Milí Zvířetníci, ráda bych se s vámi podělila o jeden podivuhodný příběh. Nepochybně by si zasloužil lepšího vypravěče, protože vážnější poloha mému stylu psaní nesvědčí, ale nešť, spoléhám na vaši čtenářskou shovívavost.

Již drahně let mám známou, říkejme jí třeba Eva. Vídáme se jen zřídka a pracovně, ale padly jsme si do noty a tak pokaždé, když se sejdeme, dojde i na osobnější hovor. Pochopitelně brzy přišla řeč i na psy. Vyšlo najevo, že Eva svého času měla mopse. První a jediné životní zvířátko.

Mopsí holčička se jí přihodila až v dospělosti, když byla na mateřské dovolené se svými dvěma dětmi. Mopsinka okouzlila celou rodinu natolik, že když se její čas naplnil a ona v krásných nácti letech odešla za Duhový most, byla bolest ze ztráty tak veliká, že už ji nikdo z rodiny nechtěl prožívat znovu.

Když jsem viděla vzpomínkami prozářené oči a špatně skrývaný tesk, nedalo mi, abych k pořízení nového psího kamaráda mírně neponoukala. Ale nesouhlas bylo rezolutní, podpořený spoustou rozumných argumentů o dlouhé pracovní době, neochotě ustupovat z vlastního pohodlí atp.

Až jednou. Stačil pohled mezi dveřmi a bylo nad slunce jasnější, že od minule se něco přihodilo. Uvítala mě Eva, celá omládlá a energií sršící. Než jsem se stačila zahloubat co, nebo spíš kdo zapříčinil tuto očividnou proměnu, významně kývla hlavou k rohu místnosti, kde na pelíšku spokojeně odpočíval… mops.

Nic neobvyklého, možná říkáte si. Nadšeně jsem přidřepla k pejskovi a jala se ho muchlit, vyzvídajíc, kterak k němu přišla.

Před časem si Eva vyšla se svou přítelkyní do hospůdky na víno, by si vzájemně poplakaly na rameni a postěžovaly, kterak potomci naráz vyletěli z hnízda a do duše se vkrádají opuštěnost s prázdnotou a vůbec je ten život šedivej a bezútěšnej. Když byly v nejlepším, náhle se o nohu známé otřel mops. „Jéé, ty seš krásnej, kde se tady bereš, hošíčku, tebe bych si hned vzala,“ bezprostředně vyhrkla Eva.

„Myslíte to vážně?“ ozvalo se od vedlejšího stolu. Ukázalo se, že vedle sedí rovněž dvě přítelkyně, zarmoucené, s ustaranými hlavami v dlaních. Majitelka mopse před sebou měla čerstvé laboratorní výsledky, které neúprosně sdělovaly, že její šestiletý úporný boj s tou hnusnou chorobou zdaleka není u konce a čeká ji další vyčerpávající martyrium chemoterapií.

Zoufalá majitelka si po předchozích zkušenostech uvědomovala, že nyní už nebude mít dostatek sil k péči o svého milovaného jedenáctiletého psího druha, a proto s přítelkyní v duchu probíraly široký okruh známých, hledajíce, kdo z nich by byl ochotný a schopný se o pejska trvale postarat. Nenacházely nikoho vhodného a nešťastně se proto ve svých úvahách dostaly až ke krajní možnosti – útulku. Přesně v tomto okamžiku zaslechly „Jéé…“.

Slovo dalo slovo. Dvě ještě před chvilkou naprosto neznámé ženy se domluvily, že se za pár dní sejdou a předají si pejska, veškerou jeho výbavu a pořádně si spolu promluví. Pes se však přilepil k Eviným nohám a odmítl se hnout, celým svým miniaturním tělíčkem oznamujíc, že co se jeho týče, má zcela jasno. On jde domů… Původní majitelka jen bezhlesně a statečně, byť s hrdlem sevřeným, podala přes stůl vodítko.

Mopsíkovi by tolik let nikdo nehádal. Rozkvetl, zdravě zhubnul, užívá si na své plemeno a věk neobvykle dlouhých procházek po lesích a především nespouští oddaný pohled ze své vyvolené.

Udiveně jsem vrtěla hlavou nad právě vyslechnutým příběhem, po těle mne lehce mrazilo a myšlenky se rozeběhly a bylo v nich více otázek než odpovědí… Nebojte, ušetřím vás svých úvah a dedukcí :- ) Předávám jen, jak jsem získala.