Upozorňuji předem, že dnešní povídání o kočkách bude s hvězdičkou. Nepůjde totiž o nic méně důležitého, než je namlouvání, svádění, milování a plození… a ještě pár podružných maličkostí s tím spojených, jako je výchova potomstva. Jaké tedy je to kočičí erotično?

Někdy ho vnímáme jen jako vzdálené srdcervoucí ječení půlnočních banshee. Jindy nás uhodí přes nos výrazná pachová značka sebevědomého kocoura, a když máme trochu více štěstí i příležitosti, staneme se třeba v opuštěné zahradě svědky hotových sexuálních orgií. Skoro to vypadá, jako by se v té zahradě pářily nejen kočky, ale i listí a stébla trav. Ale nenechte se zmást – i když počínání vášnivých malých šelmiček vypadá často hodně divoce, všechno v tom víru pachů, zvuků, gest a hormonů má svůj přesný účel směřující k jedinému: zachování kocouřího rodu.

Divoké kočky, a nepochybně i jejich více nebo méně zdomácnělé příbuzné, jsou zapřisáhlí individualisté, zamilovaní do své nezávislosti. Udržují si poměrně velký odstup od všech ostatních jedinců svého druhu, často zuby i drápy. Jsou plaché a nedůvěřivé. Taková povaha ovšem není tím nelepším vybavením pro vyhledávání partnerů a komunikaci s nimi. Aby v důsledku úzkostlivě hájené nezávislosti kočičí rod zcela a beze zbytku nevymřel, muselo se objevit cosi, co tuto přirozenou bariéru alespoň čas od času prolomí. To „cosi“ se nazývá namlouvání.

U kočky mají tedy námluvy velký význam hlavně k překonání vnitrodruhové agrese, která je jinak pro vztah mezi jednotlivými dospělými kočkami mimo období páření typická a přirozená. V průběhu těchto námluv se musejí dva vhodní dospělí jedinci opačného pohlaví nejdříve najít a rozpoznat. Pak může následovat další krok – rozhodování a výběr. Namlouvání je obecně velmi ritualizované, a vlastně vždycky jde o to pomocí symbolů (pohybů, pachu, předstíraného boje) udělat na opačné pohlaví co nejlepší dojem. Všechno směřuje k tomu, aby si kočka, která už dala svým chováním najevo, že je připravena k páření, vybrala nejvhodnějšího partnera. Obvykle se uvádí, že při výběru rozhodují znaky a chování svědčící o tělesné zdatnosti a zdravé míře agresivity, je však možné, že právě pomocí pachové komunikace se kočka o svém budoucím partnerovi dovídá i jemnější, pro nás lidi nepostřehnutelné informace – například, zda netrpí nějakou nemocí. Chování v průběhu námluv slouží i ke vzájemnému „vyladění“ obou potenciálních partnerů, aby mohlo dojít k vlastnímu spojení, které je jediným a nejpodstatnějším cílem říje.

Kočky (samice) jsou totiž připraveny k páření pouze v době své říje. První silná říje se u mladé kočky dostaví již mezi šestým až osmým měsícem. Okamžitě si povšimneme nápadných změn v chování, k němuž patří projevy nejrůznějších citů a nálad. Kočka neklidně přechází, dlouze se otírá o různé předměty i o „svého člověka“ a válí se po podlaze. Netrvá to dlouho a připojí se i známý a velmi intenzivní zvuk, který připomíná pláč nemluvněte (a na dálku se s ním dá velice snadno zaměnit) – někdy v této fázi začne kočka zaujímat typický postoj vybízející k páření. Kočka je přikrčená se zdviženým zadkem a s ocasem ohnutým na stranu, přešlapuje zadníma nohama a vydává tlumené mručení a vrkání. V tomto stavu je velmi citlivá na doteky, ale také ještě poměrně nevraživá k možným partnerům – syčí na ně a prská, takže se přímo vnucuje dojem, že kočičí dáma neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud toho nedosáhne.

Říje může trvat 7 až 10 dní a vzhledem k odlišné fyziologii při ní kočky nekrvácejí, nehárají tedy jako feny. V přírodních podmínkách říje nastává pouze na jaře a v létě – to ovšem u domestikovaných koček platit nemusí a ušlechtilé kočky se mohou dostat do říje vlastně kdykoliv v průběhu roku, a rozhodně i častěji než dvakrát. U některých plemen ušlechtilých koček se kvůli pomalejšímu vývinu první říje také projevuje později, je méně častá nebo nevýrazná. Nástup pohlavní zralosti je dán nejen plemenem, ale i prostředím chovu a hierarchií ve smečce. Mimořádně dominantní kočka totiž může mladší nebo slabší kočce ve smečce bránit v říji, dost často i chováním, které bychom mezi lidmi označili bez zaváhání jako psychický teror. Chovná kočka ve smečce kastrátů může mít říji slabší nebo méně častou v porovnání s tím, je-li nablízku „kompletní“ kocour. Chovatel ušlechtilých koček si podobné projevy svých chlupatých pokladů samozřejmě ohlídá.

Obecně se dá říci, že kocouři dospívají později, obvykle až mezi desátým a čtrnáctým měsícem života. Pokud chce chovatel zajistit co největší pravděpodobnost nakrytí chovné krasavice, nejspíš se spolehne na kocoura přibližně od roku a půl až dvou let věku výše. Narozdíl od koček se mohou kocouři pářit v každé době – roční, denní či noční. Potkají-li se dva roztoužení kocouři, dochází k tvrdým soubojům, které jsou provázeny bojovými a lidskému uchu nelahodícími zvuky. I tyto hrozivě vyhlížející rvačky jsou však silně ritualizované a nemají vést ke zranění nebo dokonce zabití protivníka. Šrámy a pohmožděniny si ovšem často odnášejí oba. Nejvýraznějším sexuálním chováním u kocourů je značkování teritoria vlastní, velmi páchnoucí močí. Tímto značně třeskutým upozorněním kocour dává kočkám v okolí signál, že je k dispozici k páření a ostatní kocoury varuje před vstupem do „kocouřího království“. Takto si mohou značkovat svoje teritorium i temperamentní kocouři s předlouhými rodokmeny, u kterých bychom předpokládali, že sexuální projevy jsou vlivem šlechtění poněkud potlačeny. Sexuální projevy jsou velmi individuální, existují i kocouři značkující minimálně nebo vůbec a tedy nepáchnoucí (poměrně vysoký podíl takto zdvořile se chovajících kocourů se udává mezi peršany a angorami).

Kočky v polovolném chovu nemají s výběrem kocourů žádný problém. Při sebemenším náznaku říje jsou kocouři z širokého okolí k dispozici. I když kočky zpočátku dělají „drahoty“ a jsou poněkud zdrženlivé, brzy dochází k bouřlivému a rychle se opakujícímu krytí s nejsilnějším plemeníkem, vítězem mnoha kocouřích šarvátek. Tím je učiněno zadost Darwinově teorii „přirozeného výběru“. Poté může dojít i na další kocoury. Někdy to na vesnických zahradách či dvorních traktech činžovních domů vypadá jako v „céčkovém“ erotickém videu. Ale i takové jsou kočky.

Kočky ušlechtilé a obecně bytové to mají poněkud složitější. Těm je potřeba vhodného partnera vybrat. Ušlechtilé kočky, které jsou určené k chovu, musí splňovat různá nařízení různých chovných řádů. Ať kočce vyberete ženicha po poradě s odborným poradcem chovu, ze seznamu krycích kocourů nebo se domluvíte přímo s majitelem kocoura na výstavě, vždycky musíte dodržet určitá daná pravidla. Obě zvířata musí být zdravá, preventivně odčervená, bez vnějších parazitů, vakcinovaná proti různým nemocem všemi dostupnými vakcínami, testovaná na FeLV, FIP, PKD…

I zažité pravidlo, že „kočka chodí za kocourem“ má určitá opodstatnění. Především to, že roztoužená kočka si lépe přivyká na cizí prostředí a tím i namlouvací rituály probíhají jednodušeji. Majitel přináší svoji kočku nejlépe druhý až třetí den říje a ponechává ji u kocoura 2 – 3 dny. Tato doba se ovšem může i podstatně protáhnout (třeba na týden), a závisí to na zkušenosti kocoura, předchozí úspěšnosti jeho krytí, a nakonec i na dohodě mezi majiteli zvířat. Ale protože nic není jednostranné ani v životě kočičím, může klidně vyrazit na námluvy i kocour za kočkou – prostě ten kočičák, který by byl cizím prostředím více vyveden z míry, zůstává doma…

Samotný průběh rituálu páření má svůj daný řád. Kocour, kterému kočičí nevěsta „voní“ je neklidný, aktivní, neustále v pohybu, značkuje si krycí místnost nebo jen naznačuje močení do záchůdku, lízáním si čistí penis, a až kupodivu jemným zpíváním kočku „svádí“. Kočka je v počátcích námluv stažená do sebe, není vstřícná na žádné podněty, odmítá tělesný kontakt nebo doteky a může být i značně agresivní. To po určité době (několik minut, ale i 24 hodin) odezní a dochází k bouřlivému kočičímu milování. Kočka se začne válet, natahuje přední tlapky, poté začne přešlapovat a podupávat zadníma nohama a opět naprosto nezaměnitelně mrouká a vrká. Zkušený kocour čeká právě na tuto chvíli.

Přiblíží se ke kočce zezadu, uchopí ji za zátylek, přitiskne k zemi a obstoupí ji nejprve předními tlapami. Pokud kočka tento úvodní dobývací manévr strpí, kocour pokračuje v rituálu. Překročí kočku i zadními tlapami a tím, že ji uchopí zuby za kůži nad lopatkami, se ji pokusí částečně znehybnit a dostat do správné polohy. Když je spokojen, začne s nahrbeným hřbetem vyhledávat penisem kočičí pochvu. Jestliže kočka přece jen není dosud v příhodně prohnutém postoji, (říká se mu lordózní, v podstatě jde o extrémní prohnutí v bedrech) a s odkloněným ocasem, několikrát ji dost neurvale pošlape, aby pak rychle a tvrdě zavedl penis do pochvy.

Vlastní spojení je poměrně krátké, na jeho počátku kočka obvykle vydá hlasitý ostrý jekot, následovaný hlubokým hrdelním zvukem, který sotva může být výrazem něčeho jiného než naprosté a dokonalé slasti. Poměrně brzy kocour od kočky odskočí a ta se s prskáním začne kutálet po zemi – odborně se tomuto kočičímu válení sudů říká postkoitální rolling. Pak následuje velmi pečlivé a soustředěné olizování a čištění genitálií. Při vhodném načasování říje, klidném prostředí a vzájemných sympatiích obou zvířat se může takovéto bouřlivé kočičí milování v počátcích opakovat i několikrát za hodinu. S delšími časovými prodlevami může trvat krytí i několik dnů.

Vášnivé a někdy až brutálně vyhlížející (a znějící) kočičí milování má svoji dobrou příčinu, a tou je tzv. provokovaná ovulace, typická pro všechny kočkovité. Znamená to, že zralé vajíčko se z vaječníku uvolní až po podráždění poševní stěny penisem kocoura. Kocouří penis je opatřen sice drobnou, ale pevnou kostí, která se jmenuje os penis (ano, pánové, čtete dobře, jedná se skutečně o kost), a také výrůstky na kocouřím penisu intenzivně dráždí poševní sliznici a napomáhají spouštění mechanismu ovulace. Velký význam při určování vzájemných sympatií všech kočkovitých šelem mají vůně a pachy sexuálního charakteru, které jsou vylučovány z pachových žláz na tvářích, čele, pod ocasem i mezi drápy. Ty kočky podrobně analyzují Jacobsonovým orgánem na horním patře ústní dutiny.

Kromě téhle erotické chemie je však zajímavé sledovat i jinou věc – strategii rozmnožování. Je poměrně jednoduchá a účinná: snahou kočky je upoutat k sobě kocoura na pokud možno co nejdelší dobu, aby tak byla v ochraně jeho teritoria a nemusela v průběhu březosti vydávat tolik energie na konflikty s jinými kočkami. Snahou kocoura je oplodnit co nejvíce koček, aby se jeho genetická informace v co největší míře rozšířila dál. Kočky patří mezi ty druhy, pro které je podobné chování typické.

Při takovém přístupu k rodinnému životu je jen logické, že kocour o kočku a jejich společné potomky už dál žádný zájem nejeví – prostě on svou povinnost svědomitě splnil a odchází plnit ji dál, jinam a s jinou. Ani kočka nevnímá svůj úděl svobodné matky jako něco nemístného. Výchova mláďat je na ní, také ona ztrácí o kocoura zájem a oba se k sobě nadále chovají jako „cizí“ včetně obnoveného teritoriálního chování. Rituály říje jsou na nějaký čas zapomenuty a na jejich místo se vrací obvyklý individualismus a vnitrodruhová agrese. Zvlášť těsně po narození koťat je kočka ochotná všechny kocoury tvrdě pronásledovat, ocitnou-li se omylem v blízkosti jejího pelechu. Zčásti je to dáno i skutečností, že u kočkovitých šelem byly popsány případy usmrcení koťat samcem. V zájmu objektivity je třeba přiznat, že především u koček velkých, kde může společenství v určité době trpět nedostatkem volných, a tedy k páření ochotných samic. Kočka vychovávající mláďata se totiž do říje zpravidla nedostane a samce odmítá.

U „malých koček“ (Felinae) je tento jev velmi neobvyklý, u koček velkých bývá nejčastěji popisován u lvů. U domácích, polovolně žijících koček jsem se s něčím podobným setkal jen jednou, je však pravda, že i tyhle kočky se chovají velmi opatrně, snaží se nevzdalovat mimo dohled pelechu s koťaty a ke kocourům se chovají opravdu velmi drsně. Pokud mají dojem, že jejich potomky přece jen cizí kocour objevil a doupě není nadále bezpečné, koťata stěhují, a to i několikrát. Podobná výjimka, jen přesně opačné povahy, byla rovněž popsána, ovšem v nepřirozených podmínkách, kdy dospělý kocour přinášel svoji potravu na okraj pelechu, koťata chránil a strávil s nimi mnoho času. Paul Leyhausen, který tento jev popsal, se domnívá, že zatímco samci žijící ve volné přírodě nemají se svými družkami a koťaty nic společného, v zajetí „mohou být ovlivněni podněty, které u nich vzbuzují jinak neprojevené vzorce chování.“ Nevím, nerad zpochybňuji klasiky, ale nedovedu si představit, že by se tyto neprojevené vzorce chování aktivovaly jinak než mimořádnou náhodou a u mimořádně disponovaných jedinců – takže vlastně ztrácejí předvídatelný charakter.

Období březosti je tedy jedno z mála, kdy je mezi oběma pohlavími jakž takž nastoleno příměří. Trvá 56 až 71 dní a prvním pozorovatelným náznakem toho, že je kočka březí, je zvětšení a zrůžovění dvorců kolem mléčných žláz. Teprve později zjistíme přibývání na váze a zakulacování kočičí dámy, ještě nedávno štíhlé jako proutek, a nakonec si potvrdíme i to, že se neobjeví nástup dalšího období říje. Pak může následovat ještě veterinární ultrazvukové vyšetření, aby už nebylo pochyb – v příslušném termínu se narodí klubíčko koťat.

Kolik jich bude? Dost obvyklý počet bývá čtyři nebo pět, starší kočky mívají koťat méně, zato často větších a v lepší kondici. Rovněž u silně prošlechtěných plemen počet narozených mláďat klesá a traduje se, že menší počet koťat mívají plemena dlouhosrstá. Protože ovšem statistické údaje i „obvyklé okolnosti“ jsou tu od toho, aby byly popírány a vyvraceny, drží údajně rekord v počtu živě narozených potomků jistá perská krasavice z jihoafrického Wellingtonu – té se někdy v polovině 70. let 20. století narodilo 14 živých koťat…

Vlastní průběh porodu nebývá u divokých nebo polovolně žijících koček obvykle komplikovaný, naopak se často uvádějí jako příklad spontánního, hladkého způsobu, jak přivést na svět potomstvo. Může trvat 3 – 5 hodin a během něj kočka postupně mláďatům překousne pupeční šňůru, sežere placentu a koťata pečlivě a důkladně olíže. Jednak je tím dokonale zbaví posledních zbytků plodových obalů, jednak jim dopřeje masáž, podporující jejich základní životní funkce: dýchání a vyměšování. V prvních dvou až třech týdnech života je nesnadné tuto péči matky kočky čímkoliv nahradit a mimo jiné i proto je velmi obtížné odchovat uměle koťata, která přijdou o matku těsně po narození.

Když je porod u konce, kočka zajistila všechno potřebné pro sebe i koťata, může se stát i v podmínkách domácího chovu, že si neodpustí další z dědičně upevněných rituálů – přenese své potomky do jiné skrýše, než ve které se narodili, a to často ke značné nevoli chovatele. U divokých koček má toto staletími upevněné chování svůj důvod – v přírodě by pach krve, který zůstal po porodu na místě, mohl přilákat dravce nebo cizího (a teď už znovu nepřátelsky naladěného) kocoura.

Na přenášení koťat má matka kočka dokonalou techniku. Uchopí kotě jemně do zubů za kůži na krku – tím „spustí“ reflex, který kotěti velí neodporovat a volně svěsit tělo. Tento reflex zůstává kočkám do dospělosti, ale i když znehybnění funguje, nosit podobným způsobem dospělé kočky se vřele nedoporučuje. Váží přece jen o dost více než několikagramové kotěcí novorozeně, a nebezpečí poškození krční páteře je značné (podobně jako není rozumné zachytávat prchající kočku za ocas, i tady hrozí poškození páteře až do ochrnutí). Téměř všechno v životě právě narozeného kotěte teď bude nejméně tři týdny záviset výhradně na mámě kočce.

Kočky totiž patří mezi savce nidikolní, tedy takové, jejichž mláďata se rodí holá a slepá, plně odkázaná na péči matky. Opakem jsou savci nidifugní, jejichž mláďata jsou ihned po narození smyslově dobře vybavená, pohybově schopná a třeba už po několika hodinách po narození mohou bez potíží následovat matku – a svoje stádo, protože mezi typické nidifugní savce patří jeleni, antilopy a další kopytnatci, většinou žijící ve stádech a nucení neustále migrovat za potravou a unikat před dravci.

Oči se koťatům otevírají mezi 7 – 10 dnem života a do té doby je jejich komunikace s kočkou pouze pachová (začínají fungovat pachové žlázky na lících) a samozřejmě zvuková. Koťata rovněž od prvních dnů „masírují“ mléčné žlázy kojící kočky tlapkami, ale ne proto, aby z nich svou porci mlíčka „vymačkala“ – dosahují tím větší tvorby prolaktinu v těle matky a tím podporují tvorbu mléka. Každé kotě obvykle mívá jeden zdroj mléka, ke kterému se vrací. Ve věku 16 – 20 dnů začínají koťata lézt a opatrně zkoušet první kroky. Asi ve 3 – 4 týdnech je možné zkusit jim nabídnout pevnou stravu, aby se naučila jíst z misky dřív, než je (asi v 8 týdnech věku) začne máma kočka rozhodně odmítat a nedovolí jim pít. Ostatně, nemůžeme se kočce divit, v té době mají už koťata úctyhodnou sadu ostrých zoubků. Výchova však stále ještě zůstává na kočce.

Na jiném místě Diplomňaucie (myslím, že tady: http://naszviretnik.net/2010/07/26/kocky-uvod-do-diplomnaucie-3-%e2%80%93-kdo-mysli-hraje-si/ ) jsme se už zmiňovali o imprintingu, vtištění základních dovedností v prvních dnech života mláděte. Slouží opravdu k učení všeho, co je důležité pro bezprostřední přežití, s učením lovu začíná kočka podstatně později. Pochopitelně, protože pro tento druh vzdělávání už musejí mít koťata alespoň základní obratnost. Odhadoval bych, že když se sotva držíte na nohou – pardon, na tlapkách – které se vám ohýbají zdánlivě na všechny strany najednou, o nějaké zakusování myši se ani nepokusíte.

Kočka si také nejprve nosí do pelechu zabitou kořist, kterou koťatům ukáže („tímhle se my kočky živíme“), a pak i dá ochutnat vybrané kousky. Dalším krokem je donesení živé kořisti, kterou koťata musejí zabít – konečný krok tohoto postupu, totiž přerušení páteře (vazu) kořisti, nemají koťata vrozený a musejí se ho učit. Když se koťata mohou sama vydávat do okolí pelechu na lov, učí se postupně zvládat i jiná úskalí života šelmy: to že jsou vidět, slyšet, že i kořist je ostražitá a rychlá… prostě, že být lovcem není snadné. U koček s domácí výchovou je právě v tomhle období velmi důležité poskytovat jim velké množství náhradních podnětů k přemýšlení a úkolů k řešení. Soužití s člověkem a hra jim totiž bude po celý život nahrazovat přirozené činnosti, které by je čekaly ve volné přírodě.

Máma kočka počínání svých potomků pečlivě sleduje, a když se konečně ujistí, že je čas ponechat je vlastnímu nezávislému osudu, stále častěji a na delší dobu je opouští. Ještě o něco později se kočka vrací ke své milované nezávislosti a dospívajících koťat si přestane všímat úplně. V té době však už uplynulo od narození onoho bezmocného klubíčka koťat přibližně půl roku. Mladé kočky si začínají vyhledávat a vymezovat vlastní teritorium a vlastní lovecký revír. I z nich se nyní stávají zapřisáhlí individualisté, zamilovaní do své nezávislosti. Také ony dovedou udržovat velký odstup od všech ostatních jedinců svého druhu, často zuby i drápy. Jsou plaché a nedůvěřivé.

To všechno však jen do chvíle, kdy jim odvěký instinkt vloží do tlamičky to uširvoucí zvolání: Kočičko, chci tě! Protože pak se i ony pokusí překonat svůj individualismus a projevy vnitrodruhové agrese, aby daly vzniknout nové, stejně uzavřené, hrdé a svérázné generaci úžasných tvorů jménem kočky.

1) Cedrik a Célina si spolu stačili ještě před kastrací pořídit tři půvabná koťata. Bratr nebratr, kočky si obvykle s incestem hlavu nelámou. I dospělí sourozenci jsou si v tomto ohledu „cizí“.

2) A tady Dalí zapomněl, co to vlastně původně chtěl… že by Alzheimer?