Ať to zní jakkoliv zvláštně, tak dnes je světový den toalet. Prostě záchody mají svátek. Člověk si řekne – nakonec, proč ne? Vždyť je potřebujeme pořád! Ovšem tenhle benevolentní přístup si můžeme dovolit jen my, lidé z rozvinutých zemí. Protože momentálně více než čtvrtina lidí na naší planetě nemá přístup k základní hygieně – čisté vodě a záchodům, což je pro nás těžko představitelné a pro ně nedůstojné, a v mnoha směrech i život ohrožující. Takže dnešní článek je vlastně oslavný 🙂
Myslím, že si to už zažil každý. Bouřící vnitřnosti vás donutí vyhledat úlevu na veřejných záchodcích, a když si ji potřebujete dopřát, něco vás zastavuje. Cizí lidé jsou nepříjemně blízko a kabinky obvykle příliš mnoho opravdového soukromí nenabízejí. Obecně se dá říct, že takový hlučný sušák na ruce bývá v této situaci skutečným požehnáním.
Ovšem když jsme byli v New Yorku, objevila jsem nový rozměr tohoto trápení. Tak předně na Manhattanu byla pítka s vodou mnohem častějším jevem, než veřejné záchodky, ač by jeden čekal, že tato zařízení by měla být aspoň přibližně kapacitně v rovnováze.
Potíž druhá v pořadí, nikoliv však významem, tkvěla v těch strašlivých škvírách. Kabinky jinak většinou čistých a přívětivých veřejných záchodků jsou zde totiž koncipovány s maximální úsporností a snahou co nejvíc usnadnit jejich údržbu. Oč výš nad podlahou stěny i dveře začínají, o to dřív končí. Kolikrát mě napadlo, že ženám s postavou světově uznávaných modelek musí nad horní hranou kabinky vykukovat čupřina. V horším případě mohou vykukovat samy.
To by zas tak strašně nevadilo, protože se tam obvykle sedí. Ovšem mezi dveřmi do kabinky a její stěnou se nacházejí mezery – v lepším případě centimetrové, v horším širší. Vzhledem k tomu, že ani v Americe ještě nepřišli na to, že dámy obvykle potřebují víc kabinek než pánové, bývá na těchto zařízeních fronta. A vzhledem k oněm mezerám kolem dveří kabinek mají čekající vždy jasno, která z nich je obsazená.
Z úkonu přirozeně intimního se tak stává v podstatě věc veřejná. Ovšem málokde uvidíte tolik nepřítomných pohledů upřených jiným směrem či dalších znaků decentního chování. Inu, každá dáma ve frontě ví, že za chvíli přijde řada i na ni.
Následující fotky byly pořízeny na záchodcích Guggenheimova muzea na Manhattanu 🙂
Krasne jsem se pobavila u clanku i nad diskusi. A zrovna se mi takova zajimava historka prihodila. Po navratu z obeda jsem navstivila toaletu v prizemi nasi budovy. Ve vedlejsi kabince sedela zenska a odusevnele diskutovala na mobilu – jako ze sedi na zachode, v podstate primy prenos onoho ukonu. Ja jsem dokoncila svuj ukon a splachla jsem. Pravda, zachody v nasi budove splachuju velmi vydatne a hlucne. A ta zenska se z te kabinky na mne oborila, ze diky memu splachnuti neslysela, co ji osoba na telefonu rekla. (fubar) (tmi) (tmi)
No Hani – mela jsi se se sousedkou domluvit a spláchnout synchrone! (chuckle) (chuckle)
Jezis to je skvele tema!!!! Po tolika cestach mame hajzliky docela zmaknute, ale jeden z nejtrapnejsich zazitku mam z Alsaska/Francie – kdy jsme courali znamou vinarskou vesnici- spousty turistu a ja citila, ze to na mne jde (to velke) a nasli jsme krasne moderni toi toiky nebo co to bylo. Jenze se tam platilo- muselo se hodit euro do automatu na dverich a ty se potom otevrely a splachlo se a jeste se tam udelala takova sprcha v cele mistnosti.
No a ja vykonala velkou potrebu (opravdu hodne velkou), umyla si ruce a chtela splachnout, jenze ono se splachovalo zavrenim a otevrenim tech dveri. Tak jsem ty dvere otevrela, jenze tam uz byla fronta a jedna takova tlusta nemka hned ty dvere chytila a je s ni o ne tahala, ze je zavru aona se mermomoci hnala dovnitr, anzto to euro usetri. Hadaly jsme se tam strasne, a ja to vzdala a potupne vyklidila pozici. Baba za mnou rvala neco o cunatech a chovani, a tak. Bylo mi doost hrozne, protoze tam bylo fakt dost lidi. No ale satisfakce prisla – baba ty dvere zarela a pak zacal jekot, jak ji to tam osprchovalo:)
(rofl) Checheche, to měli vymyšlené (rofl)
Veřejné toalety. Okamžitě mi sepne asociace – Jarka F a Louk!!! To jsme byly my tři jednoho krásného dopoledne v Brněnské ZOO. Právě byla otevřená nová expozice Beringie, stavby voněly novotou a mne zlákaly veřejné záchodky. Na dveřích byly takové ty moderní, nic neříkající symboly, jako pro dámy a pro pány a já jsem ten jeden vyhodnotila jako dámský, vřítila jsem se dovnitř, nikde nikdo, zapadla jsem do kabinky. Když jsem ji opouštěla, bylo mě divné, že u východu na levé stěně je řada mušlí a v tom jsem se ve dveřích srazila s pánem, který se na mne vyděšeně koukal a ještě se mrknul i na symbol záchodku na dveřích. Teprve až jsem uviděla dvě smíchy se svíjejíci postavy, tak mi došlo, že jsem použila pánský záchod. Od té doby si dávám pozor a říkám si, jak mi bylo doporučeno Louk a JarkouF: „Gatě nebo sukénka?“
Tohle téma je věčné. Když na to přijde, je toaleta prostě útočištěm potřebných.
Když u nás na fakultě dělali rekonstrukci budovy za provozu, vcelku rozumně usoudili, že nemohou znepřístupnit všechny záchody najednou. U nás jsou čtyři podlaží, na jedné stupačce jsou v nich nad sebou pánské záchody, na druhé stupačce jsou obdobně umístěné záchody dámské. A tak chodily po osazenstvu maily, že ten a ten pánský bude v týdnu od do uzavřen a ten a ten dámský bude místo něho fungovat jako pánský (taky to bylo postaru vylepeno na dveřích 8)). Zkrátka logistika nebývalé složitosti. Chtěla jsem jednou navštívit ono zařízení, když proti mě z něj vyběhl student. Oba jsme ztuhli s výrazem „jeden z nás dvou je tady špatně“. Ticho prolomil on: „Promiňte, paní magistro, mě je to hrozně žinantní. Ale víte, já tak jdu po chodbě a proti mě docent XY, co mám u něj dělat zítra reparát. No nezlobte se, já s ním vážně nechtěl mluvit. Tak jsem vpadl do prvních dveří, co tu byly, a koukám, že jsem na ženském záchodě. Já vážně potřeboval někam zapadnout.“ (rofl)
Tedy moji milí, na vás je spolehnutí, že hozenou rukavici zvednete – a jak velkolepě! (rofl) (rofl)
Směju se, přestože mnohé z řečeného skutečně patří spíš do oblasti nočních můr než čehokoliv jiného… znáte ty sny, ne? (bat) (whew)
Každopědně moc děkuju, je to zase jednou podařená diskuze (inlove)
Ale to je téma (clap) – však taky i v komentářích jsou teda perly…
Hm, taky mám chuť přispět, ale řekla bych, že snad všechny svoje záchodový historky už jsem tu v průběhu let jaksi… vystavila na odiv 😛 . No ale možná tu úplně první ne: to mi bylo asi pět a byla jsem s našimi v Krkonoších. A jak už jsem byla taková „velká“, nedala jsem jinak, než že na záchod půjdu sama. No, chybička se vloudila, nějak jsem na tom prkýnku ztratila balanc a coby přece jenom ještě dítko jsem prostě zadelí zahučela do nitra hojzlíku. No jo, jenže já nemohla ven! Ono si to představte plasticky (whew) …
Nakonec se maminka přišla podívat, co že nejdu, a potupně mě vytáhla a zachránila (chuckle) .
Šmánkote Zano, tak tohle je černá můra mých snů. Snad se alespoň Tobě o tom už nezdá. (bat) (chuckle)
Zano, když jsem byla malá, tak mojí noční můrou byly kadibudky na vesnici. Vždy jsem se bála, že do toho otvoru zapadnu a propadnu se dolů celá!
A jak by ses teprv bála na starým sucháči u nás na chatě! Nejen že hrozil pád do díry s potupným přistáním v děravým kýblu pod dírou – on především hrozil pád uklouznutím při opatrném šourání se tryskem po klouzavé příkré cestičce lesem k hýzlíku samému. Když bylo sucho, klouzalo tam jehličí. Když bylo mokro, klouzalo tam bahno. Když byl podzim, klouzalo tam bahno, jehličí a spadaný listí. V zimě hrozilo krom obligátního umrznutí zadele i sražení hýzlíku člověkem uklouznuvším na ledosněhu. No a hýzlík sám stál v děsném svahu na miniterásenečce tvořené jediným kořenem obrsmrku, podepřen dvěma silně rezavými trubkami neurčité délky, nakřivo zatlučenými ke spodnímu boku. Hýzlík se každý rok naklonil o nějaký ten stupínek. Jeho labutí písní bylo, když se vyvrátil ten smrk. 😀
Neměli jste sibiřský záchod?
Ten je ze tří tyčí — první se při vykonávání potřeby držíš, druhou odháníš vlky a třetí je náhradní díl …
Aaaa, kadibudky 🙂
V dávných dobách šátkovaných, trávívala jsem část prázdnin na táboře. Pod vojenským patronátem ve velmi polních podmínkách. Na louce, kde přezimovala jen cihlová pec, začátkem prázdnin vztyčila armáda kůly, obtočila je plachtami a tak vznikly umývárny, polní kuchyně (ta měla plachtu i nad hlavou), a výše v lese i dva hluboké oplachtované zákopy. Na přední straně byla konstrukce přepažena jedním neširokým prknem, který sloužil za příležitostné bidélko. Bylo to právě tak akrobatické, jak to popisuju, ale my byli dítka šikovná a do odpadní jámy se padalo jen výjimečně.
Naštěstí žádná ďoura nebyla tak hluboká, aby došlo k definitivnímu utonutí, zato následné očisty ubožáka se účastnil celý pedagogický dozor 🙂
(clap) (clap) (clap)
Mě už by se to dneska stát nemohlo, protože bych pozadí do mísy nepropasírovala ….
(rofl) (rofl) (rofl)
To je téma. Chechtám se tu opravdu celou diskuzí (clap)
Nebudu tu popisovat zážitky z Rusi, které tu už barvitě nadělily Karolína s Apinou. Já zalovím v historii. Třicátá léta minulého století. Pan majitel nedalekých lázní nechal rekonstruovat budovu a u pánských toalet trval na zabudování mušlí střídavě Jedny byly ve výši obvyklé (cca 80 cm) a ty další ta 50 cm. Všichni nejsou stejně velcí 🙂 Pan majitel vyrostl jen do 148 cm.
A jedna příhoda: Pomáhala jsem spolupracovnici, která měla za sebou poslední pracovní den před mateřskou, s dary. Dost jsme spěchaly, protože se budoucí mamina už viděla doma na WC. Její potomek si vymyslel první kanadský žertík a maminku řádně kopnul. Do močáku. Pochopitelně. 😀 Stalo se to přesně v místě, kde jsme míjeli kohosi v předklonu, jak myje poslední schod a za ní bylo mokré čisté schodiště a otevřenými dveřmi do bytu bylo vidět krásně umyté WC. Božena mi hodila kytici na hlavu, odstrčila osobu ve dveřích a vyřítila se na ten záchod ve výši. V tom kalupu se stačila i vykopat z bot. Paní nabrala rovnováhu a dech, ale začala být forte, tak jsem jí stačila ujistit, že to, co prolítlo do jejího bytu, není zloděj. Nevím, jestli tam ta paní ještě bydlí, ale já si vzpomenu vždycky, když jedu kolem. (inlove)
… začala být forte…. tak tohle je nádhernééééééé (clap) (rofl) (clap) (rofl) (clap) (rofl)
Historka toaletní, letitá. V r. 1970 se naši rozhodli. že je třeba, bychom také viděli něco jiného, než naši zářnou současnost. I vyžebrali o ST.banky almužnu zvanou příslib tehdá 250 USD na hlavu a jelo se do Itálie. A v Benátkách se to stalo. Na nás přišla nutnost, my, tedy pánové, já s otcem, jsme zašli vykonat co bylo třeba a dtto dámy , maminka s mojí , tehdá 13letou na krátko ostříhanou sestrou. U pánů nic, nuda, nuda, šeď, šeď ale dámy začaly hned mezinárodním konfliktem. Jak tak jdou vypálil z kamrlíku hajzldědek a že stop. Proč? Dědek vlekl sestru ven. Křičel něco jako bambino no, bambina si. Neopotřebovaný mozek sestry pochopil nejrychleji a ukázala zip na boku. Teprve potom by dědek spokojen a pustil ji dnuka.
Milá Dede, to dnes zase poetické téma. Mám zážitky z různých i hrůzných toalet. Tak např.cestou po Ukrajině jsem viděla celou trasu posetou českými papírovými kapesníčky, nu což, jinak to nešlo.Pak ve Volovu ( ano to je město) jsme spali v soukromí, všude čisto i na venkovní kadibudce, akorát na rantl(desku na betonu)musely ženský použít výskok a nožky trčely pěkně ve vzduchu.
V práci jsme měli ty do stropu nedozděné budky a jak jsem si tak na poslední chvíli po užití gutalaxu doběhla,podívám se maně nahoru a tam pan domácí v němém údivu stojí na žebři a pokouší se vyměnit žárovku. No, nic, slušně jsem pozdravila a On měl asi zážitek na celej život. (chuckle) (rofl)
Pěkné čtení – článek i diskuse 🙂
Taky sem napíšu věc, kterou jsem již jednou na Zvířetník psala – jak jsem se na letišti v Novém Yorku divila, kolik tam mají odpočíváren a nikde žádnou toaletu, protože americký výraz restroom mě nějak v hodinách angličtiny úspěšně minul… (pro neangličtináře rest je mimo jiné odpočívat, room místost, pokoj) naštěstí pánáčka a panenku tam měli taky, tak jsem se zorientovala…
Jo, záchodky v obchodním komplexu GUM v Moskvě.
Opravdu výživné. Já to znala, takže jsem do GUMu šla jen řádně vyprázdněná, když už to po mě někdo z cesťáků chtěl, abych doprovodila. A jednou takhle soudruh náměstek v nažehleném obleku, v baloňáku, s kufírkem a naleštěnými botami, řádně voňavý, měl při nákupu (nevím, co si od návštěvy GUMu sliboval za nákupy) měl nucení. Doporučila jsem mu odložit vše, vyhrnout kalhoty a vyrazit. Koukal jak na narušitele socialismu. Nakonec se vydal tak, jak byl i s tím kufříkem. Asi za 3 minuty vyběhl ven pán, v očích děs a vrazil mi kufřík a baloňák. Pak si vyhrnul ty kalhoty a zmizel znovu ve vratech oněch místností. Ven vystoupil pán, který měl poněkud pomuchlané kalhoty od toho srolování, úžasně špinavé boty, jen ten kufřík a baloňák odolaly, neb jsem obé držela já. A velmi nepříjemně páchl.
(nevím, co si od návštěvy GUMu sliboval za nákupy).. (rofl) (rofl) (rofl) taky dobrý, byla jsem tam tenkrát v tom slavném roce 1980 a taky nechápu a zbytek záchodové story vynikající
Jo, záchodový téma… nemám tak kvalitní zážitky, jako se tu už objevily, ale jeden bych vyštrachala.
To jsme tak jeli se školou do Říma. Skladba autobusu byla filďácky typická: na jednoho pána deset dam. I zastavili jsme u hranic (tehdy ještě byly hranice) v Mikulově, a že využijeme zastávky k nutným úkonům. Ovšem obsazenost záchodků byla taky typická: pánský volný, dámský přervaný. Kluci vešli, vykonali, vyšli, uviděli nás všechny v té děsné frontě přede dveřma a že první z nás je tak 10 metrů od dveří, a povídají: „Pojďte na pánskej.“
My: „Jsou tam kabinky?“
Prý jo, tři.
My na to, co prý když tam někdo přijde?
Kluci, že budou hlídat před dveřma, a že to bude dobrý, že jenom musíme všechny dovnitř a pak houfně všechny ven.
Což jsme učinili/y.
A když jsme vycházely, zjistily jsme dvě věci:
1. Fronta před Dámami se posunula pouze o 5 metrů.
2. Před Pány se vytvořila fronta pánů, kteří na nás zírali jako na mimozemšťany.
Oni jim totiž naši kluci nakecali, že se uvnitř řeší nějaká akutní porucha. 😛
Checheche, doooost dobrý
Ještě, co vyprávěla jedna naše známá, když jako medička byla na praxi v CCCP, snad dokonce i přímo v Moskvě. Zážitků měla mnoho, ale sem se hodí ten záchodový, kdy před nějakou operací slepého střeva, které měla přihlížet, potřebovala na toaletu. Což o to, toaetu našla, i turecké šlapky pochopila, ale trubky záchodu byly dost hanebně ucpány. Jenže se tam splachovalo tak nějak kolektivně, takže byla nad tou ucpanou dírou, když se začalo splachovat a obsah z trubek jí nastoupal k botám. Vždy podotýkala, že bylo štěstí, že tenkrát byly v módě vysoké podrážky. Ty ji totiž zachránily od namočení do obsahu vytékajícího ze zacpaných trubek. Ovšem toto není konec, když přišla k operačnímu sálu, měla jako nadějná medička takový zvláštní pocit, že by se měla přezout nebo mít alespoň ty gumové galoše. Prostě, že by to chtělo trochu hygieny. Ale sovětští soudruzi v tom problém neviděli a nahnali ji na operační sál tak, jak byla. V botách očvachtaných lidskými tentononci. A nevím, zda to byla tato operace nebo jiná, ale operatér jí tu 20centimetrovou ránu po vynětí slepáku, kterou nebohému hochovi vyrobil, nechal zašít. Operace se mimochodem odehrávala v lokální anestezii, takže chlapce museli přidržet – ale vot maladěc, vydržel. Ona se snažila šít po česku pěkně hezky, chirurg jí to zatrhl, takže ho chudák zalátala, jak to šlo a chlapec jí nakonec ještě velmi děkoval. Po pravdě, ona na t dodnes vzpomíná docela s děsem a toho tehdejšího kluka je jí dodnes upřímně líto. Ale vydržel vše jako správný ruský maladěc.
Před časem jsem i tady psala pár postřehů z Kazachstánu, ale zážitky z téhle oblasti se nějak nevešly: kupodivu na veřejné záchodky si ani nevzpomínám, až takový horor to asi nebyl. Ale netušila jsem, jaký problém občas může být odskočit si v přírodě. Člověk má tak nějak tendence se trochu schovat za nějaký ten strom či keříček (aspoň já teda jo, až tam jsem si uvědomila, jak moc). Tam jsme se chvílemi pohybovali v krajině, kde prostě nic takového neexistovalo. Takže počkat, až pánové poodejdou za kopeček, a pak v té širé pustině dřepnout k nějakému symbolickému stéblu trávy… jo, byl u toho bezva rozhled 😀 Ale zkrátka – křoví je křoví 😀
Mňo, když už tady řešíte zahraniční toaletní kulturu, vrátím se se svým podotknutím do dávných časů, kdy pivo stálo korunu sedmdesát a já byl mladý, krásný, štíhlý, kučeravý jinoch. A jezdil jsem na chmel. Na doběhnutí od ubytovny stála nová, čerstvě zbudovaná řadovka kadibudek. Protože to byly sucháče, měly dveře do výšky cca 170 centimetrů a nahoře byl ventilační prostor. Sedící tudíž nebyl vidět a měl své soukromí. No a na tom chmelu, asi proto, že jsme byli boleslaváci, byl i otrjád molodcóv i děvušek iz Molodoj Boleslavi. Pod poměrně brutálním vedením kakóvo něbúď komandíra. Takže vsja komanda sdělala vsjó vmjéstě. I vyměšování. A protože oni žili v Boleslavi defakto v separaci ruské garnizóny, neznali středoevropských toalet. Konec popisování, jděmež do akce.
To se takhle po večeří vypotácel výše zmíněný mladý, krásný, štíhlý, kučeravý jinoch z ubytovny a puzen vzrůstajícím nucením vzniklým konzumací zdravého a výživného jídla z místní vývařovny, kvačil k novotou zářící kadibudkové řadovce. Před řadovkou zdvihl zrak, aby zjistil, která budka je prázdná. A v tom okamžiku ztuhl jak Lotova žena patřící na zkázu Sodomy. Neboť nad dveřmi jedné každé kadibudky na něvó smatríla golova molodca, íli děvušky. A před řadou kadibudek rázoval z leva do prava a zpět sovětskij komandír. V tom okamžiku se jinochovi přestalo chtít a zbaběle uprchl do bezpečných útrob ubytovny, kde vyčkal, až se napjatá mezinárodní situace v kadibudkách uvolní.
Samozřejmě – ten předvoj inteligence a vedoucí síla světové revoluce znal jenom turecký hajzly a všichni seděli na bobku nahoře na prkýnkách…
Musím přiznat, že tu řadu vyčnívajících hlav s vypoulenejma očima před sebou vidím úplně plasticky. A je to dobrých třicet let.
Hehehe, taky jsme kdysi hledaly příčinu pošlapaného prkýnka na dámským. Pak jsme zjistily, že jedna děvčica z Vlkoša nedaleko Bochořa, dělala to jisté, dřepěla botami na prkénku.
Leč netroufly jsme se jí tenkrát zeptat,byla to dcera významného soudruha, pracujícího tamtéž. Taky ta děvčica telefonovala s mluvítkem u ucha a nikdo se jí neozýval.
Jó, tenkrát nebyly mobily, zato baba na ústředně věděla všechno a někdy i do hovoru vstoupila s užitečnou radou. (chuckle) (rofl)
Jéžiš, já přehlídla, že máme dvě témata! Tak za prvé: v zahraničí jsem nic moc nepobyla, jedno moře v Bulharech a varována s předstihem jsem se nepodivila, že močka stoupá ke kotníkům a nazula tedy kotníčkové botky.
To je žert. Víc mne pobavilo, že miniaturní záchůdek přes chodbu a za schodištěm, který náležel k našemu pokoji, byl současně i sprchou – to pohodlí: kladete na mísu a současně vyplachujete písek z hlavy – má něco do sebe.
Ale podhistorka ze života. Před nějakými ix lety, zhruba patnácti, jsme spočinuli s přítelem mezi rybníky Sykovec a Medlov. Byl začátek sezóny, voda čirá, kaprovitě voňavá, pohodička, jen přítel byl trochu cimprlich a navíc s nevyváženým trávicím systémem a jím jsme se řídili každý den. Jeden den jsme neuřídili a přítel se vydal u jednoho z těch rybníků hledat záchranu. Vrátil se za dlouho, ale hodně se smál.
V plavkách a naboso nebyl vpuštěn do jakéhosi hotelu, tedy již s krupičkami potu po čele proběhl nějakým autokempem, na jehož okraji se skvěly záchůdky. Stavbička velikosti a vzhledu autobusu s vchody zleva a zprava. Hladovým okem obhlédl liduprázdné okolí (právě pražilo poledne) a vrhl se z pravé strany, k sukýnkám. Páč u slečen je vždy znatelně čistěji.
Šťastně na poměrně čistém místě vykonal, i dlaně omyl, a spokojeně vyšel – a zarazil se. Před vchodem a tedy i před ním stála holčička kolem osmi let, v plavkách i s oranžovým kruhem, koukla doleva, doprava, doleva, doprava, zakroutila hlavou a pravila:
„Páni. Dámy. Chm, chm, chm.!“
Vtip o tom, jak medvěd ničil kadibudku sem nedám, ten všichni znáte….ale tenhle:
Žralok, orel a vlk
Potkají se žralok, orel a vlk.
Žralok říká:“ Já pracuju u americké policie, u pobřežní stráže, honím
…nelegální přistěhovalce, drogové zásilky a další trestnou činnost. Vždy,
když odhalím trestný čin, zvrhnou mi do vody náklaďák masa, no žiju si
jako pán, jsem moc spokojený.“
Nato reaguje orel: „Já pracuji pro ruskou policii. Celé dny létám nad
prostorem státních hranic, ale i ve vnitrozemí a odhaluji pěkně shora
trestnou činnost. Kdykoli něco odhalím, a že je to často, dostanu
vrchovatý kbelík masa. Taky si žiju dobře a jsem moc spokojený.“
Nakonec se přidá vlk: „Já pracuju pro českou policii. Celé dny obíhám
nejen statní hranice, ale i vnitrozemí. Vyhledávám a objasňuji všechny
druhy trestné činnosti. A pokaždé, když něco odhalím, dostanu vrchovatý
kbelík oříšků.“
Orel se žralokem se podiví: “ Oříšků? Jsi přeci šelma, proč nedostaneš
maso?“
“ Protože jsem na tabulkovém místě veverky.“
Jejda,ešte musím pridať historku.V 69-roku v lete som sa živila v Bruseli ako hajzelbaba.Eu a jej predpisy neboli,tak ako druhé som si položila na stolček biely malý tanierik na diškrece.Nepoznali tento dobrý zvyk z Východu,ale zvykli si/selektovala som toaleťak/.Ako prvé som si dala na hlavu šátek ako pavlačová baba,do ruky handru a do úst cigaretku.Dosť ma fotili.
Teda Verenko, já žasnu !!!
Kolik profesí máš, tolikrát jsi člověkem. Dodnes lituji, že jsem nevyrazila tenkrát taky, když mi mizeli kamarádi.
Obdivuji Tvou odvahu , tohle by ocenil i Don Carlos , co se učil u Castanedy. (y) (wave)
Moje maminka po těžkém porodu se mnou byla doživotně poznamenaná a tak její znalosti světa se zejména točí okolo hajzlíkové kultůry. Ten sovětský šok byl všude a nikdy si na něj nezvykla.
Já sama mám zážitek z Maďarska, bylo mi 12 a jeli jsme s našima do Jugošky. Stavovali jsme se na nějaké rybářské baště a vyvstal problém. WC jsme s maminkou našly, ovšem dvoje dveře, za nimi naprosto stejné zařízení, turecké, na jedněch dveřích jakési TEKELE, na druhých MEKELE či nějaká podobná nápis. Ještě že jsme byly dvě, ale když jsem hlídkovala já, děsně jsem se styděla a kdyby někdo šel, teda nějakej chlap se na máti dobýval, nevím, co bych dělala
Priebežne sem budem nakukovať,svetový či nesvetový deň WC som si istá,že tu bude spústa šťavnatých historiek,pretože ako je známe,historky z toaliet sú tie najlepšie ale ex post.V reáli je to horor,začínajúci drobnými decentnými kvapkami potu na glabele/to je to miesto nad nosom a medzi očami/a medicínsky je to známka rozvíjajúceho sa šoku.A keď záchodky nie su v dohľadne,tak sa šok rozvinie-mohla by som dať mnohé k dobru.
Inak na mojej stupnici WC tiež vedú záchody z matičky šírej Rusi a najlepšie boli v Louvri.intimčo osvetlenie,krásna voňa,jeden 4% mi bol k službám:toaletný papier ružový so srdiečkami/nebyť naliehavej potreb,beriem to ako suvenír,po ručníček jeden mokrý,druhý suchý a považte milé dámy cele to bolo „len“ za 5 Eur.Skoro ma kleplo.
jo veřejné záchodky. S přibývajícím věkem jsou pro mě životně důležité.
Vzhledem k tomu, že jezdíme na poznávací zájezdy, máme veřejné záchodky v určitých částech Evropy prozkoumané.
Německo : vzorně uklizené.
Francie : dobrá úroveň.
Zážitek pro mě byla návštěva veřejné toalety v Centre Pompidou. Tato galerie je velmi futuristická ani toalety nezklamaly. Připadala jsem si jak na kosmické lodi. Kovová barva s vínovou ve mě vzbuzovala docela obavy. Při spláchnutí jsem obávala, abych vyšla živá a zdravá. Přežila jsem.
Další zážitek veřejné WC u Eiffelovky. Před dámskými fronta až ven. Křížíme nohy. Vtom přijde obsluha a že prý 15 minut na úklid. Každá ve svém jazyce tiše nadáváme.
Japonské turistky to vzdaly. My z východu, zvyklé stát ve frontě, vydržíme a konečně se dočkáme. Ta úleva.
Itálie – Řím : v Římě abys veřejné toalety pohledal a nenašel. Fakt jsem je tam neviděla. S jedinou vyjímkou veřejné toalety ve Villa Borghese Parku. Vstoupili jsme do něj ve směru od španělských schodů. Tam byli, ale docela dobře shované.
Holandsko : dobrá úroveň.
Příští rok v červnu letíme do Norska, konkrétně do Osla.
Nevíte někdo, jak je to tam s veřejným WC?
Jinak už vím, že ve všech galeriích záchody jsou.
A v každé kavárně či restaraci si také odskočím.
A s těmi frontami před dáskými WC, to potvrzuji.
Manžel už dávno hotov korzuje a já ještě stále čekám.
Neumím mu vysvětlit, proč nám ženám to tak dlouho trvá.
Míša
Jé Hepčo, ty máš přímo WC zeměpis!
Já teda moc necestuju – jenom v létě k moři a tudíž znám toalety pouze podél trasy. Roky jsme jezdili přes Rakousko – toalety u dálnice sice nenadchnou, ale uspokojí. V Chorvatsku chodím jen na benzinku – dá se říci, že jsem se v poslední době nesetkala se špinavou či bezpapírovou toaletou. Ovšem teď jezdíme přes Maďarsko a tam aby hýzl u hlavního tahu pohledal … prostě není. V Maďarsku se chodí zásadně do přírody – a někdy je problém v pustě najít pahrbek, kde by česká děva zadel schovala. Za Balatonem je to už paráda, tam jsou kolem silnice lesy, tam člověčina zahučí do křáků a je pohoda, klídek, tabáček – ale samosebou musí dávat pozor na podpapíráky, nebo jede jako blesk.
Moje nejstarší sestra jezdí na poznávačky a z Říma si přinesla zásadní poznatek – pokud na veřejné WC, tak zásadně na pánský – nikdy není nával a vždycky je papír. Tož tak.
Všimněte si také, že záchodky bývají významnou součástí děje různých filmů či seriálů!
Dovolím si také přidat historku do mlýna. Ve Francii dálniční informační megastředisko, „brána do Bretaně“. Pánských kabinek dost, na turecký způsob, nicméně vypulírované, voňavé a – slyšte, slyšte – s hudbou. Vše prima, byť v polovině 90. let poněkud nezvyklé. Bez možnosti zamčení, což se posléze – v souvislosti s jistou technologickou vymožeností – ukázalo být fatálním.
Ta technologická vymoženost spočívala v tom, že splachování se spouštělo otevřením dveří. Tudíž každý, kdo nakoukl, mi zároveň umyl nohy. Tak dobrá, trochu pocákal podrážky. Čistou vodou, o to nic, ale přeci jen – některou péči bych si odpustil…
Ta nizsi pitka jsou v Americe povinna – pro vozickare.
A vida Hani,díky za informaci, já se domnívala, že pro osoby s menší postavou!
Uz jsem to sem jednou psala, ale kdyz je ten svetovy den toalet… tak se zopakuju. Prosinec 1990, jsme s Chetem prvni den v Praze. Musela jsem zajit na kafe do me oblibene kavarny U Tyna – vedle Tynskeho kostela na Staromaku. Kdyz Chet musel na zachod, tak jsem ho poucila, co jsou damy a páni a rekla mu, ze tam bude sedet u dveri starsi pani, ktere musi dat nejake drobne. Za kratickou chvili se muj junak zjevil uprostred kavarny a v ruce trimal DVA ty male leskle, do sebe slozene toaletni papirky a ponekud hlasite se zmatenym vyrazem se mne ptal, co to je a proc mu to ta zenska dala. Kavarna se pobavila a ja jsem Chetovi rekla, ze je to toaletni papir. Des se zjevil na junakove tvari a septnul, ze bude potrebovat vic. Tak jsem mu za par drobnych navic zaopatrila vetsi mnozstvi tech papirku. (chuckle)
Hanko – tuto historku mám opravdu ráda a medvídkovitý junák Chet si tímto výstupem získal místo v mém sérdci – já to totiž vidím v žových barvách!
Myslím, že si tady tenkrát připadal jako v Jiříkově vidění (chuckle) (chuckle) (chuckle)
Hani W. připadala jsem si jak malá holka. Miluju historku o junáku Chetovi a dvou papírkáááách (clap) (sun) (rofl) (dance)
Úžasné povídání (clap) … miluji Cheta (h) (samozřejmě, platonicky (wait) ).
Ovšem připomnělo mi to příšerný americký film, myslím Demolition Man nebo tak něco, kde v daleké budoucnosti používali na toaletě jakýsi systém tří mušliček. Hlavní hrdina, rozmražený po x stoletích, si s tím neví rady a sklidí místo solidarity jen poslech. I zakleje si od srdce a blízký automat mu udělí pokutu za sprosté slovo, kterou vytiskne na účtenku. Hrdina ožije a po chvíli psychoanalýzy nových pořádků odchází na toaletu s přehršlí účtenek …
Proč to nehrál Chet? (inlove) Stallone by se mohl jít spláchnout …
Tak také přidám jeden zážitek z Moskvy. Ještě šílenější než kamarádka Kaštana. Bylo mi sotva 17 let a přijela jsem do Moskvy. Tedy to nebyl výlet, který bych si vymyslela já, ale nakonec to bylo opravdu poučné, pravda jinak než ostatní doufali. Při dvoudenní jízdě vlakem jsem holt neměla žádnou velkou potřebu. Potud v pořádku, vlakové záchody zná každý. Dcery rodiny, u které jsem bydlela, mě v podvečer po příjezdu vzala k řece Moskvě, že se vykoupeme. Fajn, byl červen, vedro, po dvou dnech ve vlaku to bylo příjemné osvěžení. Ale… tam TO na mě přišlo. Prostě nenadálá, o to zoufalejší potřeba… obrovská. Prostě dva dny ve vlaku, poté jídlo u té rodiny, vše dohromady mi udělalo ve střevech směs dynamitu. Zeptala jsem se dcery, kde tam jsou záchodky. Ukázala na dřevěnou boudu. Dobře, na koupališti neočekávám záchodky z pětihvězdičkového hotelu. Přijdu tam, zkroucená bolestí, naléhavostí potřeby. Co vidím! Stupínek, v něm 5 děr, asi na dvou dírách dřepí Rusky a vesele si povídají s kamarádkami stojícími naproti. Vše absolutně veřejné. Nešlo to jinak, musela jsem dřepnout nad jednu ze zbývajících děr a vypustit ze sebe tu nebezpečnou bombu. Ty Rusky se nad ničím nepozastavily, povídaly si dál. Bylo mi strašně, vykonávat tohle takto na veřejnosti, když na mě všichni vidí. A byla jsem ráda alespň za ten novinový papír, kterým jsem se mohla očistit. A že to na mě tak za hodinku přišlo ještě jednou!!!
Ale záchodky třeba v Treťjakovce nebyly o moc lepší – turecké šlapky, ale alespoň oddělené kabinky, i když ta dvířka zrovna závratně nekryla.
Psal se rok 1980.
Známý kuchař a světoběžník Anthony Bourdain má v jednom ze svých cestopisů hodnocení zemí podle toalet – i s fotografiemi. Pro něj bylo tohle zařízení o to nezbytnější, neb všude kam se dostal, absolvoval jednak vaření s domorodci, druhak následnou chlastačku. Pokud si dobře pamatuju, nejlepší záchody byly v Japonsku, tam to člověka snad i opláchlo a vydesinfikovalo ze všech stran, nejhorší byl Kyrgistán-Kazachstán-Uzbekistán (prostě nějaká takováhle díra). Po absolvování výše zmíněného skončil polomrtvý na JIP 😀
Jo a moje kamarádka přijela s hrůzným zážitkem z Moskvy, kde kabinky pro dámy měly dveře a ohrazení ze stran pouze v prostřední části, tj. sedícím koukaly ramena a hlavy a nohy. Ženy tam sedící prý mezi sebou nerušeně konverzovaly a navazovaly i oční kontakt. Kamarádce se prý o tom hororu doteď občas zdá 😀
Potvrzuji, já to znám z Leningradu, pardon z Petěrburgu, takové konverzační hajzlíky byly i ve světoznámé galerii Ermitáži. A u každého záchodku byla bumážka s upozorněním, aby dotyčné nestoupaly na mísy, protože tam zřejmě přetrvával zvyk z dob, kdy záchody byly pouhé díry do země, nad kterýma se dřepělo. (envy)
Tak co, vzhledem k tomu, že dámy obvykle na toaletu nevyráží jednotlivě ale ve skupinkách, tak aspoň nemusí přerušovat konverzaci ani na dobu nutnou na vykonání potřeby 😉
a jak konverzujou,když v zubech držej kabelku?????? (think)
prostřídají se…
Ať žijí a vzkvétají veřejné záchodky! (y) (f) (clap) Neboť to je místo, které potřebujeme všichni a kde jsme si všichni rovni. 🙂
Moc se těším na dnešní diskusi. 🙂 Tohle je tak vděčné a milé téma a každý z nás nějaký ten zážitek má. (chuckle)
Bohužel teď musím běžet, ale určitě ještě nakouknu. (nod)
Přeju všem krásný den! (h)
Ačkoli na toto téma ve spoustě cestovatelských příruček informace nenajdeme, je to hodně důležitá součást cestování. Pokud máme s sebou malé děti, může se situace zdramatizovat poměrně rychle 🙂 Ale jsme ráda, že i u nás se situace lepší, i když někdy ty vzdálenosti mezi benzinkami na dálnici dokážou být hooodně dlouhé, nemluv o situaci ve městě, kdy je třeba nejdřív zaparkovat (a obvykle úporně hledat volné místo) a pak dobíhat….
hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
No to je téma (wasntme) přímo cestovatelsky veledůležité (wait) Zkušenosti různé, někdy hrůzné, ale většinou čisto, slušno… I u nás se situace mění k lepšímu
Děkujeme za držení palců a oznamujeme, že jsme se umístili krásní třetí!
Io + Severinek
P.S.: Sborník vyjde někdy koncem jara a zájemcům ho ráda znehodnotím podpisem. (Zana by z pozice porodní báby mohla taky. 😉 ) A abyste věděli, nač se můžete těšit, za chvilku dám na Refugium z povídky ukázku.
ale už (wait) šup šup A gratulace óbrveliká (rose1)
Už tam je.
http://ioanna-ioannina.livejournal.com/84056.html
Díky přéveliké!
Tak žežral mě, nebo nežežral? :^)
Už tam je.
http://ioanna-ioannina.livejournal.com/84056.html
Eši mě nežežral, omlouvám se za double.
Díky přéveliké! 🙂
(A mažu psát žížalky, mám na to už jenom týden… (sweat) 8-| (emo) )
Hezké, fakt. Až sborníček vykoukne na svět dáš vědět viď?
Samozřejmě. Jak bych se mohla nepochlubit. (happy)
A třeba někdy dojde i k tomu znehodnocení (nod) bych ráda (happy)
Jasněěěěě, dones si exemplář, znehodnotíme promptně!
(Doporučuju letošního Mloka, tam jsme byly s Lisou první.)
((Což mi připomínám, že jsem ho včera Zaně zapomněla podepsat!!! Zano, můžeš mi ho, prosím tě, poslat, abych to napravila? Chaotik, jsem chaotik…))
kliiiid. V květnu času dost, teď to mám rozečtený (chuckle)
Já vím co! Přijedeš si do Brna pro Nedopovídky, vemeš to s sebou a budeš mít dva podpisy jednou ranou! (clap)
gratulace (rose1)
a díky za krásné čtení
Ale ono to tam néni celý! 😉 Tam je danej jenom ten nejmírumilovnější kousek! 🙂
já vím, ale je to fakt krásnej kousek – u těch křížal jsem mlaskala pomalu nahlas 🙂
(inlove)
Já ho mám ráda jednak proto, že je mírumilovnej (se znalostí kontextu už ne, ale sám o sobě jo), jednak proto, že když jsem ho psala, říkala jsem si: Nemůžeš tu Zanu furt zahrnovat kýblema krve, napiš i něco hezkýho, ať má radost, no a jednak pro nezapomenutelnou diskusi se Zanou o tom, jak asi osmiletý Velký Muž (i když je to mníšek) může říkat své Mohutné Pěsti, když je přitom tak malá, že do ní nenahrábne zdaleka tolik křížal, kolik by rád. 😀 (A samozřejmě pro stejně nezapomenutelnou současnou diskusi se Sandriel na téma: Kolikrát máš v tom odstavci slovo „ruka“, vidíš to? Vidíš to? To nemůžeš vymyslet šest, sedm synonym?) (chuckle)
gratulace (nod)
Io! (y) (h) (clap) Blahopřeju a těším se na další sborník; ten první mám již krásně znehodnocený. 🙂 (wave)
Taky gratuluju moc, moc, moc (y) (f) (f) (f)
A určitě ti chybí ten druhý, kde jsem skončila první, zatímco Ten druhý v tom třetím je teda třetí. 😀
(Překlad: dík, mám velkou radost.)
(Nicméněně kódované informace jsou plnohodnotné. Na požádání vyluštím druhou vrstvu kódu. 😀 )
Co mi teda chybí mimo toho, co ještě nevyšlo a co si musím objednat (kdy, kde?) a kde jsi poprvé třetí 8-| (whew) (wasntme)
Hic Rhodos, co vyšel v letošních Žoldnéřích, máš a máš podepsanej. Tam to byla první publikovaná povídka, 4. místo.
Na Toho druhýho, co vyjde v Žoldnéřích příští rok, si zmučeně počkáš. (chuckle) (to byl skvělej komentík od tebe!) To je třetí umístěná / publikovaná povídka, 3. místo. (Přesně podle pravidla Jak si pamatovati význačné bitvy.)
A nejsem si jistá, jestli máš tu zlatou černou mločí Posedlost z letošního Mloka.
No právě že zlatou nemám! (blush) Prosím, pošli mi odkaz, kde to sehnat, ať to nemusím hledat. Děkuju. (f)
Jsi prostě dobrá, i když to s těmi vydáními pekelně komplikuješ! (inlove) Mně se Severinek líbil celej, nejen ty mírumilovný části. Navzdory všemu v tom byla naděje 🙂
(y) Gratuluji! (y)