Tak už dlouho přemýšlím, jestli mám sepsat povídání o dalších kouscích naší císařovny Sissi. Říkám si, že to není žádný zázrak, obyčejné bláznivé štěně, které dokáže dělat strašné skopičiny, jak je kníračům dáno do vínku, někdy je k zulíbání a někdy k připozabití. Každý známe svého miláčka dokonale. Nakonec jsem si řekla, že už vám Pů Sissku představil, tak byste asi mohli znát i pokračování.

Musím říct, že můj život se rapidně změnil z poklidného toku života bez vzruchů se stařenkou Linduškou v bláznivý let s neustálým adrenalinem a se Sisskou neustále za patama. Linduška se už pohybovala rozvážně, poslední rok už skoro neviděla a neslyšela, takže jsem se snažila dodržovat stejné trasy procházek, doma nic neměnit, aby s tím neměla problémy, přivolávala jsem jí tleskáním. Ona mi to oplácela do poslední chvíle spoustou lásky a věrnosti. Prožily jsme spolu nádherných sedmnáct let. Samozřejmě byly starosti a trápení a bylo mnohem víc radosti a porozumění.

Nemusely jsme mluvit a já i ona jsme věděly, že k sobě prostě patříme. Linda poznala, když mi bylo bídně a věděla, jak mi pomoct a já jsem se jí tuhle obrovskou lásku snažila do posledního okamžiku vracet. Když mi umřela v náručí, věděla jsem, že žádný jiný pes už nebude jako ona. Druhá věc, kterou jsem věděla, bylo, že nezůstanu dlouho bez psa. No, že to bude tak brzo a taková velká změna, s tím jsem teda nepočítala. Chtěla jsem malého psa a pořídila jsem si malého koně. Kterak se Sisska dostala do mé rodiny, už víte.

Dneska je Sissince už 8 měsíců, vyrostla a zmohutněla. Váží asi tak 18 kilo, v jejím vzhledu se objevují i znaky českého fouska, už nevypadá na čistokrevnou knírajdu (taky proč by chovatel uvazoval v lese ke stromu čistokrevná štěňata, že???), ale mně je to srdečně jedno, protože je to moje černý chlupatý sluníčko.

Poněvadž nastaly nějaké potíže, musela si Sisska rychle zvyknout být dopoledne doma sama. První týden jsem se domluvila s paní ředitelkou (máme novou, heč), že si budu smět pejskovou během tělocviku nebo prvouky s dětmi vyvenčit. Bylo to moc fajn, protože jsme jí brali na hodinové procházky, Sissinka i děti se důkladně vylítaly a pak jsem jí zase mohla na další dvě hodiny nechat doma. Což ovšem neznamená, že domácnost nenesla stopy její pomsty za samotu.

Ze školy domů jsem vždycky šla se sevřeným žaludkem hrůzou, co mě čeká, až otevřu dveře. A většinou čekalo – jednou to byla ohlodaná knížka, kterou jsem měla půjčenou, vysypaný mletý kokos po větší části bytu, kterého víc jak polovinu to malé čuně sblajzlo, druhý den se jí znelíbil vánoční kaktus, tak ho v posteli na dece vysypala z květináče a rozhlodala a aby toho nebylo málo, rozcupovala lepící váleček a kousky vlepila pečlivě do deky.

Další den nebyly velké katastrofy dopoledne, ale odpoledne jsem byla nějaká ušlá a usnula jsem v křesle a Sissa na mně, když jsem se probrala po půl hodince posilujícího spánku, na kožešině na gauči bylo vysypané a rozhryzané dendrobium. A další a další. Přiznám se, že ve čtvrtek jsem byla na pokraji duševních sil a musela jsem s ní jít na dlouhou procházku, aby mě přešel vztek. Na té prochajdě jsme se potkaly s pánem a jeho roční zlatou retrívřicí. Prý ať psinu pustím, že si holky hezky pohrají.

No, měla jsem strach, ale vypustila jsem jí a pak už pozorovala jen černou a bílou šmouhu. Nesměle jsem Sissku přivolala a stal se zázrak, protože najednou se přede mnou zhmotnila vzorná pejsková a hleděla na mě šibalsky. Pak už to fungovalo dokonale – zavolala jsem a přede mnou seděly dvě čuby, dostaly odměnu a vystřelily jako rakety. Pán jen naříkal, že k němu si sednout nepřijdou.

Dneska už jsou domácí maléry jen minimální (doufám, že si to Sissi nepřečte, aby se zase nesnažila zpestřit mi život), někdy odcházím do školy a musím se se Sisskou prát, abych mohla odejít a ona pak pláče za dveřmi a jindy na mě jukne z křesla, ať si teda jdu, když musím. Vstáváme před šestou, provedu nutnou hygienu a v šest už jsme za každého počasí na pořádně dlouhé procházce. Snažím se vybírat takové trasy, kde se může vylítat na volno.

V sedm jsme doma, udělám nám oběma k snídani chleba – Sisska ho má ráda s taveňákem a kouskem šunky, hezky nakrájený na „kuřátka“, vzorně si sedne ke stolu a nechá se nakrmit. Potom se nutně potřebuje pochovat v náručí (podotýkám, že už má 18 kilo), tak jí pochovám a pak dopije trošku kafíčka, co jí nechám v hrnku. No a pak už metelím do školy.

V pondělí a ve středu, když mám do jedné hodiny, mi Sissku venčí moc hodná sousedka. Když mi skončí vyučování a děti odejdou, dojdu si pro ni. Ve třídě si zabavila velké křeslo a je tam se mnou do konce pracovní doby, ze školy hodíme batoh domů, převleču se do venčících džín a merinového trika a vyrážíme zase na pořádnou probíhačku.

Musím říct, že ač jsem neposlechla rady zkušených a odmítla jsem s tou naší bláznivkou chodit na cvičák, ani jsem jí nekoupila stahovací obojek (nemám ráda ani jedno, ani druhé), výchovu jsem pojala s láskou a důsledností (stejně jako u dětí). Na císařovnu už je spolehnutí – může lítat bez vodítka a nechá se přivolat, když je třeba. Pomalu jí odnaučuju čenichat ke každému člověku, skákat na lidi.

Samozřejmě ve městě je na vypouštěcím vodítku, jakmile jsme mimo, může lítat, jak se jí zlíbí. Její plavné skoky na poli, tryskový let a plápolající ušiska mi vždycky zvednou náladu. Neustále si mě hlídá a chodí si mě kontrolovat, a když se začuchá a je moc daleko, hvízdnu nebo zavolám a většinou přiběhne.

Samozřejmě když prudím moc často a ruším jí v čichacích činnostech, hodí po mně oko a dělá hluchoně. V tom případě použiju hnusný hlas a zařvu a tak na podruhé až na potřetí přiletí, co jako že mám tak důležitého. Jinak poslouchá na povely potichu a klidně pronášené, protože chodíme ráno brzo a nerada bych budila větší část místního obyvatelstva.

Když jsem to po sobě přečetla, vypadá to, že vzornějšího psa není, ale to by byl velký omyl. Pořád se máme co učit a naštěstí nás to obě baví. Doma některé věci uklízím vysoko, aby na ně ten náš drobeček nedosáhl. Většinou nemám byt, ale psí boudu. Musela jsem se odnaučit přijímat neočekávané návštěvy, protože vždycky nejdřív musím uklidit byt od hraček, vytahané vycpávky ze zavražděných plyšáků, rozcupovaných krabiček (oblíbená hračka), vyčesat kožešiny a vytřít podlahu od vystlaných chlupů, aby aspoň chvilku to vypadalo jako u lidí. Vydrží to fakt jen chvilku, ale nakonec, komu to vadí, víckrát nepřijde.

Tak nevím, asi plácám páté přes deváté, napíšu tedy už jen jediné – jsem šťastná, že tu potvůrku chlupatou mám, je nám spolu moc a moc dobře. Je mi jasné, že spoustu věcí jí poradila Linda a teď se mi směje, jak se potím, abych ze Sissky vychovala prímovou čubilku. Myslím, že s Linduškou nebylo zdaleka tolik práce, ale možná už jsem hodně zapomněla. Prostě jsou holky každá jiná a jinak krásná, ale obě moje.