Tak co je u vás novýho? Co manžel, co děti, co pes? Ehmmm – ani nic. Všechno dobrý. Fakt. Nic novýho. Opravdu? Manžela a děti vynechám, to jsou vcelku nezajímavé postavy, u nichž opravdu, ale opravdu nic nového není. A pes?

Naše čubizna, česká strakatá slečna Bony, teď například dospěla k závěru, že zima je pryč a je jaro. Tedy začala pouštět zimní srst, takové ty péřové jemné chloupky na kejtičkách a bůčcích. Náš byt vypadá podle toho, pochopitelně, všechny ty zimní chlupy máme doma volně ložené. Když to smetu, tak by se denně morče oblíklo… Když jí chceme vyčesávat, tak musíme na balkón – tam nemá kam utéci. Samozřejmě si po třetím hrábnutí kartáče sedne na ten tlustej línající zadek a tváří se, že NE–VÍ o co jde. A že to rozhodně nemíní pochopit.

Tady si vždycky vzpomenu, jak mi paní chovatelka, když jsme od ní brali Bonynku před více jak osmi roky, říkala, že máme pravidelně vyčesávat a že už štěňata na kartáček zvolna zvykala. Taky se jí něco nějak nepovedlo, naše čubizna nesnáší vyčesávání od malička. Takže: nic novýho.

Byli jsme na horách, kde – jako posledně – nebyl sníh. Led, to jó. Hodně ledu. Spousty ledu, zejména na příjezdové cestě. Víc ledu, než jsem kdy toužila vidět najednou. Taky nesnášíte cesty horami, když se před vámi leskne ledovka, po jedné straně máte sráz s horskou bystřinkou a šutráky velikosti prádelníku a po druhé straně les, z něhož tu–tam vybíhá divá zvěř? Já z toho mám pokaždý pocit, že mi vyskakují žaludeční vředy. Takže: nic novýho.

Na horách byli, jako obvykle, naši kamarádi s rotvajlerkou. Ta rotvajlerka Brita je moc milej, přítulnej a poslušnej pes, myslím si. Nemyslí si to však naše slečna Bony. Ani rotvajlerka neoplývá láskou k naší strakatici. A tak musíme obě psí dámy držet důsledně od sebe. Letos to majitelé rotvajlerky nějak podcenili a Brita, dáma v letech, předvedla opakovaně několik mohutných skoků a naši strakatou čubičku si pěkně sešlapala pod sebe. Krev netekla, kosti ani klouby nepraskaly, takže: nic novýho.

Po návratu domů jsme se šťastně sešli na poli se starým kamarádem borderákem, shodou okolností jménem Brit.

Jen mezi námi – nepřipadá vám, že v tom pojmenování psů zas tak moc kreativity není? No nic, my se taky nemáme čím chlubit. Ona naše Bonynka je celým jménem Bona–Rosa s tím, že to měla být Růženka… Ale páníčkovi se Růža nelíbila a jednoznačně rozhodl, že to bude Bony. Sousedi na chalupě nějak přeslechli jméno Bona–Rosa a už léta jí říkají Bonita. A ona na to slyší.

Zpět na začátek roku, psi se šťastně sešli na poli, plném bláta, kaluží a mazlavé hlíny v jamách vyrytých divokými prasaty. Nadšeně se okousali, navzájem sebou plácli do toho marastu a prošmejdili přilehlá křoviska, odkud naštěstí nic zásadního nevyplašili, sem–tam nějakého bažanta, ale to se za nebezpečné zvíře nepočítá. Oba spokojení, že všechno zas funguje, jak má – ráno vycházka, pak snídaně a pak pěkně dlouhé pospávání, než se páníčci vrátí z roboty a půjde se zas ven. Takže: nic novýho.