Železniční doprava přes Modré hory má zajímavou a barvitou historii. To proto, že ze Sydneyských plání se za řekou Nepean vzpíná do výše zhruba 300 metrů, převážně skalnatý terénní val. Tak začínají Blue Mountains, které pak pozvolna stoupají do více jak tisícimetrové výšky. Tento val představoval počátkem devatenáctého století velký problém při budování jak první silnice, tak i později, v polovině stejného století, železnice.

Tato historie zasluhuje knihu, ale jen ve zkratce. První silnice, jménem Old Bathurst Road, byla vybudována třiceti trestanci v roce 1814 a prudký svah zdolává serpentinami. Přesto je místy tak prudká, že cestující v dostavníku vystupovali a koníkům dostavník do kopce ještě tlačili. Používáme ji stále, dnes a denně, jen místo na koni jedeme v autě.

V roce 1814, vynikající inženýr, William Cox, dal dohromady tým třiceti trestanců a osmi dozorců za účelem vybudovat silnici divočinou přes Modré hory. S vytyčováním cesty mu pomáhali dva domorodci, kteří znali historické domorodé chodníky a tak nová silnice vyrostla v relativně přívětivém terénu. Stavba započala 18. července 1814 v Emu Plains, na úpatí příkrého valu a za čtyři měsíce tento tým dokončil silnici do nynější osady Mount York, dlouhou 47 mil, tedy více jak 75 km.

Z této osady, více jak 1000 metrů vysoko nad mořskou hladinou, pak silnice spadala serpentinami na pláně za horami. Za další dva měsíce pan Cox se svým týmem vybudoval zbytek spojovací silnice až do dnešního oblastního městečka Bathurstu o celkové délce 162 km. Pan Cox nebyl jen vynikající inženýr ale i organizátor a psycholog. Práce šla týmu od ruku jednoduše proto, že trestanci měli po úspěšném splnění úkolu slíbenou svobodu. Takže měli řádnou motivaci. Zkuste dnes někde s třiceti, skutečně pracujícími chlapy a bez jakékoliv mechanizace postavit za půl roku naprostou divočinou 162 km silnice!

S budováním železnice to tak jednoduché nebylo. Vláček, pokud to není zubačka, do prudkého svahu jaksi nejede a tak bylo přistoupeno k řešení „Cik-cak“. Tady se tomu říká „Zig-Zag“ railway. Nechyběly kamenné mosty přes soutěsky a tunely skrz kopce. Zajištění technického zázemí představovalo samo o sobě komplexní logistický problém.

Zajistit v kopcích dostatek vody a paliva pro parní lokomotivy, které měly obého v tomto náročném terénu velkou spotřebu. První oficiální jízda na této trati se uskutečnila z osady Penrith pod horami do osady Weatherboard (nyní Wentworh Falls) 11. července 1867, kde tehdy trať končila. Prostě na knihu. http://www.nswrail.net/library/lithgow-zigzag.php

Od těch dob byla železnice ještě dvakrát přemístěna, až skončila na nynější trase. Ovšem zemní práce, mosty a tunely z té původní zůstaly a nyní jimi vede pěkná historická procházka. A právě v zářezu této původní železniční trati, mezi osadami Glenbrook a Blaxland je místo známé pod jménem Wascoe Siding.

Až do roku 1879 bylo toto místo známo pod jménem Wascoe. Bylo pak pojmenováno na počest rodiny Johna Outrima Wascoeho, jinak hospodského druhého „Pilgrim’s Innu“ v Blaxlandu. Takže tehdy se železniční stanice v Glenbrooku jmenovala „Wascoe Siding“ a v Blaxlandu „Wascoe’s Platform“. Tato trať byla používána až do roku 1935, kdy byly položeny koleje na trase dnešní trati a terénní zářez, Wascoe Siding, se proměnil v bažinaté smetiště.

V roce 1966 koupil tento nikterak lákavý kus země pan John Green, jinak zakladatel „The Blue Mountains Railway Society“ a tak se postaral, aby tato získala svoje stálé místo.

Každou první neděli v měsíci, toto nyní pěkně parkově upravené místo, ožívá vřískotem rozjásaných dětiček. „The Blue Mountains Railway Society“ zde pořádá vyjížďky na minivláčcích. Ovšem nechybí zde ani občerstvení, sociální zařízení, stolečky s lavičkami a místo k opékání dobrot. Členové society zde prohánějí svoje miniaturní lokomotivy. Parní, elektrické, dieselové a diesel-elektrické. Za pouhé $2 je možno si zakoupit jízdenku na tři okruhy z toho dva tunelem. Členové „The Blue Mountains Railway Society“ svým entusiasmem a nadšením velice dobře mezi ty dětičky zapadají.

Pro ty technicky založené, jeden okruh měří 300 metrů kolejnic o rozchodu 127 mm, tedy 5 palců. Je zde 21 výhybek, plná světelná signalizace, velké seřaďovací nádraží a pro parní lokomotivy výtopna a točna o průměru celých tří metrů. Takže iluze je dokonalá i se zvuky a pachem, který za sebou zanechává uhánějící parní lokomotiva. https://www.google.com.au/search?q=wascoe+siding&ie=utf-8&oe=utf-8&aq=t&rls=org.mozilla:en-US:official&client=firefox-a

A právě sem jsme se vydali na rodinnou zimní vycházku 1. července. Naposledy jsme tam byli s našimi kluky, v roce 1976 nebo 7. Teď jsme tam byli s vnoučaty a jejich rodiči. Přidala se i máma naší snachy Edity, co bydlí co by kamenem dohodil a schovanka Blanka s celou rodinou. Takže to bylo takové rodinné setkání, kde se děti do sytosti vydováděly. Každé zvládlo několik jízd, zblajzlo nějaké to občerstvení a pak všichni odjížděli spokojeni do svých domovů. Byla to taková, jak se správně česky říká „family bonding activity“.

Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2012_07_01_Vlacky_v_vnoucaty_-_Wascoe_siding

George jistě promine, ale tohle byste neměli minout 🙂