aneb bez pořádku a bez beden by byl správce v háji zeleném.

V čase letním je na zámku krásně. V žádné zámecké místnosti už nemrzne, ba dokonce všude vládne příjemná teplota kolem dvaceti stupňů. Odvlhčovače v depozitářích jedou na poloviční režim, protože vlhkost ze zdí už vylezla a byla pohlcena technickými udělátory.

Na zahradě kolega šmejdí se zahradním traktůrkem a bojuje svůj každoroční boj s biomasou, abychom nezarostli jak dva Šípkoví Růženci. Po pokoseném trávníku důstojně korzují kosové a špačci a se vší vážností loví žoužel. Dokonce i dvě žluvy se přihrnuly a pečlivě vybírají larvy travních mravenců.

Zkrátka na zámku vládne letní idyla a správce sbírek už nemá jarní tik. Nehledá klubající se kloboučky žampionů na kůžích lva, či zebry. Nešílí z navlhlých grafických listů. Konečně nastal čas péče o svěřené prostory. Šmejdí s vysavačem, koštětem, lopatkou a smetákem a uklízí a smejčí. Neboť poté, co povolil mráz, a zdi vyschly, povolily částečky malby na stěnách i na stropě a poslušny volání gravitace, jaly se padat na zem a na regály.

Do toho leze okenními škvírami letní prach z polí a silnic. Prostě ve svěřených místnostech se začal dělat klasický letní binec. A také se hlásí návštěvy badatelů, restaurátorů a místních muzejníků, toužících bádat, restaurovat, či jen tak hrabošit kvůli inspiraci při vymýšlení výstav a nových expozic.

Takže mezi uklízecí rutinou správce chystá obrazy, nábytek a další artefakty, aby badatelé mohli bádat, muzejníci hrabošit a restaurátoři odborným okem okukovat předměty určené k restaurování. Mezi tím na zámek přicházejí návštěvníci toužící kráčet místy, kde prožíval svá nejkrásnější léta jeden z našich hudebních velikánů.

Takže správce kmitá jak nepokoj v hodinkách a mezitím se mu v pracovně hromadí přírůstky čekající na zpracování. Když už nejdou dveře od pracovny ani dovřít, co je uvnitř nacpáno artefaktů, nechá správce servisních prací a pustí se do toho, kvůli čemu je hlavně v muzeu angažován.

Zpracování přírůstků je proces zdánlivě jednoduchý a prostý. Zapsat předmět do Knihy přírůstků a přidělit mu přírůstkové a evidenční číslo. Těmito čísly označit předmět. Předmět vyfotografovat, změřit a popsat. Na závěr předmět uložit na určené místo v depozitáři. Tolik teorie. Jednoduché, že?

Takže nastíním příklad z praxe, aby si laskavý čtenář udělal obrázek o drsné realitě depozitního života.

Existuje starobylé přísloví Quidquid id est, timeo Danaos et dona ferentes. Česky to v podstatě znamená: Bojte se igelitek, které přinášejí Dany.

To si představte, že za vámi přijde kolegyně Dana a přinese igelitovou tašku. Vy ji přátelsky pozdravíte, protože netušíte, že obsah té tašky je určen vám. No, a dotyčná – do tohoto okamžiku sympatická dáma, které byste snesli modré z nebe, jakobynic zašveholí: „Hele, tady jsem dostala od kamarádky pár hadříků, tak jsem si myslela, že by se ti hodily do sbírek.“

Vy, ještě stále nic netuše, radostně přikývnete, převezmete igelitku a poděkujete. Kolegyně dál s nenuceným úsměvem dodá: „Až to sepíšeš, udělej darovací smlouvu a já ti to podškrábnu.“

To už ve vás začíná hlodat červ podezření, protože na jednoduchou věc by si kolegyně napsala tu darovací smlouvu sama. Nenápadně juknete na kolegyni a zjistíte, že na vás zírá s podobným zájmem, jako druhdy zírávala Lucrezia Borgia na hosty s chutí konzumující její longdrinky. A ledva nahlédnete do igelitky, podezření se změní v děsivou jistotu, že na vás byla nastražena past.

V igelitce se totiž nalézá chumel jakýchsi textilních cucků, kalounů, smotků a roliček. A je to chumel převeliký. Takže je třeba jej nejprve roztřídit. S úžasem zjišťujete, že muzejní sbírky budou obohaceny o krajky nejrůznějších druhů. Při podrobnějším zkoumání vidíte, že se z osmdesáti procent jedná o strojovou velkovýrobu ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století a dvacet procent je háčkováno a paličkováno ručně.

Zavrčíte a pustíte se do rozebírání chuchvalce. Když se den kloní k západu, máte pracovní stůl zarovnaný devadesáti různými kusy látek o velikostech od deseti centimetrů zdéli i šíře, až po třímetrové, centimetr široké, krajkové lemovky. Další den berete hezky jednu po druhé a zapisujete je do přírůstkové knihy. Pro jistotu píšete do názvu jenom slovo „krajka“.

Razítkem si na kus kalounu natisknete evidenční číslo a přírůstkové číslo a kaloun ke krajce přišijete. Pak je rovnáte hezky popořadě do krabice. Když jsou všechny v krabici srovnané jak vojáčci, odnesete si krabici do pracovny. Jednu po druhé z krabice vyndáte, vyžehlíte, urovnáte, nebo vypnete na podložku a vyfotografujete. Pak ji vložíte zpátky do krabice od banánů.

Krabice od banánů, toť úhelný kámen depozitáře. Co lze, je nutné nacpat do krabic od banánů. Artefakty jsou totiž poťouchlé a ponechány bez dozoru, začnou se samy od sebe přesouvat, zašmodrchávat, praskat, špinit se a tak vůbec. Zato v krabici od banánů, zvenku pečlivě popsané číslem místnosti, číslem police a pozicí, jsou sbírkové předměty naprosto bezmocné a žádné časoprostorové přesuny nečiní.

Á propos vyfotografujete – fotografujete samozřejmě s evidenčním číslem, umělecky sestaveným v držáčku s délkovou mírou na čelní straně. V případě dlouhých a úzkých kalounů je třeba aranžovat tak, aby byl zřejmý nejen vzor, ale i délka. V případě krajkové dečky je třeba tuto vypnout špendlíky. V případě… dost! Znalé dámy jistě vědí a laik si stejně nedovede představit. Pokročmež dále!

Po skončení fotografování se odeberete domů a celou noc se vám zdá o krajkách. Ráno nastupujete do šichty s mírným tikem v oku. Máte chuť sestavit ze sbírkových předmětů a střelného prachu ze zámecké expozice zbraní pekelný stroj a poslat ho kolegyni potrubní poštou. Popáté berete ty zatracené krajky do ruky a zapisujete je do muzejního sbírkového programu.

To musíte jednu každou krajku rozbalit, změřit a zase sbalit a uložit na místo. Okolo vás chodí kolega a s poťouchlým výrazem ve tváři pronáší moudra: „Člověče, představ si, že by tě to nebavilo. To by pro tebe muselo být úplné utrpení.“

Poté co máte nafoceno a uloženo, vezmete do ruky místo svých oblíbených časopisů „Muž a smrt“, „Whisky Magazine“, či „Střelecká revue“ naprosto zoufale nudné dámské časopisy „Žena a život“, „Praktická žena“, „Vyšíváme, háčkujeme“ a pošesté do ruky berete tu zatracenou krabici s krajkami. A začínáte hledat a porovnávat, co je richelieu, co je filigrán, co je krajka flanderská, frivolitková, co je madeira atd., atd.

A kolem chodí kolega a vede řeč o tom, že je rád, že má za kolegu takovýho študenta, že by tam s někým, kdo se nevyzná v krajkách, prostě nemohl dýchat stejný vzduch. V duchu přemítáte, že v koutě v průjezdu stojí na zemi taková šikovná příruční půltunová palice, kterou by bylo možno kolegu zatlouct do podlahy.

Ale práce odsýpá, v počítači se hromadí bližší určení předmětů a najednou držíte v ruce poslední kousek krajky. Slavnostně krabici zavřete, vezmete ji posedmé do ruky a vypravíte se s ní do depozitáře, najít vhodné místo k uložení. A po chvilce hledání volného místa ji položíte v místnosti XX do regálu YY na pozici YYZZZ. Ááááááá, to je blaho! Pozici si poznamenáte do sešitu a jdete k počítači, abyste ke každé krajce dopsali její umístění. Takže na poosmé máte hotovo.

Závěrem ještě sepíšete podrobnou darovací smlouvu, necháte kolegyni, aby vám ji podepsala. Založíte originál, založíte kopii. Ještě si odplivnete přes levé rameno a přežehnáte se, protože jste právě děsivým způsobem porušili interní předpis pravící, že NEJPRVE darovací smlouva a AŽ POTOM lze s předmětem pracovat. Opřete se spokojeně na židli a uvědomíte si, že čistého času vám to zabralo skoro dva dny, ale vzhledem k nejrůznějším vedlejším činnostem, které musíte dělat, jste se s tou zatracenou igelitkou drbali týden.

Ale nejsou každý den takovéto hrůzy. Občas se vám do ruky dostane nějaký hezoučký kousek, se kterým je radost pracovat. Třeba stařičká přijímací část telegrafu, nebo stříbrné pouzdro na hřeben zdobené rytinou, vyrobené pro solidního gentlemana střední třídy. Někdy to člověku nedá a svévolně opustí strohý a přísný způsob dokumentování sbírkových předmětů.

Třeba když se zpracovává prosté vesnické zrcadlo, lze zaonačit prostor focení tak, aby správce sbírek mohl popustit uzdu své umělecké fantazii. Opravdový znalec výtvarného umění by kompozici samozřejmě vytkl, že v zátiší chybí troubící jelen, nebo alespoň srnec, ale pro nás primitivnější jedince je i výše zmíněný počin pravým uměleckým hodokvasem.

Čas plyne jako voda a najednou je poslední týden prázdnin. Do zámku nevkročí ani noha, neboť všechny stojí na plynu v kolonách na dálnicích a silnicích a hrnou se domů. Najednou je čas na ukládání předmětů, i úklid se chýlí ke zdárnému konci. Ze sklizených polí začíná foukat studený vzduch.

Zámek ještě vyzařuje naakumulované teplo, ale masařky hledající úkryt signalizují, že pomalu nastává čas přemýšlet nad nákupem nové sady chemických prostředků na každoroční podzimní bitvu proti hmyzákům.

Pak ještě zazní rozlučkový podzimní koncert, zamkne se za posledním hostem a z pohledu návštěvníků se zámek propadne do půlroční mrazivé uzavřenosti. Jenom správce sbírek bude šupajdit chodbami jak přerostlá myš a bude starostlivě dohlížet, aby artefakty v klidu a pokoji depozitářů stárly a stárly…