PSI: Stalo se…

Mám neteř. No dobrá, řeknete, a co jako má být? Synovce a neteře má skoro každý, a nepovažuje se to za nic mimořádného. Nepovažoval bych to za nic výjimečného ani já, jenže má neteř, dnes poněkud dospělejší, je už od dětských let velice zvířomilná.

 

 

Měla pejska, malého kníráče, přinesla ale domů i hrdličky, které poněkud zaneřádily linoleum v chodbě, viděl jsem u ní akvárium, kam dala také brouka potápníka a brzy zjistila, že to nebyl dobrý nápad, viděl jsem u ní gekona, velmi hezkého králíčka, a později zase pejsky.

Léta jsem se s tou svou neteří nesetkal, jen si často posíláme maily s obrázkovými přílohami. Pokud jsem ale informován, její velkou láskou jsou už delší dobu jezevčíci. Upřímně řečeno, zálibě v jezevčících se moc nedivím. Sám je mám také docela rád, dokonce jednu dámu této psí rasy jsme si kdysi přinesli z útulku, a žila u nás několik let.

Vzpomínka na dětská i pozdější léta mé neteře mne ale přivedla k úvaze, co všechno si pro zábavu, potěšení i pro ukojení zvědavosti lidé z té rozsáhlé a rozmanité živočišné říše, k níž všichni také patříme, pořizují. Vím o domácnosti, kde měli užovku, o jiné, kde v improvizované voliéře chovali fretku, občas se u lidí objevují želvy, běžní jsou různí papoušci, hlavně andulky, a konečně v mnoha domácnostech mají akvárium. O tom posledním bych asi něco věděl…

 

 

Mí příbuzní a sousedé akvárium mají a já, v době kdy jsou na dovolené, chodím krmit rybičky a dohlížím na nezbytné provzdušnění vody. Přiznávám ale, že sám bych si akvárium nepořídil. Vnímám je jako druh kaleidoskopu, je hezké, dívat se chvíli na tu malou vodní říši, na zelené rostliny a plovoucí rybičky, ale k rybičce nemohu promlouvat a nemohu si ji pohladit.

Ještě méně bych si ale dovedl představit chov cizokrajných pavouků; s těmi bych se určitě nikdy nesžil a pohladit chlupatého pavouka bych nedokázal. To už spíše bych snášel nejedovaté hady, jsou hladcí, teplí, nic bych proti nim neměl, pokud bych je nemusel krmit živou potravou. Představa, že bych měl dát hadovi do terária živou myš, je zcela nad mé síly a to tím spíše, že mám k myším spíše dobrý, tak trochu citový vztah, pokud se ovšem shodou okolností nezabydlí v mé spíži nebo ložnici.

Myšky jsou hezké, čiperné, a mají korálková očička. Mám s nimi několik drobných zkušeností. Jedna z nich vznikla, když náš kocourek zahnal kdysi myšku ze zahrady do bytu. Žila pak asi dva roky pod sporákem v kuchyňské lince. Nikdo by byl o ní nevěděl, kdyby ji jednoho silvestra nenapadlo proběhnout se po kuchyni.

Měli jsme právě doma návštěvu, a protože bylo Silvestra, tedy poslední den v roce, který se zpravidla oslavuje a zapíjí alkoholem, vzniklo okamžitě podezření, že myška je jen představou poněkud ovíněných lidí. Nebylo tomu tak, ostatně byli jsme téměř střízliví. Myška žila u nás pak ještě několik měsíců. Kam nakonec zmizela, nevím.

 

 

Dost často se do rodin dostává zvířátko generačním postupem, tedy že si je vyžádá nebo opatří mládež, po krátké době ji starosti a povinnosti, spojené s chovem zvířátka přestanou bavit, a péči o nového tvorečka musí převzít rodiče nebo prarodiče. Takto získali malou potkaní samičku mí dobří přátelé. Potkanička byla docela milá, nenáročná, nic neprováděla a nic nikde nerozhryzala. Při své návštěvě u mých přátel jsem ji vzal do ruky, trochu jsem ji pohladil, cítil jsem na ruce teplo toho malého tělíčka.

To teplo mně ale připadalo dost výrazné. Myšička byla klidná, neutíkala, jen se mně vyčurala do dlaně… Život všech těch malých hlodavečků je ale krátký. Mí přátelé měli svou potkaničku rádi a byli smutní, když je opustila. Po jejím skonu napsal přítel docela hezkou báseň, opěvující hlavně to, že i malý živý tvoreček pomáhá člověku povznést se nad denní starosti a neuspořádanost světa.

Myšičku jsme měli doma potají. Měli jsme doma pár týdnů také žlutou andulku, či spíše anduláčka, v době kdy jeho majitelka, naše známá, byla v lázních. Neměl se u nás určitě zle, ale vzbudil žárlivost naší tehdejší fenky Ťapinky. Lze to pochopit: něco tu lítalo po místnosti, sedalo to pánovi na rameno, ráno to zobalo do jeho snídaně, a pán proti tomu neprotestoval. Kterého pejska by to nenaštvalo?

A tady bych se chtěl trochu vrátit k výběru domácích mazlíčků. Máme samozřejmě možnost vybrat si jakékoli zvířátko, a také to lidé dělají. Společníkem člověka může být třeba křeček nebo i mladý tchořík, kuna nebo veverka, Seifert psal o lidech, kteří měli doma krokodýla. Nesporně nejrozšířenějšími domácími miláčky jsou ale pejskové a kočičky. Mám je rád, několik kočiček i pejsků provázelo kousek mého života. Kočičky mám moc rád, jsou to milá zvířátka vhodná zvláště na hlazení. A pejskové? Za ta léta, co jsem je poznával, došel jsem k závěru, že i když vůbec nejsou podobní lidem, zvířata to nejsou.

Jedno mně ale na všech těch božích tvorech vadí: že totiž žijí příliš krátce. Zvykneme si na pejska nebo kočičku, máme je rádi, jsou součástí našich rodin a našeho života, ale zestárnou příliš brzy, pak odejdou do nenávratna, a nám zbude jen smutek, svazek fotografií, vzpomínky – a pocit opuštěnosti. Spolu s paní jsme to poznali dost nedávno. Není proč mít misku s vodou na podlaze, nikdo tu vodu nebude pít. Nechystáme talířek s pejsčím jídlem, není pro koho. Vracíme se domů s nákupem: nikdo nás nevítá, jako kdysi. V bytě je nepřirozené ticho, cosi tu chybí…

 

 

Nejednou jsem v těch dnech samoty přemýšlel, nevím ani proč, o některých biblických zprávách o stvoření světa. Genesis, první kapitola: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Lze o tom pochybovat, není to ale nutné: kdyby tu byla nějaká věčná, vševědoucí a všemohoucí bytost, miliardy let, počínající velkým třeskem, by pro ni mohly být procesem stvoření, ale co o tom mohli vědět dávní pisatelé Starého zákona? Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. Nějak se muselo naznačit, že ta nehotová, neobydlená země, se nemohla Stvořiteli líbit. Ten pak prý jako první čin stvořil světlo a oddělil světlo od tmy, a světlo nazval dnem a tmu nocí.

Samozřejmě, co mohl starozákonní člověk vědět o rotaci planety, na které žije, ač neví, že je to planeta a že ji jednou nazvou zeměkoulí, co mohl vědět o náklonu zemské osy, způsobující střídání ročních dob? Ten člověk dávných dob si vysvětloval všechno podle toho, co znal, a nebylo toho příliš mnoho. Potřeboval také mýtus o Bohu, kterýž jest věčný, mocný a spravedlivý… Uvažuji o tom, pokud to vím, jak si na rozdíl od monoteistů zabydleli nebe třeba antičtí předkové naší civilizace.

Tam už byla jakási dělba práce, ne přímo byrokracie, ale rozčlenění resortů a funkcí, bůh pro moře, bůh pro obchodníky a zloděje, bohyně lovu a bohyně úrody… Jenže nad tím vším měl vládnout Zeus, obdařený nejen nadpřirozenou mocí, ale i lidskými vlastnostmi, včetně – no však víme. Božská manželka Héra to se svým mužem neměla lehké, ale on s ní nejspíše také ne. A jak to vlastně na tom řeckém Olympu, sídlu bohů, bylo? Vycházeje z vlastních dlouholetých zkušeností bych se ani nedivil, kdyby tomu božskému cirkusu šéfoval Zeus jen formálně, ale rozhodovala by Héra…

Dvě božské bytosti rodu ženského v rodinném hnízdě mám i já. Manželku a dceru. A ty rozhodly, že dosavadní, osiřelé a neúplné rodinné prostředí, kde chybí štěkot a přítulnost čtyřnohého tvora, je nesličné a pusté. I pravilo domácí božstvo: „Budiž pes!“

 

 

Vážím si lidí, kteří dovedou psa vycvičit, ať už k stopování nebo záchranářské činnosti, ale sám už bych dávno na nic takového nestačil. Spoléhám spíše na dosavadní, už několikrát vyzkoušenou praxi, že si pejsek vycvičí mne, a zatím se to každému našemu povedlo… Pejsek, a raději fenka, která měla přijít, měla být z útulku, pokud možno už ne štěně, protože temperamentu štěněte bychom nestačili, pokud možno ne příliš velká, bude to hlídací pes – tedy že si ji ohlídáme, a její hlavní funkcí by mělo být v dobrém slova smyslu společnice a samozřejmě milá kamarádka.

Probrali jsme doma i všechny záporné stránky záměru pořízení pejska nebo spíše pejsky, bylo těch věcných námitek dost, ale co naplat. Dámy laskavě prominou, ale z mého hlediska, tvořeného hlavně zkušenostmi, je věc jasná: když si žena vezme něco do hlavy, musí to prosadit; a zde na mne byly ty ženy dvě.

A tak přišel den, kdy dcera odjela na domluvenou schůzku v kolínském útulku a pak přivezla šedohnědé, trochu větší nohaté stvoření, čisťounké a snad i trochu vychované. Fence dali v útulku jméno Adélka. To jsme vyměnili po několika dnech a říkáme fence Viki.

Na to jméno od prvních chvil u nás slyší, snad se tak anebo hodně podobně kdysi jmenovala. Podle veterinárního průkazu je kříženec. Tak to teda pr, my žádného křížence mít nebudeme. Vycházel jsem z podobnosti naší nové členky rodiny s pejsky v různých katalozích a navrhl jsem, že budeme mít kastilského ridžbeka, jenže to se zdálo dceři málo exotické a tak rozhodla, že to bude svahilský ridžbek. To je ovšem jen chabý popis vnějších znaků.

Naše Viki je totiž malý psí zázrak: skoro od prvních dnů se u nás chová jako by tu byla odjakživa, málo štěká, zato nás všechny poctívá svou přízní. Je až neskutečně přátelská a mazlivá, má moc ráda paničku a odpoledne lehává na jejím gauči, ke mně, když sedím u počítače, dost často přijde a položí mně svou krásnou velkou hlavu na nohu nad kolenem.

Někdy mně strčí chladný vlhký čenich do ruky, ruku obyčejně trochu olízne. Podívá se na mne svýma hnědýma očima a čeká na pohlazení. Nevnucuje se, ale ví, že v pravé zásuvce psacího stolu mám různé psí laskominy. Ví asi také, že jejím krásným hnědým očím nedokážu vzdorovat…

Řízením osudu a shodou šťastných náhod jsme získali milou psí kamarádku a ona se snad dostala k dobrým lidem. Možná dopadlo všechno, jak nejlépe mohlo…

Máme Tě rádi a Ty máš ráda nás. Buď s námi šťastná, Viki.

 

 

Aktualizováno: 20.10.2012 — 08:36

56 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Milý strýčku,

    ano, pes i kočička mají oproti nám krátký život, ale zamysli se nad tím, jak by bylo vše složitější, kdyby jejich život byl délkou srovnatelný s lidským? V mládí by sis pořídil psa či číču, v optimálních podmínkách bys ho měl ve všech životních situacích vedle sebe, a pak Tě tento skoro celoživotní druh přežil? Je těžké smířit se s odchodem kamaráda, který s ními strávil 8 – 18 let, ale oč těžší by to bylo po třeba čtyřiceti letech??? Když nás opustí rodiče, nikdo nám je nikdy nenahradí, milovanou osobu prostě nahradit nelze a její místo bude vždycky prázdné. Ale když přijde po sebemilovanějším pejskovi či kočce nové zvíře, je to zase zcela jiná osobnost,i kdyby vzhledem byla od té původní k nerozeznání. Jen si vzpomeň, zda bys za ta léta mohl říci, že si měl dvě feny, které byly povahově shodné?
    Přeji vám i Viki spokojené soužití :-))))

  2. ….Naše Viki je totiž malý psí zázrak….

    dodatečně Milane – graguluju k zázraku. A pak že se nestávají 🙂

  3. Milý pane Pavle,to je krásné čtení na nedělní večer! Gratuluju k Viki, vypadá strašně sympaticky (dog) . A co všechno si dokážou lidi pořídit je až neuvěřitelné (no dobře, já tiše mlčím. Ale ty dvě opice mi vážně nezůstanou doma 😉 , mě stačí z těch méně obvyklých dvě mangusty). Zmínil jste se o hadech… je velký problém, když si pak někdo pořídí hada jedovatého, se kterým vlastně neumí zacházet. A že jsme se s podobnými případy v práci setkali mnohokrát. Docela pak chápu snahy chov podobných tvorů zakázat.

  4. Moc děkuji Vám všem, kdo jste blahopřáli naší pejsce Viki a také nám, tedy mně a mým ženským velitelkám. Viki se asi opravdu bude mít u nás dobře a bude spokojená, je u nás nyní dva měsíce a už nás má docela vycvičené.

  5. Vážený a milý pane Pavle, velice pěkně napsané, na jednoho z textu dýchne Vaše láska k životu a živým tvorům. K Viki vám od klokanů přejeme mnoho pěkných, společných let. A kdo si vlasně vybral koho? Cesty osudu jsou k našemu dobru zastřeny tajemstvím.

  6. Milý Milane,
    já vedela, ze CD – notne postouchlá bohynemi vasí domácnosti – vás dlouho bez pejska nenechá. A Viki je kouzelnice kouzelná, uz její vzhled napovídá, ze je typickou predstavitelkou plemene swahilesian ridgeback (nod) , coz teprve její povaha! Preji vám hodne spolecných let, plných vzájemného porozumení a pohody a radosti (hug)

  7. Pane Pavle, měla jsem se vsadit, že bez pejska nezůstanete. Blahopřeju vám k Viki a Viki blahopřeju k vám (míněna celá rodina). 🙂 (y)

    Lásková, jsem moc ráda, že ses ozvala. A moc a moc Ti držím palce. (h) (y) (h) (y) (h) (y) (h) (y) (h)

  8. hezkou neděli všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Tak se zase vstává (chuckle) Ten mladík je nezničitelný…
    Zápisky dogy Bety vyšly. Je tam několik fotek psíka v klidovém režimu…

      1. dneska jsme byli opět v plné sestavě v lese. Od rána je tady zcela (sun) jasno (inverzní výhoda hor). Barvy bučin úžasné, hub na smaženici, děti spokojené, Betka lítací… Jen mi nedošlo, že cesty, kterými běžně chodíme nejsou úplně ideální pro kočárek. Chůdě Fanynka – občas putovala cestou necestou…
        Je to fajn, že to máme pod Javorový vrch tak blízko – Lída dokojí, nacpeme Fáňu a Vilíka do auta a za deset minut jsme v lese. A máme tři hodiny času do dalšího jídla.

  9. OT. Jsem konsternovana. (whew) Koupili jsme pred mesicem novy futon. Futony my mame radi, spime na tom od te doby, co jsme koupili domecek. Posledni nam vydrzel skoro 10 let. Kvalitni, vysoky, a mel v sobe zabudovana pera pro lepsi podporu. Ale uz byl prece jenom stary, tak jsme v tom samym krame koupili novy, zdanlive tentyz jak ten stary. No, ale po par tydnech se nam zacal slehavat takze spime jak v dolicku. Reklamovali jsme to (je na to zaruka). Popsali situaci a pani v obchode se ptala, jestli na tom spime kazdy den. 😡 😀 A kdyz Chet pripustil ze ano, tak tato obchodnice pronesla – no to se pak nedivte, ze se to slehava. :@ Tak jsme opacili, ze to nam teda nerekli, ze to neni na spani. A vubec, k cemu teda pak matrace jsou? 😀 No, nakonec laskave svolili, ze to muzeme vratit, to kdyz jsem pronesla, ze na ne podam stiznost na nasem urade ochrany spotrebitele (kde jen tak cirou nahodou pracuju). Proc to rikam je, ze tohle bylo dost neobvykle – normalne se tady da v rozumne dobe vratit skoro vsecko.

    1. Kam jsme to dospěli: matrace, na které se nesmí ležet. :O
      Kolega před pár týdny došel s tím, že se mu rozlomila podrážka na botě. I zašel je reklamovat a paní se ho zeptala, co v těch botech dělal. „Nic zvláštního, normálně jsem chodil“, odpověděl on. A ona vítězoslavně: „Ale v těch NESMÍTE CHODIT!“ „???“ „To jsou běžecké boty, v těch musíte jen běhat!!!“
      Můj dědeček švec by na ně vzal potěh |-( (chuckle) .

      1. Kdysi jsem si pořídila nové boty na běžky. NA BĚŽKY!
        Tzn. do sněhu.
        Když se po první sezóně totálně rozložily na prvočinitele, šla jsem je reklamovat.
        Ouha – přehlédla jsem, že na cedulce u těch bot bylo napsáno: „Nenosit do vlhka.“
        A bylo jasno. Nosit jen do suchého sněhu.

    2. jé Hani,kdybys žila tady,budeš trénovaná,nás se na to ptávají u každé reklamace bot – A vy je nosíte denně? poučena vývojem odpovídám- ne, když mrzne nebo prší nosím zimní boty nebo holinky.Takže už to dorazilo i k Vám- Vy na tom spíte denně? měla jsi říct- ne, jen v noci, když nejsme u příbuzných nebo na dovolené.. (chuckle)

    3. (rofl) Nic nového pod sluncem, v roce 1958 jsme koupili kuchyňské hodiny. Po krátkém čase začal rezivět chromovaný rámeček.Reklamovali jsme to a prodavačka se ptala, kde ty hodiny používáme. Řekli jsme jí, že v kuchyni. Její odpověď byla:„No, to se nedivte, že to rezaví, vždyť v kuchyni je při vaření pára.“ (chuckle)
      Reklamace nebyla uznána! (headbang)

  10. Milý pane Milane,
    mám radost, že si tak krásný psík našel tak pohodovou rodinu (inlove) .

    A OT: Proč s námi nejsou zvířata déle? Ony to tak chtěly, je o tom taková pohádka. Akorát není optimistická, spíše tak … ze života (think). A já za ni fakt nezodpovídám, je to nějaká slezská lidová .

    Když Pánbůh stvořil svět, chodil po ráji a radoval se, jak se mu vše podařilo.
    I potkal ho osel a zeptal se ho:
    „Pane Bože, jak dlouho budu žít?“
    „Třicet let.“
    „Tak dlouho? Podívej se, každé ráno dva pytle na záda, hurá do mlýna, odpoledne s vozíkem na trh, seno mizerné, voda špinavá, zima v chlívě, kdo to má vydržet?“
    „Tak dobrá, jenom deset.“
    „Díky, Pane Bože.“
    Pánbůh šel dál a potkal psa.
    „Pane Bože, jak dlouho budu žít?“
    „Třicet let.“
    „Tak dlouho? Podívej se, celé noci nespím, hlídám, v létě v zimě na dvoře, žrádlo mizerné, občas výprask, kdo to má vydržet?“
    „Tak dobrá, jenom patnáct.“
    „Díky, Pane Bože.“
    A Pánbůh šel dál a potkal opici.
    „Pane Bože, jak dlouho budu žít?“
    „Třicet let.“
    „Tak dlouho?“
    „Tobě neuberu, vždyť nic pořádného neděláš.“
    „Že nedělám, to je nejhorší dřina, bavit lidi.“
    „Tak dobrá, jenom osmnáct.“
    „Díky, Pane Bože, díky.“
    A Pánbůh šel dál a potkal člověka.
    „Pane Bože, jak dlouho budu žít?“
    „Třicet let.“
    „Tak krátce? Dům jsem postavil, oženil jsem se, děti budeme mít, a na to všechno jen třicet let? Nemůžeš mi přidat?“
    „Měl bych tu dvacet let od osla.“
    „Beru, víc nemáš?“
    „Ještě bych měl patnáct let od psa.“
    „Skvěle, nemáš víc?“
    „Nakonec ti mohu přidat dvanáct let od opice.“
    „Díky, Pane Bože, díky.“
    A tak člověk prožil ve štěstí a radosti svých třicet let a povídá si: zkusím to s těmi od osla. No, oslí léta: na jedno rameno pytel, na druhé pytel a hyjé. Každý ho honí, každý na něj nakládá. A smrt se baví.
    Oslí léta jsou pryč, i povídá si člověk: zkusím to s těmi od psa. Psí léta jako psí léta: zdraví pryč, zuby pryč, na každého jen vrčí a štěká. A smrt se baví.
    I psí léta jsou pryč a řekne si člověk:
    zkusím to těmi od opice. A opičí léta jsou ta nejhorší: rozum pryč, síla pryč, člověk se jen pitvoří a je všem pro smích. A smrt se také směje…

  11. Viki je krásné jméno. Jsem ráda, že jste se takhle báječně našli. Myslím, že po Ťapince to chtělo pejska právě, aby nezůstávaly mističky prázdné, aby někdo doma vítal příchozí, aby byl důvod chodit na procházky a vůbec, aby bylo doma veseleji. Přeji ať se vám všem daří Mimochodem, když vidím články pana Milana, vím, že budou prodchnuty pohodou a láskou k živým bytostem.

    1. Podepisuju: Viki si evidentně lebedí, jaký skvělý domov plný pelíšků a lásky jí osud přihrál; to mne dycky dojme, když vidím oddané zviřátko a oddaného poddaného páníčka. 😉

      Vaví mne jemně pokárala, že nechodím a nepíšu: no nechodím a nepíšu, páč celý dny dumám, jak co poplatím, páč jem se furt neupíchla, tak je to a nejinak. Ale průběžně čtu a palce držívám od nevidím do nevidím! Velká kočko – i Tobě odepíšu, faktyš!

      Teď jsem se připlazila z voleb (odměna se mi strhne z dávky, pochopitelně), chodím se vzorně školit a možná nastoupím do měsíce na rekvalifikaci (jako bych ňákou potřebovala) a hlavně, a to Ústřední volební komise nevymyslí a tak to nemůže ani zatrhnout, jako zakazuje pobyt volebních psů ve volební místnosti (fakt) – my měli volebního hada. Krajtu Krajťu. 😀 No kdo z Vás to má?!
      Byla slaďoučká a evidentně se jí mezi lidmi líbilo – jen dvě členky komise nám prchly do podpalubí a za rohy. Přítomní voliči ji pojali bohorovně, dva ji už znali a další si prostě nevšimli, že mezi nimi POBÍHÁ HAD! 😀 (Hlavně, že to má volební právo. A to nehovořím krajtě Krajtě, té je teprve sladkých 9.)

      Mažu pro chleba…

      1. Betulaskovo, to je nahoda. Zrovna jsem si dnes rano rikala, ze uz jsi tady dlouho nebyla a chtela jsem se Vave zeptat, jestli jsi v poradku. tak se devce drz. (y) (sun)

        1. Ty mi drž palce! – před chvílí jsem našla fungl novou nabídku práce, účetní v nedalekém městečku (nesnáším účetnictví!) a asi je majitel firmy kamarád starosty a starostu znám (to vše se domnívám): ráno budu volat, začnu od starosty. Uch uch.

          Totiž: ono se místo nedá sehnat jinak, než jen přes známosti. V tom programu školicím, co jsem se doň dostala a co v něm právě trpím, je sice plno sankcí (15 tisíc za neplnění povinností), ale také pobídka pro zaměstnavatele, že na mne dostanou příspěvek. No poslední, co bych v životě chtěla dělat, je účto, ale když nebude zbytí a i když tisícovku měsíčně projezdím… musím vzít, co se dá. :/ Uch a ach!

          Aspoň že ty mé kočendy jsou na mne i k sobě navzájem milé, jinak by to se mnou už dávno prásklo, helé…

          Tímto dávám na vědomost, že Běta, která syčela a tasila IHNED, si nechává vylizovat Pusinkou ucho. A ještě se k ní u toho tulí. 😀
          Běta sama nelíže, na to je moc dáma, ale je srandovní pozorovat, jak si ji droboučká Pusina podrobuje.

            1. Dovolte prosím, abych se připojil. Vím sám jak může existenční nejistota člověka trápit…
              (y) (y) (y) (h)

      2. Ta krajta ve volební místnosti taky nemá chybu 😀 , ale … jak může had pobíhat, když nemá nožičky (think) (chuckle) ?

        1. Slečna hadička pochopitelně pobíhala tak, že se přemisťovala z ruky na ruku (váží přes tři kila) a jak jsme si ji podávali a nechávali jí čuchat a dotýkat jazýčkem dlaně, tak prostě všichni přítomní členové komise jsme stáli v kruhu a áchali, že oči jak korálky a jak je dobře holka naložená.
          No a do toho áchání přišli lidi a já coby předseda komise jim vysvětluju, že tu máme hada a že hned běžím vydat lístky a voni mi prostě toho hada nevěřili. Nebo ho odmítali UVIDĚT.
          Fakt tak deset patnáct voličů prošlo kolem plent a neuvěřili na hada.

      3. Bětuláskovo, co ti popřát. Aby bylo lépe, vždyť už jednou někdo tvé schopnosti musí ocenit. Držím palce (y) (y) (y) (y) (y) (y)

        1. Víš, Api, nejhorší je vědomí, že jsem opravdu dobrý pracant. V předchozích zaměstnáních jsem platila za nejlepší,nejspolehlivější, nejinformovanější a kolegové se se mnou pravidelně radili. Naučila jsem se i počítat a tvořit rozpočty a že to mi nikdy nešlo.
          V knihovně mistr světa, jinde mistryně přes rychlost v psaní a tak dále. Nikdo dosud nelitoval.
          Jenže vyžilé přespadesátnice halt nikdo nechce. Kolegové v kurzu, moje lektorka v kurzu, zapisovatelka volební komise, sousedka – každý mi říká, že je neuvěřitelné, že právě já nemám práci, až už jsem na tyhle kecy alergická.

          Ráno jsem sepsala úžasný motivační a motivovaný psaní, zmínila jsem i podporu starosty, já takový psaní dostat, tak se zaměstnám IHNED.
          Vím, co se dozvím: tak za týden přijde jedna věta, že bohužel. Takových reakcí mám v mailu za posledních 8 měsíců zhruba třista.

          Soráč všem, fakt mne jímá vztek.

          1. Nechápu, co mají zaměstnavatelé proti šikovným padesátnicím? S dětmi už doma nezůstávají, jsou zaškolené, holky k světu, radost na ně pohledět a hlavně na to, jak jim ta práce odsýpá. A hlavně: nejspíš mu vydrží ještě patnáct let v dobré formě (angel) .

            Bětulásková, tentokrát to vyjde (h) … hadička pro štěstí to jistí (sun) . Držím (y) (y) (y) (y) .

            1. Taky by mě zajímalo, proč nejsou ženy kolem 50 pro zaměstnavatele zajímavé. Logicky by měly být nejvyhledávanější. Nejsou. Manželova maminka měla před cca 8 lety stejný problém. Neměla ani těch 50, děti velké, praxe skvělá, zkušeností spousta, nikdo ji nechtěl.
              Tehdy jsem zjistila, že zaměstnavatelé chtějí věk max. 30 let (25 je tak ideální), vysokoškolské vzdělání, alespoň 15 let praxe v oboru, odrostlé děti a samozřejmě ochotu pracovat od „nevidim do nevidim“ za minimum peněz, to vše najednou. A zřejmě to platí dodnes 🙁
              Najdou se sice i takoví, co mají požadavky rozumné, bohužel jich je málo.
              Bětuláskovo!, držíme pěsti, palce i tlapky. Jednou to vyjít musí (y)

  12. (inlove) krásně se to čte (inlove)

    My dneska opět zjistili, že Yaris je fakt náklaďák (chuckle) V kufru Beta, vzadu dvě dětské sedačky, já nacpala své pozadí mezi ně (nic moc, budu muset hubnout (rofl) ) a místo spolujezdce zabral kočár i s korbou (v ní byl foťák a Vilíka krosna – tedy krosna na Vilíka)
    Tříhodninový výlet vecpaný mezi dvě kojení nám umožnil vidět úžasně barevné Jizerky a najít jeden skalní hřib kousek od JIndřichova.
    U hřiba jsem trošku trnula – přeci jen je asi 20 metrů od lesní cesty a tam jsme nechali odložený kočár se spící navigátorkou (mapu měla v kočárku). Kdyby šel nějaký houbař kolem… hned by byla aféra nalezeného kojeňátka (chuckle) (nebojte – oranžový kočár prosvítal a Betka neustále monitorovala situaci (nod) )
    Takže první autovýlet v plné sestavě (wave)

  13. Super zpráva (y) .
    Pro ty kdo by taky chtěli pomoct útuláčkovi je výběr těch nejpotřebnějších – starých a hendikepovaných – na dejtenamsanci.estranky.cz

  14. Tak to je parádní zpráva!
    Hned na první fotce (jak leží na polštáři) mi Viki připoměla Psinu-Rony, před 15 lety, kdy jsme si ji přivedli z útulku. Byla o něco světlejší. Ten výraz je však jak přes kopírák! Další fotky a popis chování mi to jen potvrzují 🙂 Jestli se i dál bude projevovat podobně, jako Psina, našli jste úžasného psa a bezvadnou parťačku!
    Gratuluji všem … vám k novému pejskovi a Viki k báječnému domovu. 🙂

  15. Zmýlená neplatí vážený pane, nebyly to bohyně vašeho Olympu kdo rozhodoval ale nám všem známá CD. A podle fotografií se trefila jako ostatně vždycky. Přeji vaší rodině mnoho radosti s krásnou pejskovou a ať hnědé oči Viki na vás vždycky hledí s důvěrou. (dog) (inlove)

  16. OT: Kazaní hlásání – mám velikou radost! Kazan se opravdu zlepšil, vrávoravě chodí a chtěl by rychleji, takže já utíkám za nedávno nechodícím psem a volám, Pomalu, kruci, pomalu! (rofl) (když se snaží moc rychle, tak padá, ale jinak se naučil, jak vycházet s nespolupracujícíma nohama) Dnes jedeme na další injekce, tak doufám, že se Kazan vrátí aspoň do stavu pomalých procházek 🙂

    1. Přeji Kazanovi aby ho nohy poslouchaly a on chodil pomalu a rozvážně aby svou paničku neuhonil. Na to má panička přece Berry. 😉 (dog) (dog) (inlove)

    2. Moc Vám přeji, že se Kazan zlepšil. Z dřívějších dob znám moc dobře, jakou to udělá člověku radost, když se pejsek začne uzdravovat. Nám kdysi v takovém případě pomohl zkušený veterinář, a prodloužil fenušce život o tři roky…

  17. Zdravím po ráno a blahopřeju celé rodině pana Milana, že zase našli svoje chlupaté štěstí (inlove) Viki vyhrála štěstí v životě – z útulku k vám, co víc by si mohla přát (h) (sun) 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN