Betka je rozcapený jedináček. Vlastně všechny naše dogy byly rozcapení jedináčci… Jak se tváří (či tvářily) na dětskou konkurenci??

Arona to měla s dítky jednoduché – vyrůstala nejen se skautským oddílem, ale hlavně s dítky rodinnými – nejstarší neteřce bylo deset, nejmladší dva roky. A Lída byla devítiletá, když ta malá žíhaná potvůrka vstoupila do naší domácnosti. Bylo normální, že se děda „pral“ současně se třemi vnoučaty a jednou dogou.

Xerxes byl doga přesně dle standardu. Klidná, důstojná, všechno a všechny milující. Když si ho kdokoli chtěl pohladit, tak měl dogouš radost a uměl se přitulit. Ve vztahu k dětem byl úžasný – kamarádky holčička se o něj poprvé stavěla na vlastní nožky a jeho vztah k „šoušedce“ Terezce byl tady několikrát popisovaný. Ne, ani u Xerdy se děti neměly čeho bát.

S Betou to tak jednoduché nebylo. Je hodně nevyrovnaná. Její divokost a dravost se pere s bázlivostí. V pubertě dokonce zkoušela „preventivně“ vrčet na lidi, kteří šli proti nám. Pochopila, že pak se k ní nikdo nadšeně nevrhá a nechce si ji pohladit. Dětí se bála. Nevěřila jim a hlazení (pod kontrolou) pro ni byl spíš trest než radost. Zvířetníci ze srazů vědí, jak dokáže ze strachu vrčet a hlazení od dítek (speciálně předškolních) odmítá.

Když ale přišla návštěva s dětmi k nám domů, chovala se normálně. Nebyla sice nijak nadšená – hrátky s dítky nevyhledávala, ale neodcházela, nevrčela. Žádná agrese ani přehnané žárlení. Pokud jsem s kamarádkou a jejími dětmi vyrazila na procházku, za chvilku dítka zahrnula do smečky a na volno běhajíce se klidně nechala i pohladit. Ale potřebovala se rozkoukat.

Když Lída otěhotněla, věděli jsme všichni, že žádné podstatné změny v chování vůči psovi nenastanou. Žádné zakázané místnosti. Žádná hysterie ze strany rodičů ani nás. Normální pes žijící v rodině by měl být schopen automaticky dítko ve smečce akceptovat a správně zařadit. A taky jo. Beta nepotřebovala žádné použité plínky na seznámení s pachem mimíše (doporučováno v literatuře), nepotřebovala jíst pamlsky z použitých plínek (spojení dětského pachu s příjemnými prožitky) prostě věděla, že je to Lídy „štěník“ a že je to tabu.

Nijak nevyhledávala kontakt – jen čas od času mimíše přiblízla a vrtěním chvostíku jasně hlásila „koukejte, mám ho ráda“. Ale byl to signál pro dospěláky, ne pro to dítko. Když Vilík byl kvílík – raději preventivně odcházela do vedlejší místnosti (asi aby ten brek nebyl na ni). Když jsme ho začali odkládat na zem na deku, snažila se lehat s ním.

Žárlila. Ne přehnaně, ale žárlila. Pokud někdo choval mimíše, hned se nacpala pod ruku k někomu jinému. Často mě vybízela ke hře, když se to nejméně hodilo. Takže v náručí mimino a do rukávu zakouslých 65 kilo dogy. Nedělala jsem z toho vědu. Někdy jsem si šla hrát a předala dítko někomu jinému, jindy houkla na Betu, že nic nebude a někdy jsem se přetahovala a zároveň chovala…

Dětské hračky ji lákaly mocmoc. Ale věděla, že nesmí. A většinou to dodržovala. Další lákadlo přišlo, když na půlroce nastal čas polívčiček a příkrmů. Zlaté časy pro Betku. Maso se zeleninou, ovoce s piškoty – to všechno ona ráda a přebytky byly její. Pochopila, že jídlo v dětské ručičce se jí vůbec netýká. Že musí počkat. Když ale skoro roční Vilém sebral ze stolu buchtu a mamina na něj houkla, že to nesmí (nejedl by ji, jen drobil), Beta hned přiskočila a  „nebezpečnou“ nedovolenou věc mu odebrala… A ihned spolkla, pochopitelně.

Hlídala jsem je hodně. Dokonce jsem asi já „své“ psí holčičce věřila nejmíň. Ostatní byli klidnější. Nevěřila jsem, že ve své zbrklosti by nebyla schopná na zemi ležící dílko přišlápnout, kdyby třeba zazvonil zvonek. Nebo že by nenarazila do kočárku, pokud by ji chytlo lítací šílenství (nás umí smést z povrchu zemského bez zaváhání).

Kosatka dravá ale chápala, že Vilém je hájený a že se mu nic stát nesmí. Raději držela odstup, pokud jsme s ním blbli, tak si nedovolila velké zapojování do hry a spíš se šla přitulit a pomazlit k někomu jinému.

Když se z mimíše stalo batole, nic se nezměnilo. Beta ho neobtěžovala, nelovila ho, piškot z dětské ručky nebrala. Vrtichvostěním ho pozdravila, oblízla mu obličej (brzy dopředu zavíral oči a úžasně se ksichtil :o)) , ale že by mu dělala chůvu, co se od něj nehne, to rozhodně ne. A přišla skoro roční pauza. Mládežníci odletěli za Velikou louži a zase žádné dítko široko daleko.

Jako by ta pauza nebyla. Beta nadšeně přivítla mládežníky a k Vilíkovi se chovala přívětivě s rozumným odstupem (moc dobře ví, že blbnout kolem divoce nesmí). A on, přestože k zvířátkům má silnou nedůvěru (bojí se žáby, ježka i všech psů), tak se k ní taky choval přívětivě s rozumným odstupem. Přesto změny byly.

Například mladý muž zjistil, že co nechce k jídlu, stačí nabídnout se slovy: „Beto, na“. Zpočátku nešťastná slintající psice očima hledala povolení ode mne či Lídy, teď už „povolenku“ nepotřebuje a poživatiny odebírá velmi rychle. Prsty má zatím chlapec všechny.

Na procházkách a výletech jsme s Vilémem pomalí chodci. Betka si užívá čmuchání a čenichání, ale někdy by ráda zvýšila rychlost. Pokud se mladík někde zapomněl (zajímavý klacík, šiška), neměla tendenci se pro něho vracet a spíš nás „popoháněla“: „pojďte, zdrhneme mu“.

Příchod Františky proběhl hladce. Beta ji oňuchala, přiblízla a nadšenou oháňkovou mluvou ji Lídě pochválila a přijala do smečky. Kouzelné je, že když Fáňa spí v postýlce, tak Beta pokaždé, když postýlku míjí, zavrtěním ocásku Františku pozdraví. Vnímá ji, ale neřeší. Od toho jsou ve smečce jiní.

Velký zlom ve vztahu Viléma a Kosatky přinesla společná týdenní dovolená. Oprásknul se především chlapec. Nejen že provokuje u její misky (ví, že se to nesmí a tak to zkouší), ale Betku i pošťuchuje. Klacíkem pošimrat – opravdu pošimrat, ne třísknout (to Betě nevadí, naopak mu klacek hbitě odebere), piškot ukázat a nedat (psice ví, že jí dám jiný), ocásek přidržet (pche – síla její oháňky chlapce hravě smete)…

Co ale hlídám je vyrušování Bety, když odpočívá. Začalo to právě o dovolené. Psice spí na kanapi, mladík se potichu blíží a blíží, obličej k čenichu jí dává, až ona nevydrží a hlavu vztyčí. Pohledem prosí o vyřešení situace, neví, co má dělat. A Vilém vítězně ječí „už vstáááváááá“. Postupně to dotáhnul až k tomu, že jí dával nos na nos. Snažíme se nereagovat moc ostře, aby Beta neměla pocit, že by snad mohla příště vše vyřešit sama a jednu „mu bouchnout“ tlamou či tlapou. Takže Vilíka ihned odvelet s tím, že se to nedělá a Betku pochválit a pohladit, ať klidně spí dál.

Pravda – hlídáme, hlídáme a stejně jsem minule zaslechla „Betuško, vstááávej“ a když jsem doběhla, tak ji Vilík oběma ručkama zvedal hlavu. Kosatka na mě naštěstí zamrskala špičkou ocásku, že se nic neděje a že klííííd… Má děvenka naše černobílá celou řadu různých pelíšků a ví, kam se případně uklidit, kdyby měla všeho opravdu dost. Ale stejně, raději se nenechat ukolíbat a vždy ve střehu…

Betka se opráskla ve vztahu k jeho hračkám: „Měl jsi balónek? Už ho nemáš, je v mé zavřené tlamě. Chceš, balónek??“ A poskakuje provokativně kolem natahujícího dítka.

Taky venku skončila doba, kdy chlapce spíš přehlížela. Najednou ho klidně „loví“. Naštěstí zcela přiměřeně věku a váhovým poměrům. Rozeběhne se, Vilík preventivně křičí „nedělej mi tóóó“, protože běh útočný je zcela jiný, než normální a i to dítko to pozná… zastaví se krok před ním a jen pohybem čumáku ho shodí na zadek. A nadšeně se řítí přepadnout mě či páníka.

V Dánsku se před každým spaním četly pohádky. Vilík měl svoji postel, Betka ležela se čtoucím páníkem na druhé. Když se dočetlo, děda odešel a Beta zůstala v pokojíčku. Přišla za námi, až když Vilík usnul.

Minulý týden mládežníci měli společenskou akci a my hlídali obě dítka. Mamina pravidelně probíhala, protože Fáňa je kojeňátko, ale Vilíka jsme už uspávali bez rodičů.

Takže pohádka byla na mě. Ale v jeho pokojíku nejsou dvě postele, je tam jen jedna. A tak psice hop na postel a uvelebila se Vilíkovi v nohách. Chlapec byl unavený, pes byl unavený a tak svorně usnuli, ještě než jsem dočetla.

Za nějakou chvilku mi to nedalo a šla to nahoru zkontrolovat. Fanynka spala jak panenka, ale Vilík seděl v koutě postele, dudlík svíral v ručičce a v polospánku mi sdělil: „Tady všude je Betuška. Vilík nemá postýlku“. A opravdu – Beta spokojeně rozvalená na dece spala jak špalek. Tak jsem ji vyhnala do její (tedy naší) postele a uložila kluka (ten se snad ani neprobudil).

Beta moc dobře ví, že se s příchodem dítek nic podstatného nezměnilo. Že je pořád náš rozcapený psí jedináček. Že se chodí normálně na výlety a na procházky (jen je nás víc a víc). Že se do hor dá chodit s krosničkou s Vilíkem i s kočárkem s Fáňou.

Že má piškoty i tatranky výletní jisté. Že je vždy dost rukou na hlazení. Že ji nikdo odnikud nevyhání. A protože je normální pes, tak moc dobře ví, jak se musí chovat k mláďatům ve smečce…