Vlna srpnových veder dosáhla až na kopec nad Dalmatinovem. Večerní bouřka, která přišla od německých sousedů, nabídla velkolepý ohňostroj, mohutné hřmění, slušnou vichřici a s tím spojené protipožární cvičení s názvem „Jak snadno a rychle uhasit táborák“. Doplňková sportovní disciplína spočívala v umění ugrilovat vepřové kotlety pod deštníkem, pravidelně se obracejícím naruby.

Tropické dny jsme naplnili horečnou aktivitou. Za běžného naddalmatinského počasí bych sice aktivitu označila za podprůměrnou, ale v těch tropech to byl přímo kvapík. Posuďte sami.

Pravděpodobně úspěšné jednání u dodavatele elektřiny – dodnes nevíme, zda elektrozávody opravdu pochopily, o co jsme žádali. Úspěšné jednání na obecním úřadu – zcela jistě víme, že pochopili, že jsme zaplatili za odvoz komunálního odpadu na další rok.

Úspěšná infiltrace na pozemek Policie České republiky – PČR vlastní krásný rybník u Dalmatinova a na rozdíl od let minulých vstup pro veřejnost omezuje již pouze poznámkou „koupání na vlastní nebezpečí“.  Ještě předloni jsme museli přelézt plot, nehledě na to, že jsme zcela protiprávně zaparkovali na policejním parkovišti.

Sejmutí sádrové dlahy z Hřívnatcovy zlomené tlapky (Hřívnatec roní krokodýlí slzy, protože již oficiálně může sekat trávu). Nález tří hub – všichni zdatní houbařští sousedé tvrdí, že nerostou! My jsme za hodinu v pěti lidech našli celé tři kusy, a všechny rostly přímo na cestě.

To všechno byly aktivity, o které jsme se přičinili. Ale co ten hlemýžď? Hráli jsme večer pexeso a najednou byl uprostřed světnice hlemýžď. Kde se tu vzal? Nebyla za ním vidět žádná cestička – a to věřte, že na naší podlaze by vidět byla. Informovala jsem o tomto úkazu svou matku a odpovědí mi byla SMS: „Hlemýždi se líhnou 1x za rok, srpen až září.“ Asi se nám tu náhle vylíhl.

Chvíli jsme hlemýždě pozorovali, jak se šine směrem ke krbu – to už za ním cestička vidět byla. Nabídla jsem mu list hlávkového salátu. Hlemýžď se za slyšitelného chroupání prochroupal až ke středu listu, tam se zasněně uvelebil a zřejmě usnul. Na salátovém lůžku jsme ho opatrně přemístili na zahradu, kde ještě několik hodin snil své sny o nekonečném salátovém moři. Potom svou postýlku sežral a předpokládám, že hledá cestu zpátky do ráje, kde se postele snášejí z nebe.

Opravdu nechápu, jak se hlemýžď nepozorovaně ocitl ve světnici, notabene na trase, kterou nikoliv hlemýždí rychlostí neustále prochází pět lidí směrem do kuchyně, do ložnic, na záchod, do koupelny, na zahradu. Nějaké návrhy?

Speciální otázka pro jakkela, zanu a další fotografy. Fotila jsem hlemýždě Canonem EOS 300 digital v režimu automat (zelený obdélníček, nic jiného nepoužívám). Foťák pokaždé sám od sebe použil funkci eliminace červených očí, nebo jak se to jmenuje, ačkoliv v záběru byl pouze hlemýžď. Fakt je, že hlemýžď měl oči na stopkách a na fotkách jeho oči opravdu nejsou červené. Jak ten foťák identifikuje, že fotí hlemýždí oči?