Ta budova je prostě krásná. Vyjadřuje solidnost a úctu ke vzdělání, která přivedla radní města Třeboně k tomu, aby ji nechali na samém sklonku 19. století postavit. Je to prostě škola s velkým š.
Díváme se na ni s Markem a moje nadšení se nějak neshodne s jeho kritickým pohledem. Proč? „Je to slušnej kus architektury,“souhlasí, „ale dnes už bych takovou školu nechtěl.“ To mě zaujalo, protože právě v takových budovách strávil větší část své školní docházky. Pokrčil rameny. „Teprve v Oslo jsem pochopil, jak může, a podle mě i má, škola fungovat. A tyhle velkolepé staré budovy se k tomu moc nehodí.“
„A v čem je ten největší rozdíl?“ zajímala jsem se. Mezinárodní škola v Oslo, kde strávil tři roky a také tam maturoval, učí děti od tří do devatenácti let a má odpovídající moderní budovu s potřebným zázemím. Bylo však vidět, že zrovna tohle Marek na mysli neměl.
„Asi nejdůležitější jsou ty otevřené dveře,“ uvažoval nahlas. „Učitelé nejsou schovaní v kabinetech za obrovskými neprostupnými dveřmi, kde prvňák sotva dosáhne na kliku. Jsou uprostřed dění, v kancelářích s napůl prosklenými stěnami a vždy otevřenými dveřmi.
Jsou dostupní, děti k nim kdykoliv mohou zaskočit, když něco potřebují. Takže také vědí skoro o všem, co se šustne. Nevím, jak bych to řekl, ale ti učitelé tam prostě jdou s dětmi a ne proti nim. A ten otevřený prostor tomu pomáhá.“
Zadívala jsem se na onu velebnou budovu a uvědomila si existenci stovek dalších, také vyrostlých na začátku 20. století, pýchy mnoha našich měst a městeček. Vzpomněla jsem si i na ty zavřené dveře – ani za mých časů tomu nebylo jinak.
Naše školství potřebuje mnoho změn, a s tím i hodně peněz, které nemá. Napadlo mě, jak moc by učitelům v jejich práci s dětmi pomohla větší blízkost, oboustranná důvěra a zájem.
Hm. Kolik vlastně stojí otevřené dveře?
Pěkný den. Pohybuji se pracovně pátý rok na střední škole.Jinak 30let potravinářský průmysl.Je úžasné se potkávat s „děckama“, která chtějí a mají co říci.Nemám problémy s nějakou autoritou. U kabinetu mám dveře na chodbu stále otevřené(i fyzicky), ale většina kolegů je má zavřené……
V mladých lidech se vytváří něco divného: stát musí,společnost musí,pracák musí,učitel musí či fotr musí.Řada studentů na sobě nechce pracovat.
Milí Zvířetníci, děkuju za zajímavé názory. Správně jste pochopili, že o ty skutečné dveře jde až v druhé řadě.
Děti odpustí kantorovi přísnost a náročnost, pokud cítí jeho upřímný zájem o ně samotné, když si jsou jisti, že nejde o zbytečnou buzeraci.
Problém je v tom, že skuteční grázlové jsou nevyhoditelní (a to i ze škol, kde by vyhoditelní být měli, ale ty peníze, že…) a většina opatření ve školách jakoby automaticky počítala s tím, že co dítě, to budoucí grázl, lempl, či podvodník.
Potíž je v tom, že takhle nastavenou „bojovou“ atmosféru odnášejí normální děti, které – kdyby se jim dala taková míra důvěry, která odpovídá odpovědnosti, kterou jsou schopné unést, by se chovaly mnohem vstřícněji, a s učiteli by komunikovaly na úplně jiné úrovni (pokud by se jim dala šance). Jenže dokud budou školy placené za žáky podle jejich počtu, šance na zlepšení není.
Je to ale i v učitelích. V kultuře, v jaké jsou vychováváni nejdřív oni jako žáci a studenti, potom oni jako studenti na pedagogických fakultách. Ti dobří učitelé měli a mají ty mentálně otevřené dveře sami od sebe, ti druzí jsou omotáni řetězy. Teď jde o to, na jaké učitele vaše dítě narazí.
Jo a mimochodem, i já jsem ze silně kantorské rodiny (blush) a jak se zdá, ti, kdo z naší rodiny učili a učí, asi neměli či nemají s přirozenou autoritou problém. Na mého dědu vzpomínají jeho bývalí žáci v době, kdy ti žáci jsou 70+ a děda je už kolik let za duhou. A nebyl žádný lamželezo – říkalo se mu tlustej Pepíček (narozdíl od dlouhého Josky – učitele stejného jména 🙂 ) a milovali ho, přestože nejvíc vzpomínají na to, jak s nimi uměl zatočit, když páchali darebáctví.
Na druhé straně škály je moje o hodně mladší sestřenka, učící na obyčejném osmiletém gymnáziu okresního města. Když má obavy, co jí čeká v práci, tak ne z toho, co jí ti „parchanti“ vyvedou, ale aby ji s vědomostmi nenachytali na švestkách. Učí třídy v nejhorším věku (druhý stupeň) matiku a chemii, pravidelně zkouší a nechává děti psát spoustu všelijakých pětiminutovek. A dokáže s nimi vyjít, přestože většina kluků je určitě větších než ona. Předtím učila na ZŠ s katastrofálním sociálním složením žáků a zvládla je taky. (Měli tam i mladistvého vraha a mladistvé matky).
Takže, když tvrdím, že kantor může být k dětem otevřený a že se mu to může vrátit na lepší práci s nimi, tak prostě vím, že to jde.
Vis Dede, ja Markovi rozumim, mozna krapet jinak, nez on tomu rozumi, ale rozumim.Zrovna jako rozumim skoro vsem Zviretnikum, kteri meli svou skolu, kde byly veci, tak jak byly (viz treba Verenka). Ale prijde mi, ze to neni ani tolik o otevrenych dverich jako o otevrene mysli. A asi mozna to mel Marek na mysli. Kdyz pohlednu nazpet na me skolni vzdelani v Ceskoslovensku, tak to bylo do znacne miry jak Rakousko-Uhersko pančovaný komunismem. V tom smyslu, ze jsme se casto jen biflovali. Slovicka a gramaticke konstrukce v cizim jazyku, ale skoro nikdo plynne nemluvil, pokavad nemel praktickou zkusenost. Bitva u Mohace byla 1526 a kdyz se jeden minul o par let – fuj, uz trojka letela do zaznamu. Ale ze by si nekdo dal cas a pohovoril, jaky to melo vyznam, co k tomu vedlo, a co z toho poslo? Ani moc ne. Byly vyjimky, ale v podstate to tak bylo. Malokdy se nas nekdo zeptal slovo proč. Proč si to myslis, co si myslis? Jiste, chapu, ze bez zakladnich znalosti jen volne lozene myslenky jsou na nic, nicmene jen zridka nas ucili kriticky myslet na zaklade nabiflovanych znalosti. A nedej pan buh, aby decko melo jiny nazor nez ucitel. ( (chuckle) Coz mi pripomina, ze jsem jednou na zakladni skole napsala slohovou praci na tema, ze ta Tatana v Oneginovi byla v podstate nana. Joj, to byl poprask – zas musel tata do skoly, ze provokuju. (chuckle) ) Toz tak.
O.T. velmi smutné – nedávno jsem tady prosila o palce pro malou nemocnou holčičku. Bohužel, tentokrát síla nezabrala a dnes její boj s nemocí skončil. Prohrála. Kdo můžete, zapalte jí na cestu svíčku. Děkuji.
(u) Už svítí.
(u) Snad se už aspoň netrápí – ovšem její rodinu to ještě dlouho bude bolet. (h)
Ach jo, kazdy odchod je smutny, ale u ditete obzvlast. Cely ten prislib, vsechny nadeje. (u)
(u) Škoda holčičky.
OT – DEKY Z LÁSKY
Domča už svou deku má. 🙂 Zatím je zpráva od maminky asi jen na FB: http://www.facebook.com/photo.php?fbid=525686847446653&set=o.322978484462151&type=1&theater
A máme dva nové projekty, tentokrát se šijí deky dvě, pro dvojčata. Natálka vidí na jedno oko, Filípek ale nevidí vůbec. Budeme potřebovat 3D bloky. Odkaz nedávám, neprošlo by to, ale snad to už najdete i bez odkazu. (nod)
Halo !!!ˇ´Uplné OT !
Měli jsme tu pražskou kamarádku, která nesnadno hledala práci. Potřebovala bych na ní kontakt – na adresu druhé nickové jméno zavinačuzenáč.centrum.cz. Pomůžete ?!
Nebyla to Radanova?
RenataE?
LENY, OZVI SE MI NA lenka53 NA CENTrUMU ČESKÉM, na Radanovu kontakty všechny mám, i mobilní číslo, mohu předat z vzkaz rychle
LENY, UŽ JSEM TI PŘED CHVÍLÍ NAPSALA MAIL.POKUD JDE SKUTEČNĚ O RADANOVU, POSLALA JSEM TI NA NI MAIL.ALE MOHLA BY TO TAKY BÝT RENATA E, COŽ PODOTKLA SPRÁVNĚ DEDE.
Já myslím, že tady se jedná o Bětuláskovo – e-mail na ni má určitě Vave.
Dede, to je těžké téma. Jsem z kantorské rodiny, můj tatínek, 186 cm vysoký a 90 kg vážící, byl nejen těžká autorita, ale i otevřený člověk, kterému mohl kdokoliv cokoliv svěřit, byl vyslechnut a bylo mu pomoženo tak , jak jen tatínek mohl.To, jak ho jeho žaci milovali, jsem mohla zjistit podle množství oznámení o promoci, sňatku, akademických postupech, na které byl můj tatínek neobyčejně hrdý. Miloval „chytré darebáky „, nesnášel hloupé dacany,a ti chytří darebáci se k němu hlásili a hlási doteď, i když tatínek zemřel už před 20-ti lety.
Byl klasickým představielem staré školy, ale byl především přísný sám k sobě.Podobnost vidím teď, kdy na gymnáziu učí MLP, který je vystudovaný zootechnik jako já. Je vědátor každým coulem, neodpustí si žádnou slabinu, což ovšem dnešní mládež jaksi neocení.Naopak píší petice, proč se mají děti učit nazpaměť anglická slovíčka, proč je to nenaučí kantor sám. Nevím, já bych učit nemohla, já bych tu holotu spráskala už mezi dveřma ( obzvláště tu VIP holotu),a zavřeli by mě.
Jen tiše doufám, že by mi Zvířetníci nosili nejen buchty, ale i morální povzbuzení.
Tolik k otevřeným dveřím, které ten, kdo je chce najít , tak je najde, ale ten, kdo nechce,je nenajde nikdy.
Prosím, hlásím se, nosila bych (pi) i povzbuzení. Pokud by tedy opravdu došlo na nejhorší a zvířetničtí právníci by to nedokázali ukecat na nutnou obranu (rofl) .
Nějak nestíhám, ale musím konstatovat: Jak já tomu Markovi rozumím (inlove) A vlastně i závidím, resp. zvířetnicky přávidím (y) Já jsem chodila ať už na základní nebo na střední také do takové zřejmě architektonicky hodnotné školy, ale ty zavřené dveře a ten odstup – zvláště pak na střední škole, kde nám už vykali, přičemž z toho vykání ten despekt vůči nám jako osobnostem byl cítit z každé věty i gesta (tedy až na tři čestné výjimky: češtinář, angličtinářka a zeměpis/dějepis). Krásné odpoledne už prakticky babího léta všem !!!!
Jak píše EvaŽ, tohle je na dlouhou debatu. My ty dveře máme mnohem více uzavřeny v sobě než, že by to byla fyzická překážka. Jenže, tohle chce výchovu na obou stranách. Na jedné straně musí být dobrý učitel, který má své žáky rád, ale dovede je i něco naučit a nezneužívá svého postavení. Na druhé straně musí být žáci, kteří pohodový systém nezneužívají (a nebo je nutné mít nastaveny nějaké mantinely), kteří mají zájem se něco naučit.
Ještě k tomu hluku jak píše Ioannina. Byla jsem za švagrovou na základce a málem jsem ohluchla z hlásků všech těch dětí. To byly neuvěřitelné decibely. Nedovedu si předsavit, že učitelka může s nějakým žákem při tomhle randálu v klidu probrat nějaký jeho problém. Ale opět je to tím systémem.
Máma mi mnohokrát vyprávěla, že ve škole v Galwestonu, kde byl můj bratr s ní, bylo ticho. Děti neměly žádné přestávky, ale také se kdykoli mohly zvednout a dojít si třeba na záchod. Učitelka měnila předměty tak po 20 minutách podle toho, jak viděla soustředění dětí. Při tom všem ta škola byla tichá a i děti se navzájem napomínaly, když se někdo ozval hlasitěji. Přitom to byla obyčejná základka, kde byly děti jak bílé, tak černé. Byla tam bohužel trochu segregace – ve třídě A byly samé děti bílé, pak se od písmene B přidávalo stále více barevných dětí, až ve třídě E byly jen černé. Mimochodem, bratr byl v Béčku – jako bílý východoevropan. Je fakt, že tam toho bylo více – třeba možnost výběru některých předmětů, nenucení dětí třeba kreslit, když uměly zpívat. Určitě to bylo lepší než ten náš poznámkový negativistický systém, naopak bratra učitelka chválila za každý pokrok, i když měl úkol třeba plný chyb. A on tam byl rád. A zdá se, že byl zvladatelný, což pro české učitelky byl neřešitelný problém.
Taky to tak nějak cítím. K harmonickým vztahům musí být slušné vychování na obou stranách. Jasně, začít je třeba od kantora, ale taky bych jim nepřála open space. To je vpodstatě totéž, co klecový chovy slepic…
Ale samozřejmě chápu, že ten článek je hlavně o dveřích v nás – a tam má spousta lidí co dohánět a zdaleka ne jen učitelé. Vlastně asi proto i učitelé.
Chtěla bych napsat něco o své školní docházce, ale…
Spolužačky začínají zajišťovat adresy na setkání. Příští rok už to bude PADESÁT let, co jsme základku skončili. A letos jsem vzpomenula čtyřicet pět od maturity. Hu, to už je pomalu o strach se ohlédnout.
Jestli se nesetkáváte pravidelněji, tak se budete fakt těžko identifikovat 😉 Ze střední se scházíme min. jednou za pět let (dříve každé dva roky) a naposledy dorazily i ty tři, které si místo matury mateřsky dovolovaly a od té doby se neukázaly. No a tak jsme si v pětapadesáti jen typovali, která z nich je která (chuckle)
Neboj, od čeho mají Pitrýska? Nebudou sice jmenovky vyšívané, ani malované, ale nějaké vytvořím. Navíc tam máme jednu šikovnou píúčku, která se věnuje výtvarnu a určitě mi pomůže. Horší bude sehnat kontakty. Budeme muset vyhodit inzerát.
OT: Dede, prosím, písni zda došel z mého nového připojení mail.
Díky
Vzkaz pro dámu, kterou doprovázívají dva pudlíci:
(sun) (rose1) (d) (rose1) (sun)
Všechno nejlepší k narozeninám, milá Pudlíková.
(pi) (*) (dance) (*) (pi)
Ty dveře se dají otevřít jednoduše i v tom starým prostoru – když kantor řekne děckám, že za ním můžou přijít.
Na druhou stranu, někdy se v kabinetě nadává na neschopnýho kolegu, blbý vedení a imbecilní studenty, a to je pak dobře, když jsou ty dveře zavřený a stěny z pevnejch materiálů. I kantor je jenom člověk a pokud nemá dovoleno upustit páru v soukromí, stejně ji upustí, páč by jinak bouchl neřízeně. 🙂
Vzpomínáte, jak strašnej je ještě i na gymplu randál? Z té špatné strany katedry je to dost deptající. Zvlášť když vy tam být musíte, protože vám nikdo omluvenku nenapíše – na rozdíl od vašich stejnou chřipkou postižených studentů. 🙂
Ale při tom všem – otevřít ty dveře jde. Dobří kantoři to dělají po celou existenci jakékoli školní docházky.
A v open space škole pravděpodobně chodí upouštět páru na záchod. 🙂
Je jen otázkou času kdy i záchody budou prosklené. 😉
nenapadlo mě kouknout se na to z tohohle pohledu :O a v tomhle máš Ioannino pravdu. Je fakt, že koncem roku jsou už asi kantoři totál vyšťavení. Pamatuju si, když jsme museli na povinnou prázdninovou brigádu v rámci stř. školy a pochopitelně s námi musel vyrazit i někdo z profesorů. Jela s námi sympatická profesorka, kterou jsme nikdo na nic neměl, takže vzniknul takový fajn vztah, neb nebylo žádného tření z žádné strany. Když jsme se ubytovávali, přišla za mnou a spolužačkou s prosbou, jestli si s ní nemůžeme vyměnit pokoj, že svůj má hned vedle klučičího a po konci školního roku už je totál zralá na psychiatra a ten jejich bengál by nepřežila 🙂 , takže jo, i takhle se na to musí člověk podívat.
Už zase si to počitadlo žije svým vlastním vnitřním životem, neb tento komentář patří k tomu původnímu.
Tak a za trest teda (rofl) vám sem napíšu prima recept na zpracování cukety, když jsem nestihla inspirativní Zdeny vaření:
Potřebujete: 500g cukety, jednu mrkev, dvě vejce, 100 g slaniny, 100 g sýra, 100 g krupice (já jsem dala pohankovou a je to moc dobré, nicméně být nemusí, stačí obyč.) sůl, pepř, kmín, majoránka, česnek – vše dle vlastních chuťových buněk.
Cuketu nahrubo nastrouhat a nechat vypotit. Štávu vylít. Mrkev také nahrubo nastrouhat, stejně tak sýr (není-li vcelku, nakrájí se prostě plátkový), slaninu nakrájet, promíchat, ochutit solí, česnekem, pepřem, kmínem majoránkou, vsypat krupici, promíchat, přidat dva žloutky, promíchat, nakonec vmíchat sníh z bíků. Nandat do dortové formy, frknout do rozehřáté trouby a nechat upéct dozlatovat /uvnitř klasicky zkontrolovat špejlí/ . Vynikající teplé aji studené. Dávala jsem jako přílohu ke kuřeti a též jsme se tím pak cpali coby slanou svačinou.
PETRO K, TOHLE JE SKVĚLÝ NÁPAD . HNED ZÍTRA HO VYUŽIJU, BO CUKETY CUKETĚJ A HOKKAIDÓ DÝNĚ ROSTOU V PAŘENIŠTI JAK DIVÝ A JÁ UŽ MÁM OMÁČKY „UNCLE BENC“ PLNÝ SKLENICE A ZÁSOBU NEJMÉNĚ NA TŘI ROKY.
Péťo, cuketa nakoupena, sýr taky i ta slanina. jen jsem zase přitáhla dom v půl devátý a nesebrala jsem sílu na to si stoupnout k plotně, tak až zítra… podám hlásání.
Krůůnik hadr, proč se mi tam neukázal ten panáček, co vysekává poklonu, aha?? (bow)
…..Jsou dostupní, děti k nim kdykoliv mohou zaskočit, když něco potřebují. Takže také vědí skoro o všem, co se šustne. Nevím, jak bych to řekl, ale ti učitelé tam prostě jdou s dětmi a ne proti nim. A ten otevřený prostor tomu pomáhá.“………
Hmmmm, tak (bow)!! Skvělá myšlenka, snad se jednou za dvěstěmilijonů let dostane i k nám. A myslím, že tomu, aby se takováhle myšlenka dala aplikovat, nebude bránit jen nedostatek peněz, ale bohužel i určité zažité věci.
Učitelé na prvním stupni opravdu mívají otevřené dveře a jsou tam pro žáky. Což se na druhém stupni naprosto změní. Učitelé se zavřou, obvykle vůbec netuší, co se během přestávek děje. To je to, co mi vadí. Přestupem z jedné třídy do druhé ve stále stejné škole ta naprostá změna přístupu. Učila jsem dva roky, takže vím, že jsem si potřebovala uvařit kafe a odskočit, ale učitelé zase nejsou ve škole osm a půl hodiny, takže ta dopolední zátěž se dá zvládnout, i když o přestávkách budu vědět, co se děje jinde, kam přes zavřené dveře kabinetu už není vidět.
Otevřeno/zavřeno.Já jsem samozřejmě zažila ty dveře důstojné, vysoké a nepřístupné. Myslím, že než tenhle zátaras by mi vyhovovalo prostředí s otevřeným přístupem k učiteli, jehož názor na studenta by byl tak výstřední, že by věděl o tom, že je tam pro mne, ne naopak. Asi bych z těch otevřených dveří vycítila větší podporu a pozitivní přistup. A také bych možná měla pocit, že je se mnou zacházeno jako s dospělým. Od čehož by se odvíjelo mé další chování.
Ale to je na větší diskuzi. Nevím, nejsem učitel a chápu jejich potřebu se odreagovat, ale přece… . Věděli do čeho jdou. Nebo by alespon měli.
Určitě by to bylo na dlouhou debatu (to, že nejde o dveře jako takové je nám všem jasné.)
Mě velmi zaujal názor kamaráda – středoškoleského učilele (mladý člověk jen málo přes 30, učí na dobrém gymplu), který říkal, že jak máme pořád strach, abychom ty mladé nestresovali, tak jsou studenti čím dál neurotičtější a snášejí stále hůře zátěž (v maturitním ročníku se 2 holky zhroutily). A že jsou v komunikaci čím dál agresivnější (děti i rodiče). Neformálnost je dobrá – pokud k ní dozrají obě strany.
Proto s tou neformálností souhlasím (víc mi vyhovuje), pokud jednám s lidmi srovnatelného vychování, inteligence a schopnosti mít úctu k druhému. S určitými lidmi dávám přednost „dveřím“ a velmi formálnímu jednání. V extrémních případech by jediným vhodným prostředím byla mříž a hůl v ruce.
Ale to už není pohádka o škole.
Tak jako už lidem pomalu došlo, že sterilní odchov mláďat je pitomost vytvářející tak akorát chudáky naprosto bez imunity a prolezlé alergiemi, tak jim časem dojde i že bezstresová výchova a pěstování ve vatičce je úplně stejná pitomost vytvářející neurotické jedince neschopné vyrovnat se s nejmenším problémem.
Vono to chce všeho s mírou!
🙂 Pro mě byla návštěva kabinetu – seděli tam všichni učitelé – vždycky zárukou „bolavého bříška“. měla jsem z nich tak hrozný vítr, že jsem se těch těžkých, na tmavo nalakovaných a vysokých dveří bála stejně jako chrličů na kostele hned vedle. Speciálně na druhém stupni jsem se pedagogů vysloveně bála. Nedávno jsem o tom mluvila se spolužákem, protože ve městě kam jsem chodila do školy už 30 let nežiju a byla jsem překvapená tím, že to vnímal velmi podobně. Tedy trochu jako dobu temna. každopádně já do školy začala chodit v období během čistek po 68 roce možná to mělo co do činění s tím…
Ještě nedávno, v pracovním procesu, jsem mívala otevřené dveře. Z dvanácti kancelářských dveří na poschodí, jsem byla jediná. Ráno jsem je otevřela a odpoledne zavřela, kromě okamžiků, kdy jsem i na krátko odcházela (zamkla jsem je). Připadalo mi snažší, když někdo nakoukl a sdělil co potřeboval, než stálé ťukání a bouchání dveřmi. A navíc jsem i já měla povědomí, co se děje. Nebo, že bych byla drbna 😛 ?
Jo a malé O.T. – mrňa frajer má první prťavej ZUB. A to dokonce bez teploty a řevu a podobných doprovodných atrakcí. Objeveno náhodou dnes po ránu
Objevila jsi ten zoubek? Podle starých pravidel máš dostat na šaty (látku, když ne zrovna šaty. Nikoli ramínko nebo nářez).
Už má zoubek? To už je velký šohaj. (wave)
Jo jo, hrdým objevitelem zuba su já. Jo a o tom na šaty vím. Čekám už na třetí, Ferda to prej vezme všechno jedním vrzem
Gratuluji k zoubku! (h) Stran těch šatů bych zatlačila, nebo si je moc neužiješ (jak cynicky říkám, v rakvi je neunosím :^) (u druhého potomka má stejný problém moje maminka )) – reálně: čím déle to moje lepší polovička odkládá, tím ho to přijde dráž díky požadované, stále rostoucí velikosti (blush) .
Tak mě napadá, právníci, když synáček uchopil můj prst a strčil si ho do pusy s výrazem: mami, tady je něco, co tu nebylo, kdo vlastně má ty šaty dostat (think) ?
Ovšem, v tom případě, být Tebou, trvám nejmíň na norkovém kožichu.
Tedy já bych kožich ze „živáčka“ nechtěla, ale něco echt drahého bych si vybrala.
Norkový kožich nee … když už,
tak už: který módní návrhář by zvládl navrhnou a realizovat malý večerní stan? (wasntme) (rofl)
Když už, tak už: s vlečkou a ladícími oblečky pro (oba) nosiče vlečky. Když teda není jasný, kdo vlastně přírůstek objevil. 🙂
Pro oba nosiče proto, aby tě mohli za vlečku táhnout každej jinam, samozřejmě. (bat)
Kecko, takovej ministáneček, maxi tak akorát na délku. (sun)
Rozměry operních pěvkyň v rozpuku ještě nemáš, na tom musíš zapracovat. U některých si myslím, že na obleček stříhali ze starší opony, když v divadle potřebovali novou, a na rukávky ještě pochybělo 🙂 Takže večerní stan ti nevěřím. Ale empír by to jistil 🙂
Díky za veškerá povzbuzení, ale buď budu muset v dohledné době přestat žrát sladký (promiňte to slovo, co jsem v pracovním procesu, nelze konzumaci označit eufemističtěji) anebo to ten stan bude (doh) . Jestli k tomu sladkému ještě zase začnu zpívat operu, tak je to jistý (rofl) . Nosiči vlečky by byli každopádně nadšení (dance) (dance) .
Jo a k oponě, necituji přesně, ale tak nějak to bylo: Horníček prý jednou na forbíně prohlásil: „Pane Werichu, vy máte kalhoty ze stejné látky, z jaké tady mají oponu!“ Nu a Werich kontroval: „Však já jsem jim taky prodal odstřižky! “ (rofl)
Hele, já sladký nejím v podstatě vůbec a stejně nejsem Twiggy, takže asi jenom sladkým to nebude- co rodové dispozice? Množství pohybu? Pravidelnost stravy? U mě kulhá to večerní krmení- když se z jazykovky vrátím v devět, tak do sebe nebudu v autě lámat polystyrenový chlebíky, abych vyhověla požadavkům dietologů, protože bych z toho měla žaludeční vředy nebo autonehodu 🙂 Navíc já jím ráda- ale ne tyy hnusy, co jsme schopna do sebe nacpat v autě…
Na základce paráda, stará budova pro druhý stupeň a nový pavilon pro mrňata, dveří všude hodně, ale nikdy nebylo zamčeno a většina učitelů úžasná. Dnes je škola přestavěná, zvětšená a celá nová, ale uvnitř to žije furt stejně-chodí tam neteř a synovec, takže zprávy zaručené.
Gympl, to už bylo o dost horší, hra na výběrový ústav-to nám bylo velmi často zdůrazňováno. K většině učitelů se muselo objednávat na určitou dobu, kdo nestíhal, měl smůlu. Několik vcelku normálních jedinců se vyskytlo i tam, ti však neměli dlouhou životnost a max. po dvou letech byli pryč a hýčkali si je je na průmce, ekonomce, zdravce,… Mimochodem, ten ústav a jeho vedení se stále nezměnilo
Teď na starý kolena na vysoké? Zatím jsem narazila jen na jednoho „důležitýho“ , jinak jen samý pozitiva a ochota. A to s dveřma nemá nic moc společnýho.
No já nevím. Sice nejsem kantor, ale MLP je. Myslím, že ty dveře potřebuje. Nemusí být stále zavřené, ale tu možnost mít chvíli klid. Zvlášť, když mu není uplně dobře (jako dnes). Ve výuce jsou pauzy delší, než 10 minut. Třeba taky hodinu, dvě. Pokud je MLP zle, tak tuhle dobu prospí, což by nešlo, kdyby na něj studenti viděli. Ale na dveře se dá vždy zaťukat, jde jen o to, kdo je pak otevře. To je podle mne ten základní problém českého školství.
Jojo, otevřené dveře jsou důležité, ale než ty reálné dveře, myslím spíš ty dveře ve smyslu přeneseném. Já chodila na starý gympl (založeno i budova postavena 1909) a moc se mi tam líbilo. Ale otevřené dveře měli jen někteří profesoři. Jiní byli dusiči dusiví a čumáci studení a otevřené dveře do kabinetu by to nezachránily.
Tu krásnou třeboňskou školu znám, i když jen zvenku. Ale někteří mí kamarádi do ní chodili. Také máma za války po vybombardování Vysočan tam chodila. Moc nadšená nebyla – ostatní její spolužáci měli volno a ona jediná seděla ve škole.
Jinak ty otevřené dveře musí být hlavně do duše a srdce kantora. Jak ho k tomu vychovat, nevím. Někdo to má v sobě a toho si děti vždy budou vážit, někdo si musí za každou cenu dokazovat svou nadřazenost a mít vybrané studenty, které deptá.
Olino – na gymnázium na Slaďárnu jsem chodila (snad mluvíme o stejné škole). Právě tam jsem zažila deptání a ponižování nejrůznějšího druhu od třídní, které mě poznamenalo možná na celý život. Ta budova za to nemohla, mohl za to systém, který kantorovi umožňoval svého žáka deptat nejrůznějšími způsoby. Na přelomu 70. a 80. let se těžko dalo něco dělat. Navíc mí rodiče vyznávali názor, že kantory je třeba podporovat třeba i proti vlastním potomkům, tak trochu opak toho, co se děje dnes. Vůbec nechápu, jak jsem to dokázala přežít, dokonce odmaturovat a doopravdy se nezbláznit.
Dede (inlove) , prosím, ráno jsem psala něco pdo Xerxovou, ale zmizelo to asi do spamů, nejspíš malý časový odstup. (fubar) Můžeš se po tom podívat? Děkuju Ti. (f)
Toto je téma,Dede!Teším sa na diskusiu.Pokúsim sa napísať svoje pocity.Ja som chodila do školy v starej budove,postavenej na konci CK monarchie-všetko bolo impozantné:triedy,okná,dvere,chodby.Na chobách viseli tablá maturantov,pred schodišťom veľký zvonec,naš pán školník,ktorý skutočne hovoril“Ja a pán riaditeľ sme sa rozhodli….I za komoušov sme profesorov oslovolai pán a pani,a rešpektovali sme ich.Dvere do riaditeľne i zborovne boli zavreté,klopali sme a po otvorení sme viac menej kultivovane predniesli svoju žiadosť/pripravili sme si ju/Od našich 15 rokov nám profesori vykali a dávali tak najavo,že nás rešpektujú ako osobnosti.Páčilo sa mi to a páči naďalej.Je to podľa mňa správny“řád“,učenie sa rešpektovať autority,naučiť sa zaradiť.Sedieť vo chvíľach voľna ako za výkladom,byť neustále v „strehu“ pred vonkajšími návštevmi neprispieva k pohode.A vzťah profesor-žiak nie je určovaný tými dverami,ale úctou a rešpektom k postaveniu a vzdelaniu.
A viete čo,i dnes,ke´d stretnem svojich starých profesorov úctivo sa pozdravím Bozkávam.
Jsem ze Žižkova, do školy jsem začala chodit v padesátých letech. Učitele jsme oslovovali pane a paní. Bylo samozřejmostí, že na základní škole znali učitelé naše rodinné zázemí a naopak.
Gymnázium, tehdy SVVŠ, bylo hned vedle základky. Žáci i učitelé se prolínali.
S kantory na gymplu jsme byli téměř kamarádi, kdykoli jsme mohli za kýmkoli z nich zajít, včetně ředitele. Mezi sebou jsme kantorům říkali křestními jmény, ředitel nebyl říďa, ani starej apod., ale Jarda. Za našeho třídního bychom dýchali.
Ve třídě nás bylo vždy +-40 a kantoři to zvládali. My jsme věděli, že se na ně můžeme spolehnout a naopak. Když se s bráchou bavíme dnes o naší škole, naši partneři i děti se diví, kdy a kam jsme to chodili.
Milá Dede,
moc hezky se to téma dovybarvilo (inlove) .
Zajímavé je, že tady máme s kolegy chodbu, která je přepážkou oddělena od prostoru poslucháren. Přepážka je zavřená, jakmile za ní někdo je, není zamčená. Za přepážkou vedou z chodby dveře do jednotlivých kanclů, které většina lidí většinou nechává otevřené nebo aspoň pootevřené.
Otevřené = jen klidně dál, jste vítáni, pootevřené = jsem tu, ale něco dělám, takže na kecání nemám náladu, a pokud opravdu něco potřebujete, tak to vemte stručně (na chvilku zavřené u mě = že by se zrovna převlíkala? S tímhle my chlapi problém nemáme … (chuckle) ).
Ty přepážkové dveře jsou asi začarované. Jsou na hrušku, dají se nastavit do polohy zamčeno nebo zatáhni a dostaneš se tam, případně se dají otevřít a zajistit otevřené. Když pominu verzi zamčeno, která po příchodu lidí za přepážku končí, zkoušeli jsme režim zavřeno, ale přístupno a režim otevřeno.
Výsledky? Při otevřeno k nám studenti vlítli jako do holubníku, ani nepozdravili, a hned že prý musíme … takže když jako do holubníku, letěli z holubníku stejně rychle ven, aby popřemýsleli, jak se má vysokoškolsky vzdělaný člověk chovat. Při zavřeno, ale přístupno, ten pozdrav najednou byl a za ním „prosím Vás, mohl(a) byste …“ Hmmmmmm :^) .
Takže na naší škole je paradoxně otevřeno skoro pořád, i když za zavřenými dveřmi (rofl)
Já si též dovoluji nesouhlasit, byť od dob mé školní docházky už uplynulo spousta vody. Začínala jsem v secesní budově školy Na Smetance, tam opravdu ty mohutné dveře a ohromná kamna ve třídách a naše paní učitelka Wagenknechtová. I kdyby k ní vedlo desatero dveří, i my mrňousové jsme věděli, že stačí zaklepat a je tam pro všechny naše touhy a přání. Když jsem v páté třídě přešla do moderní školy na sídlišti, naše první třídní by mohla sedět klidně uprostřed třídy bez dveří a bylo by to zcela jedno. Její uši byly hluché a srdce zamčené.
Myslím si, že učitel potřebuje trochu soukromí aby mohl svým žákům sloužit v tom nejlepším slova smyslu. A v dnešní době, kdy jen opravdu silný jedinec má úctu rodičů a tím i žáků, tím spíše. Protože bohužel přehlížení ze strany rodičů dnes vede k neúctě ze strany studentů. Jako vůdce jsem mohla svého svěřence vrátit rodičům a již více ho do kolektivu nevzít. Učitel musí vzít do kolektivu kohokoli a jen jeho AUTORITA mu může pomoci. A i ta autorita musí mít chvilku jen pro sebe.
Je to ajímavá úvaha. Blízkost učitele a žáka, neco jako otevřená rodina je dobré. POkud má učitel přirozenou autoritu a pokud tuto autoritu jsou zvyklé respektovat děti. Některé děti musí mít nad sebou bič – klasický případy svobody bez zodpovědnosti. Čili lze udělat to tam, kde jsou děti připravené tu svobodu přijmut. Jinak to hrozí nevysvětlitelnými útoky teenagerů na učitele a spolužáky. V sociálně problematických lokalitách bych se toho opravdu bála.
Open space není pro člověka přirozený. Je to nejšílenější výmysl poslední doby (a vůbec to není snaha o sblížení kolektivu, ale o absolutní kontrolu nad zaměstnanci). Člověk není psychicky zařízen na to, aby byl pořád s lidmi, které si nevybral. Snižuje to i schopnost soustředění a výkonnost. Novější studie ukazují, že opens space pracoviště mají nižší efektivitu práce (snad kromě mechanické práce na pásu). Nechtěla bych dělat učitele v akváriu. Když musí být člověk x hodin ve střehu, aby neudělal pohyb z kterého by si děti dělaly legraci ještě měsíce, nedá podle mě dětem maximum. Člověk je zařízen na blízké vztahy s pár lidmi (dejme tomu desítkami), volnější přátelské s další stovkou nebo tak nějak a korektní společenské, ale bez velkých emocí s ostatními. To je biologická podstata, přes kterou se nedostaneme. A všechny team buildingy jsou z podstaty člověka blbost. Mohou naučit korektně vycházet s lidmi, ale nenaučí nikoho mít rád toho, kdo je mu vcelku lhostejný.
Na druhé straně souhlasím, že v řadě škol je přístup k žákům pořád na úrovni CaK monarchie, ale není to budovami.
MMCH, mám dveře pracovny skoro stále otevřené aspoň napůl. Ale s ostatními se respektujeme a i na otevřené dveře klepeme. A to není žádné nařízení – vzniklo to tak nějak samo.
Souhlas. V openspacu jsem několik let dělal. Děs a hrůza. Většina lidí to řešila nasazením sluchátek alá Otík.
Dala jsi nám zajímavý podnět k zamyšlení, milá Dede. (inlove)
Myslím, že u Marka je to trochu zavádějící vtisk, z Čech se dostal do otevřeného prostředí a ty otevřená dveře to nejspíš korunovaly, staly se symbolem.
Nesnáším všelijaké ty open office a open space. Zdaleka si nemyslím, že podporují lepší vztahy mezi nadřízenými a podřízenými i mezi kolegy navzájem, spíš naopak. Přátelské a kolegiální ovzduší nevzniká automaticky novým otevřeným prostorem, na něm se musí kdekoli setsakra pracovat.
Jistě se malému dítěti jde lépe ke kantorovi na stupínku než do kabinetu, ale pokud vím, tak v těch nejnižších třídách učitelé v kabinetech nebývají. A naopak, některý kantor může sedět přímo v lavici mezi dětmi, ale kolem něj je devatero neviditelných zámků a přiblížit s emu nelze.
Je to spíš v kantorech, aby naučili děti, že jim mohou věřit a že je najdou i za zavřenými dveřmi. Ono dokázat dveře otevřít, to je také umění, které by se měly děti naučit, ale to už zmínila níže Sharka.
Přeju všem krásný den (h) a při pindělku všude dveře, které se ochotně otevírají. 🙂
Open Office jsou prima, já zase nemám ráda Word a PowerPoint … šmarjá, tohle je diskuze o něčem jiném (blush) (rofl)
Dělám si samozřejmě legraci, v podstatě souhlasím a píšu něco podobného výše … zdravím, Vave.
http://www.facebook.com/photo.php?fbid=10151411015555410&set=a.10151411015330410.570642.323427940409&type=1&theater
OT – Ricky má čas do 22.9. ….. nechtěl by někdo tak nádherného psa?
Koukám, že odkaz zmizel, tak to sem zkusím znova. Na začátek samozřejmě patří: http://www.
facebook.com/pages/Ods%C3%BAden%C3%A9-ps%C3%ADky/323427940409
Pejsek je fakt nádherý a určitě by si zasloužil zachránit… ach jo. Bohužel můžu nabídnout jen pomoc s případným transportem do ČR.
Anonymní, písni mi, prosím, kontakt na chlumskatečkazuzana na seznamu.cz
Problémy školství nevězí ani tak v otevřených dveřích, ale spíš v obecné devalvaci vzdělání. A není to jen český problém.
hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Taky si myslím, že dveře nejsou takový problém, jako přístup lidí. Na stranu druhou – teď přemýšlím, jak s tím souvisí to, že dveře do své kanceláře nechávám stále dokořán otevřené…
Protože potřebuješ vzduch až průvan, milá horská Xerxová. (wasntme) (chuckle) (inlove) (Díka za prima Betíček (y) .)
Ale vážně. Jsou firmy, kde jsou prosklené dveře, a i ty bývají otevřené. Důvodem je to, že si šéf myslí, že se za zavřenými dveřmi lidi flákají. A protože prostor je malý, všichni se navzájem ruší telefonáty – má tohle smysl? A o otevřenosti to nevypovídá už vůbec nic.
Chodila jsem na základku v Chrudimi, stále se jí pro barvu fasády říká Růžovka…je to budova bývalého kláštěra stojící vlastně v blízkosti hradeb, kdysi ho chtěl zničit Žižka…pak v něm byla nemocnice pro zraněné vojáky…tolik chodeb a vysokých klenutých stropů,dvěří s těžkými klikami a uvnitř staré lavice a kamna na uhlí….vysoká okna a na chodbách stará dlažba…a jídelna-vedla k ní kláštěrní chodba,kudy postranním vchodem chodívali mniši asi na bývalou kláštěrní zahradu nebo na k fortně pro „zboží“, které jim bylo naváženo….milovala jsem tu budovu, rozhodně víc než moderní socialistickou školu U Stadionu, která byla sice podle poslední doby, ale neměla kouzlo….zastávám názor,že přestávky jsou pro kantory i pro děti,oboje se potřebují najíst, přesunout a nebo si dojít vykonat potřebu…za dveřmi kabinetu si může kantor odfrknout a polevit…žák nemá soukromí ani ve třídě za zavřenými dveřmi,ale ten zas nemusí zachovávat „figuru“….(tedy musí mít na paměti, že je ve škole a ne ve chlívě) … já jsem byla za ty zavřené dveře ráda…otevíraly se pro mne i pro jiné každé září, kdykoli jsme na ně zaklepaly,jako děti,nikdy nás neposlali kantoři pryč…uměli jsme zaklepat,pozdravit,oslovit a vznést dotaz nebo něco sdělit a ty dveře nám dávaly šanci si to rozmyslet a odejít nebo si udělat vlastní „ántré“…otevřené dveře toto neumožňují…odevšad je tam vidět…asi to bude tím, že na mé škole se kantoři před dětmi za ty dveře neschovávali…proto žiju s tím, ž ena každé dveře se dá zaklepat, do každých dveří lze vstoupit a je jen na člověku,zda to udělá…. 😉
Zajímalo by mě, jak v Norsku fungují úvazky učitelů, či jak to napsat. Z vyprávění LenkyFR například vím, že ve Francii mají učitelé zásadně jednooborové aprobace a o přestávkách jsou za děti zodpovědní nepedagogičtí zaměstnanci, něco jako vychovatelé.
Jinak si myslím, že „otevřenost“ školy vůči dětem či studentům nemá se stářím či velkolepostí budovy nic společného. Naše základka je z roku 1932 a otevřená mi připadá dostatečně 🙂
Mikulášovy patálie a vychovatel Polívka (rofl)