Možná si pamatujete, jak jsem kdysi popisovala radosti s chlebem. Musím hrdě prohlásit, že jsem postoupila na vyšší level, k Chlebu 4 – kvasovému. Ovšem neudělat botu, nedošlo by k tomu.

To bylo tak. Po řadě experimentů s těstem a především s Troubou Jankem Paličem jsem konečně dospěla do fáze, kdy zadělat a nechat vykynout těsto se stalo rutinní činností a Trouba Janek Palič byl zpacifikován: dostal na dno rendlík s vodou, takže mi bochníky začal připékat odspodu teprve poté, co si vyvařil vodu v rendlíku. Zjistila jsem, jakou velikost bochníku Trouba Palič stihne propéct uvnitř dřív, než ji začne zvenku, hlavně shora, měnit na uhel.

Taky jsem přišla na to, že babiččin návod na potírání pekoucího se bochníku slanou vodou není tolik kvůli kůrce, jako kvůli tomu, aby se bochníku dal oddychový čas od Trouby Janka, mohl se zchladit a měl při návratu do Paličovy sféry vlivu na hlavičce něco, co se bude muset nejdřív vypařit, než začne hlavička hořet. Tak nějak podobně, jako když si člověk namočí vlasy, než vběhne do hořícího domu pro kočku.

Přestala jsem z lenosti zadělávat v míse (kdo se s ní má mýt, že) a vyvzpomněla si, jak mě babička učila udělat si na vále mísu ze samotné mouky. Naučila jsem se odhadnout rukama, kdy těsto požralo mouky tak akorát, aby ani nelepilo, ani nebylo moc hutné. Chlebíky, ač stále individua při tvoření, začínaly vykazovat společné rysy po dokončení a já na sebe byla čím dál hrdější a hrdější.

A při práci neopatrnější a neopatrnější, jak už to bývá, když se člověk neoprávněně považuje za mistra světa. Takže došlo k tomu, k čemu dojít muselo.

Jednoho večera, kdy se mi povedlo být tak unavená, že jsem už ani nevnímala, že jsem unavená, jsem se rozhodla zas jednou pro změnu stvořit chlebík dvoukilový. Vyrobila jsem moukovou mísu, udělala kvásek, vlila do moukové mísy kvásek, nasypala sůl a kmín, přilila jeden půllitrák vody… všechno pořád dobré… druhý půllitrák…

… a mísa povolila. Kvásek, voda, mouková břečka, všechno si to vesele teklo na zem, k velké radosti Penynčině, jež miluje cokoli, co jen trochu smrdí kvasnicemi, a tak se ten večer z čistého černého psa proměnila v Psa s kvasnicovou maskou.

Vyrvala jsem z linky pohrdanou mísu. Nastrčila ji do cesty chlebové potopě. Pochytala do ní, co jenom šlo. Povytírala, co pochytat nešlo. Vysvobodila psa z kvasnicové masky. Vysušila psa. Znovu vyprala psa, protože se mu bůhvíčím ještě slepily uši. Vytřela koupelnu od zbytků Kvasnicové masky a chlupů asi tak na dva psy. Koukla se na mísu. Seděla si tam na polepeném vále jakoby nic a modře a plastově se mi vysmívala do očí: víš, kolik je ve mně vody a kolik mouky? No? Nevíš. Dobře ti tak, měla jsi mě vytáhnout včas!

Konečně mi došlo, že jsem asi trochu moc unavená, je jedenáct v noci a fakt nemám na to, abych se další tři hodiny paplala s chlebem, o kterém si neumím spočítat, kolik v něm čeho je. Nalila jsem do milé mísy ještě trochu vody, aby v ní vzniklo moučné bahýnko a zbytečky kvasnic mohly pohodlně žrát a nechcíply mi, a nechala ji jejímu osudu. Do rána se to přece nezblázní. Ohó, omyl!

Do rána se to samozřejmě zbláznilo. Kvasnice, tedy ty z nich, které nebyly pohltány pomoučeným psem, se velmi zaradovaly, že mají tak báječné množství žrádýlka, stylem Hrnečku, vař vyplnily celou mísu a vydaly se na výzkumnou výpravu na vál. Dál dolézt nestačily. Dostihla jsem je, ještě se zalepenýma očima jsem je vařekou nahnala zpátky do modrého plastu.

Než jsem si stihla očiska trochu opláchnout, byli už výzkumníci znovu na cestě. Trestná akce s vařekou se opakovala. Říkám jim: Kamarádi, nemáme další mouku. Je od vás pěkné, že se snažíte si pro ni dojít, ale nechtěli byste nechat mě, abych ji přinesla? Bude to rychlejší a neumažete si nožičky a nikdo vás po cestě nerozšlape. Jenže, přátelé kvasnice, to byste – laskavě – museli – aspoň na dvacet minut – laskavě! – zůstat – v míse!!!

Oni prý, my dávno nejsme nějaké uťapané kvasnice, my jsme kvas! A koukej si s tou moukou pohnout, nebo ti zalepíme dveře. Co mi zbylo. Koukla jsem si pohnout. Vyzbrojena protipovodňovým pytlem další mouky jsem se pak postavila kvasové záplavě. A užasla.

Pracovat těsto hodinu? Ale kdepak! Bochníček se stvořil skoro sám ani ne za dvacet minut! A byl hladší a vláčnější, než kterýkoli z těch kvasnicových před ním. Koukám na něj a říkám mu: Kynul jsi už dost? On prý, že ne. Tak jsem ho ještě nějakou chvíli nechala.

Výsledný Chlebík 4.1 byl milionkrát dobřejší než všechny předchozí verze. Byly v něm ty správné velké díry. Byl nadýchaný. Byl nakyslý. A jak se ukázalo při tvorbě Chlebíka 4.2, dal asi tak polovinu práce! Stačilo večer nahrubo smíchat bahýnko, a ráno bylo hotovo za půldruhé hodiny, a i z té se o sebe většinu času chlebík staral sám.

Od té doby dělám už jen a jedině Chlebík 4. Kvasový. A nedám na něj dopustit. Když vylezou ze chřtánu Janku Paličovi, jsou si dokonce vzájemně ještě podobnější, než bývali ti Kvasnicoví, blahé paměti. A tvrdím, že je důležité dělat chyby.

Pokud má člověk odvahu si s tím chaosem, co hned po chybě zákonitě vznikne, nějak poradit.