New York. Co k němu říct, aby se člověk neopakoval? Každý z nás o něm něco ví. V době globálních médií, filmů, seriálů a všudypřítomných webkamer se těžko najde někdo, kdo by nepoznal aspoň jeho kubistické panoráma. To město se stalo jakýmsi světovým duševním majetkem, ať už ho lidé obdivují nebo nenávidí. Těšila jsem se tam, protože mi bylo jasné, že mě nenechá lhostejnou.

Výlet do USA jsem si plánovala už čtyřikrát, leč velký Manitou si mě na druhé straně oceánu nejspíš nepřál. Moje desetiletá profesionální víza mi nevyužita propadla s pasem, dvakrát mi byla zrušena cesta než byly letenky zaplacené, dvakrát jsem už letenky měla. Naposledy, v době našeho pobytu v Anglii, to vypadalo velmi přesvědčivě, ale na Islandu vybouchla ona sopka s nevyslovitelným jménem a jeli jsme do… Cornwallu  🙂

Takže když mi letos Martin naplánoval výlet do New Yorku coby extra speciální dárek k narozeninám, v podstatě jsem o tom nemluvila, abych na sebe popudlivého Manitou zbytečně neupozorňovala. Co šlo pojistit proti zrušení cesty, jsme pojistili. Před odletem jsme všechno desetkrát zkontrolovali. Autem do Prahy jsme vyjeli s mnohahodinovým předstihem. Přesto se nám málem opět podařilo neodletět – Manitou má zvrácený smysl pro humor. Postavil proti mně mě samotnou.

To bylo tak. Jako obvykle nám na letišti nefungoval check in u automatu (ještě jsem nezažila, že by se nám to u ČSA povedlo, ale Martin tvrdí, že jemu ano 🙂 )  a tak jsme byli odesláni do fronty na manuální odbavení. Martin měl v ruce oba pasy a desky s papíry obsahující všechno možné – od letenek, přes potvrzené ubytování, parkování, až k newyorkskému turistickému pasu. Jak jsme zvyklí spolupracovat, tak jsme se v průběhu přesunu automaticky dělili o věci vyžadující přenesení, držení a uschování.

Protože to byl let do Ameriky, stála tam před frontou ještě jedna přidaná osoba se sadou speciálních otázek – součást bezpečnostních kontrol. A tam najednou Martin zjistil, že nemá pas. Hledal všude, já jsem se pro jistotu dívala i u sebe. Pas nebyl – jen můj. Nebudu vás napínat – po momentu opravdové paniky (zase neodletíme!) jsem pas našla. U sebe, samozřejmě. Ovšem bylo to opravdu mazané 🙂

Měla jsem flísovou mikinu s  poloviční podšívkou v dolní části, ve které byla všita kapsa se zipem – na pas jako stvořená. V této kapse také byl můj pas. A Martinův? Ten se mi podařilo dát za podšívku, přesně za ten můj, takže nebyl nahmatatelný. Teprve zjevný fakt, že na normálních místech opravdu není, mě donutil k pořádnému hledání a ejhle, co že to tu mám? No, jak vidíte, Martin mě nezabil. Poté, co se trochu vydýchal, prohlásil, že se mnou může cestovat jen osoba železných nervů 🙂

Let do Ameriky mohl skýtat fantastické pohledy, leč jediné, co jsem uviděla, byly skotské hory. Zataženo bylo skoro pořád. Delta šetří, jak může, takže letadlo bylo zjevně hodně opotřebované a služby a na minimu. Tak jsem si říkala, že třeba aspoň pilotuje mistr 🙂 Ukázalo se, že kapitán nejspíš něco uměl, protože velký Manitou na mě ještě naposledy vyplázl jazyk. Místo očekávaného pohledu na na New York (přistávali jsme na JFK) jsme neviděli nic – nikdo. Nevzpomínám, že bych někdy přistávala v tak nízkých mracích, aby se země ukázala, až když jsme byli tak dvacet metrů nad ní.

Naštěstí se piloti díky přístrojům spolehlivě trefili na přistávací dráhu a před námi bylo už jen poslední úskalí – imigrační kontrola. Po skoro devítihodinovém letu bylo skoro dvouhodinové postávání v téměř se nepohybující obrovské frontě skutečnou zkouškou. Skoro jsem nevěřila, že projdeme, ale nakonec jsme předali otisky prstů a obraz svých zornic a byli jsme vpuštěni na půdu Spojených států Amerických.

První dojem z Ameriky byl úžasný – rozuměla jsem skoro všem a všemu. Americká angličtina je pro mě zjevně mnohem snazší a srozumitelnější, než pekelné přízvuky Londýňanů a především anglických venkovanů. Navíc je v běžných situacích každém jedno, s jakým přízvukem člověk mluví, což se tedy o životě na anglickém venkově vůbec říct nedá. Bylo osvěžující a osvobozující. (Tedy do chvíle, než jsem v rámci cestovní dokumentace vyfotila auto s jedním velmi, ale velmi podezřívavým mužem – ale to je až historka posledního dne. Nakonec mě nezavřeli 🙂 )

Po nekonečných hodinách cestování jsme dorazili k našemu pronajatému bytečku na západní 73. ulici. Díky tomu, že jsme si celou cestu zařizovali zcela sami a po svém, podařilo se Martinovi najít paní, která pronajímala svoje „studio“ (jednopokojový byt) zatímco sama dlela ve Francii. Bylo to rozhodně výhodnější než hotel a navíc jsme bydleli v normální čtvrti mezi normálními lidmi. Tím chci říct, že ne mezi turisty 🙂

Byla jsem nadšená – vážně to tam vypadalo jako v těch filmech! Strmé schody z ulice, velká okna (profukující), vysokánské stropy, krb. Ale pořád ještě jsem neviděla mrakodrapy. To jsme napravili hned ráno, kdy jsme vyrazili přes jeden blok vzdálený Central Park do „města“.

Přiznám se, že tady někde jsem začala být okouzlená a už mě to neopustilo, navzdory všemu, co jsem se za ten týden o New Yorku naučila – a že toho nebylo málo. Díky výhodně předplacenému turistickému New York Pasu + týdenní jízdence na městskou dopravu jsme dokázali opravdu důkladně prošmejdit větší část Manhattanu a navštívili tolik muzeí a galerií, že mě z toho bolely nohy a záda ještě týden. Bylo to ale ohromující, oživující. Měla jsem pocit, že se mi mozek proměnil v houbu nenasytně sající všechny ty dojmy, zážitky, a vědomosti, kterých se nabízelo tolik, že se to skoro nedalo pojmout.

Navzdory svému oblíbenému způsobu života uprostřed lesů a polí jsem na města zvyklá, dokonce i na ta velká, jako je Londýn i s jeho předměstími. Ovšem NY mi nabídl zase jiný zážitek. Dlouho jsem přemýšlela, jak to vysvětlit. Mrakodrapy jsou působivé, ale dole na ulicích si je dokážete odmyslet. Každý specifický kus Manhattanu má nějaký osobitý vzhled a styl, takže třeba „naše“ Columbus Avenue mi na úrovni 73. ulice připomínala Vinohradskou ulici v Praze. Ty styly se mění, prolínají, jednou vydechnete úžasem, o kus dál pokrčíte rameny. Všechno je velké… inu, je to velká země 🙂

Fotila jsem všechno, protože pořád se objevovalo něco, co mě inspirovalo. Nejen budovy, ulice, výhledy, ale hodně lidi – pokud to šlo a nebylo to vysloveně nezdvořilé. Fotila jsem v metru, v taxíku, v autobuse. Rozmanitost lidských typů byla neuvěřitelná. Vzhledem k tomu, že je rok 2012 a ne sedmdesátá nebo osmdesátá léta dvacátého století, jsou na většině Manhattanu ty ohromné masy lidí domácích i turistů namíchané a natlačené většinou v míru. Jsem už od své přirozenosti nenasytně zvědavá a tady jsem zjistila, že zapomínám i mluvit! Tolik toho bylo, co jsem chtěla vidět, v muzeích potom přečíst, že jsem se stala takřka ideální manželkou 🙂

Jedli jsme v restauracích i u stánků, tlačili se mezi tisíci turistů na lodi k Soše Svobody a na ostrově kolem ní, vystáli frontu při cestě na vrchol Empire State Building a s úžasem se rozhlíželi po těch neuvěřitelných byť chronicky známých výhledech. Se stovkami dalších lidí jsme navštívili působivý memoriál 9/11, tedy muzeum a památník útoku z 11. září 2001. Dvě jámy čtvercového půdorysu s nekonečným vodopádem, jeden za severní, druhý za jižní budovu. Kolem jména… stovky, tisíce jmen. A elektronické terminály s vyhledávačem, aby pozůstalí mohli jít najisto.

Muzeum je velmi jednoduché – film o budovách WTC v době před katastrofou, stručné informace o útoku, film o záchranných pracích, výpovědi očitých svědků a především ony cedule, které kolem trosek vyvěšovali zoufalí lidé pátrající po osudu svých příbuzných a přátel. A taky krabice s papírovými kapesníky, aby si lidé nemuseli otírat oči rukávem.

Ovšem také jsme jeli autobusem z naší západní 73. ulice pořád na sever až do Harlemu na 116. ulici a viděli, jak se zase změnil svět kolem nás. Nakonec jsme byli v autobuse jediní bílí a vzadu si postarší cestující dámy udělaly mejdan. Přistoupivší školáci a studenti je shovívavě sledovali, bavili se po svém. Bylo to hlučné, ale v pohodě. A pořád to byl New York. Viděli jsme zkoušku orchestru a pěveckého sboru v katedrále sv. Jana (na 112. ulici), happening k výročí narozenin Johna Lennona v Central parku a dali skleničku v džezovém klubu v Greenwich Village.

Poctivě jsme shlédli filmy o NY v několika muzeích a došla jsem k názoru, že by se naši adepti na studium historie měli na univerzitách učit nejen základy filmové dokumentaristiky, ale mnohem víc, protože způsob, jakým se zde prezentuje historie čehokoliv je mnohorozměrný a velmi zajímavý. (Pokud se to učí, tak to není v našich muzeích znát) Vědu si vědci dělají mezi sebou, a přitom se nestydí vytvářet výstavy a filmy zaměřené na to, aby oslovily a poučily nejširší veřejnost včetně dětí.

Mimochodem, fronty v muzeích jsou únavné a v neděli, zvlášť, když prší, jsou skutečně úděsné. Jediná muzea, kde jsme fronty nestáli, bylo muzeum národní historie (Museum of National History) ihned po otevření, a muzeum města New Yorku (Museum of the City of New York) hodinu před zavřením. Muzeum historie přírody (Museum of Natural History) jsme v neděli vzdali (fronta sahala před budovu, přes schodiště až na chodník) a šli tam v úterý. Bylo to fascinující a z oddělení kosmu se speciální prezentací o velkém třesku jsem Martina nemohla dostat. Strávili jsme tam tři hodiny a viděli tak pětinu toho, co jsme mohli.

Tady bych měla praktickou poznámku – minimálně Metropolitní muzeum umění a Muzeum moderního umění mají na google mapách funkční Street View – stačí si panáčka přetáhnout na budovu muzea a můžete se tam taky podívat – i bez náročného cestování 🙂

Celé to bylo šíleně únavné a přitom jsme nedokázali přestat. Šli jsme dokonce i na výstavu Dialog in the Dark, jejíž odnož je momentálně i v Praze. To dostanete slepecké hůlky, slepého průvodce a vypustí vás do prostor, simulujících v tomto případě obchod, ulici, park a metro, s odpovídajícími povrchy, zvuky a pachy. Hodinu se snažíte pohybovat v temnotě a potom si můžete se svým průvodcem povídat. Byla to zkušenost silně učící pokoře a obdivu.

Poslední den jsme si půjčili auto, naložili kufry a vyjeli přes Brooklyn na Long Island, abychom si trochu užili i Atlantik a koukli se z města ven s tím, že auto večer vrátíme na letišti. Den začal lijákem, přejeli jsme Manhattan napříč, po Brooklynském mostě jsme ho opustili a zamířili na atlantické pobřeží.

Počasí se až zázračně vylepšilo, takže jsme si užili den s bílým pískem a lenivě se povalujícím temně modrým oceánem v rámci Robert Moses State Park na Fire Island. To je dlouhá tenká pevninská kosa v pořadí třetí za Long Beach, vytvářející jakési nárazníkové pásmo mezi oceánem a pevninou. Kromě pláží tu je i národní park, chráněné pobřeží s navátými písečnými dunami, s mnoha ptáky a zvířaty.

Právě tady se mi na parkovišti podařilo vyfotit ono auto s podezíravým mužem. Nestačilo mu, že jsem ochotně fotku vymazala, pořád se na něco ptal a moje odpovědi ho vůbec nepřesvědčily – nejspíš jsem měla i podezřelý přízvuk. Potom jsem na první pokus netrefila k našemu půjčenému autu (pamatovala jsem si jen, že bylo stříbrné a takových tam bylo! 🙂 ) a Martin sedící v tom autě tam něco intenzivně vyťukával do navigace. Přiznám se, že mě znejistil a uvědomila jsem si, že naše jednání mu opravdu může připadat podezřelé, pokud je jen trochu paranoidní.

Sedla jsem si do auta, on nás potom objel s tím svým a trpělivě čekal, až jsme vyjeli i my a potom se nás držel. Dlouho, protože z toho místa na oné pevninské kose se dalo jet vlastně jen jedním způsobem, přes dva dlouhé mosty. Martin se mi smál, že jsem beztak mezi racky a dunami vyfotila nejmíň agenta FBI, ale myslím, že už taky čekal, kdy nás zastaví policie. Naštěstí jsme uhnuli stranou a tam už ta námi nejel 🙂

Byl to úžasný týden, ze kterého budu čerpat ještě dlouho. Nedokážu teď psát o všem, možná se budu později k některým dílčím tématům vracet. Celou dobu jsem přemýšlela, jak vysvětlit dojem, který jsem z toho města měla. Leccos jsem věděla už předtím, hodně mě poučily ony filmy v muzeích historie, také jsme se denně aspoň chvíli dívali na televizi – hlavně na zprávy, takže iluzemi, myslím, netrpím. Přesto to město má v sobě něco, co jsem jinde neviděla.

Nakonec jsem došla k názoru, že je to v lidech. V té neuvěřitelné směsici ras, národností a kultur, žijících na jednom místě, kde je svoboda nejen inspirující, ale také velmi tvrdá – jak už doopravdová svoboda bývá.

Urputná snaha vyniknout, zaujmout a samozřejmě také přežít generuje ohromnou tvůrčí sílu, která toto město definuje. Je to zhmotněná dynamika, inspirace, život tu kypí, neustále se objevují nové možnosti. Silní tu dokážou velkolepě uspět, nevím ovšem, jak stíhají ti ostatní. Člověk si říká, že tady se může stát a zrodit vlastně cokoliv.

Jsem velmi ráda, že se mi podařilo přivézt si domů nezvyklý suvenýr – chuť nespoutané inspirace a jakýsi nadhled, se kterým výška Empire State Building nemá nic co do činění 🙂

Tady jsou fotky z prvního dne. Víc jsem jich zatím zpracovat nestihla, dodám je později – celkem jich mám asi 1300, většina se povedla (tedy jako že je na nich něco vidět 🙂 a tak musím namáhavě vybírat. Jsou to obyčejné reportážní fotky z kompaktu, neupravované, tak to tak prosím berte 🙂  http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_New_York_-_Prvni_den/