Bertík, můj první vysněný pes, se dožil krásných patnácti let a čtyř měsíců. I když už jsem vám hned první větou naznačila, jak dnešní povídání dopadne, ráda bych o něm napsala něco víc. Pokusím se tedy o shrnutí jednoho psího života v jedné člověko-zvířecí rodině.

Gerald Durrell ve své knize „O mé rodině a jiné zvířeně“ píše toto: „Dodo byla z plemene známého jako Dandy Dinmont. Tito psi vypadají jako dlouhé, tlusté srstnaté balóny s drobnými bočitými běhy, velkýma, vykulenýma očima a s dlouhými převislými boltci. Kupodivu to zásluhou máti se tato prapodivná znetvořená psí odrůda octla mezi námi.“

My jsme měli vkus stejný jako Durrellova matka, která si v knize fenku Dodo pořídila, a před lety jsme sháněli právě štěně Dandie Dinmont teriéra.

Bylo mi deset let, když k nám přišel Bertík. Jako první pes v domácnosti musel strpět naše začátečnické chyby a na oplátku nás naučil, jak se psem komunikovat a jak ho vychovávat. Dokonce si vzpomínám, že správnému zacházení učil i mou tehdejší kamarádku ze školy, která taktéž toužila po pejskovi a chodila s námi na dlouhé procházky. Její rodiče se nechali inspirovat a zanedlouho už kamarádka venčila svého vlastního psa.

Bertík miloval lidi. Cizí. A někdy až moc. Kdyby k nám přišel zloděj, pes by ho nejprve řádně přivítal a potom by se nepochybně nechal zcela dobrovolně ukrást. Zvláště v mladém věku to byl pes vítací. Na procházce si pečlivě vybíral oběti, kterým chtěl vyjadřovat svou náklonnost.

V nestřeženém okamžiku pak začal zběsile vrtět ocasem a vrhal se na nic netušící kolemjdoucí. Byl-li dotyčný pejskař, proběhl celý rituál bez problémů. Tak tomu ale nebylo vždy. Bertík si k vítání nejraději vybíral nepejskaře, lidi ve světlém oblečení a taky bezdomovce a podobná individua.

Miloval lidi, ale nenáviděl psy. Malý teriér se rád pouštěl do hádky klidně s kdejakým velikým psem a měl obrovské štěstí, že se za svůj život do žádné pořádné rvačky nedostal. Překvapivě patřili mezi jeho opravdové psí přátele třeba novofundlandský pes a leonberger.

Kromě provokování cizích psů a vítání cizích lidí projevoval Bertík na procházkách ještě jednu zvláštnost. Až na posledních pár dní života bylo jeho hlavní zálibou žrádlo. A tak jedl všechno, všude a za všech okolností. Byl schopen pozřít i věci zdánlivě nepoživatelné, jako například něco neidentifikovatelného zabaleného v mikrotenovém sáčku. Ano, tenkrát to sežral i s tím sáčkem, ale naštěstí sáček psem prošel.

Za piškot (nebo kousek masa, šunky, chleba, …) udělal cokoli. Jako malá holka jsem se zamilovala do agility a pak nutila chudáka psa do všelijakých akrobatických kousků. Přeskakoval provizorně vyrobené překážky, běhal se mnou po zahradě, lozil „tunelem“ vytvořeným ze dvou židlí a prostěradla. Nebavilo ho to, coby nízkonohý teriér s dlouhou páteří se na to vlastně ani nehodil, ale za ten piškot v „cíli“ to vždycky stálo.

V mládí jsme Bertíka brali na výlety a túry po horách. Chodil s námi na hřebenovky v Jeseníkách, kde se dočkal i pomazlení od ostatních turistů. Lezl s námi na skály za Karlovou Studánkou. Bez problémů absolvoval i stezku kolem vodopádů Bílé Opavy, která vede přes nejrůznější můstky, žebříčky a dřevěné lávky a kde se přímo před námi otáčeli dva lidé s irským setrem, který se strašně bál na lávku jenom vstoupit.

Když bylo Bertíkovi šest let, přinesli jsme si domů fenku plemene coton de tuleár Ravenku. Ta mu hned první den dala najevo, kdo bude ve smečce velet. Bertík si chtěl ten malý bílý chuchvalec chlupů trochu očichat, tak přišel blíž. Chlupatá hromádka zavrčela, jak nejvýhružněji uměla, a Bertík se znechuceně otočil a odešel pryč. Od té doby byla Ravenka vůdce.

Pak to byla především Ravenka, kdo udržoval Bertíkovu fyzičku na slušné úrovni. Ke konci života už špatně viděl a slyšel, ale byl dlouho v dobré kondici. Stárnutí se na něm projevovalo spíše po psychické stránce. Trvalo mu déle, než něco pochopil, než se vzbudil, než přiběhl před procházkou ke dveřím…

Letos v létě, v pětatřicetistupňových vedrech, zřejmě prodělal slabou mrtvici. Ležel, nohy ho neposlouchaly. Mysleli jsme si, že je konec, ale nebyl. Do druhého dne byl pes celkem v pořádku. Chodil pomaleji, myslel pomaleji, ale pořád měl chuť žít. Začali jsme dělat dvojí procházky – krátkou s Bertíkem, dlouhou s Ravenkou. Takhle to fungovalo a oba psi byli spokojení.

Při každém náhlém poklesu tlaku, přechodu fronty a změně počasí se Bertíkův stav trochu zhoršil. Navzdory vitamínu B, který doporučil veterinář, začal být pes vybíravý v jídle. Byly dny, kdy odmítal jíst cokoli jiného než piškoty a kočičí granule.

Na konci minulého týdne přestal mít zájem o okolí. Hodně zhubl. V pátek nežral a ani nepil. Neudržel se na nohách. Jenom ležel a snažil se spát, ale už ani to mu moc nešlo. Rozloučila jsem se se svým prvním vysněným psem, večer ho máma naložila do auta a odjela s ním na veterinu.

To, co jsme zakopali na zahradě spolu s Bertíkovým oblíbeným pelíškem a několika piškoty, už byla jenom tělesná schránka. Věřím tomu, že Bertík se teď prohání někde za Duhou, zase šťastný a spokojený, a má kolem sebe tolik piškotů, na kolik si vzpomene.