Už jsem dojídala polévku, když jsem si jich všimla – nad úrovní stolu vykvetly dvě černé vlčí uši, následované ukřivděným pohledem oříškově hnědých očí: „Ale paničko, přece to všechno nesníš sama! Jsme na cestách, nezapomeň!“
Ach ano, jak bych mohla. Seděli jsme v restauraci na Kolínské boudě, oblíbené zastávce při výpravě na Černou horu. Berrýška sice lanovku nemiluje, ale kvůli výletu je ochotná leccos překousnout. Po důkladném proběhání, zaparkovaná pod restauračním stolem, však chtěla něco zakousnout. V tomto případě část mého oběda.
Můj muž vrhl na nadstolové uši přísný pohled. Na žebrající psy není zvyklý, doma toto řemeslo nepěstujeme. Jenže, a tady měla Berry pravdu, jsme byli „na cestách“. Už dlouho u nás platí, že jsme-li se psy na výletě, dělíme se o veškeré jídlo, které máme to štěstí sníst.
Zvyk byl utužen za našeho pobytu v Norsku, kde jsme často jezdili na celodenní výlety do blízké divočiny a užívali si táboření. Dokonce i na dlouhé ranní vycházky v Nordmarce jsem si brávala termosku s čajem a obložené chleby, abychom si se psy dopřáli snídani na útesu nad jezerem. Ti si tento zvyk zakořenili snadno, rychle a hluboko.
Nenápadně jsem z polévky vylovila kousek kuřecího masa, přidala trochu chleba a nabídla to fence. Vlčí uši se ponořily i se zbytkem psice zpátky pod stůl, ale její pozornost neochabovala. Jak věděla, že mám objednané ještě lívanečky s borůvkami?
Vzpomněla jsem si na náš nedávný pobyt na stopařském soustředění v Německu. Byli jsme se psy ubytováni v bungalovech v tuto dobu skoro opuštěného kempu a já jsem prozíravě s sebou nevzala jen psí konzervy pro Berry a Kazana, ale i řízky, chleba a zeleninu pro sebe.
Přestože já jsem jim z jejich konzerv neujídala, a o svoje jídlo se s nimi dělila, propadli před odjezdem záchvatu banditismu a vloupali se mi do zásob. Ovšem zásadu dělení respektovali – sice sežrali řízek s chlebem, ale okurku a jablko mi nechali 🙂
Kazan v bubučabrace při procházce v německém kempu
Berry velmi čuchací 🙂
Prednosta je asi jak Martin v tom, ze je proti tomu krmit psy od stolu kdyz tam ji lidi, takze Grizzly od nas nezebrala. Zato velmi sugestivne hledela na nasi mamu, zejmena u snidane. Protoze maminka s vyrazem rozpustileho ditete se s ni delila. S Jakeym je to nejak to same, ale letos se naucil zebrat u karetniho stolku, co jsem mela pri kresle, v nemz jsem se zotavovala po operaci krcni patere. Vyhodnotil to, ze to prece neni jidelni stul, a tak ze muze. A mohl. Ani jeden z tech psu nam nikdy nevzal nic, co by se nachazelo na konferencnim stolku. Kazdej zkusil, dostal lehce na zadek, bylo na ne zadupano a zvolano FUJ, a nejak si to pamatovali. Ovsem co Jakey krade, jsou kocici granule, takze ty davam na nejake vyvysene misto.
Moc prijemna dnesni diskuze.
Dnes byly záchodové granule zase normální, košky vypadají taky normálně – to jen já jsem z toho pořád celá vyšašená. (whew) (wasntme)
Nebuď! Pokud se to neopakuje, byla to nějaká jednorázová záležitost, kterou popisuje Šárka a se kterou mám zkušenosti i já. Když jsem našla krev v záchůdku, zpanikařila jsem také.
A vzpomeň si, když jsem začínala s Melíškem: každý zdánlivý problém jsem tu s Vámi všemi řešila. Jen ty zoufalé zprávy, když se neprobíral z narkózy po kastraci…….. Chápu, že máš strach, já také, pořád mám strach. O Ríšu s jeho karcinomem, po tom, co si teď prožila Věruška s Danem a další i o nebezpečí FIP, ale to je už osud nás, co jsme si k sobě ty chlupaté miláčky připoutali.
Pozoruj, ale budou v pořádku, neboj.
Sice pozdě, ale přece držím (y) , ať to nic není.
Vave,tohle se nám stalo také. Hned jsme oddělily děvčátka košiší, abychom věděli, která to je. Byla to Mia.
Zajeli jsme na veterinu, dostali jsme pígala.
Krmíme doporučenými granulemi, které bereme přímo od veta a máme klídek. Tak jestli to pomůže budu ráda. (inlove)
Obě děvčátka košiší jsou velcí miláčkyně. (cat) (cat)
Jo, dělají si s Áji II. zadel. 🙂
Děkuju vám, děvčata. (f) Karolínko, Tobě zvlášť a moc drržím palce. (h) (y) Jenny (inlove) , pokud se to objeví znovu, budu čičiny separovat.
Jo a ještě poznámka ke kradačům, tentokrát technického rázu.
To sežrané jídlo bylo to poslední, co jsem měla, páč jsem neměla peníze. Ty jsem neměla proto, že jsem uvěřila v užitečnost platební karty… (wasntme)
Tedy měla jsem s sebou nějaká eura, dost na ubytování, předplacené jídlo a účastnický poplatek. I rezervu jsem měla. Pak se ale ukázalo, že jídlo stálo víc, deset euro mě stálo přivření očí, abych mohla nechat Kazana i ten druhý den až do odpoledne v bungalovu, a poslední kapka bylo, že energie a voda spotřebované v bungalovu se platily zvlášť, s čímž jsem nepočítala.
Byli jsme na opuštěném saském venkově, kde nebyly bankomaty a v obchodě (supermarketu v nejbližším městě) se tvářili, že Visa je značka karet, kterou neznají a docela určitě neakceptují. Takže k prvnímu jídlu jsem hladová jak ten čokl (no… čokli si medili, tak nevím – hladová jak já??? 🙂 ) dorazila až u benzínky kousek před Libercem. A to ti psi měli ještě tu drzost žádat další desátek! (whew) 😀
To mi připomíná jisté chlebožravé (bat) , co na sebe shodily vál s chlebem – takto mým jediným jídlem na další tři dny… (devil)
Penuša je strašně hodná a nekrade, *dokud jsem doma*. Ovšem jak vytáhnu paty z baráku… 😀
Milá Dede. Z toho všeho plyne mravní poučení.
„Doma nasmažených řízků není nikdy dost.“ Jo a kafe taky.
Stokrát se mi to už osvědčilo, aniž bych byla zahraniční škrt a neměla prašule. (chuckle)
Domácí zásoby nejsou nikdy na škodu. Nemusíme je už jíst u fontány di trevi ale copak tomu naši psí kamarádi rozumí?
Dobrý podvečer 🙂 U nás se nežebrá, ale nejspíš na tom vůbec nemáme žádnou zásluhu. Peršule jsou konzervativní a nevzaly by do svých vznešených tlamiček nic, co neznají. Dalího musíme skrze jeho alergii na hovězí trochu hlídat a trochu i omezovat, takže máme čas od času sklon se mu vlichotit nějakou laskominou, ale obvykle nás vyvede z omylu. Tohle nežeru! A tohle taky ne! Jé, ale tohle, to tedy jo – pravil, když uviděl kus vepřové krkovice. Odkrojený plátek vysublimoval z linky a vsákl se do kocoura. Ale to bylo jen jednou… Rubiška, ta je od chovatelky zvyklá na granule (pravda, super kvalitní) a chvíli trvalo, než pochopila, že i tuňáková konzerva má něco do sebe – aby ne, Shiny Cat můžete se snítkou petržele a trochou soli servírovat i hostům, aniž by si tito všimli, že se nejedná o studenou kuchyni od Paukerta, ale o kočičí konzervu. A mezi lahůdkovými kočičími paštikami si vybírá – rybu ano, játrovou ne… Je to smečka zhýčkaná, ale na kočičí způsob. Lidské poživatiny jsou před nimi v bezpečí. Ale ano, jedna výjimka existuje – Ruby má ráda sušenky. A ze všeho nejraději skotské máslové tradiční. Inu, highlander… 🙂
„Vy si žerete – skotské máslové tradiční“, to by řekla jedna naše sousedka, kdyby viděla krabici s podobným obsahem. Ovšem – ona by to řekla i o sušenkách za pětikačku.
K tomu, že Shiny Cat lze servírovat i návštěvám by asi dobře povyprávěla Sharka – prásknu to za ní. Když otevřela konzervu s tuňákem, maminka byla zrovna na návštěvě a dala si obsah na chleba s máslem. Prý si moc pochutnala a pak už jen vyžadovala stejnou konzervu – prý proč jí nekoupí tak dobrého tuňáka. Chudák ségra se vymlouvala, že už ho nemají, že to byla náhodná koupě.
Já když vydávám gourmetky, tak olizuju lžičku. Myslím, že bych také nepohrdla.
Mě tahle příhoda zaujala především proto, že doma psi nekradou (ŤUK ŤUK ŤUK!!!). Oni vědí, že jak něco psozajímavého krájím, tak mi odpadne, že kdykoliv mlsám, tak se rozdělím. Možná i proto nežebrají u stolu – když je to pro ně vhodné, dostanou, když není, nedostanou.
Ovšem! Velmi rychle identifikují slabý článek, jakmile máme návštěvu, a to potom žebrají profesionálně pomocí tklivých pohledů – packování nebo čumákování se ale nekoná. (Ehm, zatím!) 🙂
Jak Ti odpadne … znáte tu pohádku, myslím, že je to Němcová, Proč se pes zlobí na kočku a kočka na myš?
Tam si řeznický pes domluvil se svým pánem, že kromě běžné mzdy dostane všechno, co pánovi při porcování upadne pod stůl. A od té doby prý všichni psi líhají pod stolem a čekají … (h)
Olda taky nežebrá. Velmi způsobně sedí, upřeně hledí, bedlivě pozoruje pohyb kýženého sousta a kupodivu vůbec neslintá. No nedejte mu! (h)
Zážitků na dané téma hafo a zde ten nejčerstvější.
Mám známého, chlapa jak horu, zvícího cca 190 centimetrů a váhy kolem metráku.
O psech vždy hovořil s mírným opovržením a dával najevo, že ON pro ně má pochopení, pes u zaměstnaných lidí je chudák v nejlepším případě uvázaný na dvorku, což ON tedy rozhodně nedopustí a psa, pokud vůbec, si pořídí až v důchodu, kdy mu bude noci věnovat náležitou péči.
Nedávno potkali jsme se na jedné oslavě, kdy dotyčný marciální pán požíral jakousi vábivě vonící zeleninu cezenou přes grilované prase. Žolíčka ta vůně zaujala natolik, že před dotyčným zapanáčkoval a slídně dělal oči.
Už už jsem chtěla Žolíka okřiknout, když v tom mě něco zarazilo – ten metrák živé váhy nad tím pidipsem byl ouplně tuhej, jak žena Lotova. Chvíli bylo ticho a pán zjevně nebyl schopen hnout ani brvou. Pak se přece jen pochlapil a ozval se jemný hlásek, tenký jak vlas: „Neloudi!“
Odtáhla jsem Žolíka za kšíry a bylo mi jasné, že se nesmím smát, tak jsem dělala, že jako nic. Pán odtuhnul a vzdálil se, aby obzíral krajinu a bodře a vesele rozprávěl s přítomnými…. 😀
Milá Rputi, velcí muži mívají slabost pro malé tvory a mám dojem, že kdyby dostal příležitost, tak ho Žolíček utáhne na vařené nudli… éé na toužebných pohledech (rofl)
Pokud se ho ten obr ovšem nebál… 😛
Takový Obelix a Idefix by mohli vykládat, že? 😀
Dede, já mám dojem, že veškeré ty ramenaté řeči pramení právě z toho, že se ten chlap psů strašlivě bojí. On byl skutečně úplně ztuhlej, dokonce ani hlavou nepohnul, jen sklopil oči, aby se na toho psa podíval a ten přiškrcený hlásek taky hovořil dost jasně.
Ale on je přece chlap a nebojí se ničeho, že ano… 🙂
Pikantní je, že to zřejmě netuší ani jeho žena, která se na důchod a pejska moc těší… Nebo možná trochu tuší, ale říká si, že si choť zvykne. Dovoluju si o tom pochybovat, tohle vypadá na pořádné trauma.
Naše holky mají právo žebrat u snídaně. Vždy dostanou kus housky nebo chleba se sýrem. U oběda nežebrají, ale pokud je u nás návštěva, testují, co vydrží. U věčeře většinou nežebrají. Zbytky dělíme spravedlivě (každá má pocit, že ta druhá dostala vic, ale jen si vzájemně kontrolují misky, nikdy na sebe nevrčí, nikdy nebyl konflikt o jídlo). Ája s Ginny spolehlivě nekradou (ani když jsou s potravou dlouho samy). U Derči bych na těch 100% úplně nesázela.
Pokud cokliv krájím, mám za sebou 3 věrné stíny. A to i v případě, že to (z jejich pohledu) není jedlé. Zašustění pytlíku znamená zhmotnění několika černých psů (že by magie?). I když před tím všechny tvrdě spaly.
Dá se říci, že rozdělování potravy je bezkonfliktní. Jen když se rozdávají piškoty nebo něco podobně atraktivního, tak jde člověku o prsty… Co kdyby druhá dostala víc!
U nás se žebrá dvojmo – malá raslí postavička tak třeští očíčka, že se bojím, že mu vyskočí z hlavičky. Norďa upře jantarový pohled a začně spouštět sliny takovým proudem, že to je na lavor. Nicméně zloději jsou oba zdatní – Pikan onehdá seknul taťkovi z talíře pečínku z divočáka a neváhal se ještě vrátit pro zelíčko. Norka zase odhalila svoji slabost pro medovník na jedné oslavě, kam jsme byli pozváni – prostě nakráčela ke stolu, kde byly pochutiny (zhruba na úrovni její hlavy – poněkud jsme zapomněli, že je kapánek větší než Pikánek), uzmula celý! medovník a odkráčela ho spořádat do kouta. Sachr jsme zachránili 🙂
Dede, omlouvám se velice za OT zdravotní kočičí
Včera odpoledne jsem našla v silikátu hodně tmavé granule, podle mě by to mohla být i moč s krví. Pozdě večer jsem to našla ještě jednou, pak už ne. Ale v druhém záchodku jsem si také všimla několika málo tmavších granulí. Budu to samozřejmě hlídat, jednak zda se to objeví znovu, jednak bych ráda chytla pachatele a nechala ho pro jistotu vyšetřit.
Prosím vás, nakolik mám propadnout panice? Když bude nejhůř, vezmu na veterinu všechny tři košky, ať si je tam nějak roztřídí doktor, ale zas na druhou stranu bych je nerada stresovala a za vyšetření platila zbytečně.
Děkuju za všechny nápady a názory.
Ještě jsem zapomněla říct, že žádná z koček nevypadá malátně ani jinak nemocně. Všechno ostatní se prostě jeví normálně.
Vave, ja bych rekla zavrit kazdou kocku v jine mistnosti s vlastnim silikatem a studovat, co z toho vzeslo. (y)
krystaly tu moč vsáknou,ty bys pro veta potřebovala tekutou moč…v depozitech se to dělá tak, že se dá samotnej vymytej záchůdek s kusem buničiny a kočka močí do něj..z vaty se to dá vyždímat a je vidět i ta krev….
Dobrá rada od Hanky. Za pokus to stojí určitě. Tam, kde je více kočiček se to špatně dohledává ve společném záchůdku.
Já občas také vídám granule hodně ztmavlé močí a netuším, kdo to byl. Myslím, že Ríša, ale s jistotou to tvrdit nemůžu.
Také vím, že starší stelivo se více zbarvuje, v tom úplně novém to tak vidět není.
Panice zatím nepodléhej, určitě bys poznala, kdyby některá z košišek nejedla a byla nějak „z normálu“.
Já se stresovala moc, když Melíšek měl krev na hovínku. Pak mi bylo vysvětleno, že se jedná zřejmě o narušení střevní sliznice nestráveným kouskem granule nebo o hemoroid. Přestala jsem ho pozorovat a zatím je vše v pořádku.
Držím ale palce.
hele Vave nešil, pokud toho není víc, jen jednotlivé krystaly, můžou mít prasklou vlásečnici, to se zahojí samo,nemusí to nic znamenat…co ti řekne vet-že na to aby se to zjistilo,potřebuje vědět,která kočka,aby ostatní netejral zbytečně… nemusí to být od moči, může to být od bobku, pokud spapali něco,co neměli, kápla kapička krve ze svěrače…vem vlhčenej ubrousek bez vůně, otři jim prdelky a zkoumej, pokud chceš něco dělat. jinak sleduj v hajzlíku krystaly…a všímej si, zda někdo není „jinej“ … bude to dobrý… (hug)
Děkuju vám za rady. Stelivo je nové v obou záchodcích, tak to bylo právě dobře vidět, ale jen při dvou čůráních. Dneska byly nepatrné stopy v tom druhém záchodu, který byl včera večer úplně čistý. Takže si myslím, že to bylo víceméně jednorázové.
Se separací je problém v tom, že mám méně uzavíratelných místností než košek. A že pokud je nějak někde zavřená sama, buší košky do dveří z obou stran. Ale samosebou, kdyby bylo nejhůř, tak to nějak udělám.
Karolínko, určitě to bylo z čůrání, celá skupina granulí byla tmavě nasáklá, to ze stolice být nemůže. Chjo, jsou to starostě.
Budu to zatím hlídat, uvidím.
Vavísku, poradit neumím, tak aspoň držím palce. (h) Asi ti nezbývá než pozorovat košky jak ostříž a pátrat po podezřelých změnách. Problém je v tom, že čím víc budeš pozorovat, tím víc uvidíš a navíc se kočky začnou chovat jinak právě proto, že je pozoruješ. (headbang)
Tak ať to nic není! (inlove)
Vave, když nad tím přemýšlím, u nás by to byl dost mazec. Já bych na to nepřišla, protože jejich výtvory nevídám. O to víc mi zatrne, když to čtu. Já měla v pondělí blinkací Mínu. A nebyly to klky. Prostě měla projev ke kachnám, ona odešla se projít, já se odebrala uklidit. Za půl hodiny přikráčela a rovnou si dala večeři. Tak to snad nebude nic vážného. Držím (y) aby i u vás šly choroby do pryč. (sun)
Stačí ráno dojít k ledničce a otevřít ji. V momentě se spící plyšáci probudí a zhmotní do podoby zoufalých podvyživených bezdomovců. Vyndám si kefír, naliju do hrníčku, odstraním postupně všechny tři kocoury od otevřené ledničky, vložím zbylý kefír zpátky a lednici zavřu. Sledují mne 3 páry očí. Nesu si kefír ke stolku a v těsném závěsu hebké tlapičky. V momentě není na stole místo, ovšem hrníček se vejde. Zrovna tak se vejdou 3 čumáčky, které si poslouží. Doleju kefír do zbytku v hrnečku a konečně můžu snídat. Cokoliv jím, je ostře sledováno, i když by to do tlamičky nevzali. Aspoň očuchat si to musí. Buchta s meruňkovým džemem? Fuj, to nemáš nic lepšího? Oblíbenou zakysanou smetánku s příchutí vaječného koňaku jím raději v koupelně. A zavřu dveře. Ty zoufalé pohledy typu „podívej, jak jsem vychrtlej“ (Ríša – 6 kg kocoura), když se něčím cpu a oni ne, jsou srdcervoucí a tak doma raději nejím nic. Já jim taky neužírám tyčinky a sýrové bonbónky.
No, ti naši zvířetničtí rozmazlenci ani nevědí, jak se mají. Toto je strašné: http://praha.idnes.cz/tyrani-psi-v-borenovicich-na-benesovsku-f0y-/praha-zpravy.aspx?c=A121127_163651_praha-zpravy_sfo
To je na hlavu! Oni to vědí od roku 2008 a BUDOU to řešit!!! Za čtyři roky!!!
Majitele POZVALI a pokud on přijde. A že tam trpí živáčci, to je jim šum a fuk. Zvíře je pořád (podle nich) jenom věc. Zákon nezákon. Já bych ty psy odvedla a na ten dvůr zavřela ty darebáky. To samé s chovatelkou koníků.
Pořád dokola, sotva se vyřeší jeden případ, už se objeví další. (devil) (envy) (punch)
…To je na hlavu! Oni to vědí od roku 2008 a BUDOU to řešit!!! Za čtyři roky!!!….
to je kámen úrazu v takových případech. Že povětšinou ten, kdo by měl nápravu urychlit je svou liknavostí brzdou 🙁
Je možné, že nic nedělali, protože to oficiálně nikdo neudal? Aspoň já jsem to tak pochopila… (devil)
…….Můj muž vrhl na nadstolové uši přísný pohled. Na žebrající psy není zvyklý, doma toto řemeslo nepěstujeme………..
U nás je též žebravým mnichům vstup zakázán. Ovšem dívejte se přísně na někoho, kdo hledí v zem (a od huby mu visí opraťe (doh) ). Není na koho se přísně dívat, že? 😀 .
A máte-li psa filutu, je to s žebráním těžký. Když von přece NE-ŽE-BRÁ! a má pravdu, protože von nežebrá,ale normálně si vydělává. takže tu předvede žehličku, tu předvede Ave Cézar…. Nežebrá přece! Von cvičí! A nemůžete se zlobit za něco, co po psu běžně chcete 😀 😀
Heh, a článek mi to připomněl jeden starý zážitek se smečkou tří černoprdelníků ve složení Murphy – černosmeták, Dinda – černomalolabradorka a Alga-germánská skoťanda. Mám ráda vícero psů, takže jsem s k Murphymu obě fenky brávala. Dinda byla sousedky Danušky a Alga její ségry, žijící v Německu – proto se na ní hovořilo germánsky. Občas bývala u Danušky hostem a tím pádem hostovala i u nás. Má lepší půlka nesnášela žebrání od Murphyno, natož, když byli čoklidi v přesile. Takže došlo k tomu, že něco jedl u stolu a v lajně vedle něj nasáčkovaní všichni tři černoprdelníci, všichni vzorově se šňupákama upřenýma na jeho obličej a očima jasně hovořícíma : „KURNIK DEJ , DEJ TO SEM!“ Nevydržel dlouho, nevydržel. Vztyčil se u toho stolu a hlasem mocným houknul :“VYPADNÍÍÍÍÍÍ!“ Dva černoprdelníci zasmykovali na dlažbě a zajeli za bok lednice, zpoza které vykukovaly posléze dvě hlavy a sondovaly, co bude následovat. Třetí černoprdelník. Tedy černoprdelnice germánská, Alga, která měla coby skoťák velmi pevnou nervovou soustavu a hromové zařvání s ní ani necuklo i nadále půvabně spočívala na své zadničce s hlavičkou na stranu a drzým výrazem dávala jasně najevo, že „Ich frštééé nicht!!!!“ neboli „Pane, nehovořím Vaší řečí, co jste mi chtěl?“ Zcela zničen klesl můj muž zpět na židli a v tichosti za důkladného monitorování germánskou skotskou dámou, těžce dopolykal krmi svou :D.
Fascinovala mě. Ta hadimrška moc dobře věděla, že „něco-je-jinak!“, protože pes – jak známo, reaguje převážně na intonaci hlasu a ta hovořila zcela jasně. Jenže … proč nevyužít situace a předstírat, že mě! cizince se to netýká? 😀
Vždycky – i teď , když to píšu – se u toho zážitku pobavím. Na Algu hrozně ráda vzpomínám, byl to pes, který mi byl hodně blízký, přes to, že byl cizí.
(clap) 😀
(chuckle) (clap) (rofl)
Nezklamala jsi.
Ona s nima třema vždycky byla zábava. Nikdy se člověk nenudil.Jako kupříkladu, když jsem šla ven v sestavě pididítě+tři černoprdelníci. A pididítěti se chtělo čůrat. Nešlo jinak, než pustit vodítka. Všichni tři byli inteligentní natolik, aby jim došlo, že přišla jejich chvíle. Takže zatímco já jsem se potýkala s mně neznámým zařízením – neboli dětským zimním oblečením, tak si ty šmejdi černí ve vteřině dali rychlorozchod a světelnou rychlostí zmizeli za objekty svých zájmů. Dinda vlítla do křoví a snažila se do sebe nasoukat nějaký ten exkrement a ještě se naparfémovat, Murphy vystřelil do prostoru shánět babu vhodnou nějakou a Alga? No ta vypálila za kočkou. Takže jsem jen lomcovala overalem a čekala kdy se dítě počůrá a řvala: „Dindo, prase, sem poď! Márfy já tě zmydlim,kde si? Algáááááááá komm!! Komm!! Kurňa jako by to nebylo jedno, jestli řvu germnásky nebo česky, ty šmejdi mi vzali dráhu! Roztrhnu vás jako hady, všechny, uvidíte!“
(rofl) (rofl) (rofl)
Chlapeček nebo holčička? To první je přece jen technicky jednodušší (chuckle) . Nevím, co s tím. Představa, že dáváš čůrat dítě, tři vodítka máš omotaná kolem zápěstí a oni najednou všichni škubnou …. 😀 . Navíc, u dětí je mezi „budu čůrat“ a „čůrám“ tak zlomek vteřiny či několik vteřin, tak o to by to bylo zábavnější 🙂 …
Tedy JJ, velmi vhodně jsi doplnila PetruK a já se tu zase směju. (rofl) (rofl) Petro, ty teď fakt perlíš – a to tvoje pečení! jako bych se viděla, jen bych tam přidala prohlubující se frustraci ztělesněnou úpěním – copak se to NIKDY nenaučím???
😀 😀 😀 kašli na to , Dede, k čemu stres – objednej cukroví + vánočky ze Stěžer ( cukrárna, pekárna) nebo z Rohovládovy Bělé ( cukrárna) ty budeš ráda, rodina bude prvotřídně proslazena, pesové budou rádi 🙂 co víc si přát 🙂
Kam chodíš na ty názvy? :O
Ovšem Stěžery – to je pro cukrárnu nomen omen 😛
Čtu si komentáře a směju se na monitor, parádní téma Dede!
Vezmu to popořádku od nejstaršího. Jidášek sedí jako socha, velmi způsobně a velmi natěsno. Nehne brvou jen zcela plynule pozoruje krájené a nesené sousto. Dlouho se to vydržet nedá, pokud to potravina dovolí jedeme spolu halbundhalb, zcela ke kocourově spokojenosti. Moša, běhá, svíjí se, křičí a komentuje. Holčička má tak citlivý žaludek, že občas skončí na kapačkách, nicméně nesnese pohled na syrové ( a nebezpečné )maso. Když ji dávám za jejího kočičího nadávání kousky masa, vždycky si říkám: „… v klidu Dámo“. Zbytek potravin vyjma ještě sýrů ji nechává chladnou. Mášenka je trpělivá, skromná ( asi výcvik z depozita) a nikdy nežebrá a tak má paradoxně vždycky nejvíc. Věta: „pojď sem Zlatíčko, chudinko jsi tam úplně vzadu“ ji vykopne vždy mezi first strávníky, pokud má už něco v tlamičce, hezky si to hlídá a hlubokým mručovrčením upozorňuje, že dělba se týká jen práce.Je to taky jediná chvíle, kdy se nechá pohladit.No a pak tu máme Sama což je bohužel zcela jiná káva. Čumáček má ve všem a během pikosekundy. Polívka ? Paráda! Páreček? Skvělé ! Brambory, rejže, růžičková kapusta? Sem s tím ! Řízek ? Jakej řízek ? Jo ták, tamto, to jsem odtáhnul úplně SÁM do ložnice pod postel ( Sam má cca 4 kg). Trochu jsem ochutnal, no a co ? Dobrý jsi to udělala. Vajíčka rozšlehaný s cukrem ? To jsem v životě neviděl. Kožich? Ten mám zaprasenej vod úplně něčeho jinýho. Tu kapsičku, ukradli voni ! Já jsem bohužel zas už tejden nejedl. Každá z našich koček je prostě jiná, ale Sam ten je nebezpečnej… páč je furt takovej nedožranej…tož tak.
(clap) (rofl)
OT – vzkaz od Zany:
Máte si všichni zkontrolovat, zda-li jste řádně zaplatili slíbené korunky za vydražené předměty (wave)
Jéé to je krásné a nosné téma! (nod)
Tak u nás se teda žebrá fest a někdy má dvounožec co dělat, aby si uhájil ZASLOUŽENÉ sousto. Zajímavé, že každý čtyřnožec má svoji fintu.
Pejsky tedy začínají stejně – přijdou, přidřepnou velmi těsně k baštiči a začnou házat psí oči. Pak se jejich metody vymáhání destáku liší.
Toya je žebrák packovací – začne lehounkým pokládáním tlapky na koleno, ovšem razance pokládání se zvyšuje a nakonec se už jedná o regulérní mlácení, doprovázené krátkými zvukovými projevy „hauuuu Hauuuu“. Žebrá důrazně, leč nekrade, neleze do kabelí, nebere si ze stolu (či z jiných misek na zemi či okně volně ložených) a KOŠ JI NECHÁVÁ CHLADNOU.
Brooke je žebrák čumákovací – prostě do pojídače hrcne čumákem (ovšem razancí kováře mlátícího do kovadliny) a doprovodí zvukově „huf“. Zvlášť výživné to je, když neseš k ústům lžičku polívky či se chceš napít horkého kafe. Navíc je to desperát – sežere, co kde ukradne, sama se obslouží ze stolu (z chlebíčů umně uzme salám, aniž by pokazila aranžmá), především rohlíky jsou v těžkém ohrožení a koš musíme hlídat jako národní poklad.
Zikmund je jiná káva – s nějakýma psíma očima se nepáře, vyleze si na stůl (zakázáno), hrábne do rohlíku (z lidského jídla si všímá pouze šunky a taveňáku) a drze sežvýká. Navíc to hlasitě komentuje. Ovšem toto dělá jenom mne – ví, že já jsem ten slabý článek v rodině, ostatní by ho hnali svinským krokem, metaje za ním zlá slova, boty a vidličky. Do koše neleze – není to estetické. Do psích misek leze a provokuje vyhrabáváním jednotlivých granulí a pinkáním po hale, takže Brooke začne být nepříčetná, Toya škodolibá a já zlá, neb řvu ALE OKOMAŽITĚ TOHO NECHTE NEŽ VÁS VŠECKY ZMLÁTÍM NA HROMADU! (whew)
Ygo, ty zvíře! (rofl) (rofl) (rofl) Proč vlastně nepíšeš články? Tohle se bude jednou blbě dohledávat (nod)
Milá YGO (inlove) , chtěla jsem hned ráno napsat totéž, jenže jsem neměla čas čekat 10 minut na odeslání dalšího příspěvku, a mezitím to sem napsala Dede.
Uvědomila jsem si, že jsi už móóóc dlouho nenapsala žádný článek, přitom přece píšeš jedinečně a báječně. Tak koukej jít do sebe a naprav se! (wait) (chuckle) (y) :*
Díky za pochvalu … já bych moc ráda psala, mám v hlavě dvě věci (k jedné jsem konečně stáhla aspoň fotky na rajče), ale prostě teď mi to nějak nejde, mám problém napsat i krátký komentář – třebas k včerejšímu australskému tématu. Ale já se posnažím (nod)
Už se těším, YGO. (h)
Už před třiceti lety zavedl přednosta u jídelního stolu pro naše fenky „právo posledního sousta“. Všechny tři tiše seděly, nekňučely, neštěkaly, nemlátily do nás tlapkami, protože věděly, že to poslední (pořádné 😉 ) sousto je stejně jejich.
Tak to vypadá, že v kníračích rodinách je to nějak zarovnané. Přesně tak to vypadá u nás. Akorát, díky úzké kuchyni, nesedí vyrovnány do řady, ale G+S sedí u rohu stolu a T je pod stolem. Je skoročerná, takže, když nastane (pro ně) ten slastný okamžik povinného posledního sousta, vyjede z pod ubrusu krokodýlí černá tlamka. Služební pořadí se dodržuje. První G, následuje T a S nakonec. V tom se přiřítí Mňouk a zásluhy – nezásluhy se drze dere vpřed a hnusného nadávání, že óóóón má nárok.
Šariček se teď za Duhopu směje, protože si vzpomněl stejně jako já na jeho způsob komunikace s mým otcem.
Nedělní oběd.U stolu matka,otec a dcera(já) , vedl estolu Šarik. K obědu – řízek a brkaše,jablůkový kompot.
Pes neomylně pohled směřuje k otci a očima hovoří: Co to máš? To neznám. Krásně to voní. Dáš mi to? Co že to je? Řízek? Řízek,hm, to neznám, to jsem nikdy neměl. Za to mám hlad, velkej..už dlouho. Asi celej život mám hlad. Ta(myšleno já) se cpe a nedá, vždyť to vidíš… no a v tu chvíli se celej rozsvítil, protože otec nabodl řízek na vidličku a pronesl – Na , ty chudáčku hladovej. Pes 2x klapnul hubou,polknul,oblízl se a šťastně se usmál. Pak do mě drbnul hlavou,jako-hele,funguje to, teda na slabocha to funguje. A otec měl k obědu jen tu omaštěnou brkaši. (chuckle)
Borůvka čumí a doma i občas kvikne, i když ví, že nesmí. Světluše sedí krok za ní a je zticha, ovšem pohled je o to naléhavější. Na druhou stranu onehdy Borůvka ležela na pohovce a půl metru před čumákem měla na nízkém stolku talíř se sýry a se šunkou- a ani se ho nedotkla. Ležela tam sama tři čtvrtě hodiny. Až jsme přišli, kvíkla na téma „trpím, mám hlad“, ale sama si to nevezme, i když tam v pohodě dosáhne 🙂
Ano, stůl je tabu. I loupežnice Róza tohle respektuje. Ovšem u jídla se somruje, potichu, ale naléhavě.
A když vařím a krájím maso, mám za nohou tři poposedávající postavičky. Prašivka mňančí, Róza podupává, nahlas polyká a slintá a Bára jenom hlasitě čučí.
Lze, prosím, popsat „hlasité čučení“? (rofl) (rofl) (rofl)
Když pes hlasitě čučí, tak sice nevydá ani hlásku, ovšem ani odvrácená hlava, celé tělo, dokonce ani spánek nezabrání tomu, aby si člověk všimnul, že se na něj čučí (chuckle) (chuckle) (chuckle)
Tento způsob poskytuje čubě tu pozici, kdy ona ví, že se nedělá a ona vlastně ani nesomruje, ona se jen dívá, ale stejně vysomruje.
Jako dítě mně jednou bezostyšně okradl černý kokršpaněl Erno, který patřil mé tetě. Erno byl na své plemeno opravdu mohutný takže mi dosáhl na ruku přestože jsem ji nedržel volně svěšenou ale spíš nahoře. Suše mi vyjmul mi z ruky rohlík aniž by se mně dotkl jediným zubem a odkráčel. Byl jsem prý nadšen. 😀
Erno i moje teta už jsou spolu za Duhovým mostem a tohle je jeden z takových těch obrazů co si člověk pamatuje z raného dětství.
Tohle byl Murphyho majstrštyk. Jít a zcela plynule za chůze nebohému – zpravidla roběti – čórnout rohlika. 😀 😀 😀
I tohle byl důvod, proč jsem se Ešátorovi od malička snažila vysvětlit, že cizí je prostě tabu, páč se mi nechtělo donekonečna se omlouvat a omlouvat 😀
Tuhle mi Kulich pri rannim venceni plynule kebuli v jedne pikosekunde vyrazil zezadu z ruky (domaci!!!) musli tycinku s orisky, pustil z huby svuj zavislacky dudlik/talir, chytil rotujici dobrotu do huby a spolknul bez jedinyho kousnuti. Sup a finito. Podotykam, ze slo o dokrupava a tvrda upecenou musli tycinku se spoustou orechu a tvrzenou medem, kterou ja zuzlam a zpracovavam pul hodiny, a to mam zoubky bez plomb a problemu. Lidi to bylo slov… a mela jsem hlad az do konce ranni prochazky :S A nejhorsi na tom bylo vedomi, ze si to ten magor pitoma ani nemohl vychutnat, jak to schramstnul! Ale co se divim, kdyz doma likviduje i okousany kostaly od vareny kukurice (chuckle)
u nás žebrá kočičák Honásek.
Náš sýrožrout přímo veje, jen aby dostal kousek sýra.
V očích má výraz kocourka, který nejméně rok nejedl.
Přešlapuje, málem vám vleze do talíře.
Někdy mám pocit, že náš Honásek je převlečený pejsek v kočičí kůži.
Dokonce za mým manželem jde v patách na povel :
“ kocoure pojď “
Míša
Čertík neloudí a nekrade. Čuchnout, co páneček má si sice musí, ale to je také všechno. Zato pilně pomáhá při přípravě své tabule; napřed zkontroluje, po otevření dvířek, obsah špajzové skříňky, kde má své papání, tlapkou ukáže na kapsičku, na kterou má zrovna chuť, (běda, kdybych mu dal jinou!), potom si vyskočí na linku a ochutnává cože mu do misky dávám. Následuje povel Pojď, hop, seskočení na zem, ocásek nahoru a důstojný pochod před pánečkem ke stravovacímu místu. Po položení misky ještě pohlazení a: Hodnej kocourek, hezky papej. Nutno konstatovat že v tomto případě je poslušnost velice ochotná a stoprocentní.
ad „… tlapkou ukáže na kapsičku …“ – Krakonoši Krakonoši, se mi zdá, že se Váš Čertík nápadně podobá jistému Šejbalovic Bimbovi 😉
Mea culpa. Kdysi dáno jsem se ho, když nakukoval do regálku, zeptal: kterou chceš? Ukázal, dostal a od té doby to dělá pořád. Kočičky se učí mnohem rychleji, než pejsci, zejména pokud jde o papání.
Částečné OT: Ledňáčci jsou na mlíku, ale když jsme u toho jídla, tak takhle už dnes svačí jejich kamčatští bratranci Toby a Kuba:
Xhttp://www.facebook.com/zoo.brno?filter=2#!/photo.php?v=388333474577135
Jůůů – je vidět, že mamina je už profík a moc dobře ví, kdy jí poletí rybka rovnou do šňupáčku. Ale kluci se zase umí moc hezky hlásit – jako ve škole (clap) (clap)
Milá Dede, to je fantastické že jsi mohla snídat s tvými psy a že smí s tebou jíst na cestách. To jsem mohla dříve taky, dokonce i s kocourem Puňťou. Garyk má citlivé zažíváni a dostává Hill´s i/d. Nemohu si dovolit dát mu ani kousek suchého chleba. A že se na mne vyčítavě kouká a někdy mi to hlasitě i řekne. Žádná spravedlnost na světě není, myslíme si to oba dva. A tyhle kočenky se mnou nepojedí. Sice přičichnou, Daisy dokonce velice podezřívavě. Ale Tindra je odvážnější a oblízne otevřenou konservu s tuňákem, makrilou či uzeného lososa. Párkrát blízne a to ji uspokojí.
Moc bych si přála aby některé z mých zvířat se mnou chtělo a mohlo opravdu pojíst, ráda bych se rozdělila. 😉 Strašně nerada jím sama. A jsem vždycky natěšená když mě syn pozve na oběd či na večeři. Samotné mi nikdy tak nechutná. Bylo by tak jednoduché jíst spolu, viď Garyku Garuši? Bylo… kdyby… (think)
No tak to já se přiznám bez mučení – u nás se žebrá, krade a navíc bufetí koš a další čtyři na tříděný odpad. S Majdou se dělíme spravedlivě a z vidličky si vezme jako velmi slušně vychovaná dáma. Moc nekrade, ale není na ni 100% spoleh. Byl jedině na Bohouška, který celých deset minut stál s tlamou otevřenou nad talířem buchet, když jsme vyprovázeli návštěvu, Za svoji vychovanost dostal ten talíř celý, nikomu se nechtělo koumat která buchta je poslintaná a která ne. Mimi kradlo jídlo odmala, první co se naučilo bylo otevřít ledničku.Díky své velikosti jednou ukradlo celý srnčí hřbet z velmi vysokého bufetu, zákusek rodinou milovaný a nečastý, neb je na něj potřeba 8 bílků. O Batmanovi raději pomlčím, ten si do těch talířů v případě potřeby sahá a není – li matkou potrestán za žravost zkoumá poživatelnost všeho
místo abys byla vděčná za to,že si Batman ukradne koousek jídla a sní ho… (chuckle)
Kde jsou ty časy kdy jsme se snažili do kocourka něco dostat v plavmém letu. Obratem kalendáře se z něj stal kocour širší než delší, žroucí a na gaučíku ležící
nepleteš si ho s Majdou,na tom gaučíku????? (chuckle)
U nás bezostyšně žebrá „ta černá pakáž“, rozuměj Anka a Bertík. Bertík má občas snahu lézt i do talíře, přestože moc dobře ví, že nesmí. Ale z linky jsem ho taky sundala asi milionkrát, a stejně tak leze; je to marný, je to marný, je to marný. (tmi)
Co se týče zlodějiny, tak ta se u nás taky občas provozuje. Když zapomenu něco na lince, poBertík to podle velikosti buď užírá na lince, nebo shodí dolů, kde si to právem pozemního silnějšího přivlastní Anka.
Největšího hříchu se asi dopustili s kulatými bramborovými knedlíky, navařenými do zásoby a stydnoucími na lince. Ještě dlouho poté jsem pod různými nábytky nacházela podivně krabaté balónky. (whew)
Přeju všem krásný den. (h)
vybírání játrových knedlíčků z polívky, kradení čabajky..to všechno bych pochopila, nemám to nechávat bez dozoru..ale kdo naučil želviny raptořímu útoku,to jsem nepochopila nikdy, žádný jiný kočky to nedělaj. Želviny jsou jak Raptoři,útočej ze dvou stran, Dan by o tom mohl vyprávět,jak mu ukradly kuře z talíře,co ho měl před sebou na odkládacím stolečku u gauče. Jen Miňák sedí a šátrá packou, to je najednou odvážnej,když vidí jídlo…a asi ji má azbestovou,protože krade i míchaný vajíčka. O ukradení tetrapackovýho kondenzovanýho mlíka se taky zmíním. Někdo ho vytáhnul z nákupní tašky,odnesl a nakousal,pak položil a sál…podle průjmu jsem konzumentů zjistila víc… našla jsem i smrdící nedojedené mlíko v okousaném tetrapacku, zakutané za sporákem. Mlíko si nedaly jen Pidikočka a Noriska.
Ty jsi ale detektivka! Všechno vyjde najevo jako olej nad vodu … hm … ale tohleto asi nebyl olej :^) (inlove)
hezkou středu všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Kolik kupujeme tatranek na výlet do hor, když jdeme sami (bez dítek) ?? TŘI (nod) A kolik jich kdo sní?? Betka svoji vdechne hned a sedí a čumí mlsně „vy se máte, vy máte taranky“ … Nevydržíme, takže mi máme polotatranky a Betka má dvě celé…
Na rozdíl od Dede mám psa nevychovaného, takže se mi i doma nad stolem objeví oslintaná držka „už dojídáš?? A máš pro mě poslední sousto?“
Vlastně mám ale na rozdíl od Dede psa vychovaného – sice žebrá, ale nekrade (chuckle)
Tak ji pošli jen tak mezi lidi, ona se nají. 😀 Vzpomínám si jak v knize Dobře utajené housle pan Horníček líčil jak svačil kdesi na mezi a přišel k němu pes podobných rozměrů a pan Horníček mu „jediným pohybem předal všechny svoje uzeniny.“ 😀
Nezachránil se. Jestli se nepletu musel pak pan Horníček přijmout projevy psí vděčnosti a byl téměř vylízán ze světa.
Velká Kočko, že Tě tu vidím: znáš tohle?
http://www.pohadkar.cz/pohadky/