Když Ruby zase jednou vyhodila z nejvyšší kapsy posledního medvídka a poslední kousek kožešinky, vzdala jsem to. Očividně jsme měly rozdílné představy o tom, jak budu trávit pár posledních dnů rekonvalescence. Já osobně jsem je tedy rozhodně odmítala prožít v předklonu sbíráním plyšáků. Uvelebila jsem se v ušáku. Nikam nejdu, abys věděla!

Vtom se mi tak nějak sám od sebe podal do ruky kartáč a na čalouněném opěradle se zhmotnil Cedrik. Taky sám od sebe. Nebo od přírody, jak chcete. Dobře, jdeme se česat. Příroda ovšem dovede být nejen něžně chlupatá, ale i pěkně zlomyslná. A praktická. Když má něčeho dostatek nebo dokonce přebytek, dříve či později se to pokusí využít k vlastnímu prospěchu. Konec konců, i kyslík býval kdysi dávno, v počátcích života na Zemi, pro ten život smrtelně jedovatý… A čeho jsem měla v následujících pěti minutách plnou hrst? Jistě. Byly to – promiňte mi to slovo, ale říci ho musím. Byly to chlupy.

Že se to dalo čekat? Jistě. Ale v té chvíli se na druhém opěradle usadilo něco daleko jemnějšího, než jsou ty nejjemnější Cedrikovy chlupy. Byla to inspirace. Stává se to. Občas. A inspirovaný jedinec (v tomto případě já) se pak dívá užasle a nevěřícně: tohle že jsem vynašel? Možná by spíše měl říci: tohle že se mi vynašlo? Recyklovaná kočka tedy vznikla z mé nechuti hýbat se, Rubiščiny potřeby být naopak neustále v pohybu, trochy té přírodní inspirace a samozřejmě – ehm… z kočičí srsti, tedy chlupů.

Ačkoliv nejmladší příslušnice naší smečky Ruby oslavila letos 21. června druhé narozeniny, nezdá se, že by na svých bouřlivých mravech chtěla něco měnit nebo dokonce uvažovala o jakémsi usazení. Kdyby s ní všichni ostatní kočkouři vzorně spolupracovali, možná by se tím uspokojila a své lidské spolubydlící se nesnažila tak usilovně přesvědčit k divokým hrám. Jenže všichni tři peršáci svorně na její pošťuchování odpovídají značně nevrle – nemají tak rychlé tlapky, a konec konců od chvíle, kdy našli v naší smečce své doma, hledí především zdobit, mazlit, být něžní, shovívaví, krásní. A abych nezapomněla – pouštět chlupy. Navíc Ebony, který od jisté doby vidí vlastně jen na jedno oko, je i pochopitelně opatrný a než někam skočí nebo dopadne, dlouze se nad takovým počínáním zadumá. A kde už je konec svižného černého stínu!

Ruby!

Kočka se zmocnila jakési účtenky, kterou jsem zmačkala a hodlala vyhodit. Papírek sviští místností a za ním Ruby. A ještě někdo – rezavý plamen s dlouhým ocasem a poněkud hlučným během (zkuste si ostatně běžet lehce jako vánek, když máte poctivých 7 kilo kocoura) slyšící na jméno Dalí. Sibiřák s lososovým kožichem totiž nesl dost rozmrzele, že se s ním Ebony odmítá honit, jako to dělal na začátku svého působení ve smečce. Pomalu začal upadat do své obvyklé vznešené melancholie, jenže pak přišla Ruby. Dalí okamžitě zapomněl na své zádumčivé pohledy z okna do zahrady a dlouhé hodiny trvající meditace, dokonce se s námi přestal srdceryvně loučit, kdykoliv jsme odcházeli třeba jen o patro výš. Byl přistižen, jak si znovu kouší hrát s odstřižky kožešiny, které se kvůli Ruby povalovaly i na těch nejméně pravděpodobných místech. Mimochodem, už jste někdy lovili zmáčený a slizký kousek králičí kožešinky z koprové omáčky? Já ano.

Od jisté doby neobracíme u nás doma věci naruby, ale „Na Ruby“. Výsledek je týž.

Cedrikových jemných, poletujících a hedvábných chlupů jsem měla brzy plné ruce a sem tam i nos. Snažily se poletovat, vznášet a přemisťovat se, prostě dělat všechny nepatřičnosti, které takové chlupy dovedou. Začala jsem právě být poněkud bezradná (a vstávat se mi ještě pořád nechtělo), když mi na rameno poklepala paní Inspirace. Dýchla jsem si do dlaní a z hrsti chlupů zkusila vytvořit kouli. Nebudu lhát – vzniklý plstnatý útvar nepřipomínal ušlechtilé symetrické těleso ani vzdáleně. Ukázněně však ležel, nikam nelevitoval, a neodbytně v tu chvíli připomínal… myš. Tvarem, barvou, velikostí.

A nejspíš nejen mně.

Chlupy totiž ležely ukázněně tam, kam jsem je odložila, a to přesně do chvíle, než je objevila Ruby. To bylo teprve něco na hraní pro malou a mírnou černou kočičku! Ta měkká věc nedělala hluk, krásně a skoro sama klouzala po korkové podlaze, byla dost lehká, aby se dala vyhazovat a chytat ze vzduchu, mohli jste do ní zatnout drápky a snadno je zase vytáhnout… Navíc dvounožci kupodivu neprotestovali a nemumlali cosi o „zpropadených poltergeistech“, kteří už jim zase uzmuli propisku, klíče, flashdisk, balíček papírových kapesníků nebo houbičku na nádobí. Prostě ideální. Ruby a nakonec i Dalí, který by za společnost britské slečny dal svou kocouří duši i tělo, měli oči jen pro ten podivný oválný útvar tvořený sežmoulanými chlupy.

Jejich zájem neochladl ani po několika dnech. Občas sice jeden nebo druhý shodili nějakého toho plyšmyše, ale to nejspíš jen proto, abychom nezapomněli, že máme kočky, které si v rámci své duševní hygieny potřebují hrát. Nepopiratelnou výhodou recyklované kočky je, že nevadí, když se zatoulá pod skříň nebo prostě jen tak neznámo kam – přísun nepotřebné srsti je prakticky nekonečný. Spotřeba recyklovaných chlupů je ovšem taky velká a všichni se moc těšíme, až při nějakém velkém úklidu nebo při malování odsuneme některý z velmi těžkých kusů nábytku (zvláště vhodné jsou knihovny). Už teď tušíme, že recyklovaná kočka, která se za nimi bude skrývat, dosáhne mohutnosti mladého geparda.

Tak nějak tedy vznikla hračka, se kterou jsou všichni spokojeni… jen nevím, jestli jsem se příliš neprohřešila proti přírodě, které jsem se tu na počátku tak pokrytecky dovolávala, když se mi podařilo empiricky prokázat, že výše popsanou recyklací KOČKY vznikne MYŠ.

Prostě – příroda už je taková, a chlupy… chlupy jsou všude.

Fotky:

1) Ruby a sbírka plyšáků

2) Ruby a Dalí demontují šplhací strom