Když jsme se před lety na podzim přestěhovali do nového bytu, řekl před Vánoci můj tehdy asi sedmnáctiletý syn: „Hele mami, taky bychom jednou mohli ty tvoje duchovní Vánoce pozměnit a udělat si normální. Že bys nadělala horu řízků a půl metráku bramborovýho salátu a žrali bysme a koukali na TV.“ No, konečně, proč ne.

„Víš, představoval bych si to tak, že bys o Štědrý den obalovala ty řízky a tak, já bych ti k tomu král na klavír koledy, povídali bychom si… „To mám ale hodnýho chlapečka“ libovala jsem si. Všechno jsem pečlivě nakoupila, přičinlivě připravila a těšila se.

Ráno na den Štědrý zvoní telefon – „debil, debil, kretén je to!“ pravilo sluchátko a bylo mi jasný, že je to má kamarádka Soňa a hovoří o svém manželovi, který jí dozajista hned po ránu připravil nějaké příjemné vánoční překvapení. „Pojď na panáka“, pokračovala. „Dneska ne, s Jakubem jsme se… Nojo, aha, jo, tak ne, zatím…“ Šla jsem budit dítě. Láskyplně, mateřsky, vánočně. „.Cááá? Cá je?“, opáčil puboš. „Vánoce, vstávej.“

Opravdu se chudinka malej špatně vyspinuškal, protivnej byl jak rybí tuk, vypukla jedna z našich řídkých leč výživných hádek, zakončená práskáním dveřma a dusotem se schodů s informací – přijdu nevím kdy.

Velmi, velmi jsem želela, že nebydlíme v domě s pavlačí. Představa jak za ním metám na dvůr všechny ty řízky a pytlík strouhanky a jak uhýbá před závěrečnou mísou brsalátu byla omamná. Ještě chvíli jsem se kochala a pak odkráčela k telefonu. „Tak pojď.“

Na Štědrý den dopo byla tehdá na Žižkově otevřena jediná hospoda, zhruba deváté cenové skupiny, takový už nejsou. Sedělo tam asi pět protivnejch dědků, takovej ten typ, co je nikdo nechce ani na Vánoce.

Vpluly jsme dovnitř, Soňa v impozantním klobouku jako vždy a já jsem zvučně objednala: „Dvě vodky, prosím.“ Brblání v rohu zesílilo. Koply jsme to do sebe. „Štědrej den! Štědrej den a ženský v hospodě chlastaj kořalku. U plotny máte bejt!“ zavřeštěl nejstatečnější z dědků. „Ještě jednou to samé“ zavrkala Soňa na číšníka. Jeden dědek začal rozčilením modrat.

Strávily jsme v hospodě příjemné a smysluplné vánoční dopoledne, vyplněné především debatou o zvycích, návycích a zlozvycích živočišného druhu zvaného muž.

Domů jsem přikráčela rozmile naladěna, obalili a usmažili jsme s Jakubem tu hromadu řízků a uvařili rybí polívku (hádka zapomenuta) a posléze odkráčeli ke stromečku. Jakub zapálil svíčky a prskavky, a zatímco jsem při pohledu na světýlka každoročně jihla, stromek vzplanul. Prostě vzplanul, klasika.

„Tam ne tam ne, chytnou mi záclony,“ vykřikovala jsem pomateně, když s tou fakulí utíkal k oknu a snažila se procpat do koupelny pro vodu. Překáželi jsme si a jak tak s tím planoucím smrčkem pobíhal dokola, tento přehořel a zhroutil se na jediný slušný koberec (perské to dědictví po rodičích).

Promočené dárky jsme si tudíž předávali v atmosféře a odéru uhašeného doutnajícího mokrého psa. V jednom z pečlivě zabalených balíčků byl dárek od mého přítele, replika syrského papyru. Tam kde měl Tutenchamon hlavu, byla prohořelá díra.

Tak skončil den první.

Den druhý, na Hod Boží, to v bytě už tak moc nesmrdělo, škody byly zahlazeny a na večer jsme usedli se zbytky řízků před TV. „Už jsem ten film viděl, to se ti bude líbit, mami“, pravil syn a zapnul televizor. Na obrazovce naskočil titulek – ZAPOMENUTÉ SVĚTLO, hrají – Bolek Polívka… a televize oslnivě vybuchla.

Tentokrát nehořelo, jen to vyrazilo pojistky v celém činžáku, zato já dostala neutuchající hysterickej záchvat smíchu (zapomenuté světlo!!!), až to vypadalo, že Jakub bude muset polejvat tentokrát mě.

Na Štěpána, den třetí jsem měla nazvané hosty k obědu. Niňala jsem se s ním od rána, meníčko sestávající z jehněčích kotletek, hrášok, smažený brambůrky, kompůtky, předkrmečky, zákrmečky, polívečka, no neměla jsem z toho nic. Místo abych se radovala, jak hostům chutná, nemohla jsem ani jíst, protože jsem se zatajeným dechem neustále sledovala, kdo se začne třeba dusit hráškem nebo se v náhlém záchvatu šílenství probodne vidličkou.

Ne, překvapivě neprobodl, nezadusil, ani nikdo nic z ničeho nesrazil, ale fakt jsem si na závěr dne třetího oddychla jinak pro mě nepřípustnou větou – zaplaťpánbu, že mám ty Vánoce za sebou.

Takže, co to bylo? Počáteční nevrlost zde již domestikovaného domácího skřítka na nové obyvatele bytu? Nebo jasný pokyn – řízky jo, brsalát taky, TV možná, ale VÁNOCE jsou přece jiná zvěst. Třeba ta – A vyšla hvězda a vzduch se chvěl…