New York. Co k němu říct, aby se člověk neopakoval? Každý z nás o něm něco ví. V době globálních médií, filmů, seriálů a všudypřítomných webkamer se těžko najde někdo, kdo by nepoznal aspoň jeho kubistické panoráma. To město se stalo jakýmsi světovým duševním majetkem, ať už ho lidé obdivují nebo nenávidí. Těšila jsem se tam, protože mi bylo jasné, že mě nenechá lhostejnou.
Výlet do USA jsem si plánovala už čtyřikrát, leč velký Manitou si mě na druhé straně oceánu nejspíš nepřál. Moje desetiletá profesionální víza mi nevyužita propadla s pasem, dvakrát mi byla zrušena cesta než byly letenky zaplacené, dvakrát jsem už letenky měla. Naposledy, v době našeho pobytu v Anglii, to vypadalo velmi přesvědčivě, ale na Islandu vybouchla ona sopka s nevyslovitelným jménem a jeli jsme do… Cornwallu 🙂
Takže když mi letos Martin naplánoval výlet do New Yorku coby extra speciální dárek k narozeninám, v podstatě jsem o tom nemluvila, abych na sebe popudlivého Manitou zbytečně neupozorňovala. Co šlo pojistit proti zrušení cesty, jsme pojistili. Před odletem jsme všechno desetkrát zkontrolovali. Autem do Prahy jsme vyjeli s mnohahodinovým předstihem. Přesto se nám málem opět podařilo neodletět – Manitou má zvrácený smysl pro humor. Postavil proti mně mě samotnou.
To bylo tak. Jako obvykle nám na letišti nefungoval check in u automatu (ještě jsem nezažila, že by se nám to u ČSA povedlo, ale Martin tvrdí, že jemu ano 🙂 ) a tak jsme byli odesláni do fronty na manuální odbavení. Martin měl v ruce oba pasy a desky s papíry obsahující všechno možné – od letenek, přes potvrzené ubytování, parkování, až k newyorkskému turistickému pasu. Jak jsme zvyklí spolupracovat, tak jsme se v průběhu přesunu automaticky dělili o věci vyžadující přenesení, držení a uschování.
Protože to byl let do Ameriky, stála tam před frontou ještě jedna přidaná osoba se sadou speciálních otázek – součást bezpečnostních kontrol. A tam najednou Martin zjistil, že nemá pas. Hledal všude, já jsem se pro jistotu dívala i u sebe. Pas nebyl – jen můj. Nebudu vás napínat – po momentu opravdové paniky (zase neodletíme!) jsem pas našla. U sebe, samozřejmě. Ovšem bylo to opravdu mazané 🙂
Měla jsem flísovou mikinu s poloviční podšívkou v dolní části, ve které byla všita kapsa se zipem – na pas jako stvořená. V této kapse také byl můj pas. A Martinův? Ten se mi podařilo dát za podšívku, přesně za ten můj, takže nebyl nahmatatelný. Teprve zjevný fakt, že na normálních místech opravdu není, mě donutil k pořádnému hledání a ejhle, co že to tu mám? No, jak vidíte, Martin mě nezabil. Poté, co se trochu vydýchal, prohlásil, že se mnou může cestovat jen osoba železných nervů 🙂
Let do Ameriky mohl skýtat fantastické pohledy, leč jediné, co jsem uviděla, byly skotské hory. Zataženo bylo skoro pořád. Delta šetří, jak může, takže letadlo bylo zjevně hodně opotřebované a služby a na minimu. Tak jsem si říkala, že třeba aspoň pilotuje mistr 🙂 Ukázalo se, že kapitán nejspíš něco uměl, protože velký Manitou na mě ještě naposledy vyplázl jazyk. Místo očekávaného pohledu na na New York (přistávali jsme na JFK) jsme neviděli nic – nikdo. Nevzpomínám, že bych někdy přistávala v tak nízkých mracích, aby se země ukázala, až když jsme byli tak dvacet metrů nad ní.
Naštěstí se piloti díky přístrojům spolehlivě trefili na přistávací dráhu a před námi bylo už jen poslední úskalí – imigrační kontrola. Po skoro devítihodinovém letu bylo skoro dvouhodinové postávání v téměř se nepohybující obrovské frontě skutečnou zkouškou. Skoro jsem nevěřila, že projdeme, ale nakonec jsme předali otisky prstů a obraz svých zornic a byli jsme vpuštěni na půdu Spojených států Amerických.
První dojem z Ameriky byl úžasný – rozuměla jsem skoro všem a všemu. Americká angličtina je pro mě zjevně mnohem snazší a srozumitelnější, než pekelné přízvuky Londýňanů a především anglických venkovanů. Navíc je v běžných situacích každém jedno, s jakým přízvukem člověk mluví, což se tedy o životě na anglickém venkově vůbec říct nedá. Bylo osvěžující a osvobozující. (Tedy do chvíle, než jsem v rámci cestovní dokumentace vyfotila auto s jedním velmi, ale velmi podezřívavým mužem – ale to je až historka posledního dne. Nakonec mě nezavřeli 🙂 )
Po nekonečných hodinách cestování jsme dorazili k našemu pronajatému bytečku na západní 73. ulici. Díky tomu, že jsme si celou cestu zařizovali zcela sami a po svém, podařilo se Martinovi najít paní, která pronajímala svoje „studio“ (jednopokojový byt) zatímco sama dlela ve Francii. Bylo to rozhodně výhodnější než hotel a navíc jsme bydleli v normální čtvrti mezi normálními lidmi. Tím chci říct, že ne mezi turisty 🙂
Byla jsem nadšená – vážně to tam vypadalo jako v těch filmech! Strmé schody z ulice, velká okna (profukující), vysokánské stropy, krb. Ale pořád ještě jsem neviděla mrakodrapy. To jsme napravili hned ráno, kdy jsme vyrazili přes jeden blok vzdálený Central Park do „města“.
Přiznám se, že tady někde jsem začala být okouzlená a už mě to neopustilo, navzdory všemu, co jsem se za ten týden o New Yorku naučila – a že toho nebylo málo. Díky výhodně předplacenému turistickému New York Pasu + týdenní jízdence na městskou dopravu jsme dokázali opravdu důkladně prošmejdit větší část Manhattanu a navštívili tolik muzeí a galerií, že mě z toho bolely nohy a záda ještě týden. Bylo to ale ohromující, oživující. Měla jsem pocit, že se mi mozek proměnil v houbu nenasytně sající všechny ty dojmy, zážitky, a vědomosti, kterých se nabízelo tolik, že se to skoro nedalo pojmout.
Navzdory svému oblíbenému způsobu života uprostřed lesů a polí jsem na města zvyklá, dokonce i na ta velká, jako je Londýn i s jeho předměstími. Ovšem NY mi nabídl zase jiný zážitek. Dlouho jsem přemýšlela, jak to vysvětlit. Mrakodrapy jsou působivé, ale dole na ulicích si je dokážete odmyslet. Každý specifický kus Manhattanu má nějaký osobitý vzhled a styl, takže třeba „naše“ Columbus Avenue mi na úrovni 73. ulice připomínala Vinohradskou ulici v Praze. Ty styly se mění, prolínají, jednou vydechnete úžasem, o kus dál pokrčíte rameny. Všechno je velké… inu, je to velká země 🙂
Fotila jsem všechno, protože pořád se objevovalo něco, co mě inspirovalo. Nejen budovy, ulice, výhledy, ale hodně lidi – pokud to šlo a nebylo to vysloveně nezdvořilé. Fotila jsem v metru, v taxíku, v autobuse. Rozmanitost lidských typů byla neuvěřitelná. Vzhledem k tomu, že je rok 2012 a ne sedmdesátá nebo osmdesátá léta dvacátého století, jsou na většině Manhattanu ty ohromné masy lidí domácích i turistů namíchané a natlačené většinou v míru. Jsem už od své přirozenosti nenasytně zvědavá a tady jsem zjistila, že zapomínám i mluvit! Tolik toho bylo, co jsem chtěla vidět, v muzeích potom přečíst, že jsem se stala takřka ideální manželkou 🙂
Jedli jsme v restauracích i u stánků, tlačili se mezi tisíci turistů na lodi k Soše Svobody a na ostrově kolem ní, vystáli frontu při cestě na vrchol Empire State Building a s úžasem se rozhlíželi po těch neuvěřitelných byť chronicky známých výhledech. Se stovkami dalších lidí jsme navštívili působivý memoriál 9/11, tedy muzeum a památník útoku z 11. září 2001. Dvě jámy čtvercového půdorysu s nekonečným vodopádem, jeden za severní, druhý za jižní budovu. Kolem jména… stovky, tisíce jmen. A elektronické terminály s vyhledávačem, aby pozůstalí mohli jít najisto.
Muzeum je velmi jednoduché – film o budovách WTC v době před katastrofou, stručné informace o útoku, film o záchranných pracích, výpovědi očitých svědků a především ony cedule, které kolem trosek vyvěšovali zoufalí lidé pátrající po osudu svých příbuzných a přátel. A taky krabice s papírovými kapesníky, aby si lidé nemuseli otírat oči rukávem.
Ovšem také jsme jeli autobusem z naší západní 73. ulice pořád na sever až do Harlemu na 116. ulici a viděli, jak se zase změnil svět kolem nás. Nakonec jsme byli v autobuse jediní bílí a vzadu si postarší cestující dámy udělaly mejdan. Přistoupivší školáci a studenti je shovívavě sledovali, bavili se po svém. Bylo to hlučné, ale v pohodě. A pořád to byl New York. Viděli jsme zkoušku orchestru a pěveckého sboru v katedrále sv. Jana (na 112. ulici), happening k výročí narozenin Johna Lennona v Central parku a dali skleničku v džezovém klubu v Greenwich Village.
Poctivě jsme shlédli filmy o NY v několika muzeích a došla jsem k názoru, že by se naši adepti na studium historie měli na univerzitách učit nejen základy filmové dokumentaristiky, ale mnohem víc, protože způsob, jakým se zde prezentuje historie čehokoliv je mnohorozměrný a velmi zajímavý. (Pokud se to učí, tak to není v našich muzeích znát) Vědu si vědci dělají mezi sebou, a přitom se nestydí vytvářet výstavy a filmy zaměřené na to, aby oslovily a poučily nejširší veřejnost včetně dětí.
Mimochodem, fronty v muzeích jsou únavné a v neděli, zvlášť, když prší, jsou skutečně úděsné. Jediná muzea, kde jsme fronty nestáli, bylo muzeum národní historie (Museum of National History) ihned po otevření, a muzeum města New Yorku (Museum of the City of New York) hodinu před zavřením. Muzeum historie přírody (Museum of Natural History) jsme v neděli vzdali (fronta sahala před budovu, přes schodiště až na chodník) a šli tam v úterý. Bylo to fascinující a z oddělení kosmu se speciální prezentací o velkém třesku jsem Martina nemohla dostat. Strávili jsme tam tři hodiny a viděli tak pětinu toho, co jsme mohli.
Tady bych měla praktickou poznámku – minimálně Metropolitní muzeum umění a Muzeum moderního umění mají na google mapách funkční Street View – stačí si panáčka přetáhnout na budovu muzea a můžete se tam taky podívat – i bez náročného cestování 🙂
Celé to bylo šíleně únavné a přitom jsme nedokázali přestat. Šli jsme dokonce i na výstavu Dialog in the Dark, jejíž odnož je momentálně i v Praze. To dostanete slepecké hůlky, slepého průvodce a vypustí vás do prostor, simulujících v tomto případě obchod, ulici, park a metro, s odpovídajícími povrchy, zvuky a pachy. Hodinu se snažíte pohybovat v temnotě a potom si můžete se svým průvodcem povídat. Byla to zkušenost silně učící pokoře a obdivu.
Poslední den jsme si půjčili auto, naložili kufry a vyjeli přes Brooklyn na Long Island, abychom si trochu užili i Atlantik a koukli se z města ven s tím, že auto večer vrátíme na letišti. Den začal lijákem, přejeli jsme Manhattan napříč, po Brooklynském mostě jsme ho opustili a zamířili na atlantické pobřeží.
Počasí se až zázračně vylepšilo, takže jsme si užili den s bílým pískem a lenivě se povalujícím temně modrým oceánem v rámci Robert Moses State Park na Fire Island. To je dlouhá tenká pevninská kosa v pořadí třetí za Long Beach, vytvářející jakési nárazníkové pásmo mezi oceánem a pevninou. Kromě pláží tu je i národní park, chráněné pobřeží s navátými písečnými dunami, s mnoha ptáky a zvířaty.
Právě tady se mi na parkovišti podařilo vyfotit ono auto s podezíravým mužem. Nestačilo mu, že jsem ochotně fotku vymazala, pořád se na něco ptal a moje odpovědi ho vůbec nepřesvědčily – nejspíš jsem měla i podezřelý přízvuk. Potom jsem na první pokus netrefila k našemu půjčenému autu (pamatovala jsem si jen, že bylo stříbrné a takových tam bylo! 🙂 ) a Martin sedící v tom autě tam něco intenzivně vyťukával do navigace. Přiznám se, že mě znejistil a uvědomila jsem si, že naše jednání mu opravdu může připadat podezřelé, pokud je jen trochu paranoidní.
Sedla jsem si do auta, on nás potom objel s tím svým a trpělivě čekal, až jsme vyjeli i my a potom se nás držel. Dlouho, protože z toho místa na oné pevninské kose se dalo jet vlastně jen jedním způsobem, přes dva dlouhé mosty. Martin se mi smál, že jsem beztak mezi racky a dunami vyfotila nejmíň agenta FBI, ale myslím, že už taky čekal, kdy nás zastaví policie. Naštěstí jsme uhnuli stranou a tam už ta námi nejel 🙂
Byl to úžasný týden, ze kterého budu čerpat ještě dlouho. Nedokážu teď psát o všem, možná se budu později k některým dílčím tématům vracet. Celou dobu jsem přemýšlela, jak vysvětlit dojem, který jsem z toho města měla. Leccos jsem věděla už předtím, hodně mě poučily ony filmy v muzeích historie, také jsme se denně aspoň chvíli dívali na televizi – hlavně na zprávy, takže iluzemi, myslím, netrpím. Přesto to město má v sobě něco, co jsem jinde neviděla.
Nakonec jsem došla k názoru, že je to v lidech. V té neuvěřitelné směsici ras, národností a kultur, žijících na jednom místě, kde je svoboda nejen inspirující, ale také velmi tvrdá – jak už doopravdová svoboda bývá.
Urputná snaha vyniknout, zaujmout a samozřejmě také přežít generuje ohromnou tvůrčí sílu, která toto město definuje. Je to zhmotněná dynamika, inspirace, život tu kypí, neustále se objevují nové možnosti. Silní tu dokážou velkolepě uspět, nevím ovšem, jak stíhají ti ostatní. Člověk si říká, že tady se může stát a zrodit vlastně cokoliv.
Jsem velmi ráda, že se mi podařilo přivézt si domů nezvyklý suvenýr – chuť nespoutané inspirace a jakýsi nadhled, se kterým výška Empire State Building nemá nic co do činění 🙂
Tady jsou fotky z prvního dne. Víc jsem jich zatím zpracovat nestihla, dodám je později – celkem jich mám asi 1300, většina se povedla (tedy jako že je na nich něco vidět 🙂 a tak musím namáhavě vybírat. Jsou to obyčejné reportážní fotky z kompaktu, neupravované, tak to tak prosím berte 🙂 http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_New_York_-_Prvni_den/
Mrakodraky. Tak tomu rikal jeden mlady muz, s kterym jsem chodila, kdyz jsem byla jeste v Michiganu. On byl po rodicich Cech, narodil se v Casablance a zil ve Svycarsku a byl profesor na stazi v USA. Mluvil docela slusne cesky, akorat si neco pletl. Treba ty mrakodraky. Asi jako ze vyletely ku mrakum jak ti dracci. 🙂 Taky knihovne treba rikal kniharna – podle vzoru pekarna.
To je ale krásné slovo 😀 Čeština je strašlivý jazyk, nikdy bych se ji nechtěla učit jako druhý – těch záludností co má! Obdivuju každého, kdo se do toho pustí 🙂
Čeština je strašlivý jazyk především pro rodiče žákyň 4. třídy, které se záludnostmi tohoto jazyka nakládají stylem „losování matesa“. Vytáhne míček z osudí, zatáhne za ouško a objeví se „Z“. Tak tam plácne Ztěžeň. Další míček – „S“, výsledkem je Smalovat (rofl)
Již druhý rok funguji jako domáci učitel českého jazyka a vlastivědy. Gramatické jevy, které se používají automaticky, vysvětluji pořád a stále dokola. Taková shoda přísudku s podmětem, to je boj. Snažím se s Juniorem aspoň jednou týdně napsat diktát, každý den procvičujeme (dovezla jsem si s Brna plno procvičovacích sešitů). Teď jsme u rozboru slova – znáte to kořen, základ slova, předpony, přípony, koncovky, změny s a z…. prostě užíváme si
Epulko, obdivuju kohokoliv, kdo je schopen domácí výuky. Já už bych Vílu dávno ubezdušila. Pokud můžu poradit, zkus s Juniorem rozebírat pohádky, tedy texty, které zná, nikoliv ty nesmysly, které jsou ve cvičebnicích. Dobré taky je, když napíše svou kratičkou verzi textu a odůvodní, proč ta babička s Karkulkou mají společně „Y“, zatímco když se přidá myslivec, už mají „I“.
Je to boj, pro mě zvlášť. Mám základy jazykovědného vzdělání a je pro mě obtížně pochopitelné, že ta křišťálově jasná pravidla někdo nechápe (rofl)
Jo to jsou věci. A to byla Češka ale už dlouho zde žijící.
Rozčíleně nám sdělovala že jejímu synovi ukradli rukavice když se dušoval ve škole. :O Švédsky „dusch“ (čti duš) je sprcha.
Vznik takových slůvek byl zaviněn mícháním češtiny a švédštiny a počešťováním a skloňováním švédských slov.
Náš klouček měl ve svých čtyřech letech slušnou zásobu českých slov. A když lapal švédštinu šlo to velice rychle. Jenže logika řeči je vrtkavá. Počítat do deseti (deset – tio čti tiu) žádný problém. Ale když počítal švédsky do dvaceti: … sjutton (šuton) årtton (orton) nitton (nyton) to je sedmnáct osmnáct devatenáct, vyšlo mu logicky titton ale mělo být tjugo (čivgu) tedy dvacet.
Měla jsem tady hodiny češtiny s předškolními dětmi. Na to měly děti cizinců ve školkách a školách právo. Převážně to byly písničky, říkadla, něco vyrábět aby se pojmenovávaly věci a činnosti. Těžké bylo když otec byl Čech ale matka Švédka. Podstatně lehčí to bylo obráceně, takové děti měly větší zásobu slov. A když byli oba rodiče Češi pak záleželo na tom jestli se s dítětem doma mluvilo česky. On byl taky nesmysl mluvit s ním tou novou řečí protože rodiče mluvili lámavou švédštinou a dítě to přebíralo. Lepší bylo když se děti švédštinu učily od rodilých Švédů. (nod)
A jeste neco, Dede. Mne se taky vzdycky uz od mladi zdala americka anglictina zdala srozumitelnejsi nez britska. Mozna je to tim, ze jsem casto poslouchala Hlas Ameriky. Ovsem vsude plati vyjimky – na venkove na Jihu bys to nerikala. Ja kdyz jsem skoro po sedmi letech v USA zacala konverzovat s mou budouci tchyni, tak jsem ji obcas vubec nerozumela – zejmena, rekla-li neco kratkeho, kde jsem si to nemohla zasadit do kontextu.
Tak to bych Hanko byla na známé půdě (chuckle) V Anglii to byla u nás na vsi ze začátku zničující, fakt jsem uvažovala, jestli je to ještě angličtina – tedy abych byla spravedlivá, jen u některých lidí. Většina těch vzdělaných, např. dámy na malování nebo dámy rotariánské mluvily srozumitelně. Ale když jsem se snažila si povídat s lidmi u nás na usedlosti, třeba se správcem, se kterým jsme se velmi často potkávali na našich denních obchůzkách, nebo když jsme byli v místní hospodě, tak tam jsem tápala strašně. U Američanů v NYC jsem rozuměla vlastně v jakémkoliv prostředí, kam jsme přišli a byl to fajn pocit 🙂
Jinak bys taky mohla o těchto věcech někdy napsat – jako jsou přízvuk, řeč a životní styl a podobně. Třeba někdy, když se ti mezi prací nebude chtít plácat cihly 😀
Jinak jak je tobě a jak Jakeymu?
Krásně jsem se prošla po NY,díky. Pro mně by to asi nebylo, nanejvýš tak v houfu uštvaných turistů.
Jinak bych zřejmě dopadla jak píše Kerouac.Jel na západ a skončil zmoklej jak slípka u Medvědích hor. Jak jsem si na to vzpomněla , chytl mně nezřízenej záchvat chechotu nad sebou a nad Jackem. (chuckle) (rofl)
Jdu ještě jednou obdivit fotky. (clap)
Kerouac Na ceste (?) (On the Road) mne nekdy tak v 25 letech vrcholne fascinoval. Ten pocit dalky a rozlehlosti a auto a jedem. Proto jsem dost rada uz v USA podnikala dlouhe vylety autem. Proste jedem az kam dojedem, tam prespime ve stanu, kdyz se nam nekde libi, tak zustanem. Pravda, meli i jsme ponekud vic planovane dovolene.
To je príma, Dede, pořád jsem čekala, kdy to sepíšeš 🙂 . Jdu se podívat na fotky.
Jsem moc ráda, že se tam můžu kouknout s tebou, nějak nemám ambice a jsem ráda, že to za mne viděl a nafotil někdo, koho znám (inlove) .
Jo, člověku, co chodí do práce na Příkopy, vyprávějte o tůůůristech (a to jsem si vědoma toho, že tady v Praze to pořád ještě není tak dramatický).
Dede, to je tak dobře, že tě Manitou konečně pustil! Tam i zpět. 🙂
Ale postavit proti tobě tebe samotnou, to bylo fikané! 😀
Fascinuje mě, jak si v podstatě každý do nového prostředí přinese „svoje brýle“ a přes ně to prostředí filtruje. Takže zatímco pro tuším Kinga je NYC: „Můžete mi říct, kudy se dostanu na radnici, nebo se mám poslat do prdele sám?“, pro tebe je to inspirativní město plné svobody.
Zajímalo by mě, co bych tam uviděla já. 🙂 (I když zatím mě to tam netáhne, zatím mám raději stromy a když architekturu, tak kámen.)
Originál: http://www.jerrywbrown.com/datafile/datafile/110/ThereWillComeSoftRains_Bradbury.pdf
Je to fakt síla.
Díky moc, Jendo.
Shodnu se s Ioaninnou, že tímhle by se děti strašit v čítankách neměly. Lajsnu si to tedy v originále … uvidíme, jestli to bude i po letech tak působivé.
No, neměly… to jsem neřekla. 😀 Mně se ta povídka i tehdy *líbila* a v podstatě kvůli ní jsem začala číst Bradburyho a sci-fi obecně. 🙂 Jenže já jsem princezna Drsoňka.
Děsila mě, to jo, ale četla jsem si ji pod lavicí dokola a dokola. (angel)
A antispam mi žežral komentář pro Dede!!!
Dočetla. Je to pořád ta samá skvělá postapokalyptická povídka. Bradbury to s emocema umí.
že jo (y) .
Nejstrašnější je, že tam vlastně nic strašného není. Žádné popisy zohavených mrtvol, mokvajících mutantů, bolestně umírajících dětí, brutálních vražd….
No jo, kdo umí, umí. Kdo neumí, kupí krev, vyhřezlý střeva a trčící kosti.
Právě o to je to drsnější, huhu, mám ráda horory jen s náznakem, to se děsně booojijijim! (nod)
Mě na té povídce nejvíc fascinuje, že už v roce 1950 měl Bradbury vymyšlený robotický vysavač 🙂
Sem se u toho popisu skoro zadýchala, přišlo mi to i takhle v sedě nějaké hektické. Děkuji za skulinku pro nakouknutí do New Yorku, já se tam asi nevypravím. Já fakt nemám ráda davy a tohle město mi přijde příliš plné lidí. Bála bych se tam, nevím, jak to popsat. Nikdy nepůjdu na žádnou demonstraci a i kulturní akce mám radši komornější (o sportovních kláních ani nemluvím). A dům s deseti patry (koleje, ve kterých jsem bydlela) mi přijde jako maximální snesitelná výška, třináctipatrový (panelák v blízkosti domu mých rodičů) už je moc. Ale moc ráda si přečtu pohled někoho, komu takové fóbie nekazí zážitek. Děkuji 🙂
Víš, co je zajímavé? Já jsem na tom s davy stejně a navíc jsem beznadějnej vidlák – byť jsem žila většinu života v Praze. 😛 Z davů na Oxford Street v Londýně jsem dostávala kopřivku a tak jsem se této veleznámé ulici obloukem vyhýbala. V NYC byly davy všude a nevadily mi… Ani ty mrakodrapy, přestože jsem předpokládala, že to bude kapku klaustrofobické. Nechápu to, ale jsem za to vděčná 🙂 Asi to vážně bude ten genius loci! (angel)
Ano Dede 😀 Oxford street je moje noční můra při návštěvách Londýna, ale máme hezky v půlce firmu kam občas musím. Dřív jsem se těšila, ale tak po 4 návštěvách už to beru jako „vopruz“, několikaletý 🙂
Jo,jo vopruz, tůristi jedni. No jo, ale když to chci všechno taky vidět (wave) Ale chodit tam denně, třeba do práce by mne švihlo (chuckle)
jo a musím si postěžovat, ale kvůli Kazanovi (inlove) mám ulomenou nohu (chuckle) Jdu si podzimním slunečným lesem, Beta čenichá a lítá kolem, přeskočím kládu v cestě tak jako již mnohokrát a vytáčím mobilem Dede, abych se poptala na starouše Kazana. No a noha v listí udělala křup… Viděla jsem všechny svaté, ale moje kotníky zatím vždy všechny moje vylomeniny ustály. Chvíli jsem přemýšlela, jak se dostat k nejbližší autem schůdné cestě, ale pak jsem to rozchodila a došla až domů. Zdá se, že to půjde – noha zatím modrá jen maličko…
Mimochodem je normální, že je dneska jediný den v měsíci, kdy polovička s autem není doma ??(rofl)
A je normální, že ta kláda přes lesní pěšinku je nejvzdálenějším bodem procházky – nejdál od civilizace ?? (rofl)
Ano. Je to napuosto noumání, Uďo.
Naprosto, u nás kleká kotel, odchází čerpadlo, začíná téci bojler, shoří pračka…no, kdy??? – vždy když není MHP doma.
Hele, Xerxová (inlove) , snad nechceš zpochybňovat zákon schválnosti? 8) Aby se tě potom nesnažil přesvědčit o své existenci řadou dalších eh… příhod (rofl)
Jinak děkuju za zájem – Kazan je dnes o chloupek lepší a ještě nevím, jestli je to zvrat v průběhu potíží nebo je to prostě tím, že je dnes teplo a svítí sluníčko. Rozhodně se líp stavěl na nohy a celkem se chtěl podívat ven (i když se nebránil tomu jít skoro hned domů). Prostě uvidíme… (sun)
Pro ty, kteří se ptají „Proč jabko“ či sofistikovaněji „Why Big Apple?“ doporučuji vcelku kvalifikovaný výklad na http://salwen.com/apple.html
PS. Na netu je fakt vše.
Díky, Jinřichu, je to moc zajímavé čtení 🙂
Dede, jako někteří další napíšu – tak tam jsem taky nebyla (chuckle)
děkuju za povídání i fotky (h) , chystám se i na to Markovo video (clap)
Dede, to se to dobre cetlo. Castecne i proto, ze nejak asi vidis New York jako ja. Od prvniho okamziku udiv a okouzleni. Zmatek i pohoda. Hluk a prijemne oazy. Muj prvni opravdovy New York byl uz davno tomu – z letiste jsem sjela autobusem na Times Square, asi tak v 9 rano. Mela jsem tam nekde hotel. A vystoupila jsem a byla jsem ohlusena troubenim aut, spesnou chuzi, zvukem boom boxu, u kterych mladi, spis mali, cernosi tancovali, lehke devy uz shanely praci a vubec tam byl nadherny bordel. (To bylo nez to Donald Trump zcivilizoval a sterilizoval. 🙁 ) Byla jsem tam dostkrat, ale uz je to rada let a chybi mi to.
Byl jsem tam ale … nějak mě jabko neoslovilo. Možná protože jsem tam byl pracovně a na nějaká muzea nebyl čas, možná protože byl začátek prosince a bylo dost hnusně. V podstatě nejsilnější zážitek bylo metro. No, odvážil jsem se nastoupit a nevykolejili jsme, ale dodnes se tomu divím.
Milá Dede, děkuji že jsem mohla konečně vycestovat do NY. Mám tam sestru ale nikdy se mi nepodařilo za ní letět. A už nepodaří. Tak alespoň na chvilku s tebou…. 😉
Dede, mate krasne fotky a reportaz z New Yorku (a pro jednou tohle nectu s tydennim zpozdenim, tak muzu pochvalit)
Ja jsem byla v New Yorku na Empire State Building pry malem pozadana o ruku! ale kvuli tomu ze jsme tam nahore stali na jedne noze a jeste ne na sve, tak si to Chris nechal az do Las Vegas.
Konečně jsem dočetla vyprávění o NY, ale na fotky se musím podívat až večer.
Milá Dede (inlove) , moc ráda s Tebou cestuju, protože se umíš koukat. Ale tentokrát jsme měla co dělat, abych Tě stíhala, NY je pulsní město i na dálku. 🙂
Přeju všem krásný den. (h)
Tak to je super, krásně jste se měli, i když musím říct že nezávidím, mně by megapole tohoto typu brzo zabila. Juj a dovolím si malou poťouchlost 😀 doporučuju shlédnout film Koyaanisqatsi režiséra Godreye Reggia a kameramana Rona Frickeho. Ten film mimo jiné ukáže život ve velkém městě (tam se jednalo tuším o San Francisco, ale nevím jistě) z velmi zajímavého úhlu pohledu. 🙂
Ještě malý přídavek – moje fotky jsou typicky reportážní, ale Marek fotil NYC a další místa před dvěma lety po svém – zrcadlovkou a svýma očima. Udělal z toho (podle mě) moc hezkou prezentaci, takže kdo máte deset minut a můžete si pustit zvuk, tak se koukněte. Já jsem ve svých očekáváním hodně z jeho fotek vycházela a myslím, že tu podstatu vystihl velmi dobře 🙂
http://www.youtube.com/watch?v=OBfZEA0icls
OT – Tano
http://video.idnes.cz/?c=A121016_001254
_gorily-v-zoo_mce&idVideo=V121012_144400_tv-zpravy_sha
(link musíte spojit)
jéééééé, ten je boží (clap) (h) (inlove)
Dede, moc ráda jsem si přečetla tvoje postřehy, spojené v poutavé povídání. New York mě také fascinoval, to zvláštní, živé společenství. A Manhattan – taková slátanina všech možných staveb a přitom tak sošná! Dojem byl tak velký, že mě jednu chvíli přepadla nečekaná euforie a mlela jsem si: nedívám se na film, nečtu knížku, ono to existuje, já jsem v Americe! U mne je to dost neobvyklé, jsem střízlivý člověk, takže účinek New Yorku byl asi veliký.
Mimo jiné, asi jsem opravdu zblbla, protože první hodinu v tomhle městě, první co jsem si koupila, byla nekřestansky drahá červená kšiltovka pro PSA. Nikdy ji na palici neměl, protože mu byla malá (fubar) !
Krásně jste se měli. Junior taky přijel nadšen a okouzlen. U bývalých dvojčat byli, ale tehdy tam byl jen plot okolo jámy a na plotě fotky a vzkazy. Měl z toho jen pár obrázků, ani jemu se nechtělo tam fotit.
U fotky vašeho bytu jsem si řekla: tohle je to pravé typické filmové bydlení v NY.
Je dobře, že to Manitou už vzdal.
Navštívit New York býval můj sen. Nebránil mi v tom tehdá Manitou, ale někdo úplně jinej a teď když je cesta volná se mi ňák už nechce. Jestli je to tou dlouhodobě nenaplněnou touhou nebo obavou ze zklamání nebo nechuťí k buzeraci s cestováním tamo spojené, nevím.
Ale musí to být úžasné město, ostatně Dede, téměř všichni tvrdí přesně to, co ty. Genius loci tkví v lidech, v propojení kultur a ras. Jak tvrdí můj kamarád, léta tam pobývající, New York není Amerika, New York je svět.
Milá Dede, to byla krásná cesta. A mám radost, že Tě tak pozitivně naladila. Fotky si dám v klidu postupně, tyhle turistické od někoho, koho aspoň letmo znám, mají pro mě vždycky mnohem větší půvab a zajímavost, než od cizích. Což platí pro všechny fotky zde na Zvířetníků.
Zmíním zde jednu svou záhadu. Mám zato, že Dede oznamovala svůj odjezd do USA začátkem října s tím, že se vrátí v příštím čtvrtletí. Tak jsem v duchu Dede popřála pěkné Vánoce a Silvestr v New Yorku, a dnes koukám, že už je zpátky :O Je to zajímavý náhled do pochodů v mém mozku, ten byl zřejmě opravdu na pochodu 😀
Ech Liko – ne příští čtvrtletí, ale příští čtvrtek … to je ta dyzlekcije, já to znám. Já kolikrát až na konci knížky zjistím, že hlavní hrdina se vlastně nejmenuje Michael, ale Manuel (chuckle)
Achá! :O 😀 Ygo, velice děkuji. Jo jo, to bude moje oblíbená poruška. A tehdy jsem si to Dedino oznámení četla přepečlivě několikrát, ale v tom mozku to už bylo napevno. Jak to, že jsem vychodila školu, a to přímo několik???
Dede, moc pekne povidani, dik, zavzpominala jsem. A mam presne stejne dojmy z meho pobytu, byt ponekud delsiho…na NYC jsou uzasni lide. Nechybi mi zatim celkem nic az na ty lidi. Tolik zajimavych, nezvyklych a jinak zvlastnich osob jsem jinde nepoznala.
p.s. vim, ze s eopakuji, ale kdybys jen presla Centralni park na 73. East, tak bys shledala i dalsi architektonickou zajimavost Bohemian national hall. Ale vim, ze tyden je malo a je toho tolik..priste, Manitou uz to vzdal.
Domi, já nad tím opravdu uvažovala, ale nám program dost „řídil“ New York Pass a když jsme se jednou ocitli blízko, tak pršelo a mě tak strašně bolely nohy, záda a vůbec celej člověk (ten den tři muzea a katedrála), že jsem to nedokázala. (inlove)
Milá Dede – tak sláva nazdar výletu, konečně jsi se do toho Japka zakousla (nod) .
A fotky se povedly, jsi dobrý dokumentarista.
(call) POZOR, POZOR, HLÁSÁNÍ!!! (call)
😡 Dnes má svátek Heduš, přejeme jí všechno nej, nej a posíláme kytičku. 😡
(f) http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_15_2012/#Hedussv_2012.jpg (f)
Milá dvojctihodná Heduš (inlove) – krásný svátkový den ti přeju, hodně zdraví a pohody a sluníčka a dobrých lidí kolem sebe. A splň si jedno tajné přáníčko (rose1) (rose1) (rose1) .
A pozdravuj Hedušátko (hug)
Všechno nejlepší, milá Heduš!
Všechno nej a hezky si svátkový den užij, milá Heduš (f) (sun) (h)
Všechno nejlepší (f) (f) (f)
Heduš je, myslím, Heda, což ale nevadí a stejně jí přeju všechno nej (inlove) a malému hedušátku taky (h) (sun) (f) (party)
Jeeee, ja nakouknu a ono tu pranicko! Dekuji moc a prevelice (bow). Ani jsem to dnes nezaznamenala, sedela jsem dnes v praci vic jak jedenact hodin. Finisuji predavani, v patek jsem naposledy v praci a je toho nejak moc… Ale pristi tyden!!! Budu spat a spat a spat a nikdo mi nebude moci NIC rict 🙂 cipisek, alias preclik alias hedusek je zcela v poradku, uz ma přes 2 kila, kopka kudy chodi/asi spis tedy lezi a vubec je všechno v poradku. Obcas mám tedy pocit, ze ma v brisku i kolobezku, ale budiz, ma ji mit 🙂
Dekuji jeste jednou za prani!!
H.
Heduš, všecko nej, hodně zdraví a ať ti/vám to rychle uteče (inlove) (rose1) (inlove) (rose1)
Všimla jsem si až teď, že se dnes blahopřeje Heduš (inlove) a Hedušátku (inlove) . Tak všechno nejlepší a vydržte! Za pár dnů se vyspíte do haleluja. 🙂 (h)
8.Mesic je osmy mesic 🙂 sice jsem pribrala (zatim) jen 8 kilo, ale i tak je to brisko a vubec vse znat… Byla jsem dnes také u fyzioterapeutky, trochu pomuchlovat zaseknuta a desive bolici zebra a ustrel krcni patere a ta mi dala!! Moc mi pomohla, zebra prestaly a uz mi ani nevadi zkoumajici nozicka pod levym zebrem 🙂 a na spani se opravdu tesim, jsem uz fakt unavena.
Heduš: všechno dobré a nejlepší (rose1) (rose1) (rose1)
Tak tam jsem taky nebyla 🙂 Ale chtěla bych. Ovšem já bych asi do památníku 11. září nešla. Jsem zbabělec. I když na místě bych třeba změnila názor.
Tak to bychom tam nešly spolu 😐 . Mě úplně stačil jeden ten hřbitov v Normandii, kde jsou pochovaní spojenečtí vojáci, kteří padli při vylodění. Dalo mi moc práce nevycouvat hned od brány.
Milá Dede,
moc pěkné povídání. Ten Manitou, to je podšívka (doslova), takhle zašít pas 😉 . Ale asi si chtěl jen zašpásovat.
Do NY bych šla tak do těch muzeí. Mě by taky nešlo vytáhnout z oddělení Velkého třesku (blush) . Tak si tam večer zkusím zajít aspoň virtuálně (a hodím si do počítače, aby se laskavě vypnul sám ještě před ránem (chuckle) ).
To je individuální, ale chápu tě. Na někoho je to až příliš. Mě by to ale až tak nevadilo, myslím, že člověk si má určité věci připomínat, aby se jich lidstvo příště dokázalo vyhnout. Já osobně bych tam šla.Ale jako asi 11 holka jsem zažila šok v Leningradu, když jsme byli na hřbitově, kde za války pohřbívali oběti hladomoru za blokády. Ty zatravněné obdélníky a v nich tisíce těl. A v muzeu deník Máši, která byla v mém tehdejším věku a psala, kdo kolem ní zemřel, až nakonec už neměla nikoho. To bylo nad mou představivost. Nebo v Itálii jsem viděla památník mrtvým za 1. světové války – vlastně celý velký kopec s destičkami padlých. Neznámé vojíny pojmenovali všechny Antonio… a až za nimi byla skutečná jména.
To jsou silné příběhy, ať se stanou kdekoli na světě. Ale máme i u nás takové památky, akorát se s tím nadělá méně humbuku. Ale ona stačí Pinkasova synagoga v Praze – když vidíš na zdech jména těch téměř 80 tisíc zavražděných a pouštějí tam jejich jména pořád dokola. To je také síla. A takový terezínský památník nebo koneckonců i Lidice…
Tyhle památníky mi nevadí, hřbitovy taky ne, ale 11. září je jiné. Je to připomínka až příliš reálné a možné hrozby. Jako dítě mě ve škole neustále natolik děsili tím, že zlí Američani nám sem hodí jadernou bombu a z nás zůstanou jen stíny na zdi, že jsme večer nemohla usnout, brečela a rodiče se mnou měli co dělat. Prostě to trošku ideově přeťápli. Trvalo to několik let s neustálými návraty, kdy nám to ve škole připomínali při každé možné příležitosti a s barvitými fotkami z Hirošimy. Takže nevím, jak bych zvládala 11. září, stačilo mi to v reálu. To jsem si odžila, ale nějak nejsem schopna se k té neustálé hrozbě vracet, nemůžu se dívat na filmy natočené na toto téma. Přitom ne že bych před tím schovávala hlavu, to ne. Jen takové záležitosti hůř zpracovávám.
Matyldo, cítím to stejně a nejdřív jsem tam jít nechtěla, ale potom mi to přišlo tak nějak potřeba. Nakonec jsem nelitovala, ale prostě přešla ten film o katastrofě a svědectvích. Sama si to dobře pamatuju, byla jsem ten doma a… prostě jsem nechtěla. I tak jsem ty kapesníky musela použít.
Ano, je pravda, že tohle je něco, co jsme zažili v reálu a připomínka stále trvající reálné hrozby. Jestli mám z něčeho opravdu strach, že nás tihle fanatici jednou převálcují. Alespoň zatím každou vyspělou civilizaci nahradila ta primitivnější, a když se zase někam dostala, byla opět nahrazena. Ale myslím, že i proto ten památník musí být, aby to bylo jasné i tomu nejzabednějšímu zabedněnci. Ale chápu, pro někoho je to až příliš.
S těmi atomovými výbuchy – já jsem byla na základce v době počínající normalizace. Výbuch atomové bomby nám za tu dobu ukazovali mnohokrát. Na jeden ale nezapomenu. Měli jsme občanskou nauku (tak 7.-8. třída roky 1977 1978 čili vrcholící normalizace) a oblíbeného učitele. Nejdříve nám ukázal film s výbuchem atomové bomby, potom nám vyprávěl o důsledcích – okamžitých (ano, včetně vypařených dětí)i těch dalších souvisejících s radioaktivitou. Nakonec, poté, co jsme všichni dokonale pochopili, že taková válka znamená konec současného světa a vyhrát nemůže nikdo, tak řekl památnou větu: „Atomová válka by trvala asi tři týdny a vyhrál by ji Sovětský Svaz.“ Naše třída zůstala úplně zticha. Já vůbec nemohla pochopit, proč ten náš oblíbený a vtipný učitel se snaží nám říkat takovou hovadinu. Ale s odstupem let si myslím, že to udělal v podstatě správně. Nemohl nám říci, že USA jsou technologicky na mnohem vyšší úrovni (i když tady by to v konečném důsledku bylo fakt jedno). Jestli ale chtěl, abychom se nad tím sami zamysleli a sami si na věci udělali obrázek, aby nám došlo, že nám musí říkat pitomosti, tak to udělal dobře.
Asi by dnes nějaký žáček hned panu učiteli vpálil, že povídá pěkné hlouposti, tenkrát jsme nikdo neřekl ani slovo. Podivná doba, i děti věděly, kdy je lepší zůstat zticha.
Mimochodem, dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak byly použity atomové bomby v Japonsku. Američané měli v té době za sebou Iwodžimu, Okinawu a viděli, že ten fanatický odpor Japonců by na hlavních ostrovech znamenal strašný masakr. Koneckonců málo se ví, že po bombardování Tokia zálalnými bombami bylo obětí možná více než v Hirošimě. Jen to nebyl ten šok, kdy jedna bomba dokáže vymazat celé město.
Nakonec jsem došla k bolestnému závěru, že použití atomových bomb bylo v daném případě sice strašné, ale v konečném důsledku ušetřilo životy nejen Američanů (o čož šlo USA v prvé řadě), ale i statisícům, možná miliónům Japonců. Není na co být hrdý, byla válka a bojovalo se všemi prostředky. Tohle nakonec vedlo ke konci války. Jen doufám, že se tyhle zbraně nikdy nedostanou do rukou právě takových fanatiků, kteří vymysleli a provedli 11. září.
O těchle stínech na zdi napsal Bradbury velice silnou povídku. Dům, který ráno připravuje snídani, pak si ji nikdo nevezme, tak ji vyhodí, vpouští dovnitř zbídačeného psa, pak odklízí jeho tělo, začíná zalívat zahradu, kde jsou na zdi právě ty …. radši toho nechám, ještě teď mi běhá mráz po zádech. Nicméně: nevíte někdo, jak se ta povídka jmenovala?
Srpen 2026: Přijdou vlahé deště
http://www.cesky-jazyk.cz/citanka/ray-bradbury/martanska-kronika.html
Měli jsme ji v čítance na základce a strašila mě pěkně dlouho… jak vidím, nahoře už je na ni odkaz.
Taky jedno místo, kam se už nepodívám. Tak aspoň takhle. Dík ! (sun)
hezkou středu všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Taky mě „Jabko“ oslovilo. Zajímavý kus světa (nod)
proč „jabko“?????? :O :O :O
http://en.wikipedia.org/wiki/Big_Apple
symbol New York City… Mají ho na řadě upomínkových předmětů. Prostě Velké jablko rovná se New York
Fakt tam ty fotky v 0.14 nebyly! A taky posledního 4,5 odstavce 🙂
To je ta potíž, když někdo čeká už o půlnoci 😀 Nechtěla jsem mít v nepořádku čas vydání, tak jsem tam dala nedopsaný článek. Strávila jsem večer věčnost nad rajčetem, tak jsem to prostě nestihla. Navíc mám zase zubařské období a dnes jsem jela na otočku k Bubu (2x 1,5 hodiny cesty) pro hřejivou vestu, kterou ušila Kazanovi. Tak jsem doufala, že všichni už budou hezky spát a já to stihnu ještě před Maričkou a HankouW (blush)
Jedna je tam dvakrát jako bonus (rofl)
Díky, už není (whew) Jdu radši spát, už mi to stejně nemyslí. Dobrou… ty inspektorko! (rofl)
Bylo mi potěšením 🙂
Asi už tuším ,co je to dělat „Renatu“ (rofl) (rofl) (rofl) .
Kontrola muší bejt.
Milá Dede, tohle je snad jediný článek na světě o New Yorku, u kterého není jediná fotka (rofl)
Moc ti ten zážitek přeju, ale tentokrát výjimečně nezávidím. Ačkoliv ráda cestuju a mám opravdu ráda velká města, tak mi stačí Paříž a Milán. Asi proto, že se v nich dokážu orientovat, pro Pražandu jsou to města logická a snadno pochopitelná. A úplně chápu, že mnohý Američan je ve středověkém městě ztracen. Zrovna předevčírem jsem navigovala partičku amerických studentů z Jungmannky k orloji tak, že jsem je raději doprovodila. Než bych jim vysvětlila ty průchody…
Renato, už tam jsou… nějak jsem nestíhala (blush)
Já už je vidím, viz komentář výš, srazily jsme se (rofl)