Za poslední dobu jsem tu zaznamenala několik odchodů pejsků za Duhový most a bylo mi u toho zároveň moc smutno s vědomím, že to může kdykoli v brzké době potkat i nás, na druhé straně jsem si uvědomovala to štěstí, že je Reny stále s námi a byla vděčná za každý den s ním. Toto štěstí však skončilo v pondělí 3. 9. 2012, kdy jsme ho vyprovodili na jeho poslední cestu… Nemusím popisovat, jak těžké a smutné to bylo rozhodnutí.

Ráda bych se touto cestou za Renyho se Zvířetníky rozloučila. Napsal toho o sobě dost, i já o něm, ale přesto bych ráda vyjádřila, co pro nás znamenal. A co už se nikdy nevrátí. Často jsme v rodině žertovali, že to byla nejlepší koupě v našem životě. Tedy rodičů, samozřejmě. A přitom to mohlo být úplně jinak.

Když jsme se rozhodli, že si chceme pořídit druhého kavalíra do rodiny, s výstavními předpoklady a krátkým čumáčkem, vyhlédli jsme si na jedné výstavě psů paní chovatelku, jejíž fenka se nám líbila a která ji plánovala zrovna připustit. A čekali, zda se narodí TR pejsek. Podařilo se, v příslušný den se pro něj rodiče vypravili s pelíškem… a vrátili se s prázdnou. Paní chovatelka jim z nepochopitelných důvodů až na místě oznámila, že pejska den předtím prodala kamarádce.

Nezbývalo než začít shánět jiné štěně. Bylo před letními prázdninami, což byla ideální doba pro začlenění nového člena rodiny do smečky. Jak to tak bývá, jako naschvál nikde žádný volný hezký trikolorní pejsek nebyl a tak až ke konci léta, kdy rodiče museli prakticky přemluvit známou slovenskou chovatelku, aby nám štěně prodala, přivezli Renyho. Totiž Brenyho, jak jsme se původně usnesli na základě odvozeniny z jeho jména Branbury.

Bylo to takové strakaté nic, strašně roztomilé, ale hodně černé, s úzkou bílou pěšinkou, u které nebylo jisté, jestli zůstane a na kavalíra s až netypicky kulatou hlavičkou. Naše výstavní naděje, která se u nás okamžitě cítila jako doma, vrhla se hned na Briánkovy hračky a nastěhovala se v noci k rodičům do postele, protože měla rýmu a potřebovala se vyhřát. Byl tak mrňavý, že nám mohl skoro sedět na dlani a museli jsme zahradit zábradlí kolem schodů, aby jimi nepropadl. Zato my jsme propadli jemu.

Od první chvíle bylo vidět, že to je jiný kalibr než mírný důstojný Briánek. Veselý rošťák, který si nikdy nedělal žádné starosti a pokládal za automatické, že my jsme tu proto, abychom se o něj starali, řádně ho krmili a hlavně mu opatřili dostatek zábavy. Za což ale nepovažoval výlety do přírody, ani návštěvy příbuzenstva a jiné společenské akce a zejména ne výstavy psů, ačkoli se mu na nich docela dařilo. Marně jsme mu opakovali, že je společenský a výstavní pes. Vyhrožování reklamací byla z naší strany vyloženě formalita, jelikož smlouvu na jeho koupi jsme stejně neměli.

I když se o kavalírech často říká, že jsou to psi vítací, Reny měl vždy největší radost, když mohl návštěvu z domu vyprovodit. O navazování přátelství se svými ať už lidskými nebo psími obdivovateli také nestál. Zdvořilé zavrtění ocásku považoval za dostatečné vyjádření příslušnosti k přátelské kavalíří rase, hlavně ale nesahat.

Nejšťastnější byl doma, ve známém prostředí. Měl rád jakékoli hry a činnosti, související s rychlým postřehem. Miloval, když jsme mu venku v zimě vyhazovali do vzduchu sníh a on ho chytal, v létě zase stál po kolena ve vodě a skákal po kapičkách vody, které jsme mu museli cákat správným směrem těsně nad ucho. Miloval hru na schovávanou, která spočívala v tom, že zatímco hulákal v předsíni za dveřmi, já rozházela po zemi granule a on je pak radostně „hledal“.

Byl nadšený, když jsem s ním začala cvičit agility. Během týdne na psím táboře ve třech letech se naučil všechny překážky a vyhrál svou první cenu na závěrečných závodech. Vždycky mě mrzelo, že se agility nemůžeme věnovat více, protože to bylo to pravé vyžití pro Renyho. Tak jsme doma alespoň nacvičovali různé kousky, které byl ochoten třeba i za granuli kdykoli předvést. Jen plížení se nikdy nenaučil, na to byl příliš netrpělivý.

Jeho největší životní láskou ale byly piškoty. A vůbec jídlo. Měl v hlavičce přesný seznam, na co a za co má kdy nárok a neexistovalo vynechat. Metoda postupného vynechávání odměn u nás naprosto selhala a tak jak byly nastaveny jednou, byly nastaveny provždy.

Moc dobře věděl, že mojí slabinou je přinášení míčku. A tak kdykoli už nevěděl, jak jinak by z nás vymámil další ňaminku, šel a přinesl míček. Vydal ho samozřejmě pouze pěkně z ruky do tlamičky. Někdy se mu ale nechtělo ani to a tak si jen významně stoupl ke košíčku s hračkami a s roztomile výhružným výrazem sděloval: Jestli mi okamžitě nedáte ten piškot, půjdu a ten míček fakt přinesu a stejně mi ho budete muset dát! Nešlo odolat.

Kdykoli ho v životě potkaly nějaké problémy – ať už výjimečně zdravotní nebo když se dostal do nejrůznějších nebezpečných situací, kdy mu hrozila smrt utonutím, zajetím autem nebo zakousnutím – vždycky nás rozesmál tím, jak nepokrytě se vzápětí radoval, že vyvázl. A my jsme si jen otírali kapky potu z čela a uklidňovali se panákem, že jsme toho rozeného sebevraha zase zachránili.

Před plíživou ztrátou koordinace a citu v tlapkách, která započala zhruba před 2 lety, jsme ho ale ani my, ani doktoři, zachránit nedokázali. Když prodělal během mé dovolené druhý jakýsi záchvat, po kterém už nebyl schopen ujít více než tři kroky a postát chvilku u mističky, aby se napil, byl čas vyrazit….tam, kde bude moci zase radostně skákat přes překážky, za třpytivými kapkami vody a sněhovými vločkami a kde ho čekají plné mističky piškotů. Tam, za Duhový most, kam bych za ním jednou chtěla přijít.

Na shledanou, Reníčku.