Všechno začalo smutnou událostí, když náhle a předčasně zemřel náš soused, majitel vinařské firmy a tatínek těžce postižené Moniky. Osiřela nejen Monika, ale i labradorka Beky, krysařík Alan a šest kočiček různého pohlaví a stáří. Rodina se teď samozřejmě musela starat sama o sebe a na zvířata nezbýval čas, takže psi, kteří byli zvyklí denně být se svým pánem dlouhé hodiny ve vinohradech, zůstávali doma v malé zahradě.

Jednou přišla Lenka s tím, že bychom mohli zkusit vzít Beky na vycházku s Ginou. Procházkovi souhlasili, a tak jsme jednoho sobotního odpoledne vyrazili. Gina je těžký závislák na mně, proto jsem si ji vzala na vodítko já, a Lenka zazvonila u Procházků. Beky s nadšením vyrazila ze dveří, skočila na Lenku tak, že ji málem shodila ze schodů, vrhla se ke mně, no a Gina zkoprněla v nevěřícném úžasu: „ Co to jééé, ten hnusnej, žlutej, tlustej, vlezlej pes, a skáče na MOJE paničky!!!“

Vytrhla se mi z vodítka a hop Beky na hřbet, aby jí dala jasně najevo, že teda takhle nee. Zpacifikovala jsem ji a uklidňovali jsme Beky, která se bojácně choulila u mých nohou a nevěděla, co dělat. Rozplantaly jsme vodítka, každá vzala jednu psici, přešly jsme hlavní silnici a mohly je konečně pustit.

Situace se opakovala, Gina okamžitě skočila Beky na hřbet, Beky se schoulila a odmítala jít dál. Vynadala jsem Gině, Lenka uchlácholila Beky a pokračovaly jsme. Šlo to pořád stejně, jakmile se Beky rozběhla dopředu, Gina se na ni okamžitě vrhla, já na ni zařvala, jenže, schoulila se ne Gina, ale Beky, a tak jsme kolemjdoucím musely připadat jako vyšinuté, protože to vypadalo asi takhle:

„Gino, fuj, nesmíš, Beky to není na tebe, ty jsi hodná, Gino padej, Beky, hodná, pojď ke mně, Gino, nech toho nebo dostaneš, Beky, neboj, běž, volno,“ atd. Pohladit Beky šlo, jen když byla Gina zaujata nějakou zajímavou pesemeskou, případně hodně voňavým kadaverem. Dát piškot? Ani náhodou, to mi šla Gina u nohy s hlavou vyvrácenou směrem k mojí kapse a hlídala, co vytahuju a komu dávám.

No, co dodat, vrátily jsme se s nervy v kýblu všechny čtyři, ale říkaly jsme si s Lenkou, že musíme vydržet, ta naše žárlivka musí pochopit, že v Beky nemá sokyni, ale kamarádku, Beky si musí zvyknout na nás, na Ginu, získat důvěru, sebevědomí a stát se plnoprávnou členkou smečky.

Druhý den jsem šla sama s oběma a vrátila jsem se totálně morálně zničená, protože to naprosto přesně kopírovalo předešlý den jen s tím rozdílem, že jsem na to byla sama. Přes dědinu mě Gina táhla za levou ruku dopředu, Beky za pravou dozadu a já jen čekala, kdy mě roztrhnou vejpůl.

Ale vydržely jsme. Nevím už, za jak dlouho jsme začaly pozorovat změnu. Nejdřív si Gina přestala Beky všímat a už jí nevadilo, když ji venku Beky předběhla a šla si po svých, jen přiběhla zkontrolovat, jestli náhodou Beky nenašla něco lepšího na prozkoumání, případně sežrání. Když se Beky přiběhla pomazlit, přiběhla i Gina, ale už ji nenapadala. Beky se sice stále chovala vůči Gině podřízeně, ale už tam nebyl znát ten prvotní strach.

No a zhruba po půl roce společných vycházek se z bývalých sokyň postupně stal tým. Kam jedna, tam druhá. Přineslo to s sebou také komplikace. Beky je velmi kontaktní, laskavá a spontánní. S nadšením se vrhá vstříc každému dospělému člověku, dítěti, psu, samozřejmě bez jakýchkoliv postranních úmyslů, jenže, to ti dotyční nevědí.

Gina je zdrženlivější, dětí si nevšímá, za dospělými běhá jen málokdy, ale za psy se dokáže rozběhnout. A jakmile vyběhne Beky, vystartuje i Gina. Můžu říct, tedy napsat, že už jsem vytrénovaná. Jakmile vidím na dohled lidi nebo psy, okamžitě chytám Beky a připínám ji na vodítko. Pokud to nestihnu a Beky vyrazí, mám smůlu, protože za ní vyrazí i Gina a mně zbývá jediné: sprintovat za nimi a řvát na celé kolo: oni jsou hódnýýý!

Beky je jinak velice poslušná, na vodítku netáhne, chodí i na volno pěkně u nohy, ale jakmile se jednou rozběhne, nedá se odvolat. Ať jsou to lidé a psi ve vinohradech, koně v ohradě nebo zvěř na polích. V případě té zvěře je to obzvláště tristní, protože to Beky zmizí v porostu, já můžu hulákat jak chci, a ona se objeví tak po čtvrt hodině, běží mi zdaleka naproti, celá šťastná, uhnaná, s jazykem až na zem.

V létě, když jsou vedra, tak jezdíváme s Ginou k rybníku, protože ona velké teplo nerada, zato miluje vodu a ráda plave. Tak jsme to zkusili i s Beky, přestože jsme byli upozorněni, že v životě neplavala. Labrador a neplavat? To nám připadalo divné, ale jakmile Beky vlezla po kotníky do vody, bylo nám to jasné.

Koukala na nás, jak postupně mizíme ve vodě, a teď nevěděla, co dělat. Strach jí bránil jít za námi a přirozený pud ji za námi zase hnal. Pud zvítězil. Jakmile už nestačila, zkusila plavat, jenže nastojato.  Předníma nohama začala plácat do vody, tím si tu vodu akorát tak cákala na hlavu, a zadníma hrabala někde v hloubce. Snažili jsme se jí pomoct, já jí nadzvedla tělo, přední nohy jsem jí stlačila do vody, ale vysloužila jsem si jen škrábance na stehnech a později na zádech, kam se mi Beky v panické hrůze snažila vylézt.

Posléze se pokusila utopit Ginu, když jí lezla na hřbet. Nejhůř dopadl MLP, který se snažil naučit Beky plavat u břehu, tomu podrápala hrudník tak, že vypadal jako by provozoval sexuální hrátky typu sadomaso.

Po tom stresu, kterému jsme ji vystavili, se rozložila na dece a střídavě se vnucovala do mojí a MLP pozornosti tak, že se nám doslova plazila na klín, takže Gina vyklidila pole a zhnuseně přihlížela zpovzdálí.

Nicméně byli jsme ve výcviku úspěšní, protože po třetí vyjížďce k rybníku Beky zvládla techniku i styl a moc se jí to zalíbilo, teď je první z nás ve vodě a netrpělivě čeká, kdy už půjdeme za ní.

Ale tady musím zcela sobecky napsat, že na Ginu nemá. Ač je jí dvakrát tolik co Beky (Gině bude 12, Beky je 6 let), Gina plave naprosto perfektním stylem, připomínajícím užovku. Z vody je jí vidět jen čumák a oči, plave velmi úsporně, rychle a potichu, zatímco Beky funí, prská a plave hodně silově. Ale nám to nevadí, hlavně, že se jí nová zábava zalíbila a obohatila si tak svůj život.

Jako my. Už si neumíme představit, že bychom šli ven jen s Ginou, všichni automaticky míříme k Procházkům, zazvoníme domluveným signálem (kvůli Monice, aby věděla, že jsme to my) a čekáme, až Beky s nadšením vyrazí ze dveří. A když ji vidím, jak je šťastná, hřeje mě to u srdce.

Tak teď nevím, adoptovali jsme ji my, nebo ona nás. Ale záleží na tom?

Další fotky najdete tady:

http://tmilada.rajce.idnes.cz/Zima_12_v_Pavlovicich

http://emteska.rajce.idnes.cz/Vodni_hratky/

http://emteska.rajce.idnes.cz/Beky_a_Gina/

http://emteska.rajce.idnes.cz/Hrabosky/