrá zábava, fakt jako. Musí bejt, když i Fajfka moje si to oblíbila. Její pánčička byla nadšená, že Fajfka taky takhle blbne. Krásně sme si pohopíkali, moc krásně.

Po návratu se šlo připravit běhání. Páník vod Fajfky totiž s tim traktorem posekal další kus naší louky (když už mu ten větší kus louky posekala v pátek moje pánčička, čimž ho naprosto rozlítostnila, páč von se prej těšil, jak si u nás užije traktorování) a zvětšil tak prostor pro to naše běhání. Fajfkatá pánčička zatloukla do země kolíky, natáhla provaz se střapcem a šlo se na to.

První šla honit střapec Fajfka. Byla nažhavená jak ta plotna, když jí pánčička zapomene vypnout. Když vypálila, byla jak střela rychlá. Než by jeden štěk švec, byla v cíli a já šel s pánikem natahovat provaz se střapcem. Pánik mě zlobil a já moc chtěl ten střapec. Moc! Ale jako moc, moc. Takže když pak došla řada na mě, tak tentokrát žádný cavyky, jdu na to a hned z první. Štval sem ho jak profík. I sem si nadbíhal a pánčička řičela nadšením a povzbuzovala mě, ať ho drapnu a vymetu s ním.

Byl sem taky jak střela rychlej. Ovšem… pak přišla na řadu Alu a… to teda nikdo nestíhal. Takhle rychlou střelu nikdo nezná. A nikdo s tim ani nepočítal, takže ledva Alu vyběhla, už ho držela a mohla ho mordovat, pak museli dávat střapci náskok, aby se to povedlo tak jak má, páč teda Alu má zatraceně, ale zatraceně rychlý nožky.

Zato pánčička má úplně nemožný ručky, páč vždycky když natahovala provaz se střapcem, byl z toho kabaret, protože jí to prostě nešlo. Pánik tomu dával ešče korunu, neb si z ní tím pádem furt utahoval, jako vždycky. Dobrý to bylo, dobrý. Možná se mi to běhání za střapcem i zalíbí? Jako… kdyby se dycky běhalo u nás, byla by to značka ideál, tam se mi běhá nejlíp.

Pánčička pak šla Fajfkatý a Alurovatý pánčičce vokázat kyblikatou hru s piškotama. To je moje oblíbená hra, pěkně si zaběhám a ešče si zadáčo narvu bachor piškotama. Pánčička dycky vezme čtyry kybliky, rozestaví je dnem vzhůru po louce na protilehlý strany, naklade na ně piškoty a pak mě k těm kyblikům posílá. Když běžím dobře podle ukázanýho směru, klikne mi na klikátko a já si můžu sebrat ten piškot.

Tak tuhle bezva hru ukazovala ostatním pánčičkám a myslim, že jak Alu tak Fajfka jí budou taky oblibovat. S Fajfkou si jí i pánčička zahrála sama a osobně a vobě si to užívaly. Já ne. Já musel bejt za plotem a jen koukat a slinit. Tak jsem se na to pak vybodnul a šel somrovat do kuchyně, tam se totiž furt někdo pohyboval a všichni byli velmi vstřícní něco malého podarovat tomu z nás, kdo se zrovna naskytl.

Kuchyně se stala pro nás pséky naprosto nejoblíbenějším prostorem. Krom teda altánu taky, páč večer se grilovalo a to uznejte, co se dá dycinky někdo přemluvit, aby se podělil. Takže jsme všichni střídavě somrovali a střídavě bádali po zahradě. To hlavně já, páč co kdyby ropucha Bára vyrazila na rajz a nebo přišel zas na návštěvu ušák nějakej. Ale nedostavil se nikdo a vlastně se ani v tom hluku, co všichni provozovali, nedivim. Spát se šlo až ve velmi pozdních hodinách, ale to už jsme my, rozumní tvorové štěkací, měli dááávno hlubokou půlnoc.

Nejčilejší byli Fajfka a můj pánik. Ti vstávali ráno jako úplně nejprvnější a bok po boku spolu pracovali kde? No to je jasný, v kůchni. Kde jinde. Pánik vytvářel snídani a Fajka ho odborně dozorovala, páč když něco upadne, je hrozně nehygienický, aby to zůstalo ležet. Když jsme se s pánčičkou mojí vykohátali z pelechu a já zjistil, že Fajfka už je na nožkách a vykukuje z kůchně, radostně jsem se za ní rozeběhl, že jí dám první ranní políbení.

Asi vstala zadničkou napřed, páč mi velmi jasně a stručně naznačila, kam si mám svý políbení narvat a hlavně ať se nepřibližuju ke kůchni, páč tam tetkon velí vona. Jak si může myslet, že bych jí vyměnil za kůchňu??? O kůchňu mi vůbec nešlo!! Naznačil sem jí, že je úplně pošahaná a urazil se.

Ne nadlouho, to dá rozum. Když jsme pak šli spolu dolů do polí, už sem se zase družil. A až moc podle pánčičky, páč sem si tím družením prej ucpal zvukovody a pánčička mi je musela profouknout pořádným zahulákáním. No co, sem se chtěl před Fajfkou kapek vytáhnout… a když nám před čumcema vyrazil zajíc, musela se mi pánčička připomenout, na což teda není prej moc zvyklá, a zvykat si rozhodně prej nebude, pročež se výrazně naštvala.

Tak pak sem měl po družení a byl ze mě cepovanej pes, abych si prej vyvzpomněl na dobrý vychování. Takovejch štráchů. Nadělá. Protiva jedna. Ale… zahopíkat jsme si při zpáteční cestě šli. Fajfka šla ešče zkoumat zdechlinu jakousi, ale to já sem si pro teď teda už nelajznul, stačí jeden hřích denně. Takže jsme to s Fajkou měli fifty-fifty, taky dostala držkovku.

Nahoře v chalupě už byli vzhůru fšicí a zahrada se zaplnila, lidijové a psi se přelévali prostorem. Původně, že prej ešče půjdem běhat, ale nakonec se všichni tak zapovídali, že už na to nedošlo. Ale tak snad zase příště, páč já teda doufám, že si to zasejc zvopákneme, když už to máme nacvičený takhle pěkně.

První se po obědě začli chystat Fajfkatý, páč to mají od nás nejdál a taky jeli s tím traktorem v domečku, tak to měli na dýl. Když odjeli, ještě jsme chvíli laškovali s Alu,ale teda se přiznám, že já si teda hrátky představuju trochu, trochu jinak, než že mě to střevo austraský bude považovat za vovci a kousat mě do zadních nohou. Todle přece nejni normální!! Takhle bychom nikam nedošli.

Pak mi poradili, že ať si sednu, že to je nejlepčí vobrana, páč to nemá kam kousat. Tak sem si sednul, ale to bych měl za chvíli zadnici celou zcepenělou, páč vona furt a furt číhala, až mě zase bude moct hlodnout. Možná je spíš hlodavec než pes. Měl by jí to někdo říct. Ale já to rozhodně nebudu, přiblížit se k ní znamená, že vám přetne úhylovu patu, nebo jak tomu řikala pánčička, když se mi smála.

Když pak odjeli i Brůtikovci, zabalili jsme se i my, a sice neradi, ale taky jeli domů. Tam jsem, jak je mým zvykem, upadnul ve svým bydliku do bezvědomí a ještě během následujících několika noci honil Fajfku a její pruhy a utikal před Alu a jejími zuby. Moc fajn víkend to byl, jen víc takových radostí v mém zrzavém žití.