Kdo má rád přírodu, přijde si tu na své. Kdo se zajímá o farmacii, čili lékárnictví, neměl by toto místo vynechat. Obdivovatel díla Matyáše Bernarda Brauna zde může navštívit na nejmenší ploše jeho největší sochařskou galerii. Komu se naopak líbí moderní umění s duchovní tématikou, najde je zde také. A o kterých místech píšeme? O Kuksu a Žirči.

Začněme uvedením jednoho tradovaného omylu na míru pravou. Dominantou celé lokality je komplex barokních budov, který bývá považován za zámek, ačkoliv jako zámek ve smyslu šlechtického sídla nikdy nesloužil. Jedná se o historický hospitál s kostelem, v jehož podzemních prostorách je rodinná hrobka rodu Sporcků.

Vlastní zámek stával na druhém břehu Labe přibližně naproti tomuto hospitálu. Hrabě Sporck měl prý duchovně povznášející výhled na podzemí kostela, takže mohl z okna své ložnice kontrolovat, zda v hrobce předků svítí věčné světlo. Pokud nesvítilo, dokázal prý se tak rozčílit, že prý odpovědného sluhu ztloukl bičem. Zámek bohužel vyhořel a již nikdy nebyl obnoven. Zachovalo se pouze krásné schodiště, na jehož stranách stékají do vln Labe prameny vody z džbánů, držených statnými Neptuny.

Hospitál stojí na návrší na pravém břehu Labe, kousek od železniční stanice. Řeku Labe chtěl hrabě Sporck použít jako dělicí čáru městečka Kuks. Na jeho levém břehu se nacházely tehdy vyhlášené lázně a vůbec domy pečující o blaho lidského těla, zatímco na pravém břehu vznikl areál duchovní: hospitál, zahrada areálu, kostel a hřbitov.

Areál vznikal podle návrhů italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho pod vedením stavitele Pietra Nettoly. Sochařská výzdoba byla svěřena Matyáši Bernardu Braunovi. Ten je autorem všech pískovcových soch v areálu a navíc i dřevořezby ukřižovaného Ježíše v hraběcí hrobce.

Celý areál působí velmi duchovním dojmem. Ke kostelu je potřeba vystoupat po příkré cestě do svahu, přičemž návštěvníka vítá celá galérie soch. Po levé straně jsou to sochy ctností a tato řada je ukončena sochou Anděla blažené smrti. Na pravém křídle uvádí Anděl žalostné smrti galérii soch neřestí. Uprostřed před kostelním portálem stojí socha Náboženství. Krásné Braunovy sochy lze obdivovat i v zahradě uvnitř hospitálu, zde jim dominuje socha Velkého křesťanského bojovníka.

Součástí hospitálu byla i barokní lékárna z 18. století, která se do dnešních dnů zachovala, a stala se tak základem dnešního Českého farmaceutického muzea, které v komplexu sídlí. K výzdobě této lékárny patří především znamení granátových jablek, která byla symbolem řádu Milosrdných bratří. Nade dveřmi visí hlava bájného jednorožce jakožto někdejšího symbolu lékárnictví (kdo se nyní zarazil, jak takový jednorožec vlastně vypadá, vězte, že má ze dřeva vyřezanou hlavu koně a do jeho čela je zasazen roh mořského savce narvala).

V každé lékárně je nejdůležitější lékárníkův pracovní stůl, zvaný tára, zde z ní vyrůstá granátový stromek, sloužící nejen k okrase, ale i pro zavěšování drobných lékárníkových pomůcek. Odvažovala-li se sypká léčiva, používaly se jako závaží nebroušené granátky. Police a zásuvkové skříně, sloužící jako zásobárny léčiv, jsou plné zásuvek a stojatek (uzavíratelné nádoby vyrobené z lipového dřeva, porcelánu či skla). Popisky stojatek jsou zkratkovité, ale lékárníkům srozumitelné. Látkám silně páchnoucím a jedům jsou již v této lékárně vyhrazeny zvláštní uzavíratelné police a jejich označení se silně lišilo od označení přípravků se slabším účinkem.

Nutno podotknout, že v této lékárně se nacházely nádobky i na z dnešního pohledu bizarní léčiva, jako byl prášek z mumie, ze spánkové kosti, rtuť, dračí zuby, narvalí kel… Zvláštní kapitolou jsou nádobky na theriaky. Mělo se jednat o léčivo, které mělo být univerzálním všelékem (například i protijedem), takže na něj existovala široká škála receptur, většinou podle pravidla „čím více účinných látek, tím lepší theriak“. Pokud si teď myslíte něco o dryácích a dryáčnících, pravdu díte, slovo dryák opravdu vzniklo zkomolením slova theriak.

A když jsme u těch úsloví, lékárnictví zodpovídá i za populární přísloví o kostlivcích ve skříni. Slabší povahy nechť tento odstavec raději přeskočí, pro ty ostatní: oblíbeným jedem na hubení především hlodavců byl strychnin (složený indolový alkaloid vyskytující se v semenech rostliny kulčiba dávivá (Strychnos nux vomica)). Osoby, které byly strychninem otráveny, získaly prý v posledních stádiích zvýšenou citlivost na zvukové a zrakové podněty, a tak se uchylovaly do prostor izolovaných od světla a zvuku …. honem raději k něčemu méně morbidnímu.

Další část expozice tvoří vybavení pražské malostranské lékárny. Tyto prostory začínají již připomínat lékárnu moderní, přípravna léčiv je oddělena od pacienta, na táře stojí pokladna, začínají se objevovat reklamy na hromadně vyráběné léčivé přípravky… v moderní lékárně dvacátého století je i systém poliček, z nichž potřebná krabička sjede lékárníkovi rovnou do dlaně a je nahrazena další.

Tady již objevíte nostalgické vzpomínky na své vlastní návštěvy lékáren: krabičky od Acylpyrinu či jiných dlouhodobě používaných přípravků, signatury na individuálně připravované léčivé přípravky (červená samolepka na vnější užití, bílá na vnitřní – toto pravidlo funguje od 19. století až do dneška), chybí snad jenom typická vůně lékárny.

Nakonec se ocitnete v přípravně, kde si můžete vyzkoušet přípravu některých lékových forem. Přestanete si plést pilulky a tabletky, protože pilulky si můžete zkusit ušoulat z těstovitého základu, zatímco tabletky se lisují z práškovité hmoty (a je to dřina srovnatelná s ražením mincí, pokud na to nemáte aspoň minimální mechanizaci). Taky si ozkoušíte přípravu čípků lisováním z kakaového másla (v lékárnách se však dnes tyto lisy prakticky již nepoužívají a lékárník čípky vylévá do formy).

Kromě lékárny si lze v areálu absolvovat i prohlídku dalších částí historického hospitalu a rodinné hrobky rodu Sporcků. Tyto však tak detailně popisovat nebudeme, abychom případným zájemcům nevzali zcela chuť k prohlídkám.

Cestou na Kuks či z Kuksu je možné navštívit dvě zcela odlišné, a přece související, sochařské expozice pod širým nebem. Tou starší je seskupení Braunových soch, známé pod jménem Betlém. Pannu Marii, svatého Josefa a Jezulátko však neočekávejte. Seskupení se nazývá podle hlavního reliéfu znázorňujícího příchod tří králů.

Autoři (hrabě Sporck jakožto autor ideový a mecenáš a Matyáš Braun jakožto realizátor) chtěli vytvořit něco jako relaxačně meditační areál určený k odpočinku a rozjímání. V půvabném modřínovém a bukovém lese jsou rozmístěny skulptury s biblickými motivy, na kterých se bohužel dosti podepsal zub času i nezodpovědní lidé. Ale i přes tato poškození z nich vyzařuje zašlá sláva a autorova genialita.

Druhou expozicí je Křížová cesta 21. století, nacházející se mezi popsaným Betlémem a hospitálem v Kuksu. Atributy a zastavení klasické křížové cesty však neočekávejte, jedná se o volné seskupení soch moderních autorů s duchovním námětem. Celá cesta vede podél železniční trati, je vyznačená jakožto tematická stezka ve tvaru osmičky.

Tímto máme projitý břeh Labe, který měl sloužit k uspokojení ducha. Komu při této bohulibé činnosti vyhládlo, musí překročit řeku a zastavit se nejlépe v Kuksu na levém břehu Labe v hostinci „U prďoly“. Takto oficiální název samozřejmě nezní, ale ten v Kuksu stejně skoro nikdo nezná. Hostinec pochází z dob původní Sporckovy lázeňské výstavby a bez přestávky se v něm točí pivo již téměř tři sta let. A dobré.

Jen všem chybí pan hostinský, přezdívaný Prďola, který tento hostinec vedl a později provozoval od sedmdesátých let. Když loni náhle zemřel, proběhla zpráva o tom všemi regionálními médii. V hospodě má nyní svůj memoriální koutek a jeho následovníci díky bohu vedou hostinec stejně dobře jako on.

Výše popisovaný Betlém již vlastně není v Kuksu, ale již v blízkosti Žirče, kousek od stejnojmenné železniční zastávky (dnes již předměstí Dvora Králové nad Labem). Kuks byl královstvím hraběte Sporcka, Žireč hájemstvím řádu jezuitského. Prý spolu vycházeli jako každí sousedé, čili si podle českých zvyků tu a tam dělali naschvály. Hrabě Sporck podnítil Matyáše Brauna k vytesání sochy, která stojí v Žirči u mostu a hrozí prý směrem k jezuitskému klášteru (bohužel jsme ji asi minuli, takže neověřeno).

Jezuité zase nemají v klášterní zahradě ani jeden buk lesní. A proč buk? Možná právě proto, že si hrabě Sporck koupil celý bukový les a umístil do něj pamětní kámen (taky spekulace, faktem je pouze uvedená koupě a anagram F.A.G.U.S.= buk anebo František Antonín Graf von Sporck).

Klášterní zahrada je v Žirči stále, nyní slouží jako meditační park. Jsou v ní úžasné botanické skvosty, sázené ještě jezuity, jako například lyrovník tulipánovitý, borovice vejmutovka, lípa americká … Navíc je osázená i lavičkami, informačními tabulemi a všestranně opečovávána (na místě, kde je tabule o ptačím zpěvu, je v trávníku rozsypáno zrní, aby tu nějaký zpěv opravdu zněl).

Park je hned za areálem bývalého kláštera, nyní Domovem svatého Josefa. Jeho klienty jsou lidé trpící především roztroušenou sklerózou. V domově je několik chráněných dílen, jednou z nich je krejčovská, ve které vznikají nádherná textilní zvířátka všech velikostí, druhů a barev.

Hned vedle domova stojí kostel sv. Anny s nádhernými varhany (t. č. kvůli lidskému vandalismu v opravě) a funkční zvonkohrou. Paní průvodkyně je úžasná a možná se vám ji podaří přemluvit, aby vás nechala zahrát a zazpívat na kůru. A pokud se na to necítíte, můžete navštívit řadu krásných koncertů, které v tomto nejen akusticky velmi vydařeném kostele probíhají.

Budete-li mít cestu do okolí Dvora Králové nad Labem, nespokojte se pouze s návštěvou úžasného Safari, ale vydejte se i za kulturou a rozjímáním.

JJ+JLP

Odkazy na naše alba:

http://xenofonypsilanti.rajce.idnes.cz/Zirec_a_Kuks/

http://xenofonypsilanti.rajce.idnes.cz/Krizova_cesta_21.stoleti

Stránky, které je užitečné navštívit

stránky muzea v Kuksu: http://www.ceska-apatyka.cz/

hospitál Kuks: http://www.hospital-kuks.cz/

Domov sv. Josefa: http://www.domovsvatehojosefa.cz/

a knížka pro toho, kdo si chce ve volných chvílích počíst napínavou historii lékárnictví: Petr Kettner: Léky, léčitelství a šarlatáni