V Klokánii nám vypuklo jaro, jak se na zdejší zemi sluší a patří. Brzy zrána, když je vzduch ještě před východem slunka po prošlé noci vlahý, tak omamně voní. Vpředu před domečkem kvetoucím jasmínem, který s tím správným evropským nic společného nemá, ale voní přesto o sto šest. Vzadu za domečkem v zahradě kvetoucím citrusem, který je už náležitě starý, ale květy každý rok obsypaný aby později byl obsypaný citrony po celý rok.

Teploty jsou už také přívětivé a není nutno v domečku přitápět, nebo se halit do teplého oblečení. Třeba dnes, 28. září. Ještě za ranního šera bylo 18°C, aby teď, po obědě, když sedím na balkoně a buším do klábosnice noťasu, fučí suchý vítr od západu z vnitrozemských pouští a je 31°C. Relativní vlhkost horkého vzduchu je pod 10% a to se i lidská pokožka dovede proměnit v hadí kůži. Prostě příjemné jarní povětří. Zafunět tak jako dnes někdy v létě kolem Vánoc, tak by bylo hned 45°C a možná i ohňostroj ve formě hořícího buše.

Ranní procházky bušem, když vychází pecen, jsou také příjemné. Ferdinand sice jde jen někdy, asi podle konstelace hvězd, nebo zda mu jeho stařecké tělo právě dovolí. I když ho podezřívám, že si myslí, že už by zase mohl lítat luftem bodavý hmyz. A z tohoto má Ferďas vítr. Jednou, asi před devíti lety ho něco píchlo do prdelky a od té doby není s hmyzem kamarád.

Tělo mu však a zatím dobře slouží a někdy lítá bušem jako dělová koule, že mu Max nestačí. Hlava mu zatím slouží také, ale typicky na starého psa. „11 let je 11 let a já vím svoje.“ Je jeho heslo skoro každého dne. Zato Maxmilián, ten se vehementně dožaduje své procházky každé ráno. Tedy pokud zrovna neprší anebo není mokro. Je to pes pouštní a mokro nemá rád. Ostatně Ferdinand také ne.

Max bezpečně pozná, kdy se chystám jít ven, běhá ze schodů do schodů a když se dole v chodbě obouvám, tak si způsobně sedne vedle mě a nastaví hlavu, abych mu dal obojek. Pak popojde k hlavním dveřím a zase si sedne a čeká, až otevřu. Napřed mu ale řeknu, že když bude moc nedočkavý a potáhne, že nikam nepůjde a on pak jde způsobně vedle mě. Inteligent jeden Habsburská! On tak vlastně pečuje o moje zdraví, protože bez jeho „přemlouvání“ bych mnohdy na procházku nešel, tělo občas odmítá spolupracovat.

Po ulicích jde Max způsobně na vodítku, přesně podle předpisu, občas si přečte zprávy na nějakém sloupu nebo plotu a také zanechá svoji tekutou navštívenku. Za necelých 10 minut jsme v buši. Hned na kraji si zase ukázněně sedne, je zbaven vodítka s obojkem a stává se z něj pes volně ložený. Chodíme každý den jinam, aby to nebylo fádní, a čokl to náležitě oceňuje.

Jako včera. To jsme zašli do buše nedaleko za místními obchody, odkud je pěkná vyhlídka na západ, výše do hor. Asi před dvěma týdny zde provedli místní dobrovolní hasiči preventivní jarní vypálení buše. Tady se tomu říká „spring burn off“ nebo také „back burning“. To kontrolovaně vypálí jen to, co je na zemi a keře, které představují spoustu paliva, když náhodou vypukne nechtěný požár buše. Než nastanou horké letní dny, tak se hasiči snaží snížit riziko požáru a o víkendech, když je k tomu vhodné počasí, vypalují části buše k tomu předem určené.

http://en.wikipedia.org/wiki/Controlled_burn

http://www.cfa.vic.gov.au/firesafety/farming/burning-off.htm

http://www.asthmafoundation.org.au/NSW/Sydney_burn-off_alert.aspx

Celá akce je předem nahlášená obyvatelstvu a těm, kterým by to mohlo způsobit problémy, jako astmatikům, vyhlásí poplach.

Takže nyní je buš sice černý, ale čistý a psisko může nabrat tu správnou rychlost a Max toho patřičně využívá. A jak tak jdeme nedaleko okraje pískovcových útesů, tak Max zamířil až k okraji. Normálně to je tady zarostlé keři a tak využívá situace k poznání dalších míst.

Protože ho v tom nechci nechat samotného, tak ho následuju. Čumím pod nohy, abych snad o něco nezapackal a pak neplachtil s útesu do údolí a jak tak pod ty nohy zírám, tak nevěřím vlastním očím. Zastavuju, dívám se podruhé, pak i potřetí a vidím furt to samé, čemu se mě ale vůbec nechce věřit. Podotýkám, že v tuto ranní dobu nepiju, ani nekloktám ohnivou vodu. Snad jen výjimečně a preventivně když mě začne škrábat v krku, pak to je dobrá domácí slivovice.

Max mě zavedl na útes, kde jsou ve skále vyryty historické petroglyfy. Dvě iniciály jmen, J.T. a K.N. a rok 1812. Nad iniciálami je vyryta ještě šipka ukazující na severozápad do hor. Pokud to je autentické, tak to vzniklo ještě rok před tím, než se bílým osadníkům podařilo přejít Modré hory z východu na západ a přesně před 200 lety. Tedy na Klokánii to je, panstvo, pravěk. Chodím tady tímto bušem už 40 let po pěšině asi 5 metrů od místa nálezu a díky našemu Maxovi, co má zcela evidentně archeologické sklony, jsem nyní k tomuto místu došel.

Později jsme se sem i s Mílou vrátili i s foťákem, tuto epochální událost zdokumentovat. Dohady, kdo to byl, mohou být jakékoliv, ale v té době, na úpatí Modrých hor, kde jsou pláně kolem řeky Nepean byla krajina bílým mužem pojmenována Emu Plains asi proto, že se zde tehdy proháněla hejna pštrosů emu, byl okraj tehdejší civilizace a ti co v těchto místech žili v potu tváře dřeli aby se uživili.

Snad jen ti bohatí měli chuť a náladu zkoumat jak to vypadá v horách. Místo nálezu je jen 1600 metrů od cesty, co byla o rok poději vytyčena přes Modré hory pány Blaxland, Lawson and Wentworth v roce 1813 a která se dnes jmenuje Old Bathurst Road, která byla postavena v následujícím roce. Od roku 1790 do roku 1813 se odehrálo 22 pokusů překročit Modré hory.

V již v roce 1814, vynikající inženýr, William Cox, dal dohromady tým třiceti trestanců a osmi dozorců za účelem vybudovat silnici divočinou přes Modré hory. S vytyčováním cesty mu pomáhali dva domorodci, kteří znali historické domorodé chodníky a tak nová silnice vyrostla v přívětivém terénu, přibližně tam kudy v roce 1813 poprvé přešli Modré hory páni Blaxland, Lawson and Wentworth.

Stavba započala 18. července 1814 v Emu Plains, na úpatí příkrého valu a za čtyři měsíce tento tým dokončil silnici do osady Mount York, dlouhou 47 mil, tedy více jak 75 km. Z této osady, více jak 1000 metrů vysoko nad mořskou hladinou, pak silnice spadala serpentinami na pláně za horami.

Za další dva měsíce pan Cox se svým týmem vybudoval zbytek spojovací silnice až do nynějšího oblastního města Bathurstu o celkové délce 162 km. Pan Cox nebyl jen vynikající inženýr ale i organizátor a psycholog. Práce šla týmu od ruku jednoduše proto, že trestanci měli po úspěšném splnění úkolu slíbenou svobodu. Takže měli řádnou motivaci. Zkuste dnes někde s třiceti, skutečně pracujícími chlapy a bez jakékoliv mechanizace postavit za půl roku naprostou divočinou 162 km silnice.

Ještě jsem zapátral u místní „historical society“, co o tom Maxovu nálezu ví nebo neví. No, nevěděli nic. Dostavili se na místo, ofotili, co se dalo a slíbili porovnat vyryté iniciály se známými jmény těch, kteří se tehdy pokoušeli hory přejít. Od roku 1790 do roku 1813 bylo těch pokusů více jak 25.

Hloubka rytiny, okolní skalní erose a všeobecná omšelost napovídají, že jde o pravou práci a ne o nějakou srandičku, i když v pískovci se doba erose určuje dosti obtížně, díky jeho proměnlivé hustotě a tvrdosti. Tak se necháme překvapit. Dávají si ale nějak na čas.

Fotky jsou zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2012_10_26_Max_archeolog