105×148: Vůně bramborové natě

Na mou duši, že jsem návrat ke stopětkám nezamýšlela jako nostalgické vzpomínání na staré dobré časy. Dokonce mám poznamenaných pár bodů na úplně jiné téma, jenže člověk míní a setkání mění – ať už člověk potká baču s máslem nebo cestou na houby vůni podzimního ohýnku.

 

 

Říká se, že vůně dokážou vyvolat i hodně zasuté vzpomínky. Za sebe mohu potvrdit, že to je pravda. Stačil jen závan, který se protáhl pootevřeným okénkem do auta, a já jsem zase stála v teplých modrých teplákách a v holínkách na kraji pole a přikládala jsem další navlhlou a hnědě zkroucenou bramborovou nať na ohýnek.

Dole v popelu se pekly menší brambory a moje babička mečová v květovaném šátku vysypávala další kýbl brambor do dřevěného vozíku. Až bude plný, zapřáhneme se do něj spolu, dovezeme ho ke sklepnímu okénku a vysypeme na dřevěnou skluzavku. Brambory se budou s hrkotem kutálet do sklepa, je v něm přehrazený prostor na skladování brambor, a u stěn jsou regály na skladování jablek i naložených vajec a v písku jsou nastrkané mrkve.

Moje babička má upracované ruce, pod šátkem šedivý drdůlek a slíbila mi dlouhé kaštanové vlasy, když jsem ji česávala ve vikýřovém okénku. Moje babička se mnou spí ve stanu, kam se pro samé duchny ani nemůžeme vejít, i na seně jako naše Minda s koťaty. Moje babička mě učí kosit, štípat špány i stáhnout králíka, a nechává mě volně běhat po loukách i v potoce u domu, vedle něhož roste lípa, na kterou táta napsal březovými větvičkami Aljaška.

Je to už pár dnů, ale vůně bramborové natě je stále se mnou. A přidává se pivoňková vůně babičky přeslicové, vůně nedostupných dálek, připomínající tátu, a vlny dalších vůní, ze kterých se vynořují obrysy lidí, kteří odešli napřed za Duhový most.

Nastává čas dušičkový, čas, kdy s námi přicházejí pobejt naši blízcí. Ne každý má možnost, odvahu či chuť zapálit svíčku na jejich hrobě. Myslím, že to není podstatné. Nejdůležitější jsou světýlka vzpomínek, které tiše zapálíme v sobě.

 

 

Aktualizováno: 23.10.2012 — 18:06

71 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Dobrý večer, Vave,

    omlouvám se za to oslovení, nejsem schopna najít nějaký váš profil… moc krásně jste to napsala, shodou okolností jsme si včera večer s manželem povídali zrovna na tuto notu, a je až zarážející, jak moc mají vaše vzpomínky společné s tím, co jsem si ze svého dětství odnesla já. Moc mne potěšilo, že to takhle nemám nastavené sama, je dobře, že je nás zjevně víc, kteří si tu krásnou dobu pamatujeme a neseme v srdíčku. díky, díky moc. 🙂

    1. Děkuju Vám, Jani. Nejsem na sociálních sítích, ale můžete kliknout na můj web http://www.vave.biz/ . Odtud se dostanete na šicí blog; bohužel stále nemám čas všechno shromáždit na jedno místo, snad letos v zimě.

    1. Ta deka je prostě nádherná. Ještě kdyby měla tu zázračnou moc uzdravovat. Ale určitě přinese spoustu radosti. Barborce držím palce.

      Vave, já se tou dnešní 105kou kochám od rána, ani se mi nechtělo něco psát, zapůsobilo to na mě uklidňujícím dojmem, spíše jsem si přemýšlela o své babičce a o tom, co jsme spolu prožily, takže díky.

  2. Hmmm, dušičkovej podzim – no, přiznám se – nesnáším 😛 . Jsem městský dítě, v životě jsem nať nepálila, ani to listí. Snad jediná ozvěna týhle doby je vzpomínka na Olšana s děsivou mlhou a vlezlou mokrou zimou.
    Nicméně napsaný je to moc hezky, docela závidím 🙂 . Samozřejmě co se vzpomínání týče, tak na ty, co už si s nima nepopovídám, na ty vzpomínám často. Nejhorší je, když už si o něčem není s kým povídat.

    1. Zano, víš, že jsem si o Olšanech dlouho myslela totéž. Ale už více než 5 let se starám o náš hrob, který tam máme. Chodím tam za tetou a teď i za tátou. A zjistila jsem, že ten hřbitov je krásný, jen tam alespoň občas musí člověk přijít, když je sluníčko, ve stromech řvou ptáci a běhají tam veverky. Docela často se pak procházím mezi starými i novějšími hroby, obdivuji někdy velmi pěkné sochy, přemýšlím nad osudy těch, kteří už na náhrobcích jsou. Občas zajdu k Palachovi, vždycky tam jsou květiny a většinou svítí alespoň jedna svíčka. Zadumaná je stará část vedle Flory, kde jsou pohřbeni naši mladočeští i staročeští politici z 19. století, ale mezi nimi třba i Jaroslav Čermák nebo rodina Podlipných. Teď kolem dušiček tam zasvítí světélka za duše těch, kteří nás předešli. Takže vidíš, s Olšany jsem smířená. S čím se ale nějak neumím zrovna smířit je to listopadové počasí. To je pro mě nejsmutnější měsíc v roce.

      1. Apino, máš stoprocentně pravdu. Viděla jsem tam na jaře kvíst sněženky a uznala jsem, že na každým místě se dá najít něco hezkýho. Jen těch hrobů je tam na mne moc – prostě davy lidí, jak na ulicích, tak na hřbitově.

        1. To je pravda, těch hrobů je moc a moc. Vlastně nejraději mám ten náš hřbitov, kde máme domeček. Tam je opravdu sluníčko a mír. Jenže kam nás všechny strčit? Je nás moc, takže městský člověk asi na takové místo, jako jsou Olšany prostě patří. Koneckonců, až ze mě jednoho dne budou 3 kila popela, asi mi to bude celkem jedno. A jsem ráda, ze jsi tam našla ty sněženky (h)
          Fakt je, že vlistopadu zemřel mámy táta, v listopadu jsme pochopili, že tátovi zbývalo jen pár týdnů života, v listopadu se nám stalo pár docela protivných věcí, v listopadu je ta nejhnusnější tma, kdy se den pořád zkracuje a advent a vánoce jsou ještě daleko. I když táta umřel těsně po vánocích, a tak už to také není taková radost jako kdysi.

          1. Mně tatínek taky umřel na vánoce. A babička o velikonocích, pak se těš na svátky…
            Někde jsem četla, že to tak bývá – dílem se lidi snaží se těch svátků ještě dočkat a pak už není motivace, dílem to citové vypětí.

  3. Pro mne do vune podzimu jeste patri cukrova repa a funkcni cukrovar. Ono to teda spis z toho cukrovaru nekdy i smrdelo a z nakladaku odpadavalo blato, ale k podzimu u nas na vesnici to patrilo. Vcetne kazdorocni exkurze do cukrovaru, kde jsme pak dostali s sebou pytlik dobreho hnedeho cukru, ktery se tehdy v kramech nedal koupit. Vsechny cukrovary, co si na Hané pamatuju jsou zavrene. 🙁

    1. HANI, JASNĚ, ŽE CUKROVARY A ŘÍPA K PODZIMU PATŘEJ. JEŠTĚ NA GYMPLU JSME POVINNĚ MÍSTO ŠKOLY CHODILI NA POLE. VYTRHÁVALI JSME BULVY, CO NEVVYORAL TRAKTOR A VEŠKEROU ŘÍPU JSME RUČNĚ ZBAVOVALI CHRÁSTU A PAK JSME TY BULVY MĚLI S HÁZET NA HRONMADU. NO, JASNĚ, ŽE UŽ VŠECHNY NAPADLO, CO SE S ŘÍPOU NEJČASTĚJI DĚLALO. BLBOST KVETE V KAŽDÝM VĚLU A NÁM NA TOM POLI, S GUMÁKAMA DOSLOVA OBALENÝM BAHNEM A PO KOTNÍKY VĚZÍCÍMA PRÁVĚ V BAHNĚ, BYLA DĚSNÁ ZIMA. NIKOHO Z ORGANIZÁTORŮ P DOBROVOLNĚ POVINNÉ BRIGÁDY NENAPADLO , ABY NÁM, MĚSTSKÝM DĚCKÁM, ŘEKL, ŽE JE TŘEBA BRÁT SI NA TUHLE PRÁCI RUKAVICE. A MY NIC TAKOVÝHO VĚTŠINOU NA POLI NEMĚLI. MOKRÝ CHRÁST I BULVY BYLY HODNĚ STUDENÉ A DALO SE S TÍM PRACOVAT JEN CHVÍLI, NEŽLI ZA NEHTY ZALEZLA ZIMA A ZAČAL LÍTÝ BOJ. JE JISTĚ KAŽDÉMU ZCELA JASNÉ , ŽE JEDINÁ DIOSTUPNÁ MUNICE BYLA PRÁVĚ TA ŘÍPA. A MY SE VYBLBLI NEJEN NA ŘÍPĚ, ALE I NA BRŘAMBORÁCH. PODZIM BYL VE ZNAMENÍ NAŘÍZENÉHO ULEJVÁNÍ SE Z VYUČOVÁNÍ . Vůni bramborové natě znám velice dobře hlavně ze svých dětských let strávených v mi lovaném Pekle. No, k té vůni ohýnku taky u mne zcela neoddělitelně patří zápach z propálených podrážek plátěných „toníků“ a taky propálené tepláky a spálený zadek. skákalo se vždy přes ohýnek a většina mých společníků byli kluci a hlavně byli třeba i o 6 let starší nežn já a taky byli daleko větší. a Nedala jsem se však nikdy ani zahanbit nebo odradit. Chudinka moje babička vždy trpěla se mnou, když mi popálenou zadnici ošetřovala svými bylinkovými mastmi a olejíčky.

    2. Hano, máš pravdu. Všechny cukrovary koupila společnost Eastern Sugar z Nizozemí, cukrovary zavřeli a výrobní nástroje odvezli, zbyla jen holá zem. Takto se zbavili konkurence naší vyhlášené cukrovarské oblasti a moderní výroby, která fungovala. Funguje pouze jeden jediný cukrovar.
      Prodali jsme rodinné stříbro ale kde jsou ty prachy, suď Bůh.
      8)

      1. Když těch sukrovarů zbylo pomálu, prostě díky EU je to pryč jistě k radosti jiných. Jenže na to navazovala i zemědělská výroba, ta řepa se musela někde vypěstovat. Je to v podstatě konec naší tradiční plodiny. No nic, zemědělci zasadili něco jiného, třeba řepku, že.

  4. Děkuju vám za milé komentáře 🙂 a držení palců. (f) (h)
    První den auditu máme za sebou, zdá se, že dost dobře – ťuk ťuk ťuk. Zítra se pokračuje v Praze, mj. i přímo na mém pracovišti, tak kdyby ještě ty velice nápomocné palce mohly být i zítra, byla bych vám tuze vděčná. (f)

  5. Mám za to, že tyto zážitky a vůně máme jenom půjčené. Musíme je vrátit zpět do oběhu. Takže bychom měli tátovat, maminkovat a dědečkovat či babičkovat až se z nás bude kouřit, aby i naše děti a vnoučata ( u mně budoucí, tedy doufám, holky, věk na to máte, vypadáte k světu, tak se snažte) mohla na svém zvířetníku psát takovéhle 105ky.

    1. Obávám se, že já našim to dědečkování a babičkování trochu hatím. Naštěstí jeden bratr to fláká ještě dýl a druhý zajistil aspoň ty vnučky.

      1. Tak já teda neteře a synovce přemlouvám k bramborovým ohníčkům furt – pro praneteře a prasynovce. Snad jednou i uspěji.

        Dnes jsem dokončila kurz krytý Bruselí (pozdrav pámbu a VIM, že jsem se školila za své předchozí daně, ale mám certifikát s hlavičkama a voraženej) a vzorně se přihlásila na rovnou dvě rekvalifikace. Když chtějí fikat, ať maj´do koho. Během školení civilní obrany v 80. letech jsem pravidelně dospávala opice, tak ajť si taky odškolím své. 😉

        K včerejšímu Dráteníčkovi mne napadlo množství cenzory neuhlídatelných slov, tak jsem je raději nespisovala. Zvlášť, když přiskočila Puska pouliční a s neskonalou důvěrou se mi do náruče rozvalila naznak. Zabít je málo a co dodat.

        1. Milá Bětuláskovo! ženská silná a kočičí poddaná. Na kočenky dej, ty vědí. 😉 (y) (y) (y) (y)

  6. Pro mě začne podzim, když začne hlína vonět vodou a spadaným listím, kaštanů je míň a už nejsou lesklé a ráno mě budí krákání vran. 🙂
    Ohýnky jakéhokoli druhu miluju, ale pálení listí v Zakázané zóně buď neprobíhalo (házelo se to na kompost), nebo probíhalo za děsného řevu (jako většina prací tam); pečení brambor v popelu se naopak konalo jen dvakrát nebo třikrát a bylo provázené výsměchem. Ale mám hrstičku jiných, spíš baboletních hezkých vzpomínek: posekané strniště a na něm pouštíme s bratranci draky, běžíme dolů po poli, jediná roční doba, kdy se po tom poli běhat zároveň dá i smí, strniště nám škrábe lýtka skoro do krve a my to stejně nevnímáme, protože je důležité, aby se drak nezamotal do drátů… nebo sedíme s babičkou na kamenných schodech ve skalce a třídíme semínka, protože jsme těsně předtím ostříhaly odkvetlé a uschlé stonky, a babička říká, co je letnička, co je dvouletka a proč se raději podsívají i ty trvalky. (h)
    A to je vlastně můj způsob dušičkování. Vždycky, když sáhnu na něco, co mě učila dělat babička, vzpomenu si na ni a je mi stejně dobře, jako tenkrát, když jsem vedle ní ještě mohla doopravdy sedět.
    (A pokud se týká vůně, mám novou voňavku, zrovna dneska, ještě se mi neočuchala a – jé! 🙂 )

    1. Jano, protože jsme podle toho, cos psala dřív, na tom s těma maminkama hodně podobně, z vlastní trpké zkušenosti radím – zapřít se, překousnout a zapomenout vše – a pokusit se o smíření, bude to těžké, to určitě, ale asi ne od věci. Já to nedokázala a už se mi to asi ani nepovede, dost toho lituju. Máme ji posledních 14 dní na kapačkách a témeř v kómatu, srdce pracuje na cca 10 % a podle slov ošetřujících lékařů už to lepší nebude. Mluvit nemůže, vnímat nevnímá, hrozné. Když ji v sobotu viděla naše „malá“, složila se. Fakt se zkus zapřít, třeba se nějak domluvíte.

      1. Aido (hug) – pro Tebe. A k tomu posílám na dálku sílu, potřebuješ ji Ty i lidé kolem Tebe. Ráda bych napsala něco optimistického, ale v takovémto případě si netroufám. Takže jen … držím palce.

        K tomu „smíření se“. Máš určitě pravdu. V případě Io (podle toho, co jsem registrovala v jejích textech) je otázka, zda je smíření už možné, zda by na to přistoupila i druhá strana. Za pokus to určitě stojí. Reálnost úspěchu však musí Io posoudit sama. Někdy musí vztah mezi lidmi (i rozhádanost) dozrát do určitého stavu, aby bylo možno to překonat.
        Ve Tvém případě … ještě můžeš … smířit se. Pokud vím, i lidé v kómatu vnímají. Takže myslím, že Tvá maminka TOHLE bude vnímat taky. Zvaž tu možnost. Kvůli mamince, i kvůli sobě. Zvaž, jestli čekat na zlepšení, nebo se smířit teď a v v případě příznivého vývoje situace to pak jen „doladit“ ke spokojenosti obou stran. Hodně síly a myslím na vás.

        1. Děkuju za podporu. My za ní chodíme každý den, mluvíme na ni, snad to časem nějak vyplyne, uvidíme. Každopádně je o ni výborně postaráno, jestli to někdo z místních neznáte – Vojenskou nemocnici můžu jen doporučit. Moc pěkně a moderně vybavená, moc milí, obětaví a „nevyhořelí“ lidé, tak aspoň něco.

          1. Aido, mně tehdy říkali, že jako jeden z posledních smyslů se drží hmat. Vzít za ruku, pohladit…
            Držte se.

            1. Aido, tohle je svatá pravda. Vzít za ruku a říct to, řekni to, určitě to bude vnímat, jinak, než dřív, ale dokud tady je, tak říct a bude vědět. A ty budeš vědět, že ví. Moc na vás myslím. (h) (h)

          2. Věřím, že tenhle moment není vůbec lehký. Jen držím palce, abyste si s maminkou stačily říci, co je zapotřebí. A možná nejsou zapotřebí slova, hodně se dá říci právě i tou návštěvou, pohlazením po ruce. Jistě víš lépe než já, co je nejlepší. (h)

  7. OTéčko
    Konečně se dostávám k fotkám z expedice Jeseníky 2012 – tady je první album, Slavkov.
    http://yga.rajce.idnes.cz/

    Jenom chci říct, že ve Slavkově je opravdu hezký zámek, který stojí za zhlédnutí. My byli na hodinovém okruhu, ale je možné jít i na téměř dvouhodinovou prohlídku. Zámecká zahrada je maličká (oproti Lednici), ale se svými jezírky a vodotrysky velice příjemná.

    A uvidíte balkon, odkud Napoleon děkoval svým vojákům: Když řekneš, žes bojoval u Slavkova, řeknou „Tys hrdina!“

  8. A v tom voňavém dýmu z ohníčku na kraji pole vyloupnu jednu parádně upečenou brambůrku, ofouknu z ní popel a podávám ji, s přáním k nerozeninám, přes hory a doly kamarádce jménem Dalmatin.

    (rose1) (^) (d) (sun) (^) (d) (rose1)

    Všechno nejlepší. Ať si Ti podaří na co vzpomeneš.
    (f) (f) (f) (f) (f) (f) (f) (f)

  9. Trocha poézie nikoho nezabije..

    Když vítr spí v pelechu a oblouk obzoru je napjat k prasknutí
    pádí večerem osaměný kůň
    S protáhlou šíjí cválá po kopcích zapomenutý běžec našeho století,
    blýská velikýma očima vyděděný ryzák podzimu
    Ráno je v lesích cítit pach koňské srsti,
    korunami padají zlaté jiskry,
    vlající ohon zametá spadané listí…

      1. Dede,nevím, bylo to na útřižku z novin velmi starých, autor tam nebyl uveden. Ale je to krásné a ústřižek mám někde dodnes.

    1. no jsem si tak vzpomněla, po přečtení poezie, že na podzim tady cítím koně víc než v létě….asik na to něco bude….

      Dede, zprávičku jsem našla, děkuji 🙂 já jsem úplná kozalíza, jsem mu to pokazila úplně, přitom jsem si říkala,že mu do toho nebudu kecat, že ho nechám jít čuchat…jenomže nervičky pracovaly a nevydržela jsem to a stáhla jsem ho pryč ze stopy…..ach jo, ale ta poslušnost!!!zlatíčko moje kudrnaté, krásné body, když nám zkouška vyšla i bez 20!! bodů bez stopy, na všech ostatních cvicích jsme ztratili jen 11bodů!!!! mám z něj radost i když někdy bych ho nejraději zahlušila….

  10. Ano, čichové vjemy jsou velmi silné 😉 . Také mám krásné vzpomínky na pálení ohýnků a pečení brambor v popelu. Jak jsem nedočkavě vyhrabávala ještě polosyrové brambory a zklamaně je vkládala zpět. Ale potom! Ta chuť, mňam 😛 (olizovací).
    Dnes musím vyrobit dušičkové kytice a zítra vyrážíme na cestu po hrobech.

  11. Jo vůně bramborové natě – taky se vidím, jak přehazuju erteplu z ruky do ruky, aby rychleji vychládla, jak ji rozlupuju a „vyžírám“ vnitřek …

    Zajímavé, že si pamatuju vůně (no vůně, spíš snad pachy, ne vždy jsou to růže (chuckle) ), které se mi pojí s příjemným. Kolikrát kolem mého nosu něco proletí, já marně vzpomínám, co to je a kdy jsem to cítila. Ale vím, že tenkrát, tenkrát jsem měla v duši jak v pokojíčku a že se tam – do toho oného času – chci na chvíli vrátit. Aspoň tou vůní.

    1. „Nos“ si pamatuje víc, než „hlava“, což možná znamená, že čichové vjemy byly pro pračlověka důležitější než abstraktní myšlení 😀

        1. Trefně řečeno.
          Ona je čichová část mozku patří mezi fylogeneticky nejstarší struktury, podobně i oblasti, kam současná věda umísťuje emoční centra, jsou „velmi staré“…

          1. omlouvám se za překlepy, řikala jsem si, že jen nakouknu a chytila jsem se na krásnou Vavinu 105…
            (Vave (y) na audit)
            (wave)

  12. Bramborová nať ani ne, ale pálené spadané listí… to je pro mě ta správná vůně podzimu. A všude je mlha a na mě leze zimní spánek- uložila bych se do pelechu 🙂 Začíná doba mokrých špinavých psů, motoristických starostí, rukavic a šálů. (dog) (rain) (coffee)

    1. Matyldo, mám to stejné – pomalu hořící listí, lehká mlha, vůně mokré hlíny a tlejících listů, které nikdo nehrabe. Houkání vlaku, štěkot psa, zeboucí ruce, obláčky páry před pusou a velká radost 🙂 Podzim na venkově je není zlý, když se člověk přenese přes bahno – tedy duševně, fakticky se v něm holt on, psi i auta prostě brodí, no 😛

      (To píšu teď, když doba bahna teprve začíná – dejte mi měsíc a začnu psát články o tom, že bahno velkoměsta má taky něco do sebe 😀 )

    2. Bejvávalo. U nás na chatě ekoteroristi pálení listí zakázali a naši sousedé, ,,ekologové“, přesto že jsme proti větru, ječí, jakmile si rozděláme sebemenší ohýnek. Oni sami ale klidně zkoušeli vyrábět melasu tak, že někde splašili krmnou řepu, na zahradu vynesli Petry (kamínka), zatopili v nich a tu řípu vařili! Zasmradili celou obec, nevím, co vlastně smrdělo, jestli ten materiál, co pálili, nebo ta vařením týraná řepa, melasu, pochopitelně, nevyrobili a když jsem jim vysvětli, že v cukrovarech se řepa zpracovává v nízkotlakých kotlích a za mnohem nižší teploty, než 100° C a že tak, jak to dělají oni, vyrobí maximálně nějaký jedovatý sajrajt, čuměli, jak puci. Inu, velebena budiž lidská blbosti, i ta ,,němá“, (u nás doma velice ukecaná), tvář má mnohdy víc rozumu, než mnozí lidé. 😀

      1. Oni pravděpodobně chtěli vařit ,,syrob“ nebo syrop? ani už pomalu nevím jak se to píše natož jak se to vaří, ale bývalo to v pravěku ve vyjmenovaných slovech. / sytý, syn, syrob…/
        odesílám moc rychle ačkoli jsem od včera nebo dřív nic neodeslala.

      2. Než zase uvedete nějakou svou perlu, tak si zjistěte proč se používají vakuové odparky. V nich se zahušťuje cukerný sirup za snížené teploty proto, aby nedocházelo k hnědnutí (karamelizaci) cukru.

      3. Mám známého astmatika – jak někdo začne pálit mokré listí, je zralý na JIPku. Tož asi tak fousáči. (devil)

  13. Málem jsi mě rozbrečela, Vave. Nebo to byly ty vzpomínky, které jsi vyvolala? A nebo se ze mě na starý kolena stává plačka.
    Auditor se na to jistě bude koukat laskavě, přesto držím palce.

  14. hezkou středu všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Mlha, padající listí, ráno i brzy večer tma… podzim a podzimní nálady jsou tady (wave)

  15. Přeju všem krásný den (h) a omlouvám se, že nebudu přes den reagovat, nebudu u PC. Za chvíli odjíždím na pobočku mimo Prahu, probíhá první den auditu ISO, tak prosím o přidržení palce. Máme nového auditora, tak kdo ví, jak na to bude koukat. Děkuji vám. (f)

    1. Ájéje, upřímnou soustrast. Já jsem kdysi audit ISO také zažil; spousta keců o ničem, ale muselo to být. Jediný efekt byl ten, že před tím prosperující firma začla jít do kopru. :@

    2. držím palce, ať auditor rychle najde nějakou malinkou neškodnou chybičku, která ho uspokojí, a už nereje 😉 (y) (y) !

  16. Ano milá Vave, vůně a pachy jsou ty nejsilnější vzpomínky i pro mne. A když už je ten dušičkový čas…..po smrti mého manžela jsem bořila tvář do jeho oblečení a vyvolávala ho tak k životu. (think) Tu možnost už nemám ale mám věci jím dotýkané, i ty vyvolávají vzpomínky. A bydlím dál v domečku který zušlechťoval a ten ho těch jedenadvacet let taky postrádá jako já. Věci pomalu odcházejí, všechno se jaksi hroutí a bortí a není kdo by opravoval co se pokazilo. Ale stěny které obložil dřevěnými panely stále stojí. Snad to ještě nějakou tu chvíli vydržíme domeček a já, jsme stejně staří a slavíme narozeniny spolu. 🙂 Vyvstává však ta otázka kdo z nás dvou je vlastně větší zřícenina. :O 🙂 😀

    1. To se pozná až podle toho, kdo déle vydrží. Ale držím palce, i když stát se bezdomovcem také není to pravé ořechové.

      1. Milá Vave, právě mne pomalu přepadá každoroční dušičková nálada. Musím si to užít a tak pláču a vzpomínám,zdobíme s Adélkou hrobečky, rozsvěcujeme svíčky,pokládáme kvítky a tak se loučíme už po kolikáté s těmi , co s námi už nejsou. Takový je život a patří to k němu. (h)
        Po babičce přeslicové mám uloženou ochytanou koženou peněženku a opatruju ji jak svatý grál. Rychle odbalím starý silonový sáček, vůni peněženky natáhnu do sebe a opět zabalím a uschovám. Doufám, že ještě dlouho vydrží,je to pro mne ta nejceněnější věc, kterou vlastním. (h)

        1. Chm,chm, to patří nahoru. Napřed jsem chtěla něco napsat rýbrcoulovi ale pak jsem si řekla, že to nemá cenu. Tož tak.

Napsat komentář: zana Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN