Dlouho jsem se rozhodovala, jestli mám vůbec něco napsat. Nakonec jsem si řekla, že ano, protože ten, o kom budu psát, si to opravdu zaslouží. 🙂

Všechno to začalo tím, že jsem už od dětství milovala pejsky, a když jsem si pořídila plemeno Kavalír King Charles Španěl, věděla jsem, že je se mnou konec. Tohle plemeno mě uchvátilo, dostalo svoji jemností, inteligencí a přizpůsobivostí, že jsem se o ně začala více zajímat, pochopila, že byla chyba podpořit „množitele“ a koupit si svoji první fenu kavalírka bez PP. I když bych jí už nikdy nedala, vím, že psa bez PP si už nekoupím, ale to je na jiný článek. 🙂

Nakonec to dopadlo tak, že jsme v paneláku skončili se třemi fenkami kavalírka, jednou roční holčičkou Terezkou a ještě jednoho pejska měla naše maminka (s tím souviselo i pořízení chovatelské stanice). Jenže já pořád nespokojená a chtěla víc a víc tak jsme s manželem hledali baráček, který by nás nezruinoval a přitom měl dosti velkou zahradu pro naše pejsky, na proběhnutí a roštárny.

Když už jsme něco vybrali a věděli, že se brzy budeme stěhovat, já si zamluvila štěňátko. Ale pořád jsem manželovi říkala, že až budeme na baráčku, tak někdy zachráníme nějakého kavalírka z útulku, protože se jich tam poslední dobou vyhozených právě od množitelů bezpapíráků, začlo kupit dost. A když jsem tak asi dva měsíce před tím, než jsme plánovali stěhování, projížděla internet a brečela u týraných pejsků, naskočila mi na face zpráva, že v útulku ve Strakonicích je opuštěná kavalírka, která v lednu v zimě tam opravdu trpí. A tím to všechno začalo…

Koukala jsem na ní jako z jara a říkala si – podle veterinářů 10letá fenka, kterou našli neschopnou chodit, dostali jí trošku do kondice, chodí, ale špatně, navíc je hluchá, takže těžko umístitelná, a měla jsem jasno. Teď ještě jedna věc – a to povolení manžela. Přišla jsem za ním a čekala jsem těžký prosení, přemlouvání a možná i pohádání se, protože já byla vážně rozhodnutá.

Tak jsem za ním přiklusala i s notebookem a říkám, koukej na ní, někdo jí vyhodil, je tam v zimě, stará, hluchá, tu si nikdo nevezme. Manžel nejdřív: „A co jako?“ A já… „No víš, když budeme mít ten barák, nenašlo by se místo?“ A věta, kterou jsem vůbec nečekala, mě dostala: „Co za to??“

Já v tu chvíli byla schopná naslibovat hory doly. Teď ještě vyřešit jak se pro ni dostaneme, protože manžel není až tak zvyklý jezdit dlouhé trasy natož když bylo na silnicích plno sněhu. Ale to za nás vyřešila paní, která pomáhá opuštěným kavalírkům, a i ona si cestou nakonec užila své i když je zvyklá cestovat.

Než ale nastal den D, tak jsem najednou začala zmatkovat. Přeci jen, mám malé dítě, smečku našich holek, které miluju, a nevím jak na tom ta kavalírka je, viděla jsem jí z fotky, co když „přitáhne“ nějakou nemoc, nebo bude agresivní.. Byla jsem napnutá jak struna, večer 22. 1. 2012 měla Lenka (stihli jsme si po telefonu potykat) přijet a ona nikde.

Já nervózní, telefon nebrala, když nakonec se ozvala, řekla, že to musí kvůli závějím objíždět jinudy a zdrží se. Nakonec kolem půlnoci dorazili. Já se seznámila se skvělou ženskou, ještě skvělejším jejím kavalírkem a nakonec naší Daisynkou (v té době podle útulku Yoko). Daisy měla na zádech velkou ránu, zřejmě z toho jak si drbala neustále zánět v uších, který jí nikdo až potom na útulek neléčil, naštěstí rána skoro zahojená, jen chloupky zatím nedorostly.

Co mi přišlo mnohem horší, byla její šílená vychrtlost. 🙁 Když jsem si jí poprvé vzala do náruče, plakala, asi nevěděla co čekat. Po popovídání si a rozloučení s Lenkou, která měla před sebou ještě dlouho cestu domů jsem Daisynku vykoupala a čekala, co bude. Naštěstí si lehla k posteli a celou noc prospala. Teprve druhý den venku jsem si všimla jak špatné má zadní nožičky a jak je vytáčí, a pomáhá si v chůzi hopsáním.

To většině lidí připomínalo veselé hopsání štěňátka, ale já věděla, že je pro ni každý pohyb utrpením. Bohužel hned druhý den jsem zjistila, že má Daisy na mléčné žlázce nádor. Veterinář jí prohlídl, mohl jen konstatovat to co já, a řekl, že až si u nás trošku zvykne tak se nádor odstraní a bude to ok. Po dvou měsících u nás, kdy Daisynka maličko přibrala, jsme byli domluvení na předoperačním vyšetření. Srdíčko na jedničku, krev výborná a čekalo se na rentgen.

Ten bohužel ukázal, že Daisynka má již metastáze na plicích (doma pokašlávala, myslela jsem, že je nachlazená, jak byla v útulku na venku) a operace tudíž není možná a nezbývá než jí zpříjemnit zbytek života. Fenečku jsem měla doma dva měsíce, byla jiná než všechny moje holky, nehrála si, většinu dne prospala, někdy mě i docela vytáčela věčným motáním se pod nohy nebo zalézáním do míst, kde bychom to vůbec nečekali a následným vyprošťováním jí (myslím, že to byl její únik asi už i před bolestí), ale od toho veterináře jsem jela těžce zdrcená, slzy mi tekly a viděla jsem, jak za měsíc tu už nebude.

V té době jsme se přestěhovali do baráčku, Daisynce to prospělo, mohla si běhat po zahradě, kdy a jak chtěla, když nechtěla, zůstala spinkat doma, prostě ráj pro pejsky. Řekla bych, že i kašlání trošku ustalo, ale pak mi přišlo, že je jak na horské dráze. Jednou líp, jednou hůř. To, že jsem jí od začátku musela krmit a jídlo dávat z ruky jsem sice brala, protože zoubky skoro žádné neměla, ale že poslední dobou jsem jí musela cpát jako husu mi přestalo připadat normální.

Někdy při spánku Daisy vibrovala, přičítala jsem to chladnu v baráčku a chodila jí spolu s rozumnou Terezkou přikrývat dekou a snažila se zavírat oči nad tím, co se nevyhnutelně blížilo. Poslední dobou se začala Daisynka hodně snažit „utíkat“ před zřejmě bolestí. Nevěděla jsem jak to poznat jestli jí něco bolí, byla trpitelka, měla smysl pro to nechtěně si ubližovat, zřejmě jak byla hluchá měla narušené rovnovážné tělísko a když šla rychleji nebo se snažila poskakovat, tak jak to uměla jen ona (zřejmě kvůli těm nožičkám) tak byla schopná zničehonic do něčeho narazit, spadnout a kolikrát jsem si říkala, že se bojíme, aby si neublížila sama – přeci jen 24hodin s ní být nemůžeme a i když jsem na mateřské, nakoupit nebo někam jít musím.

Daisynka ale v těhle situacích, kdy by moje rozmazlené holky vřískaly, kdyby takhle spadly, nikdy ani nepípla. Takže poznat kdy jí je opravdu mizerně, bylo strašně těžké. Navíc se mi zdálo, že i když jí dávám stejné dávky jídla jako našim holkám, které byly znatelně větší a těžší, tak začíná hubnout, což se mi po zvážení potvrdilo. Začalo mučící období, kdy jsme se rozhodovali co dál.

Manžel, který byl celý den v práci, říkal, že se mu nezdá tak špatná a mně se zdálo, že mi chátrá před očima. Když se jeden den venku nezvládla vyvenčit, protože jí neunesly nohy, řekla jsem DOST! Po domluvě s veterinářem, který řekl, že jí klidně udělá vyšetření nové, dá silné léky na bolest a uvidíme co dál, ale že by z nás nerad tahal prachy, jsem se vlastně rozhodla, že jí ukončíme trápení a necháme důstojně odejít.

Bohužel jsem byla srab a říkala si, že je to přechodné období a ještě chvilku počkáme (protože venčení nakonec zvládla) a týden jsem čekala, než jsme se sbalili a šli na poslední cestu.

19. 9. 2012… Manžel musel být s Daisy v poslední chvilce, já se jí tímto omlouvám, že jsem to nezvládla a nezůstala s ní do konce. Byla u nás jen tři čtvrtě roku, ale za tu krátkou chvíli se mi stačila vrýt pod kůži.

DAISYNKO, nikdy na tebe nezapomeneme a doufám, že všichni parchanti co týrají pejsky a dokážou z nich udělat trosky, které někdo musí zachraňovat, budou po zásluze potrestáni. Pa miláčku… Tenhle článek je pro tebe.

Děkuji Strakonickému útulku za postarání se o ní, bez nich by tu Daisy nebyla už dávno a já nezažila tu lásku, kterou mi dokázala dát.