Jako chlapec jsem sedával a pozoroval pelikány celé hodiny. Tito velcí elegantní ptáci se snášeli dolů a přistávali na lagunách nedaleko tábora našeho kmene. Pak plavali kol dokola a nořili svoje velké zobany do vody a lovili ryby. Pelikání kladou dvě nebo čtyři vejce a když se mláďata vylíhnou, tak záhy opustí svoje hnízda a tráví svoje mládí v houfu s jinými pelikáňaty v jakési pelikání školce, kde si hrají a kde se i učí.

Jeden nebo dva dospělí pelikáni toto hejno mláďat hlídají, zatím co ostatní rodiče loví potravu pro celou rodinu. Pelikáni tak připomínají způsob života nás, domorodců, mají společné hnízdiště, společně vychovávají mláďata a sdílejí úlovek i s jinými mláďaty v hejnu.

Před dávnými a dávnými časy, v době Dreamtime, žil byl pelikán jménem Moola. V době Dreamtime byli pelikáni celí černí a Moola byl ze všech nejčernější a nejdivočejší. Byl pyšný na svoji černou krásu a celé dny se vypínal a čechral si peří svým velkým zobanem.

Když byl spokojen se svým vzhledem, tak si Moola sedl do své kanoe z kůry a pádloval po okolí aby ostatním ptákům ukázal jak mu to sluší. Moola byl hrdý na svoji kanoi, protože on byl jediný pelikán, který kanoi měl. Ostatní ptáci se dívali na Moolu a říkali: „Podívejte se na Moolu jak je hrdý ve své kanoi! Přáli bychom si mít také takovou!“

Ale Moola byl velice sobecký a nikdy nenechal jiného pelikána se svézt v jeho kanoi. A když ho poprosili, tak Moola řekl: „Mohli byste se převrhnout, pádlovat v kánoi je velice obtížné a nebezpečné.“

Moola věděl, že když sedí ve své kánoi, vypadá důležitě, a nechtěl, aby i jiní pelikáni vypadali tak důležitě jako on. Jednoho dne však přišla velká bouře. Lijavec zmáčel všechna zvířata až na kůži. Wombat se třásl ve své noře, klokani se schovávali pod stromy a stále lilo.

Pršelo tak moc a tak dlouho, až se naplnila říční koryta a voda se pak rozlila do okolní krajiny. Starý wombat věděl, že musí opustit svoji noru, aby se v ní neutopil, a když vylezl ven, tak viděl, jak klokani hopsají k vyvýšenině, kde budou uchráněni před stoupající vodou.

Moola byl však nadšen. Všechna tato voda znamenala, že nyní může pádlovat ve své kánoi do míst, kde nikdy předtím nebyl. A to také znamenalo, že se může ve své kánoi pochlubit spoustě zvířat, která ho nikdy před tím neviděla. Velký, černý, pyšný Moola, jediný pelikán co má kanoi! A jak tak pádloval po okolí tak si zpíval: „Munmuckinny, munmuckinny, munmuckinny, munmuckinny.“

Nepádloval příliš daleko, když dojel k malému ostrůvku, na kterém byla ztroskotaná skupina domorodců. Když dojel Moola blíže, tak viděl, že na ostrůvku byli čtyři lidé. Dvě staré ženy, starý muž a krásná mladá dívka. „Pomoc, prosím, pomoc! Když nás nezachráníš, tak jistě utoneme!“ Prosebně volala mladá dívka jménem Mungi. „Prosím, zachraň nás! Máš kanoi a můžeš nás jednoho po druhém odvézt!“

Moola se na ni podíval, byla velice krásná a mladá a on ze všech pelikánů nejpyšnější a nejčernější neměl žádnou ženu. Mungi se necítila dobře. Proč se velký černý pták na ni tak upřeně dívá? Přitiskla se blíže ke staré ženě. Všichni byli promoklí a měli strach. Moola se ale stále díval na dívku. Když by mohl dostat ty tři staré lidi z ostrůvku, tak by se pak mohl vrátit pro mladou dívku a odvézt si ji pro sebe.

„Pomohu vám, nestrachujte se! Se svojí kanoí vás mohu všechny zachránit! Vezmu vás jednoho po druhém a ty nejstarší vezmu jako první!“

Moola naložil starou ženu a odpádloval s ní přes řeku k vyvýšenině. Pomohl jí z kánoe a vydal se na zpáteční cestu. Naložil druhou starou ženu a pak se ještě vrátil pro starého muže. Mungi a starý muž seděli na ostrůvku přitisknuti k sobě a Mungi se bála. Pokaždé když se Moola vrátil na ostrůvek, tak se na ni upřeně díval a svým velkým žlutým zobanem mával ve vzduchu.

Když Moola odjel se starým mužem, tak Mungi seděla na ostrůvku osamocená. Hlavou se jí honily nepěkné myšlenky. Jsem mladá a krásná, každý mi to říká. Nedívá se Moola na mě právě proto? A začala plakat. V dešti jen tak tak viděla, jak velký černý pták pádluje kánoi, veze starého muže na vzdálený břeh a vzlykala. „Aspoň že staří lidé jsou v bezpečí, ale Moolovi nevěřím. Mám strach, že mě ukradne, abych se stala jeho ženou“.

Moola dojel ke vzdálenému břehu. Sledovala, jak starý muž vystoupil z kanoe. Pak Moola otočil kanoi, aby dojel zpět pro Mungi. Sledovala, jak k ní pádluje. Věděla, že musí utéci. Kdyby zkoušela uplavat, Mooola by ji s kanoí brzy dohonil. Aby mohla utéct, bude ho muset nějak přelstít! A v tom dostala spásný nápad. Rychle se svých ramen sundala klokaní kůži a zabalila do ní kus dřeva. Mungi se pak ponořila do vody a začala plavat ke vzdálenému břehu.

Moola dopádloval k ostrůvku, ale Mungi nikde neviděl. Kdepak asi je? Vyskočil z kanoe, ale Mungi nikde. Pak ale Moola spatřil klokaní kůži. Zde spí, když já Moola, nejkrásnější z pelikánů jsem ji přijel zachránit!“ Rozběhl se ke kusu dřeva a vší silou do něj kopl. Velká bolest mu vystřelila do nohy, až vyskočil vysoko do vzduchu. Byl oklamán! Mungi byla pryč! Moola se odkulhal zpět ke kánoi. Nikdo ho před tím neoklamal a čím více myslel na Mungi, tím větší zlost dostával. „Vrátím se do mého tábora, vezmu si moje kopí a já tu Mungi ulovím!“

Ostatní pelikáni viděli jak se Moola vrací. Vypadal docela směšně, jak tak pádloval s jednou velkou oteklou nohou houpající se z kanoe. A tak se začali smát. „Podívejte se na Moolu! Moola teď nevypadá tak elegantně a důležitě! Moola, Moola, velkonohý!“

Toto škádlení jen zvyšovalo Moolovu zlost. Došel do svého tábora kde se celý namaloval bílou válečnou barvou. Toto způsobilo, že vypadal velice nelítostně a krutě. Moola řval vzteky, posbíral svoje kopí a vydal se zpět ke kánoi. Staří pelikáni ho pozorovali, celého namalovaného bílou válečnou barvou. Nikdy nic takového neviděli. A tak řekli: „tak nemají vypadat pelikáni, pelikáni jsou celí černí!“

A tak se rozhodli že dají Moolovi lekci. Za mávání křídel se k němu přihnali a začali kolem něj pobíhat a svými dlouhými zobany klovali do jeho černého a bílého peří. Když byli hotovi, tak mu oznámili, že musí odejít pryč a už se nikdy nevracet. Moola byl navždy vypovězen. Když toto mladí pelikáni viděli, tak je pojala hrůza jak Moola odkulhal. Přesto si mysleli, že vypadal velice nelítostně a hrdě. „Když se také tak namalujeme, tak budeme vypadat také tak nelítostně a hrdě jako Moola!“

A tak spěchali aby se namalovali tak jako Moola. Brzy všichni mladí pelikáni v táboře vypadali podobně jako Moola. Jejich černé peří bylo pokryto divokými bílými skvrnami. Staří pelikáni nemohli věřit vlastním očím. Pelikáni mají být přece černí! Ale mladí pelikáni neslyšeli. Promenádovali se kolem a navzájem si obdivovali svoje nové, černobílé peří.

„Vypadáme nelítostně, vypadáme hrdě!“ Všichni vypadáme nelítostně a hrdě jako Moola!“A tak potom zůstali napořád. A to je proč dnes, když uvidíte pelikány na laguně nebo na tůni, tak budou černí s bílými skvrnami, právě jako Moola před dávnými a dávnými časy v době Dreamtime.

Do češtiny převyprávěl George Švehla