Po dvou letech prezenční vojenské služby naší tehdejší socialistické vlasti v Šumavských hvozdech, jsem se na podzim roku 1965 vrátil zpět do svého rodného Brna coby celý, čtyřiadvacetiletý, muž.

Ke svému oblíbenému moravskému vínu jsem v hospodě u Kulaté báby v Janovicích nad Úhlavou přišel na chuť jantarovému moku Gambrinus a podomácku vyrobeným lahodným likérům kastelánem nedalekého hrádku Klenová v jeho temných sklepeních. Akorát si už moc dobře nevzpomínám, jestli nás kastelánova společnost lákala protože to byl bývalý Brňák, který vyráběl chutné mazivo na hlasivky, nebo proto, že měl mladou, pohlednou a hlavně přátelskou dceru.

Za tyto dva roky se mnohé změnilo. Jak v mém rodišti, tak i v horolezeckém oddílu Spoj Brno, kterého jsem byl členem. Z původních členů zbylo v oddílu jen pár ze zakládajícího jádra a ti ostatní v roce 1964 založili nový HO Jiskra Medlánky. Takže jsem se vrátil do oddílu, kde byla většina kamarádů nových. Po rozštěpení oddílu jsem tehdy moc nepátral a neuvažoval a raději se věnoval lezení po skalách. Později, a prakticky až tady u klokanů, se mě toto vše začalo v kebuli jaksi třídit. Ať už oficiální pohnutky byly jakékoliv, já tuto událost vnímal následovně.

HO Spoj Brno byl vytvořen romanticky založenými dorostenci, co se rádi toulali přírodou a podnikali mnohdy dosti tvrdé pochody, zvláště ve Slovenských zimních horách. Toto byl turistický oddíl Spoj Brno, který zhruba v roku 1958 rozšířili členové z turistického oddílu z Královopolské, co k nám přestoupili spolu se svým vedoucím Zdeňkem Kašparem – Kasprem. Tito všichni byli tehdy ve své většině vyučení, pracovali nebo se ještě učili v Královopolské strojírně. Původní členové turistického oddílu Spoj Brno se společně toulali přírodou od první poloviny let padesátých.

Byla to tehdy taková podivná doba. Mnozí z nás si ještě pamatovali na vzrušující zážitky ve Skautu a v Sokole, než nám soudruzi zavřeli oboje, včetně našich vedoucích. Takže ve zmíněné době se jaksi pod pokličkou dávali dohromady lidičky, co zbyli z obou bývalých organizací, a tito s jistým rizikem pod hlavičkou ČSTV budovali turistické či gymnastické oddíly jako jejich vedoucí. Znám důvěrně oboje. V tuto dobu jsem už s gymnastikou skončil, jaksi to přes úrazy a tělesnou schránku nevyšlo, tak jsem se začal věnovat své druhé lásce, volné přírodě.

A kde lépe než v partě stejně praštěných teenagerů pod vedením podobně praštěného vedoucího. Nutno dodat, praštěného tím správným směrem. Tito vedoucí dobře věděli, že svoji lásku ke sportu nebo přírodě musí svým svěřencům podávat obezřetně, avšak zajímavě a poutavě. To druhé uměli, byli ještě ze „staré“ školy a to první se z nouze naučili, neboť byli inteligentní, nyní převážně manuálně pracující dělníci v průmyslu, avšak s akademickými tituly, jak v té podivné době bylo zvykem.

V roce 1961, nedlouho po založení HO Spoj Brno k nám přestoupil zkušený horolezec a cvičitel Ing. Mojmír Tichák – Kazimír. Tento sebou přinesl jiného ducha vnímání lezení a velehor, které bylo tomu našemu jaksi cizí. Tuším, že tehdy se začaly vzájemné vztahy v oddíle polarizovat, i když jsme si to sami dobře neuvědomovali. Ti, co přišli z Královopolské s Kasprem se semkli kolem něj, a ti co tvořili turistický oddíl před jejich příchodem mnohem snadněji akceptovali nově příchozího instruktora – cvičitele Kazimíra.

Na všechny z nás hluboce zapůsobila smrt Kaspra v roce 1962. Skupina „Královopoláků“ byla zvlášť zasažena. Osiřela. A právě z jejich řad se počínali vyčleňovat noví cvičitelé a instruktoři. Ovšem vždy někteří chyběli, nebo se vraceli díky dvouleté prezenční vojenské službě. Kazimír tak v oddílu dominoval. Jak věkem, tak i odborností a zkušenostmi.

Mnozí to vydejchávali jen velice obtížně, zvlášť proto, že jeho jiný přístup k našim lezeckým i mimolezeckým aktivitám se stal atraktivním pro nové, vesměs mladší členy již jiného ražení. Většina jich nyní byla studenty středních nebo vysokých škol s odlišnými názory, a vztahy k tomuto sportu a potažmo životu. Už na podzim roku 1963, kdy jsem po čtyřletém odkladu odcházel na vojnu, byly tyto jevy patrné, i když jen náznakově.

A tak jsem se po dvou letech vrátil do HO stejného jména, ale kolektivu zcela jiných lidí. Ano, měli jsme společné zájmy, ale jejich „psychological make up“, tedy psychologická podstata byla jiná. Navíc v oddílu byly i páry, a to byla také novinka. Nezbývalo mě, než se s novými členy co nejdříve seznámit a sžít, aby všecko klapalo, i když už ne tak, jako dříve.

A tak jsme jednu neděli v prosinci 1965 podnikli kondiční zimní výšlap do údolí kouzelné řeky Oslavy a Chvojnice v této nové sestavě. Jak bývalo tehdy zvykem, sešli jsme se brzy ráno, ještě za tmy, na „roli“, tady hlavním Brněnském nádraží a courákem se přesunuli do Oslavan, odkud jsme se vydali mrazivým ránem a sněhem proti toku Oslavy jejím zimním údolím. Počasí nám přálo, bylo skoro jasno, ale samec, takže jsme pak několikrát přecházeli zamrzlou Oslavu po tenkém ledu.

Kupodivu nikdo nezahučel a nemusel se sušit. Zcela plánovitě jsme si tak zvyšovali hladinu adrenalinu v krvi, který nám v údobí, kdy jsme moc nelezli, jaksi scházel. Já se věnoval fotografování a se mnou ještě jedna „novočlenka“, Věrka Kepáková, která byla na tomto výletu se svým tehdejším partnerem Edou. Celý tento cirkus vedl, jak už jinak, Kazimír.

Sestava byla tentokrát neveliká: Kazimír – Mojmír Tichák, Míša – Michal Kryštof, Věrka Kepáková s Edou – Eduardem Maděrou a Yetti – Jiří Švehla. Z Oslavanského nádraží jsme šli nejdříve po mírně zasněžených a umrzlých polních cestách, abychom zanedlouho narazili na Oslavku. Přes tuto zde byla zbudována pěkná dřevěná lávka pro chodce, která byla v tento den náležitě kluzká. Ještě, že měla na jedné straně zábradlí.

Nad tekoucí vodou Oslavy přišlo náramně vhod. Údolí řeky se krásně vine krajinou a chodník vede tu na této a tu na druhé straně řeky, kterou je nutno překročit. Hladina je nyní pokryta tenkým, praskajícím ledem a tak to je při každé cestě přes řeku „zábava“. Jde vždy jen jeden a to VELMI opatrně, Věrka si dokonce pomáhá vyplazeným jazykem. Zadařilo se a nikdo se nevykoupal.

Často je led tak tenký, že se nedá po něm na druhou stranu přejít a tak se hrabeme po zarostlém, místy skalnatém a těžko schůdném břehu, kde cesta nevede. S okolních skal visí ledové rampouchy, a i když už dopoledne pokročilo, tak stále vydatně mrzne. A tak jsme došli až pod „Ketkovák“, tedy Ketkovské hrady,  nebo jak se dnes říká, zřícenina hradu Levnov. Až ke Ketkovickému mlýnu jsme však nedošli.

Na břehu řeky jsme se na sluníčku nejdříve posilnili a pak jsme začali vystupovat velice příkrým svahem na asi 120 metrů vysoký skalní ostroh, na kterém je vlastní zřícenina. Protože jsme byli, co jsme byli, tak jsme pak pokračovali po umrzlých a klouzajících skalách hřebenu. Byl to přece kondiční výlet horolezců, ne?

Skály jsme zdárně zdolali bez uklouznutí, pokochali se výhledy po kouzelném kraji a nedaleko za zříceninou hradu jsme se sesunuli prudkým a klouzajícím svahem do údolí říčky Chvojnice. Byli jsme rádi, že jsme opět v údolí, i když o zábavu stále nebyla nouze.

Říčka nebyla zamrzlá a její zdolávání z jednoho břehu na druhý, jak vedla tehdy cesta, bylo nadmíru zajímavé. Zvlášť, když se přecházelo po umrzlém a klouzavém kmeni upadlého stromu. No co kdyby snad někomu klesla hladina adrenalinu v krvi? A navíc se při tom cvičila rovnováha, že ano.

A tak jsme v pohodě a všeobecné spokojenosti došli k polní cestě, co nás přes umrzlou krajinu zavedla až na nádraží do Rapotic, odkud nás vláček couráček dovezl zpět domů do Brna, kde jsme se octli už potmě.

Další fotky najdete zde:

http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Zimni_vyslap_v_okoli_reky_Oslavy_a_Chvojnice,_prosinec_1965