Když jsem si vybírala mainskou kočičku, na internetu se všude psalo o něžné společenské povaze této kočky, ale i o její samostatnosti, hravosti a vůbec samých báječných vlastnostech. Snad jen mimochodem jsem si také přečetla, že je to jedno z přírodních plemen koček. Prima, nechtěla jsem přece žádnou přešlechtěnou kočku. Po více než roce soužití s Amálkou musím říci, že vše je pravda.

Je něžná, společenská, hravá, jak jen mainka může být, dokonalá Madam Jekkyl. A tak se stalo, že jsem se nepřipravila na druhou stranu povahy této kočičky – na Madam Hyde. Je v ní totiž ta přírodní kočka, respektive kus divoké kočky schovaný v matoucím nevinně vyhlížejícím strakatém kožíšku. A tahle kočička občas není vůbec něžná, naopak se rozhodla, že si mě vychová silou.

Začalo to jedním mým hloupým nápadem. Koupila jsem Amálce k loňským vánocům hračku „tunel“, aby měla nějakou novou zábavu. V té době jí bylo okolo sedmi měsíců a já do té doby znala hravé kotě, které celkem ničím nevybočovalo z běžných norem. Tunel se Amálce velice zalíbil a začaly jsme si hrát. Jenže kromě různých mávátek jsem začala do tunelu nakukovat ve chvíli, kdy Amálka číhala na druhé straně. Amálka pak celá nadšená proti mně vyrazila, já samozřejmě včas ucukla. Že to byla chyba, mi došlo, když mi Amálka asi po třech týdnech poprvé skočila na hlavu.

Vůbec jsem nevěřila, že by něco podobného mohlo být možné, naše předchozí kočky sice napadlo leccos, ale nikdy na nás takto neskočily. Jukání do tunelu jsem samozřejmě okamžitě ukončila, ale problém byl tu. Zpočátku jsem se vlastně vůbec nebránila, myslela jsem, že to byla jen náhoda, že to přejde. Jenže Amálka přestala respektovat mou hlavu a vůbec mou osobu jako nedotknutelnou a navíc si s dospíváním začala uvědomovat svou stále větší sílu. Tak se rozhodla mě začít vychovávat. Samozřejmě po svém.

Já jsem zase byla rozhodnutá, že některá pravidla se také mají dodržovat. Takže jsme se střetávaly při nočních diskuzích o vhodnosti drápání mé postele (Před časem jsem si inteligentně pořídila čalouněnou, ale Micánka nějak nenapadlo, že je k drápání) nebo o vhodnosti drápání gauče. O tom, že má škrabadlo, a že je pár dalších míst, která mohu tolerovat. Gauč jsem brzy překryla dekou, která ji neláká, postel jsem také „opevnila“, což se samo sobě stalo pro Amálku zábavou. Proč by škrábala koberec, kterým je čaloun pokryt, když ten čaloun má přímo pod tím kobercem? Není přece hloupá.

Přesně na tyto diskuze začala Amálka reagovat tím, že po mně jednoduše skočila, pokud možno s vytaženými drápy přímo na hlavu. Podobně začala reagovat na česání. Češu sice tak jemně, jak dokážu, srst si podržím, ale občas to jistě zatahá. A vlastně kolikrát i na pochování. Prostě se mi vykroutila, pak se obloukem vrátila a skočila po mně. Když měla smůlu, trefila se jen na nohu, pokud jsem seděla třeba na gauči nebo ležela, šla mi cíleně po hlavě.

Došlo mi, že tohle prostě a jednoduše nejde, že Brutální Amálku je třeba pokrotit dříve než se vymkne jakékoli kontrole, než přijdu o oči. Při posledním útoku se jí už podařilo se mi drápem trefit do oka a jen zavřené víčko zabránilo úrazu. Jenže jak se krotí kočka? Nepořídila jsem si kočku, abych na ni byla protivná, je to proti celé mé mysli. Na druhou stranu nechci přijít o zrak a tohle začalo být opravdu nebezpečné. Jednou v noci jsem ji po jednom z útoků přidržela na posteli, chvíli dala pokoj, ale pak jí došlo, že lepší je po mně skočit znovu hned, jak ji pustím. Přemýšlela jsem, co dál. Že si nevymýšlím, pochopila i máma, která poté, kdy mi po jednom česání Amálka skočila na nohu, vykřikla: „To byl útok!“

Nakonec jsem na to šla jinak, Amálka jako ostatně všechny správné mainky, je společenská kočička. Ve svých milých chvílích si Madam Jekkyl vždy vybere naši společnost, když zjistí, že jsem v jiné místnosti, dojde si za mnou, když jsme s mámou každá jinde, najde si strategickou pozici, aby nás měla pod odhledem obě. Tak jsem zkusila Amálku po útoku vykázat z místnosti a alespoň na chvíli jí odepřít světlo mé přítomnosti.

Pomalu to začalo fungovat. Posléze zjistila, že po útoku musí rychle utíkat, protože se za ní žene lítá naštvaná saň (má maličkost), která, pokud Amálka není dostatečně rychlá, je schopna ji popadnout za kůži na krku přesně tak, jako to dělávala její maminka kočka, a vyhodit ji za dveře. Ne, že bych ji za dveřmi držela nějak dlouho, v podstatě jde o několik minut, ale mezitím Amálka v hlavě přehodí výhybku a je z ní opět milá kočička. Delší doba strávená za dveřmi by již byla kontraproduktivní.

Jenže po pravdě řečeno, tenhle způsob pořád nestačil. K útokům pořád docházelo, i když v menší míře. Byl klid třeba celý týden a já měla doma jemné něžné stvoření, dokonalou Madam Jekkyl. A pak najednou během vteřiny z ní byla Madam Hyde. Posléze jsem začala chápat Amálčinu řeč těla před útokem. Nemá běžně tolik rozšířené zorničky jako naše předchozí kočky, ale před útokem se roztáhnou, oči má najednou úplně černé upřené na mě, k tomu vztyčené uši, švihá ocasem, tělo celé napnuté, prostě naštvaná kočka, které adrenalin stříká i ušima.

Zkusila jsem další krok, už ne jen reakce na útok, ale pokusila jsem se Amálce ukázat, že ani já nejsem žádné „béčko“. Když se ona na mě upřeně dívá, dívám se také, hlasem jí vysvětluji, že není dobrý nápad po mně skákat, posléze jsem se vztyčila a dělala velekočku. Jednou jsem to přehnala, Amálka strachy zakňourala. Sice útok vzdala, ale dostala strach. Sakra, tak tohle přece nechci. Chci, aby mi Amálka věřila, abychom spolu dobře vycházely.

Jenže příště jsem svou mluvu těla ukončila trochu dříve, myslela jsem si, že to Amálka vzdala a nechtěla jsem ji děsit, a tak jsem si šla po svém a přitom se otočila zády. Chyba, okamžitě mi skočila na záda, až na lopatky. Obrana útokem. Tak tohle byl instinkt divoké šelmy, ale spíše levharta než kočky. Kdyby byla dost velká, byla by mi prokousla krční páteř. Aha, takže příště je nutné se ujistit, že útok doopravdy vzdala.

Později jsem přišla ještě na jedno vylepšení. Pochopila jsem, že Amálka se ve chvíli svého vzteku vlastně dostává do patové situace, není schopna vzdát svůj úmysl, přitom má vlastně velký respekt a neví, jak z toho ven. Ona nakonec není zdaleka tak suverénní, jak se mi snaží předvádět. Koneckonců její opatrnost vůči našim příbuzným a vůbec návštěvám je veliká. Jenže, pokud tato situace trvá, není schopna ji sama ukončit jinak než útokem. Je to pro ni začarovaný kruh.

Začala jsem zkoušet další věc, nejen, že ji upřeně sleduji, ale posléze jí vkročím do osobní, tedy spíše „kočičí“, bubliny. Do toho intimního prostoru, který si každý sám chrání. Funguje to, Amálka odchází, sice ještě nespokojená, ale odchází. I v takové chvíli ale vidím, že má ještě nebezpečnou náladu a vše se ještě může zvrtnout. Ale ve chvíli, kdy už je přece jen v pohybu a ne zcela soustředěná na možný útok, jsem začala zkoušet další věc.

Přeprogramovat jí myšlenky na něco jiného, protože ji nechci vyhazovat za dveře. Chci přece tu milou kočičí kamarádku, jakou dokáže být. I já už v takové chvíli se na ni nedívám upřeně, spíše ji jen sleduji, aby věděla, změním tón řeči a pokouším se upoutat její pozornost na něco jiného. Například pinknu do koulodráhy nebo jí hodím víčko od Pet lahve. Najednou je tahle ještě před vteřinou namíchnutá kočka soustředěná na něco jiného a stává se z ní zase ta hodná Amálka.

Po pravdě řečeno, Amálka si mě také vychovala, vím, že nemá ráda velké chování a vůbec omezování. Často to totiž způsobuje konflikt, jen co opustí mou náruč a já pak musim dělat tu protivnou velekočku. Tak jsem různé braní do náruče omezila, ale ne úplně, musí být totiž zvyklá, že s ní různě manipuluji. Spíše ji krátce pochovám a zase pustím.

Protože si teď určitě všichni myslíte, že u nás doma vládne bojová nálada, že se pereme, v nejlepším případě máme příměří, ráda bych vás všechny uklidnila. Tak to opravdu není. Máma celou dobu říká, jak je Amálka hodná, hodnější než Micinka s Micánkem. A Amálka v podstatě je, koneckonců po mámě ještě neskočila. Hodně komunikuje, dokáže si o spoustu věcí říci. Její vrkání, mňoukání i pokřikování má neuvěřitelné množství výrazů, které jsou většinou naprosto srozumitelné. Snaží se aktivně domluvit tak, abych pochopila, o co jí jde. A většinu času spolu komunikujeme úplně bez problémů.

Amálka mě považuje za svou parťačku, teď už snad ale uznala, že není mou šéfovou. Ale když přijde a vrkne, že si chce hrát, že mám házet víčka nebo dělat jiné blbinky, nebo přijde a vrkne, že co sedím u počítače, když si máme přece spolu hrát, to je vždy radost. Ráno pozdraví, večer pozdraví, u papání pokřikuje, kde to vázne, přitom holčička v podstatě není hladová, jen jí jede „huba rundem“.

Myslím, že jsme se s Amálkou nakonec pochopily, ona už ví, že si nenechám líbit úplně všechno, že to, co toleruji, má své meze, já se snažím jí v rámci možností vyjít vstříc. Na hlavu už mi Amálka neskočila alespoň šest týdnů, občas se pokouší ještě o ruku nebo nohu. Poslední víkend už se i nechala nosit a chovat, dokonce i česat bez toho, že by se pokoušela se mi za to pomstít. Byla naprostá pohoda. Tak snad už je vše na dobré cestě, Amálce je rok a čtyři měsíce a snad už ví, kde je mezi námi její místo, místo naší milované kočičky, se kterou je spousta legrace a radosti. Tak jen to nezakřiknout.

Fotečky jsou zde: http://apina.rajce.idnes.cz/Amalka8/