Jednoho zářijového dopoledne jsme s Jiřím jeli okolo Vranova a u severní věže, která je už rok bez měděného baňatého zakončení, vyčuhoval ze zeleně stromů jeřáb. „Něco se děje, zajeď, prosím, ke kostelu“, požádala jsem Jiřího. A také ano. Nová, úplně nová měděná báň, uzavřená zatím v ohradě u parkoviště, ve které se skrývala celý rok, byla zdobena na samém vršku, litinovým křížkem. No, křížkem, litinový těžký kříž, na který bylo potřeba jeřáb.

To se přihodilo takhle: minulý rok proběhla médii zpráva, že při nějaké technické kontrole se zjistilo, že krovy, i měděná krytina, které už jsou na věži 350 let, jsou těžce poškozené. Takže byla povolána speciální firma na těžká břemena z Ostravy, se speciálním jeřábem, jediným v naší republice, který se vejde všude do úzkých prostorů (má několik náprav, které se nezávisle na sobě otáčejí) a má těžká protizávaží, takže pracuje skoro kolmo (unese až 30 tun, takže tyhle obrovské věže byly pro něj hračkou 🙂 ), tak tahle firma ve vší tichosti severní, více poničenou věž sundala.

Nevěděli, co taková vetchá šestnácti tunová stařenka, upoutaná na lanech ve vzduchu udělá, takže publicita nebyla téměř žádná, aby nedošlo k úrazu někoho na zemi. Když byla na zemi a podrobně se prohlédly škody, které zanechal zub času, zjistilo se, že ne oprava, ale celá nová měděná věž! Replika se vším všudy!

Začaly se shánět peníze, něco stát, něco farnost, něco věřící a já nevím, kde všude a nakonec po roce piplavé práce (např. se musely vyrobit nové plány, podle nerozpadlých originálních předloh), podle nich byly postaveny krovy a pokryté měděnými pláty. A ty jsou tak krásně vyklepané do různých ohybů, vypouklin, vln, no prostě mistrovská práce! Když jsem ji viděla na zemi, tak vypadala jako velký dům, zatím co její sestra, která byla ještě na svém místě nahoře na věži jako malilinká vížka 🙂

Takže tenhle nový drobeček, se v pátek, den před mariánskou Vranovskou poutí, vydal na cestu vzduchem na své původní místo. Jsem ráda, že jsem mohla být u toho a zfotodokumentovat celou akci, od rána až do večera, protože, kdy se zase najde taková příležitost vidět něco takového? Za dalších 350 let!

Byl to pracovní koncert pro několik firem a jejich lidi. Obdivovala jsem jemnou práci muže, který ovládal jeřáb, (i ty, kteří mu asistovali a obsluhovali veškerou těžkou techniku), mladé muže z výškových prací, kteří ve výšce upevňovali nebo odstraňovali železné traverzy, upínaly na tyto nosníky speciální těžká lana. V některých okamžicích se pohybovali těsně pod zavěšenou těžkou věží a manipulovali s ní pomocí lan. V tom momentě měli nad sebou vznášejících se 16 tun dřeva a mědi.

Obdivovala jsem se zručnosti dokumentaristy, který pro jeřábovou firmu natáčel videozáznam pomocí modelu šestiramenného vrtulníku, osazenému kamerou (já mu důvěrně říkám ufounek). Ten kolem neúnavně kroužil a bzučel jako roj včel. Slečna redaktorka z ČT si pilně psala poznámky a kameraman se s těžkou kamerou vláčel sem a tam. Dost lidí, jak místních, tak jedoucích okolo, se zatajeným dechem sledovalo tichou vzdušnou pouť krásného, jako zlatého, “drobečka“.

Takže, dopoledne byla nasazena nová věž. V její báni jsou uloženy seznamy sponzorů, kteří se podíleli na investici. Jsou mezi nimi i jména některých našich Zvířetníků. Ve staré báni se žádné odkazy nenašly, snad budou v báni jižní věže.

Po poledni se jeřáb přesunul na jiné místo (zasunul se do esovité uličky nového klášterního konventu) těžké traverzy, jakési speciálně vyrobené ližiny (každá400 kg, ptala jsem se chlapců horolezců 🙂 ) se z nové věže musely sundat a nasunout do jižní, staré věže. Práce jako na kostele 🙂 !

Kolem odpolední čtvrté, se stará věž, která prý není tak poškozená (nu to se uvidí, až ji prohlédnou na zemi), připoutala silnými úvazy. Fotit u kostela se moc nedalo, sluníčko pálilo přímo do objektivu. Rychle jsem se přesunula přes údolí na protější svah k Nekonečnu a tam jsem měla celé divadlo pěkně nasvícené. Teprve před půl šestou se napnula lana, přes údolí tu a tam vítr zanesl zvuk naplno běžícího motoru jeřábu a pojednou se začala rozšiřovat škvíra mezi zdivem a hranou věže.

Věž se odpoutala od zděného základu, škvíra mohutněla a mohutněla, až byly vidět stromy v pozadí, dala se do pohybu a už bylo jasné, že putuje vzduchem. Vzdálenost a úhel pohledu trochu zkreslovali, ale jakmile se ocitla „vedle“ nové věže z druhé strany a začala klesat, rychle jsem se přesunula zpět ke kostelu. Právě včas, věž dosedla na připravený podstavec. Dobrá práce, bod pro sehranou partu lidí a skvělou techniku.

Ještě jsem si chvíli počkala, až místo staré věže vynese jeřáb na zděnou věž jakousi provizorní stříšku, pokličku, která bude chránit stavbu po dobu, než se vrátí nahoru opravená báň. Jak v televizi ve zprávách řekl zástupce farnosti, doba opravy druhé věže se bude odvíjet od sehnání dalších peněz. Tak doufejme, že budou sehnány brzy, aby vranovský kostel měl zase obě věže pospolu. Takhle mi připadá trošku nesouměrný, jako člověk, bez jedné ruky.

Fotografie a videa jsou zde: http://dig.rajce.net/Vranov_usazeni_severni_veze