Tento článek jsem rozepsala na Velikonoce, k dokončení se dostávám až na Vánoce, ale snad to nevadí.

Velikonoce: Bessy roste, ale určitě ne z vody, dělá čest pověsti bernardýnů Bohoušů, sežere vše, nač přijde. Rychlost růstu se naštěstí přibrzdila, v osmi měsících má 56 kilo. Už si dokáže i pořádně zalítat, ale pořád je to úžasně fajn pes. Velmi tvárná. Samozřejmě začíná zkoušet, co se stane, když na zavolání hned nepřijde, když ještě chvilku bude zkoumat to zajímavé místo.

Uplatňuji metodu třikrát a dost – běžné zavolání, povel zvýšeným hlasem, zařvání, kdy slabší povahy padají do zákrytu. Pak už jdu na věc. Tedy běžím si pro psa. Kříženkyně z útulku už dávno jasně ví, o co jde, tváří se velmi provinile a netřeba ji trestat. Ovšem Ája? Ta když zjistí, že se k ní řítím, začne mávat ocasem a radostně mi běží naproti. Nevím, zda chápe, že to cloumání za hřívu a mumlavé vrčení je trest.

Nucena pořádně ji potrestat jsem byla, zatím, jen jednou. Také se začenichala na poli, ale na přivolání poměrně dobře reagovala, jen mi bylo divné, že se nijak nesháněla po pamlsku, který po takové reakci obvykle následuje. Pozorně jsem se na ní zadívala a všimla si, že něco převaluje v hubě. „Pusť!“ Ája nic. Zanořím ruce pod pysky: „No fuj, to je něco dost odporného“ (byl to, jak jsem identifikovala později, mumifikovaný krtek 🙂 )! „Tak pusť!!“

Hafan se však nevzdává. Stisknu jí tedy spodní čelist hmatem umožňující otevření tlamy, Bessy však sklání hlavu a (možná?) zavrčí. Docela jsem se lekla. Naštěstí mám reflexy pejskařky a veterinářky. Za burácivého povelu „pustíš to!!!“ jsem Bessy vyťala takový políček z pravé strany, až jí krtek levou stranou vylítl z huby ven. Protože se mi ho vůbec nechtělo znovu brát do ruky, začala jsem ho rychle zakopávat do změklé půdy, v čemž se mi naše odrostlé štěně pokoušelo samozřejmě zabránit.

Tak jsem jí do té uslintané tlamy nacpala připravený piškot. Uznávám, výchova cukru a biče šla za sebou příliš rychle, naštěstí se účinkem neminula. Na pusť Bessy reaguje, i když má zrovna takovou pěknou kost a okolo jsou další ze smečky, co by jí to mohli vzít.

Ověřila jsem si to na Velikonoce. Protože u nás na vesnici chodí opravdu hodně malých koledníků, zavřela jsem Bessy do jejího kotce. Aby jí to zas ale nepřišlo líto, dala jsem jí tam velkou hovězí kost. Jenže občas nějací koledníci po odříkání předepsané básničky a výběru vajíčka či pamlsku si vzpomněli i na naše štěňátko. „My si chcem pohladit bernardýna!“ Pokud to jen trochu jde, vyhovím. Tak jsem několikrát otevírala kotec, vyvolávala Bessy z boudy, brala ji kost a nechala ji omatlávat dětskými ručičkami. Při třetím opakování to nakonec dopadalo tak, že kost jsem za jeden konec držela já, za druhý Bessy a děti kolem. Bez jakýchkoli problémů.

Vánoce: Dnes je Bessy již osmnáct měsíců a sklánět se k ní opravdu nemusím – cca 90 cm v kohoutku (nemám kohoutkovou míru), hmotnost jsme nezjišťovali už dávno, na osobní váze ji skutečně nezvážím. Známá kolegyně, dlouholetá chovatelka německých dog, nám ji pochválila, že vyrostlá a stavěná je pěkně. Doufám, že ta slova nebyla vyslovena jen z přátelství.

Nikdy s bernardýnkou zatím nebyly starosti. Ani se štěňátkem, ani s dospívajícím puberťákem (máme za sebou první hárání). Jak jsem byla proti pořizování plemene psa typu bernardýna, dnes pro ně horuji. Je pravda, že dlouholetému chovateli německých ovčáků (například) můžou bernardýni připadat hloupí, prostě není tam ta reaktivnost ovčáckých plemen. Zavoláte, pes zvedne hlavu, pak se teprve rozejde a přichází klidným krokem. Naučila jsem se počítat do pěti, než začnu povel opakovat.

Na procházky ovšem chodíme bez vodítka, když je potřeba, aby šla lépe u nohy, položím ji ruku na kohoutek, když si chce jít čuchnout k pejskovi, který není příliš nadšený, přidržím ji za kůži na hřbetě. Zvěř nehoní, přivolání je devadesátiprocentní, umí sedni, lehni, pusť, zůstaň. Myslím, že vychovaný pes. Za plotem si zaštěká, ale na lidi neskáče. Miluje vodu. V létě jsme spolu chodili plavat, nedrápe, jen někdy se podaří. Zde je problém, že nezůstanou jen škrábance, ale podél nich se táhnou stejně dlouhé modřiny šíře půl centimetru.

Jednou z rozvernosti hrábla tlapou po naší druhé fence (kříženec teriéra, hmotnost nanejvýš deset kilo). Pejska zmizela pod hladinou. S bernardýnem se samozřejmě nemohu chodit koupat do čistých údolních nádrží obležených rekreanty. Pokud se bernardýn oklepe, je zasažen kruh o poloměru tři metry. Chodíme se koupat do lesního rybníčku. Břeh je písčitý, ale voda není úplně průhledná.

Okamžitě jsem se vrhla pod vodu a šmátrala po fence. Byla metr a půl pod hladinou. Když jsem ji vytáhla, hlavičku držela nakřivo, opravdu jsem se bála, že jí bylo nějak ublíženo. Naštěstí to byla jen voda v uchu. Dál spolu plavou, s mým doprovodem i bez něho. Teď, v zimě, se koupe jen Bessy. Ta se koupe vždy.

Nedávno jsme šli na procházku podle potoka. Já a malá fenka po cestě, Bessy tři metry pod námi potokem. Cestou tam jí to šlo dobře, cesta zpátky byla obtížnější, musela proti proudu. Ale nevzdala to. Myslela jsem, že takový vztah k vodě mají jen novofundlaňdáci. Možná, nelze zevšeobecňovat z jedné empirické zkušenosti.

Bessy je úžasným spáčem. Když usne na dvoře před oknem, chrápe nahlas, jak starý chlap. Když spí na slámě za koňmi, voláním ode dveří ji neprobudím, musím si pro ni dojít. Takže na našem dvoře je to klasika. Máme malého psa, aby vzbudil toho velkého.