Beta s námi už nějakou tu dovolenou prožila. A bylo jí vcelku jedno, jestli to bylo zelené Skotsko, památkami oplývající Burgundsko, či horká Itálie. Tahle dovolená však byla úplně jiná. Protože tentokrát s námi jel Vilém…

Už poskládat věci do Yarýska nebylo snadné. Sice byly řeči, že sedačka s Vilémem nezabere tolik místa jako jindy spolucestující kytara, ale když se mají navíc vejít i tak neskladné věci jako je nočník, kyblíček, hračky na pláž, dětské minikolo a přilba… No – nakonec se to všechno vešlo a mohli jsme vyrazit.

Cesta pohodová – už u Žitavy Viléma překvapily stožáry větrných elektráren a od té doby hlásil každý vrtuláááák  :o)  A že jich bylo. A celý týden ho to neopustilo. Nekomentoval stáda kraviček a koníků, ale vrtulááák mu neunikl snad žádný. Dítko i pes se celou dlouhou cestu chovali vzorně a po 10 hodinách jsme dorazili do Dánska, do Bjerregaardu.

Bjerregaard je vesnice tvořená snad stovkou prázdninových dřevěných domků umístěných mezi zelení porostlými dunami. Některé domky mají střechy ze slámy, všechny mají proti větru kryté terasy a taky krbová kamna. Není zde veřejné osvětlení, ani žádná hospoda. Jen u silnice dobře vybavený obchod a dětské hřiště s obří trampolínou. Přestože je po letní sezóně, skoro všechny domky jsou obsazené. Hodně důchodců i rodin s malými dětmi. Rybáři, cyklisti, pejskaři.

Bydlíme na úzkém pásu písečných dun, které odděluje pobřeží divokého Severního moře od velikého slaného „rybníku“ – Ringkobing Fjordu. Ten uzoučký pás dun a pláží měří zhruba 30 kilometrů… Větších prázdninových osad je málo a tak najít parkoviště (značené a udržované a zadarmo) v místě, kde zrovna nikdo není, bylo snadné.  Protože těch parkovišť byla spousta. A pak jsme sdíleli patřičný úsek pláže jen s racky (tuleně jsme nepotkali, prý se zde občas vyvalují) a Beta si mohla užívat lítání na volno.

To fjord měl moře mnohem klidnější, stále foukající vítr udržoval ideální vlnky a podmínky pro surfaře. Okraje fjordu halil les rákosí – ráj pro hejna vodních ptáků a taky pro rybáře. Obojího bylo mnoho. Krajina placatá, ale kopečky dun porostlé tvrdou vysokou trávou, šípkovými růžemi nebo vřesem byly neobyčejně krásné.

Neustále funící vítr honil mraky po obloze a případná přeháňka byla opět rychle nahrazena ostrými slunečními paprsky. Počasí bych nazvala fotogenickým :o)  Moře nebylo až tak ledové (zhruba 18 stupňů), ale velké vlny a ostrý vítr žádné velké cachtání neumožňovaly. Zato klouzání po dunách, bábovičky a hrady z písku na obřím „pískovišti“ byly k dispozici každý den.

Najezdili jsme na nás málo kilometrů – tohle nebyla pro nás obvyklá poznávačka, to byla dovolená vnoučkovská. Takže každý den moře, duny, kolo, trampolína, pískoviště a houpačka… a k tomu odpolední spánek a pravidelná strava. Vilík byl jednička – výborně jedl (až bych řekla, že byl jak kyselina) a výborně spal (od osmi večer do sedmi ráno a k tomu zhruba dvouhodinový šlofíček poo). S úsměvem vstával i chodil spát. Jediný nepřítel byla sprcha…

Delší výlety byly jen dva. LEGOLAND v Billundu je úžasný. Pro prťavce i pro dospěláky. Beta jako jediná z výpravy nadšená nebyla – vodítko na krátko, žádné čmuchací prostory a navíc tam páník či panička s Vilíkem pořád lezli do nějakých jí neprověřených vozítek, vláčků či lodiček… Po odchodu z areálu nás překvapil přívalový lijavec. Během pár minutek (opravdu jsme parkovali nadohled) na nás nebyla nit suchá. Vilíka jsem převlíkla v autě (jeho výbavu jsme měla vždy v záloze) , my holt museli vydržet až „domů“.

Druhý výlet byl do Givskud ZOO. Celá ZOO se projíždí vlastním vozem (nebo autobusem). Jednotlivá Safari oddělují tři velká parkoviště, kolem kterých je „normální“ ZOO. Vilíka nejvíc zaujala technika. Ne zebry a žirafy kolem Yarýska, ale čištění napajedel technikou. Ne lví smečka trhající koninu či lvice válející se na silničce před Yardou, ale pruhovaný autobus, který jsme dojeli… A hlavně – cestou bylo tolik vrtulááákůůůů  :o)

Nesmím zapomenout na psy. V každém domku byl alespoň jeden. Spíš dva nebo tři. Velcí, malí, chlupatí, hladkosrstí, čistokrevní i vořeši. Takovou „psí“ dovolenou jsme nikdy nezažili. Všichni mezi domky chodili na vodítku. Nikde se naválel žádný bobek. Vše vzorně uklizeno. Na plážích a v dunách psi řádili a lítali svobodně. Pes může do Legolandu a neplatí. Pes může do ZOO a neplatí. (Výjimku tvoří jen lví Safari – tam jsme Betku odložili do čistého vykachlíkovaného kotce). Psí dovolená –  cestovat se psem po Dánsku je prostě úplně normální a pes nikde nikoho nepřekvapí. A to ani Betích rozměrů.

Vilík je ve věku, kdy se nedá spustit z očí. Je to rarášek, který neposedí a moc věcí si ještě vysvětlit nenechá. Byli jsme zvědaví, jak to zvládnou s Betou. Skvěle. Oba na jedničku. Pravda – po mé úvodní přednášce, že se k Betě, když jí, nechodí – ihned Betce z pod huby ukradl dvě granule a šel mi je donést. Když jsem houkla „Viléme, to se nesmí“, tak jí je tam zase pod tu hubu vrátil…

A Beta?? V klidu stále žrala dál, odběr i vrácení se jí vůbec netýkalo. Večer i v poledne chodili spolu spát. Děda jim přečetl pohádku a bylo. Na podvečerní trampolínu jsme chodili bez Bety. Mladík vždy natahoval, že trampolínu opustit nechce, ale když jsme řekli: „Betuška přece čeká“, tak se rozeběhl domů. Protože Betuška čekat dlouho nesmí (ta spala jak zabitá a byla ráda, že má klid).

Týden utekl jako voda. Před odjezdem jsme byli oba vzvědaví, jak tohle dobrodružství dopadne. Doufali jsme, že Vilík dovolenou bez rodičů, v cizím prostředí a obě dlouhé cesty přežije v pohodě. Že to však bude taková radost se stále usměvavým človíčkem a spokojenou psicí jsme si ale představit nedokázali. Opravdu – dovolená bez mráčku :o)