Jsem blázen. Úplný, naprostý, totální blázen. Místo abych ve svém věku pečovala o zahrádku, věnovala se nějaké jiné poklidné činnosti nebo si hrála s vnoučaty, pobíhám po lese nebo po poli a cvičím psy. A co hůře. Letos, když se ukázalo, že Derry ještě není zralá na vyšší zkoušky, jsem usoudila, že by byla škoda sedět doma. Tak jsem si psa vypůjčila.

Elwood neboli Elís (vlastním jménem Bedivere Tercius) je náš odchov. Jsme v kontaktu více méně pravidelně, protože k nám chodí podle možností s páníčkem cvičit, občas ho hlídáme a vloni jsem s ním udělala základní lovecké zkoušky. Je na mě zvyklý a poslouchá mě. Jeho majitel měl letos více aktivit a se psem na zkoušky nešel. Na honech se ukázalo, že Elís je stále ten talentovaný pes. Tak jsem se v půlce září rozhodla, že ho zkusím připravit a odvést na všestranných zkouškách. Vždyť povídám, že jsem blázen.

Naše příprava byla trochu nepravidelná. Některý týden jsme šli cvičit dvakrát, někdy třikrát, až týden před zkouškami jsme s Elwoodem byli denně, protože páníček byl služebně mimo republiku a psa jsme tím pádem i hlídali. Cvičili jsme to, co trochu zapomněl i to, co nikdy neuměl. Bála jsem se discipliny „barva“, práce na stopě vytvořené kapáním krve a imitující stopování postřelené vysoké.

Elís je temperamentní a na prvních stopách mě málem zabil. Vlekl mě lesem, div mi ruku neutrhl. Ovšem jak není zkušený, nechodil stopu příliš přesně. Občas ho zaujala křižující stopa nebo cesta, trochu měl problémy se soustředěním.

Musela jsem vydržet s nervy a chodit s ním pouze jednou týdně, abych ho neotrávila a nepřestal mít zájem. Tak jsme se v nácviku dostali zhruba k číslu šest. Šest odchozených stop před vrcholovými zkouškami. Mé bláznovství dostávalo další zajímavé rozměry.

Všestranné zkoušky jsou vrcholová akce. Pes, který má tyto zkoušky splněné, má cosi jako vysokoškolský diplom. Udělat klubové všestranné zkoušky je ještě těžší, protože rozhodčí zde posuzují přísněji. Proto v duchu celé té šílené akce jsme se s Elwoodem přihlásili na Rožmberský pohár v Třeboni, což jsou nejprestižnější klubové zkoušky. Když už, tak už, ne?

Rozlosování nám přisoudilo startovní číslo 1. Nerada chodím s nezkušeným psem první, u některých disciplin je lepší, když ji někdo před námi „prošlápne“. Jenže los je los. Výhoda byla, že jsme byli ve skupině s Pavlem a Ginny, takže rodinný tým byl potřetí za čtyři sezóny spolu. Dvakrát jsme nevydrželi do konce. Poprvé nás druhý den rozdělili, podruhé Ája vypadla hned na první disciplině. Jak to bude tentokrát?

Kromě nás startovaly ještě naše odchovy Blekýs a Ferda. Suma sumárum tedy dva sourozenci z vrhu „A“ (Ferda a Ginny) a dva z vrhu „B“ (Blekýs a Elwood). Byli jsme zvědaví, jak dopadnou.

Den první – sobota

První den nás los poslal dopoledne na pole, odpoledne na vodní práce.

Ráno byla mlha, bezvětří. Počasí ne zrovna ideální, na poli bezvětří vadí. Začínali jsme takzvanou vlečkou (stopa vlečené pernaté – bažanta). Elwood ji udělal velkoryse. Kromě vlastní stopy prozkoumal i široké okolí, ale o stopě dobře věděl a dostal známku 4 (nejvyšší). Pes s losem č. 2 nedohledal a vypadl hned na první disciplíně. Pokračovali jsme dál v pěti. Na vlečce dostala dvojku jedna fena, ostatní šli spolehlivě.

Druhá disciplina byl handling, navádění na dva kusy na poli. Prakticky to vypadá tak, že se vytýčí pravoúhlý trojúhelník s odvěsnami zhruba 50-60 m. Z vrcholu se vypouští, na koncích odvěsen jsou pohozené dva kusy zvěře. Elwood tuhle disciplinu umí, ale nemá ji zažitou. První kus dohledal docela slušně. Pak přišel karambol. Druhý kus nemohl najít a začal zmateně běhat po poli. Na povely téměř nereagoval. Viděla jsem v něm v tu chvíli jeho mámu Áju, která také v kritických chvílích takhle zmatkovala. No, nakonec jsme se s Elísem domluvili a dohledal i druhý kus.

Ale práce to pěkná nebyla a známka 2 byla to nejlepší, co se dalo čekat. Dostali jsme ji jen díky tomu, že se vešel do časového limitu. Byli jsme v druhé ceně. Ovšem náš cíl nebyl titul, ale vůbec zkoušky dokončit, tak jsem byla ráda za dvojku. Handling, byť pokládaný za lehčí, dělal v naší skupině problémy všem, i zkušeným psům. Padla tam trojka a ještě jedna dvojka. Pouze dvě feny měly známku 4, ale ani ony nešly perfektně.

Další bylo slídění s dohledávkou. Pes jde s vůdcem a slídí v prostoru 60 x 150 m (kde není žádná zvěř) až dojde k hranici, kde začíná prostor pro dohledávku dvou kusů, bažanta a králíka a kam už vůdce nesmí. V časovém limitu 10 minut od překročení pomyslné hranice mezi oběma prostory musí najít a přinést oba dva kusy, jeden nestačí ani na známku 1 a absolvování zkoušky. Je to disciplina obtížná a neoblíbená, na které se snadno vypadne.

Elís slídil docela hezky, i když na dohledávku vyrazil o něco předčasně, protože tam uviděl rozhodčího a šel si ho prohlédnout. Rozhodčí už byli hladoví, tak to, že si zkrátil trasu ani nepenalizovali. Elwood dohledal docela rychle oba kusy a hlavně, zase začal se mnou komunikovat. Známka 4 nás potěšila. Z ostatních vypadl ještě jeden labrador, který měl problémy s poslušností a nedal se navést do prostoru, kde byla zvěř. Prohledal toho hodně, ale úplně jinde. Pokračovali jsme ve čtyřech. Ginny dostala známku 3, rozhodčím se nelíbilo, že se příliš držela u Pavla.

Po obědě jsme pokračovali na vodě. První bylo přinášení kachny z hluboké vody. Pes musí v klidu čekat, než se vystřelí a vhodí kachna do vody a teprve pak, na povel, ji musí přinést. Pokud vyrazí bez povelu, snižuje se známka. Na stanovišti byl velmi strmý a nepříjemný břeh, ale všichni psi si vedli dobře.

Druhá disciplina je navádění na dvě kachny. Do vody se hodí dva kusy, rozhodčí určí, který z nich musí pes přinést první. Vůdce se psem stojí zhruba uprostřed (případně o něco blíže té kachny, kterou má přinést jako druhou). Měli jsme přinést nejprve pravou. Elís na ni se zájmem koukal, já ho pečlivě nasměrovala, povzbudila, vyslala. On se rozhlédl a vyrazil… no jistě, pro levou. Nepodařilo se mi ho otočit, takže za záměnu byla trojka z discipliny i z poslušnosti. V tréninku to dělal bezchybně. Ostatní šli opět bez problému.

Třetí disciplina vodní práce je dohledávka kachny v rákosí. Terén v Třeboni je zrádný tím, že rybník s rákosím je v lese. Pes se vypouští z lesa směrem do rákosí, což některé psy mate. Rozhodčí nosí kachnu po lesní cestě, která jde rovnoběžně s břehem rybníka asi 15 m od místa vypouštění psa. Teprve na určeném místě zahne k vodě a hodí kachnu.

Elwood rozhodčího překvapil. Rozhodčí odnesl kachnu, vhodil, vrátil se na lesní cestu a šel směrem k nám. Já mezitím pustila psa. Ten ihned vyrazil, našel stopu rozhodčího a po jeho stopě běžel lesem až na břeh rybníka, našel a popadl kachnu a zpátky lesem doběhl ke mně. Rozhodčí jen překvapeně koukal, jak kolem něj prosvištěla černá šmouha tam a než stačil dojít na stanoviště, tak se tatáž šmouha vracela s kachnou.

Jen kroutil hlavou a říkal: „On si z toho udělal moji stopu! No…, ale je to jeho chytrost!“. Tak jsem se jen usmála a řekla: „To víte, mazaný flet“. Všichni naši psi si umějí takhle pomoci. Čas měl skvělý, takže další disciplina byla hotová a za 4. Ale neměli to všichni tak snadné. Jedna vůdkyně s labradorkou měla trochu problémy dostat fenu do rákosí, měla spíš chuť jít do zazvěřeného lesa. Další s goldenkou na disciplině bohužel vypadla. Ginny je profesionál a podezřívám ji, že už terén dobře zná, protože tam byla na zkouškách i honech víckrát. Byla nejrychlejší.

Po druhém půldni jsme tedy pokračovali jen tři z šesti a ještě nás čekal klid na stanovišti. Zjišťovali jsme, jak si průběžně vedli ostatní. Blekýs excelentně s jednou trojkou, Ferda udělal chybu v lese a měl jednu 1 a tím pádem nejlépe třetí cenu.

Klid na stanovišti nemám ráda. Mám trauma od Áji, která komentovala vše kvílením, a mockrát nás to stálo umístění. Tato disciplina je imitace honu, dělají ji všichni současně. Psi jsou rozestaveni kolem kusu lesa, střelci občas střílejí a v lese se pohybují „honci“ kteří rámusí a mlátí a „vyhánějí zvěř“. Někdy doslova, už se nám několikrát stalo, že kolem nás běžel zajíc nebo srna. To celé trvá cca 10 minut a pes musí sedět nebo ležet u nohy, nesmí být neklidný a nesmí ani zakňučet.

S Elísem jsem nevěděla, do čeho jdu. Tohle se nedá nacvičit. Pro jistotu jsem si ho vzala na vodítko (což snižuje známku, ale zvyšuje šanci, že pes neuteče). O Ginny jsem obavy neměla, Ferda má také zkušenosti. Měla jsem strach o Blekýse, který je po mámě ukvílený. Honci rámusili poctivě, Elís byl neklidný, nervózně se třásl, párkrát poposedl, dokonce vstala zase si sedl, ale naštěstí byl potichu.

Vyfasovali jsme právem za 2, ovšem stejně jsme už byli v druhé ceně. K mému velkému překvapení bylo snížených známek neobvykle hodně. I Ginny dostala poprvé v životě 3, Ferda 2. Blekýs to bohužel nezvládl, kňučel a dostal nulu a skončil. Bylo mi ho hrozně líto a pokazilo mi to radost z jinak poměrně úspěšného dne. Prostě ten den byl klid na stanovišti neobvykle špatný.

Den druhý – neděle

Podle losu jsme šli nejprve na „velký les“. Zbyli jsme tři ze šesti a přidali k nám čtvrtého ze skupiny, která nás střídala. Velký les jsou jen dvě discipliny, následování a barva. Nejde se podle původních čísel losu, ale podle nově vylosovaného čísla trasy. Takže šla první Ginny, spolehlivě a s pochvalou. Ona opravdu stopy umí. Druhá fena jednou sešla a dostala známku 3. My šli jako poslední.

Následování jsem se bála a barvy ještě víc. Na následování se imituje lov vysoké. Člověk jde 50 kroků velmi pomalu a „hledá zvěř“. Pak se zastaví a pes si musí na velmi nenápadný povel sednout nebo lehnout. Toho jsem se bála, Elwood zůstával stát. Na poslední chvíli jsem ho učila sedat a netušila jsem, co udělá. Pak se pokračuje dalších 50 kroků, opět se zastaví, opět si pes sedne a vystřelí se. Tím se „uloví“ zvěř, která pak nechává krvavou „pobarvenou“ stopu a pes ji má dosledovat.

Následování nebyla žádná sláva, ale, jak zněl výrok rozhodčích, „ještě jsme se vešli do čtyřky“. A vyrazili jsme na barvu.

Chodíme jako vodič, to znamená, že pes jde celou stopu na řemeni nejméně 6 m dlouhém. Podařilo se mi to, co ještě nikdy před tím. Nerozvinula a nezkontrolovala jsem si řemen, takže jsme začínali se zamotaným a zauzlovaným řemenem, který jsem za pochodu rozmotávala. S holkama, které umí počkat, by to nebyl problém. S Elwoodem ano. Nicméně se mi povedlo řemen rozmotat a soustředit se na psa.

Protože terény v Třeboni znám, měla jsem pocit, že vím, kudy dráha vede. Ovšem pes zatáčel doleva! Podle mě měl jít doprava. Chvilka nejistoty, ale pak jsem si rychle vynadala. Každému říkám: „věř svému psovi!“ A teď bych ho opravovala?! Šla jsem za ním a čekala, zda nám rozhodčí nezatroubí, že jsme sešli ze stopy. Nezatroubili! Šel správně!

Několikrát sice dělal podivné vlnovky kolem stopní dráhy, takže jsem jednou upadla (a zoufale svírala řemen, aby mi pes neutekl), několikrát mě protáhl houštím, o kterém jsem předpokládala, že by tam rozhodčí nelezl kapat barvu. Ale pořád nás neodtroubili. Pak jsem uviděla „lože“ což je místo, kde jakoby postřelená zvěř odpočívala a je tam víc krve. Označila jsem ho pro rozhodčí hlášením. Elwood si ho označil po svém. Přešel ho asi o metr, pak se vrátil, zabořil tam čenich, očichal a … zvedl nohu.

Od lože se jde již jen asi 100 m a tak jsem pořád sledovala, jestli neuvidím položený kus srnčího. Přejít ho znamená vypadnout. Přišlo mi to strašně dlouhé, přecházeli jsme cestu, když jsem zahlédla asi 15 m před námi v houští cíl. Jenže Elís mi uhnul po cestě (možná tam přešli pomocníci).

Tak jsem stála na místě, pobízela psa „stopa, hledej stopičku..“ a ovládala chuť toho troubu popadnout za obojek a dovléci k srně sama. Po pár nervy drásajících okamžicích se chytil, došel a mohl si čuchat a olízat srnčí. Pokusil se v něm i vyválet, ale to už jsem mu nedovolila. Tak jsem se celá šťastná zahlásila, zatroubili nám fanfáru, dostali jsme úlomek (větvičku) na znamení úspěšného dosledu a ohodnocení. Práce nebyla úplně přesná, ale pořád v toleranci „horší“ čtyřky.

Zbýval „malý les“. Čtyři disciplíny, z nichž každá mohla být poslední. Na zkouškách neexistují lehké a těžké disciplíny, ale ty, které má člověk za sebou a před sebou.

Vlečka v lese byla bez problémů pro všechny. Následovalo odložení. Pes se v sedě nebo v leže nechá někde na mýtince a vůdce i rozhodčí se schovají, aby je neviděl. Jeden rozhodčí sleduje psa, zda neodešel z místa, nevstal nebo nebyl neklidný, druhý sleduje čas a vůdce. Když jsme šli na stanoviště, něco zašustilo a nějaké zvíře prchalo podrostem. Zaregistrovali jsme to my, ale co hůře, i Elwood.

V tu chvíli měl krk jak žirafa a nos jak mravenečník a natahoval se za tím zajímavým tvorem. A to jsem ho tam měla odložit! S výhružkami jsem ho posadila a hučela do něj hrozným hlasem „Zůůůstaň!!!“ Pak jsem, polomrtvá strachy, odešla s rozhodčím. Musím říci, že tentokrát skoro nedýchali ani rozhodčí. Oba byli přesvědčeni, že pes uteče, že to lákadlo proběhlé zvěře bude příliš silné (a neměli by radost, že by mě museli vyhodit). Vydržel! Spadl mi kámen ze srdce, protože tohle bylo hodně těsné.

Pak už nám zbývala jen dohledávka dvou kusů v lese ve čtverci 50 x 50 m a vodění. V čtverci stačí, když v časovém limitu přinese ze dvou kusů jeden. Je to sice známka 1, ale nevypadne se. Když se po necelých dvou minutách vynořil Elwood z lesa s králíkem, říkala jsem si: „A máme to! Z vodění nás už nevyhodí, to si ho ohlídám.“ Za další chvilku přinesl i druhého králíka, i vodění jsme zvládli za 4. Po napsání poslední známky (druhý den měl samé 4) jsem Elíska objímala radostí a říkala mu: „ty troubo, víš, že jsi všestranný pes?!“ Bylo mu to jedno. Spokojeně mě olizoval, protože viděl, že mám radost.

A jak dopadly zkoušky celkově? Z 24 startujících 10 vypadlo. Devět psů dokončilo v první ceně. Ginny získala titul CACT jako nejlepší flet. Elwood byl 13., Ferda 14. Úspěch? Určitě a velký. Vždyť 10 psů, z toho 2 šampioni práce a 7 čekatelů šampiona zkoušky nedokončilo. A hlavně: byl to krásný víkend, setkání s přáteli a spousta nových zkušeností. Prostě blázni mívají štěstí.

Foto: Petr Krutský, KCHLS