Na mou duši slibuju, že toto jsou naše poslední letošní oslavy. V kruhu kamarádů a kamarádek jsme při nevelkém ohýnku v klínu přírody a v pěkném kempu u řeky Capertee poklábosili, popili, při kytaře a buš-base si zazpívali a v pohodě se zasmáli. Jaksi více jsme vzpomínali na různé příhody a události co se přihodily i před několika desítkami let. Zvláště ty veselé a humorné.

V pátek před rozbřeskem jsem šel s Habsburky na půlhodinovou procházku pustými ulicemi a přilehlým bušem. Oba ocenili, že mohou pobíhat volně ložení. Po zkontrolování a označkování četných zajímavých míst jsme se vrátili do domečku. Podotýkám, že já jsem neznačkoval. Potom jsem spakoval Maxe a oba jsme vyrazili do rodícího se dne. Cesta přes Modré hory na západ proběhla v pohodě, Max ležel spokojeně na sedadle vedle mě a občas mě olízl ruku. Za necelou hodinku jsme zastavili v osadě Little Hartley, kde jsme si oba odlehčili a pak pokračovali v cestě. Provoz byl řídký, jelo se velice dobře a čokl vedle mě pochrupoval jako nemluvně v kolébce.

Po více jak hodině cesty zastavujeme, ještě před osadou Kandos v buši. Maxmilián se okamžitě vydal rekognoskovat neznámý terén. Asi po deseti minutách pobíhání po okolí ho volám k autu, do kterého bez pobízení naskočil a uvelebil se na svoje místo. Na farmu to už je nedaleko. Asi za 20 minut jsme u brány. Psisko zůstává ležet v autě, zatím co já otevírám bránu a po projetí ji zase zavírám, jak je zdejším dobrým zvykem.

Po úmyslně hrubé cestě sjíždíme pomalu a obezřetně prudký svah na pastviny. Cesta je vhodná pro vozidla s větší světlostí, konvenční osobní auto by na mnoha místech dřelo břicho o hrubý povrch. To proto, aby sem nejezdil kde který nezvaný host. Projíždím zanedlouho kolem opuštěného domečku, farmáři jsou někde za prací. A tak sjedu další prudký svah do údolí k řece Capertee, která za ten měsíc, co jsme tu byli naposledy, přestala na povrchu téci a místy vytváří jen pěkné tůně. Pod povrchem jistě proudí vesele dál, jak je u klokanů zvykem.

Na jejich březích rostou vzrostlé přesličníky. Tyto stromy zde rostou většinou kolem vodních toků a jsou zajímavé tím, že jsou celé buď samčí a když kvetou tak práší pyl jako jehnědy, nebo samičí, které v tuto dobu mají zase pyl přijímající lepkavé „květy“. Jsou tedy dvoudomé a opylování se děje větrem. V celé Klokánii jich roste mnoho druhů, podle ekosystému.

Mají různé tvary a jsou známy pod různými jmény, jako Gray Sheoak, Longleaf Ironwood, Saltmarsh Ironwood, Swamp Oak, Sheoak, Desert Oak, Australian Pine, Beach Sheoak, Common Ironwood, River Oak a podobně.

Na louce pod jedním z přesličníků parkuji naši maringotku, aby byla po většinu dne ve stínu. Připadám si jako pod borovicí. Jsem na místě první, ještě není 9 hodin ráno a tak po přerovnání věcí v autě se s Maxem vydáváme na poznávací procházku. Nedaleká velká „wombatiště“ mu neodolatelně „voní“, ale protože tento pach cítí poprvé, tak je velice obezřetný a do velkých nor neleze ani omylem, i když by se tam vešel. Ovšem zanechává u vchodů svoji navštívenku, jak se na psa sluší a patří.

Kolem poledne přijíždí první kamarádi a tak se vítáme a nastává klábosení, kafe i piva popíjení a vítání dalších kteří postupně dojíždí a kempují. Do večera, včetně dvou majitelů farmy, se sjelo 14 kamarádů a kamarádek a tak u ohýnku při opékání buřtů, popíjení všeho možného, kytaře a zpěvu bylo rušno a veselo. Tentokrát nám muziku tvrdil Rumíček se svojí buš – basou. 2 psi a 3 fenečky tomu dávali tu správnou atmosféru. Ohýnek byl malý, v okolí je velké sucho, tak abychom pak nemuseli hasit požár buše. Já jsem zalezl do hajan něco po jedenácté, měl jsem dlouhý den, vstával jsem o půl čtvrté, ale zábava se konala do téměř třetí hodiny ranní, jak jsem se druhý den dověděl. Max prospal noc vedle auta na jehličí z přesličníku se svatozáří nad hlavou.

Sobotní ráno nás vítá blankytnou oblohou. Kolem tůní se převalují závoje mlh a vydatná rosa, v právě vykouknuvším sluníčku, září jako po louce rozhozené démanty. Příslib slunečného a zde u klokanů horkého dne. Zatím je teplota ovzduší přívětivá, je 16°C a tůně zvou k rannímu opláchnutí. Teegan, jinak výmarský ohař a Max, australský kelpie si velice dobře rozumí a lítají po louce jako dělové koule. Jsou na to stavění. Poznenáhlu ze stanů vylézají kamarádi a kamarádky aby mžourali na ostré ranní sluníčko.

Různě se připravuje něco na posilnění a zapití. Dokud není horko, tak se jdeme s Maxem projít kolem řeky dolů podél toku, který zrovna neteče. Díváme se po hadech, ale žádného jsme neviděli. Jednoho kamaráda, zrovna našeho barda a kytaristu, postihl hexnšůs, nebo-li houser a sotva se hýbe. Ani obléct mu moc nejde. Ještě že tu je dnes kamarádka co se živí masážemi a podobně. Poskytuje mu remediální masáž.

Posádka kempu je lenivá, jen se povaluje ve stínu přesličníků a pinií, které Lupen před více jak 30 lety sázel. Blíží se poledne a teplota se šplhá přes 30°C. Nikdo neoplývá velkou energií a chutí k jídlu. Po 14 hodině je už přes 38°C a lidi se válejí ve stínu a ani moc nemluví. Dojel, i když jen na skok, farmář – kamarád co si přijel vyzvednout zmraženého černého hada s červeným břichem.

Tohoto mu jiný farmář – kamarád schoval, za účelem stažení a kůže zpracování. Tento had obtěžoval a tak byl zabit. Je to jedovatá pakobra, která když se rozčílí tak rozplácne krk, inu jako kobra, že ano. Trochu to je vidět na fotce na odkazu, zvláště když si na ni kliknete a fotku zvětšíte.

Max je pes pouštní, vodu moc nemusí a tak do ní, když nemusí, dobrovolně neleze. Když ale propukne horko a praží sluníčko, tak ví jak se zchladit. Hned vedle auta rostly trsy hustých, širokolistých trav. V jejich stínu si Max vyhrabal pelech velikosti umývadla, až na chladnou hlínu pod povrchem. Zalezl a ani nedutal. Když jsem ho hledal a zavolal, tak jen vykoukl a neochotně vylezl. V tom horku měl čokl kožich na omak studený, jako by vylezl z lednice.

Po páté hodině odpolední jsem zjistil, že asi bude bouřka. Max s ocasem mezi nohama zajel pod auto. Někde v dáli muselo zahřmět. My to zatím neslyšeli. Funguje tak jako „early warning system“ co se bouřek týče. A taky jo. Do hodiny se dostavila bouřka, ale bez deště, jen s hromy a blesky. Max se stal neviditelným.

Sobotní večer byl ve znamení obvyklé zábavy u ohýnku, včetně zpívánek a předávání dárků oslavencům a přáním všeho nejlepšího. V pohodě, i když za stálého tepla přes 30°C, probíhala zábava a zpěv. Kamarádi i psi vypadali spokojeně, i když někteří horkem zmoženě a tak jsem kolem půlnoci odešel do říše snů spolu s Maxem.

Nedělní ráno bylo podobné sobotnímu a předpovídalo další horký den. Pro všechny až na majitele farmy a na mě s Maxem, to byl den balení a odjezdu. Většina lidiček odjíždí před polednem, než teploty opět vystoupí nad 30°C. My s Maxem se potulujeme kempem a klábosíme s balícími kamarády. Po poledni nastal poměrný klid a tak si dáváme dvacet ve stínu přesličníku.

Poslední kamarád odjíždí až kolem páté hodiny odpolední. Zůstali jsme v kempu s Maxem sami. Sedl jsem si na břehu řeky do stínu a pozoroval cvrkot. Zvláště jsem pátral po zpěvných ptácích, kteří neumlkli celé noci. Nakonec jsem je neuviděl, schovávali se v hustých větvích přesličníků.

Ještě musím pochválit Maxe, choval se na jedničku. Dokonce i tehdy, když na louku nedaleko od auta přiskákala rodinka pěti velkých šedivých klokanů na pastvu. Seděl vedle mě a dal jen vědět, že máme návštěvu. Tak jsem ho pobídl, aby je „uvítal“. Max vyrazil a jal se hnát klokany po louce a pak i bušem do prudkého svahu. Zde jsem Maxe odvolal a on kupodivu poslechl a způsobně se vrátil, roztlemený s radostí v očích jak to těm skákavým obludám natřel. Já se nepřestával tiše divit. Bylo to poprvé co se takto s velkými klokany potkal a poslechl bez reptání. Sice u nás doma v buši občas prohání po skalních útesech malé klokánky wallaby, ale to je jiná káva.

Než se setmělo, přečetl jsem si pár kapitol v knize od Josefa Thomayera, „Ze vzpomínek lékaře“. Zajímavé čtení psané češtinou z druhé poloviny devatenáctého století a pojednávající o životě tohoto slovutného lékaře a literáta. Tento lékař, pozdější profesor na univerzitě Karlově, se od svých studií na klatovském gymnáziu pohyboval v uměleckých kruzích a osobně se stýkal a přátelil s celou řadou tehdejších umělců. V knize popisuje jedince zvučných jmen v trochu jiném světle, než jsme se kdysi učili ve škole. J. Vrchlický, J. V. Sládek, Svatopluk Čech, Smetana, Myslbek, Neruda, K. V. Rais, A. Jirásek a četní jiní jeho současníci jsou zde ukázáni v intimním světle osobního styku.

Pondělní ráno bylo podobné dvěma předešlým. Prošli jsme se s Maxem ranní rosou kolem tůní, udělal jsem pár posledních snímků za ranního sluníčka, uvařil a vypil si kafe, sbalil fidlátka a Maxe a zajel k domečku říct kamarádům ahoj a poděkovat za přívětivé přijetí. Asi po půl hodince, kolem deváté hodiny, odjíždíme k domovu. Cestou vidíme, jak se na obzoru vrší hrozivé bouřkové mraky, ale domů dojíždíme kolem poledne ještě za sucha.

Ještě stačím vyložit pár věcí z auta a to před ustájením do garáže trochu opláchnout od prachu a pak se otevřela stavidla a vypukla bouřka. Max zmizel do sprchy, kde se při bouřce schovává. Až dozněl poslední hrom, tak byl Max ještě na zahradě osprchován hadicí a patřičně vydrbán. Bydlí s námi v domečku a srst měl plnou písku a hlíny ze svého víkendového pelechu, který si sám vlastnoručně vyhrabal.

Takže oslavy se povedly k všeobecné spokojenosti zúčastněných. Kdo ví, kolik se nás sejde napřesrok. Když jsem zasedl s noťasem na balkonu a začal datlovat tento report, to jsem ještě netušil, že nás během týdne navždy opustí jeden další farmář – kamarád, u kterého, v Hnědých horách, bylo několik posledních velikonočních potlachů. Bývalý Brňák. Takže příští pátek se pro změnu sejdeme v Canbeře na jeho funusu.

Fotky najdete tady: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2012_listopad_oslavy_u_Lupena_a_Misi_na_farme/