Kde jsou ty zlaté časy, kdy romantický film tvořily postavy Hrdinky, Hrdiny, Bídáka a stáda ovcí, umístěné do malebné krajiny Cornwallu. Kde Hrdina přeběhne přes pastvinu plnou ovcí s rozhalenou hrudí vyholenou do posledního chlupu, nemá na obuvi jediný kravinec, ani ovčinec a uchvátí do náruče vonící, čisťounkou hrdinku, právě vyšedší z chléva plného nejrůznějších dobytků.

Prostovlasou dívenku, oblečenou v květovaných šatech s rozparkem, tadyhle nabraných, tuhle proštepnutých, nadrhnutých v pase, obutou v rozkošných naleštěných gumákách. Kromě výše zmíněných se v příběhu vyskytují v rozumném počtu služební duchové, otec, matka, přechytralí haranti a další havěť, jejíž existenci lze zapomenout v okamžiku, kdy zmizí z plátna a srozumitelnost děje to nemá nejmenší vliv.

Kdepak, ty časy jsou pryč. Jakmile se schéma příběhu osvědčí, nasypou do něj investoři mnohem větší ranec peněz, aby byl příští příběh košatější, hrdinové interesantnější, hrdinky hrdinštější a tak vůbec, aby byl zisk ještě větší, ba dokonce největší. Nevím, jestli to tak doopravdy funguje, neboť nejsem investor tohoto kalibru. Ba dokonce s lehkým uzarděním mohu přiznat, že nejsem vůbec žádný investor.

Takže bych si dovolil nastínit, jak situaci finančně napumpovaného romantického filmu vidí nezainteresovaný divák, který ještě ke všemu nepatří k cílové skupině, protože je to bohapustý chlap. Skoro dědek. Ne, muž v nejlepších letech. Ano, to je správná formulace. Nezainteresovaný muž v nejlepších letech. Kterého přátelsky začíná zdravit místní hrobník, ale to s příběhem nikterak nesouvisí, takže tuto irelevantní informaci může laskavý čtenář či čtenářka zapomenout.

Zde námět, který by vyhovoval nízkorozpočtovému filmu: Lord John má dceru. Svobodnou, ublíkanou, úplně placatou, úplně blbou, chudou, prdelatou, obdařenou navýsost odporným puchejřem v holčičím podání. Jeho soused, lord Petr má syna. Vysokého, urostlého jako jedle, s oříškovýma očima, úhledně sestřiženými hustými kaštanovými vlasy. Syn nechce převzít otcovy otěže – tedy usadit se na zámku o rozloze půl hektaru a začít farmařit na malé domácí farmičce zvíci velikosti hrabství Lancastershire. Místo toho se chce stát číšníkem v londýnské restauraci pro nižší střední třídu.

Získání skromného domku lorda Petra, spolu s výše zmíněnou zahrádkou za domkem o rozloze hrabství Lancastershire, je cílem zlodušice Pandory, inteligentní, vysoké, štíhlé, stále dobře oblečené, obdařené takovými křivkami, že i arcibiskup z Canterbury by kvůli ní shodil komži, zpronevěřil westminsterský poklad a zmizel s ní na opačný konec zeměkoule za účelem nezřízeného života. Neboť zlodušice Pandora, v područí svého vilného chtíče, touží lapit do svých slizkých sítí mladého lorda.

Rozpadající se zámek starého lorda, který cihlu po cihle vlastnoručně stavěly nesčíslné generace lordů Petrů, chce prodat bezohlednému americkému developerovi za nepředstavitelný ranec dolarů a jako lady Petrová hodlá v obrovském, superhypermoderně zařízeném bytě v Londýně s mladým lordem prosouložit zbytek života, a nízce získané dolary rozházet za odporné diamantové tretky, nemravné hadry, které by slušná žencká na sebe nevzala, chce pít kdovíjak stará vína, jíst plesnivé sýry a polosyrové maso, chce jezdit autem bez střechy a spolu se svým manželem se chce každé léto válet v bůhvíjaké chýši, od které se musí brodit dobrých dvacet metrů jemným prohřátým pískem pokaždé, když se chce vykoupat.

Příběh samozřejmě dopadne dobře, neboť mladému lordovi spadnou šupiny z očí, odmrští tuto zmiji a zjistí, že jeho celoživotním touhou je vzít si svobodnou, ublíkanou, úplně placatou, úplně blbou, chudou, prdelatou svobodnou matku, obdařenou nejméně jedním dítětem. Kteroužto promptně dodá lord John na stříbrném podnosu s hranolky, tatarkou a velkou oblohou. Svatba, odchod ruku v ruce do zapadajícího slunce, doprovázený rozverným poskakováním odporného puchejře v růžových šatečkách s volány. V pozadí stojí dojetím slzící lord Petr, jehož přátelsky poplácává po zádech rozesmátý lord John. Všude kolem radostně bečí ovce. Tečka. Puntík.

A teď si představte, co se stane, když investor otevře štědrou dlaň a na scénáristu se začne sypat zlato za šustotu stodolarových bankovek a cinkání diamantů. Scénáristu popadne pýcha a začne si vymýšlet. Lord Petr má místo retardované dcery retardovaného syna. Dceru má taky – Pandoru. Je to úžasná, chytrá, krásná, zrzavá kočka a ještě k tomu je nymfomanka. Stvoření, při jehož spatření by výše zmíněný arcibiskup vyl nadšením jako australský dingo.

Lord John není osamělý vdovec, ale má manželku a matku, přičemž obě čarodějnice vypadají, jako by vypadly čertovi z jednoho kadlubu. Má relativně normálního syna a dvě dcery, obě blbé, ploché jako prkno, ošklivé a frigidní. Starší dcera je provdána za Bídáka, který si své ploché, blbé, ošklivé, frigidní zákonité manželky vůbec nevšímá, ale naopak obhospodařuje nymfomanickou Pandoru.

V okamžiku, kdy se i alternativně inteligentní divák začne ptát, jestli lord John má ty dvě dcery díky umělému oplodnění, protože na jeho manželku by střízlivý člověk nesáhl ani ebonitovou tyčí, se dozvíme, že jeho druhá dcera není jeho. Že si ji lady Johnová, která svého manžela bezmezně miluje, počala v okamžiku drobné deprese s kolemjdoucím americkým turistou, když si jí manžel půl dne nevšímal z důvodu pracovního zaneprázdnění.

Ihned po překonání deprese a vystrnadění turisty, pokračuje duševně osvěžená lady v bezmezném milování svého manžela a v péči o šťastnou rodinu. Štěstí rodiny lorda Johna je maličko zkaleno tajemstvím nemanželského původu mladší dcery, které zná úplně každý mimo lorda Johna, neboť pod příslibem mlčení to lady Johnová okamžitě vykdákala tchýni a ta kdekomu.

Mladší nemanželská dcera je maličko, ale jen opravdu maličko, mešuge. Za deště vybíhá z domu, nechává se promoknout durchumdurch a následně propadá depresím. Lord John tráví chvíle rodinného štěstí za volantem Jeepu, když po pastvinách za deště hledá nemanželskou dceru. Nemanželská dcera má poměr s mírně retardovaným synem lorda Petra. Jejich schůzky je obvykle konají za deště. Mladý lord Petr tráví romantické chvilky hledáním své milované v deštěm promáčených vřesovištích, následným transportem pod střechu a chápavým pozorováním milované dívky propadající se do nejtemnějších depresí.

Bídák se chce stát předsedou správní rady, takže donutí tchýni, aby donutila lorda Johna, aby donutil správní radu, aby Bídáka zvolila předsedou. Jako předseda má ještě více energie, aby mohl ještě častěji obcovat v pracovní době s nymfomanickou Pandorou v přístěnku na košťata ve své kanceláři ředitele správní rady. Nymfomanka je nejlepší kamarádkou Bídákovy ženy a v kavárně spolu velmi často řeší Bídákovu nevěru a dumají, s kým Bídák zahýbá.

Ze Spojených Států přilétá americký turista, jemuž umřela americká dcera na americkou rakovinu. Po osmnácti letech ho totiž napadlo, jestli náhodou nemá dceru v Cornwallu, kde si před osmnácti lety tak pěkně zasouložil. Tumáš čerte kropáč, ledva vystoupí z taxíku ve městě, kde hříšně obcoval se vdanou bezmocnou ženou v depresi, potká svou dceru, okamžitě ji pozná a z radosti nad shledáním se opije v místním pubu a vyžvaní dávnou historii kdekomu, především Bídákovi.

Na plese pořádaném lordem Petrem opilý Bídák prozradí lordu Johnovi dávné tajemství, lord John řekne lordu Petrovi, že jeho dcera je děvka, lord Petr suše konstatuje, že lord John to poněkud přehnal, turista vše pozoruje v pozadí, obě čarodějnice – tedy manželka a matka lorda Johna přiznávají barvu, rozprší se a turista své nově nalezené dceři říká, že má puzení chodit v dešti po liduprázdných plážích…

Máte pocit, že mi hrabe? Ne. To je mírně modifikovaný scénář jednoho existujícího filmu, do kterého byl napumpován ranec peněz. Proto takto horlím. Nejsem Číňan s fotografickou pamětí a zálibou v desítkách navzájem příbuzných hlavních postav. Ve filmech z mého Cornwallu miluju ovce, miluju záběry na pobřeží, miluju kvetoucí vřesoviště, miluju zámky s jejich parky a zahradami, miluju květy obsypané domky, neuvěřitelně čistá městečka. Miluju naprosto jasné a předvídatelné situace. Jako třeba:

Klasická Hrdinka, poněkud mdlého rozumu, trpící sníženou schopností komunikace, jede “roztomilým modrým vozítkem” po cornwallské silnici a houslový part orchestru se pozvolna začíná měnit v basové brumendo, věštící katastrofu. Jen tak pro sebe podotknu: “A teď by ta kráva blbá mohla do něčeho vrazit.” A Hrdinka to v tom momentě napálí do kolemjdoucí krávy.

Tak to má být. Tak je to správné. Tomu já říkám dokonalé souznění scénáristy s divákem. V takových okamžicích propadám absolutní nirváně, je mi blaze a vím, že kdybych chtěl, mohl bych být také slavným scénáristou, protože mám úžasný cit pro vyvrcholení příběhu.

A sakrapes. Teď jsem se prozradil. Nojo. Je to tam napsané a zpátky už to nevezmu. Já vlastně na ty filmy civím hlavně kvůlivá Cornwallu. Tomu vysněnému. Kde skoro pořád svítí sluníčko, kde se dá bloumat v tričku s krátkým rukávem po pláži s drobnými vlnkami, kde se dá chodit po hranách útesů a civět daleko předaleko na oceán, kde žijí čisté a voňavé ovce, které nedělají bobky, kde jsou krávy ve správnou chvíli na správném místě a kde žijí oddaní služební duchové.

V tom tříhodinovém superhypermegagigafilmu skoro nic takového nebylo, což mě podprahově dožralo a musel jsem o tom napsat fejeton. Ve Spojených Státech bych za takovouto katarzi vyplázl pár tisíc dolarů psychoanalytikovi a ještě bych se na psychopohovce svíjel, plakal a přerývaně volal „Nenávidím svého otce!“, či „Maminko, cos mi to udělala!“.

Ale protože se podprahově psychoanalyzuji tady v Kotlince, máte z toho užitek hlavně vy – čtenáři a čtenářky. Doufám, že se vám moje povídání líbilo.