Už dlouho jsem se chtěla podívat do skanzenu lidové architektury na Veselém kopci (http://www.vesely-kopec.cz/) a poprvé mi to vyšlo až tento týden. Jeli jsme s Markem a jeho dívkou z Havlíčkova Brodu, a já si tentokrát to zastavení rovnou naplánovala.
Zvědavě jsme procházeli všechna dostupná stavení a vraceli se tak v čase. Pro nás s Markem to ale nebyl žádný daleký návrat. Naprostou většinu vystavených předmětů dobře známe – oba jsme mezi nimi vyrůstali.
Rodný dům mého otce je totiž víc než 200 let starý, z části roubený mlýn, zakletý v hlubokém krkonošském údolí, kam běžící čas zasahuje jen okrajově. Díky jeho důvěrně známému prostředí jsme byli ve skanzenu jako nadšené děti: Koukej, ta pec! Tu známe! To nádobí, postele, židle, skříně, hodiny… máselnice, ošatky, díže… sekačky, pluhy, kárky, rohačky… ale i mlýnské kameny a obrovská dřevěná převodová kola.
Čichala jsem známý pach dřevěných budov, starého prachu, udusané hlíny a v jednom případě i kravského chléva. Hladila rukou věkem popraskané trámy, oceňovala hladkou přívětivost dřevěných rukojetí, které vyblýskaly tisíce úchopů pracujících lidských rukou.
Ale především jsem obdivovala fortel, s jakým se uměli naši předkové vypořádat s nejrůznějšími pracemi nezbytnými pro přežití. Ve vystavených předmětech a nástrojích je ukryto tolik přemýšlení, chytrých vychytávek a řemeslné zručnosti! Jsou v nich stovky, možná tisíce let základních zkušeností, jak vyjít s převážně nepřátelským světem.
Tak mě napadlo – kdybychom naráz přišli o všechny moderní výdobytky, na čem bychom vlastně mohli stavět? Tyhle věci by neměly jenom ležet v muzeích. Prastaré zkušenosti a znalosti by měly ožívat v kurzech a školních osnovách. Nebo by na nich měly být postaveny aspoň dobrodružně poznávací prázdninové nebo víkendové pobyty!
Kdo ví, jestli je jednou zase nebudeme potřebovat 🙂
Bratr mojí babičky měl doma kachlový kamna. V Praze na Pankráci, ten dům už nestojí…
Díky, Dede.
Samozřejmě je v tom kus romantickýho vzdychání po starejch čaech, který rádi obdivujeme z tepla svých moderně vybavených domovů. Ale fakt je, že dneska je ta doba… studená, neosobní.
I to světlo je teď takové …. LEDové. Pokud se člověk opoměl zásobit a nemá kontakt na pašeráky.
S klasickými žárovkami jděte do háje! Pětiramenný lustr, který baštil s klasikou 300 W papá dnes pouhých 5 W a světla je víc. Akdyž se vám studenobílé LED žárovky nezdají, pořiďte si teple bílé, nebo oba odstíny zkombinujte.
Vy jděte s dovolením do háje. Já si chci do svého lustru dát to, co se mi líbí. Nikoli to, co mi předepíše nějaká unie.
Pokud máte přebytečné miliony na vyhazování za spálenou elektřinu, zajeďte si do Polska a zásobte se někde na tržišti na příštích dvacet let a počítejte s tím že průměrná životnost těchto žárovek je 500 – 800 hodin. My, civilizovaní a spořiví svítíme raději levně. 😛
Vy jste ale vtipálek. To si opravdu myslíte, že za elektriku platím milióny? Spíš se mi příčí, že mi banda nějakých soudruhů diktuje, co si kam můžu zašroubovat. Takže se starejte o svoje finance a mé nechte laskavě v klidu.
Do háje? Ono už se blíží Lichtstapo a je potřeba zakopat kontraband, aby ho nenašli u mě doma? Doufám, že zatím ještě k ekologickým popravám motyčkou alá Pol Pot nepřistoupili!
Pokud vám to studené světlo vyhovuje, tak si užijte svých ušetřených 295 watů … a než si začnete pochvalovat jak jste pomohl přírodě, tak si zjistěte o kolik víc topíte a o kolik víc energie padlo na výrobu těch úžasných světýlek než na ty odporné neekologické žárovky. Ale bez obav, až si pořídíte klimatizaci, tak si můžete odečíst část energie spotřebované onou klimatizací těch deset dní v roce kdy zároveň svítíte i chladíte.
To ,,studené“ světlo je přírodně bílé. A výroba LED diod je mnohem levnější a ekologicky šetrnější, než výroba tepelných koulí, o životnosti, (max 3.000 hodin žárovka versus 1000.000 hodin LEDka), nemluvě A také si neračte plést LED žárovky s kompaktními zářivkami, jde o dvě zcela různé věci. Ale když vám vyhovuje věci místo opravování vyhazovat a kupovat nové, tak nevím, proč se tu oháníte ekologií.
Ta uváděná životnost je skvělá. Na papíře. Počítejte s tím, že dávno před koncem té uváděné životnosti budete mít z LEDek bludičky.
snad ještě všichni nespí
http://www.spechato.cz/nakrmkocku/List
OT – koťátka od Zkumavky. Dneska jsem dostala fotky předchozí várky koťátek, můžete se podívat tady:
http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Kotici_od_Babiny_-_poslala_Zkumavka#Dnes_poprve_se_objevily_ty_starsi,10.9.2012_001_3_.jpg
OT – koťátka od Zkumavky. Dneska jsem dostala fotky předchozí várky koťátek, můžete se podívat tady: http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Kotici_od_Babiny_-_poslala_Zkumavka#Dnes_poprve_se_objevily_ty_starsi,10.9.2012_001_3_.jpg
Když jsme u toho fortelu. Já se domnívám, že k němu patří i piškvorkování. Naše piškdámy mají dílka, kdy zrak pechází. Ale i jinde se pilně činí dámy ovládající (pro mne (tmi) nepochopitelná ruční práce) patschwork. V sobotu jsem byla v Tišnově na výstavě:
http://dig.rajce.net/Patschwork_v_Tisnove
Jak tak pokukuju po těch domkách tady kolem, tak si začínám pomalu říkat – co je vlastně na starým kachlovým sporáku v kuchyni tak skanzenoidního? (wasntme)
To, že vedle není elektrickej nebo plynovej? (wasntme) 😀
Bingho! 😀
… ale von tam někdy nebejvá… ten druhej… (wasntme)
Jako nic proti, já *chci* kachlovej sporák a když nebude, dodělám!
Omluva za OT – Dede, sel mail. Doufam, ze dorazil.
Děkuju, doplaval! (e) (inlove)
Mmch: Evokovalo mi to debatu našich mladých na téma pít kozí mléko či nikoliv (je totiž zdravé, ale jim nechutná). Já osobně díky tomu, že moje stará bábinka chovala kozu až do mých patnácti let, kozí mléko miluju a kupuju si ho už řadu let v Globusu, kde mají jak trvanlivé, tak i to pětidenní, ale našim mladým to prostě páchne. Jednou, když byla bábinka někde na návštěvě, tak jsme měli podojit kozu místo ní. A tahle koza byla velmi „svojská“, jak říkají Slováci, odmítala nás pustit k sobě a kopala, když jsme se ji pokoušeli podojit. Ale moje teta na ni vyzrála. Oblékla si bábinčiny šaty a kolem hlavy uvázala bábinčin šátek, stáhla ho do očí, no a ta kozí potfůrka ji očichala a vzala na milost. Nebudete mi to věřit, ale vůni toho čerstvě nadojeného z plecháčku cítím ještě dnes a pamatuju i to, jak jsme si olizovali fousy, které se nám na rty nalepily z pěny toho čerstvě nadojeného – fakt už asi těžce stárnu (tmi)
Ke koze se do máminých věcí nepřevlékám a asi proto mi ta potvora s oblibou kope do kyblíku. Šak já ji časem ukecám. K pití kozího mléka jsem se ještě nepřemluvila i mě smrdí a „drhne“ v puse. Sem tam uzobnu kozího sýra. Tam je ten smradlavej ocásek snesitelnější. MMCH „dobře“ nakopnutý kyblík při krmení nebo zásoba sýra v lednici na pár dní znamená pochutnání pro pejsky a kočky (to je to něco dobrý i na zlém).
Dede – díky za tip na výlet. (y)
jejda jejda, to jsem toho pobytem v Kérkonoších zase zmeškala a musím dohnat – řekněte mi někdo- hrozí mi u Abyt povídání nějaké nebezpečí, nebo můžu číst s kávičkou? 😀
Prosím nemáte někdo kontakt na Lucku od Prof. Piškůtka?? Dívčina se stěhuje s fenkou kardiačkou do společné domácnosti s mainskou mývalí kočénkou. Ta má jednak páníčka omotaného zdatně kolem prstíku, ale vypadá to, že je i rozhodnutá šikanovat fenku, kterážto v důsledku toho celkem asi trpí. Tak mě napadlo, že by se mohla zeptat u Lucky, jak to s nimi chodí a co se dá a co se nedá. Dík.
Lucka Piškotová má bengálky nebo nějaké orientálky.
jéžiš já to takhle zmatlala?? 8-| no to jsem fakt matla. škoda, říkala jsem si, že by dívčině mohla poradit, protože kočka nereaguje jako úplně dobře, krom tradičního prostě za fenou furt chodí a vyhrožuje jí, přesto, že ta si jí nevšímá, zabírá jí naprosto všechno, nepustí jí do pelechu, sebere jí hračky, všechno a všude je to její, takže když jsou tam teď, tak fenka prostě jen leží paničce na klíně a hotofson. Fenka sama na kočky zvyklá je ze stájí a tak. Já jsem teda krom navrhované separace v době nepřítomnosti majitelů a během noci navrhovala ještě to, že když kočka bude terorizovat – pronásledování, zabrání pelíšku atd. tak kočku sebrat a odnést jí jinam, aby si prostě nezvykala, že může všechno, když si jí pes nevšímá. Je to blbost – nevíte někdo? nebo nemáte návrh nějaký?
Petro,
trestat kočku zavřením jinam nemá smysl, jen se ještě víc naštve a začne dělat naschvály.
Páníček musí usilovně mazlit a mazlit, fenky si moc nevšímat, v nepřítomnosti samozřejmě oddělit. Chce to čas, možná i dost dlouho a bohužel jsou i případy, kdy to vůbec nejde.
Měli jsme kdysi nalezenou čičinu, která neměla ráda ani ostatní kočky, ani pesinu – držela se stranou a když se omylem přiblížili příliš blízko, tak je mrzutě propleskla. Držím palce, ať se to zvládne.
No, ona mainka je opravdu tak trochu jiná kočka. Páníček by se jí měl jistě velmi věnovat a souhlas, fenky by si neměl všímat, ale asi by kočku neměl zrovna hladit ve chvíli, kdy něco provádí té fence. Nebo jí říkat: „Ty, ty, ty, to se nedělá.“ Měl by také určit nějaké mantinely.
A z fenčina pelíšku bych ji prostě vyhazovala, pokud do něj fenku nepustí. Klidně bych si do toho pelíšku stoupla sama a dělala si na něj nárok. Snažila bych se určit, kdo do pelíšku může, a kdo ne.
Chápu, ta mainka žárlí a asi se cítí ohrožená a na místě je ji ujistit, že ji mají pořád rádi, navíc jí na její výsostné území vlezl vetřelec. Ale jak to může pokračovat? Tahle kočka je dost velká na to, aby tu fenku nakonec fyzicky napadla, když ji nechají. Amálka už má víc jak 5 kilo – je jí rok a čtvrt.
Nevím, jak tato konkrétní mainka, ale Amálka zrovna chovací není. Vymyslet kočce zábavu je fajn, určitě by to měli dělat, dělám to také. Vždyť ji mám proto, aby nám spolu bylo dobře a většinu času je pohoda. A rozhodně je lepší problému předejít než řešit následky. Kdybych si ale od Amálky nechala líbit ty její pomsty, asi bych ji musela vrátit, protože bych ji nakonec nezvládla. Amálka je fakt ochotná tvrdě trestat, když se dotyčný nechová podle jejích představ.
Mimochodem, na Amálku neplatí takové metody jako ji vzít za kůži za krkem nebo přitisknout k zemi a podobně. To se naštve ještě víc a spíše vyprovokuje další útok. Ale to zavření za dveřmi ji uklidní a přiměje k zamyšlení. Samozřejmě je možné, že jiná mainka bude reagovat jinak a tohle bude považovat za další důvod k pomstě a ti lidé budou muset najít jiný způsob.
Jinak – ono se to takhle fakt nezdá, ale my se s Amálkou máme vzájemně rády. Amálka, když může vybere si mou přítomnost před mámou. Nebo se strategicky usídlí tak, aby viděla na nás obě. Mám různá mávátka, za těmi se honí, má koulodráhu – vyžaduje mou účast – vzájemně si pinkáme. Hážu jí víčka od petlahví a tak podobně – už neaportuje, přestalo ji to bavit. Kolikrát sama přijde a nechá se hladit a drbat. povídáme si, vrkáme na sebe. No, někdy si připadám pěkně praštěná. Ale nesmí se mi proměnit v Madam Hyde.
mainská kočena panuje u Apiny a Piškůtkovi brání ve vědeckém bádání skutečně bengálky
Nejsem Lucka od Piškůtka, ale od Amálky jsem trochu něco pochytila. Amálka se sice pejsků bojí – asi hlavně proto, že je málo vidí. Ale …. se mnou je ochotna si různé křivdy vyřídit pěkně podle starého zákona – oko za oko, zub za zub. Co platí – důslednost. Někdy se holčička rozhodne, že se mi pomstí za nějakou křivdu (klasicky česání, držení při vystříhávání chuchvalců – poté, co si je nenechala rozčesat a vůbec podobná strašlivá příkoří) a kdybych se nechala, tak by mně dokázala pěkně šikanovat. Je schopna napadat ze zálohy.
Tudíž pejska se musí někdo zastat a udělat mezi těmi zvířaty pořádek, takový člověk musí být schopen ze sebe udělat tu Obrovskou Velekočku, vztyčit se, postavit před pejska a udělat na kočku bububu. Ale nevím, jak to nepřehnat, aby si pak zase pejsek příliš nedovoloval. Asi to bude chtít hodně citu.
Když má Amálka tuhle mstivou náladu – rozšíří se jí zorničky, má vztyčené uši a vůbec má najednou bojový postoj včetně švihání ocasem. U jiných koček rozšíření zorniček při vzteku není tak nápadné, ale mainky je nemají v přítmí do té míry rozšířené jako obyčejná micka domácí. Prostě se vztyčím, zabodnu oči do jejích (vím, že je to výhrůžka, ale v tomhle případě nesmím uhnout) a vysvětlím jí, že si to musí rozmyslet. Není nutné se jí vůbec dotknout, stčí hlas a postoj. Naposledy opravdu dostala strach (až zakňourala) a vzdala to. Je nutné ji ještě chvíli pohledem sledovat. Nejlepší je tohle podchytit dříve než skočí, protože pak už následuje vyhazov za dveře – čili trest. Pokud uhnu pohledem ve chvíli, kdy si jenom myslím, že to vzdala, dokáže se otočit a skočit. Chvíli mi trvalo, než jsem na to všechno přišla, protože jsem si vůbec nemyslela, že budu někdy muset krotit kočku. Já jsem takový demokrat, že se se zvířetem domlouvám a nerada mu něco nařizuji, jenže Amálka by převzala vládu.
Naštěstí už se to u Amálky velmi zmírnilo, začalo se to stupňovat s jejím dospíváním, ale myslím, že už celkem akceptuje stav věcí. Jen se musí občas přesvědčit, že pravidla platí. A většinou je to naprostý miláček, jen ta madam Hyde se v ní skrývá.
Apino, Apino, Apino – díky moc, můžu tohle co jsi napsala vzít a překopírovat to jinam? A případně nedalo by se vás nějak pospojovat? myslím, že holčina se o svou pejsku bojí, tak by uvítala nějakou konzultaci, na kočičích fórech se jí to nějak asi nezadařilo.
hm, takže s tím mým postupem, který navrhuju se to dost shoduje. taky díky.
Petro, jeden komentář o vyhazování za dveře se mi ztratil. Uvidíme, co tento, asi jsem ten předchozí odeslala příliš brzy po tom prvním.
Můžeme se zkontaktovat přes hady, napíšu ti tam kontakty, jinak mail na mě má Dede, Vave, RenataE a možná ještě někdo. Klidně zkopíruj to, co jsem napsala. Tví známí si stejně budou muset najít cestu, která bude na jejich mainku platit. Já předávám jen svou vlastní zkušenost. Ony mainky jsou opravdu tak trochu jiné kočky a já se pořád ještě hodně učím.
Jinak vyhazov za dveře je opravdový trest – mainka je společenská kočka a společnost svého člověka – a zároveň partnera – potřebuje. Zvláště, když je doma jediná kočka. Tady bude ještě žárlivost na nového člena domácnosti – tedu tu fenku, která je notabene submisivní a tedy dobrý objekt pro terorizování. Tudíž superalfakočka musí fenku bránit. Ideálně by to měl být páníček kočky. Já osobně vyhazov za dveře neprotahuju. Jen nechám Amálku za dveřmi vyvztekat a uklidnit se. Stačí 5-10 minut. Delší doba by už pro ni byla trápení a upřímně řečeno je to trápení i pro mě.
Proto se snažím tomu předcházet výše popsanými způsoby. Naposledy se mi totiž, když jsem při spatření její bojové nálady, opět ulehla a nereagovala okamžitě – v noci ráda spím, tak se mi tentokrát už doopravdy trefila drápem do oka. Ještě, že jsem stačila zavřít víčka. Tudíž tyto nálady opravdu nemohu tolerovat a musím je eliminovat v samém počátku, tedy před Amálčinou akcí a ne řešit následky. Ať se jí to líbí nebo ne.
Podepisuji – upřený výhružný pohled, případně doprovozený (další stadium) tlumeným vrčením nebo syčením. Kus nábytku, který nehodlám kočce přepustit, důrazně očichám (aby to kočka viděla), a pak ji upřeným pohledem vyfixíruju. Óne sranda.
Taky se přidám – naše mainky jsou každá povahově úplně jiná, ale tohle chování mi nejvíce sedí na milostpána Kalíška. Přiznám se, že já osobně s takovou kočičí osobností nehnu. Kdykoli se s ním dám do hádky, skončí to rvačkou, ze které se i přes Kaldovy drápy a zuby snažím za každou cenu vyjít jako vítěz. Třeba mého tátu Kalíšek naprosto respektuje. Takže z mého pohledu bych řekla, že na silnou osobnost kočičí bude platit jenom ještě silnější osobnost lidská, která v tom udělá pořádek. I kočka musí vědět, kdo je v domácnosti pánem…
Jen mi potvrzuješ mé dosavadní zkušenosti. I kočka musí vědět, kdo je velitel domácnosti, zvláště mainka. Akorát, že já se s Amálkou prát nemíním. Fakt je, že na mámu to nezkouší a pokud jde o mně, už také ví, že jí to neprochází, ale cukaturu ještě má.
Apino, tvůj přístup se mi líbí 🙂 Lásku a pozornost tvoje Amálka má a mantinely taky. (inlove)
Přiznám se, že jsem asi moc psí, ale nenechala bych kočku tyranizovat žádného člena domácnosti – tedy ani nově příchozí fenku. Kočka by měla mít všechny láskyplné projevy a hry, ovšem jakmile by se pokusila o nevyprovokovaný útok, zakročila bych. Krátkodobý vyhazov za dveře nikoho nezabije, zrovna tak jako pořádné zavrčení na adresu hříšníka.
Mezidruhové pošťuchování a všelijaké drobné naschvály jsem mezi zvířaty neřešila, šikanu ano – a fungovalo to 🙂
Ona nemusí být jedna zrovna mainka. Jistá Titinka, kočka s pěšinkou, naprosto se načuřila na exíka, neb ten si dovolil, chytit jí za flígr a shodit ze stolu, když tam užírala z talíře. Cizák si dovolil, místo aby slušně řekl kšá!
Půl roku po něm pásla!
Nezapomenutelný byl pohled, kdy se postavil zády ke křeslu, na kterém dáma držela siestu. Siesta nesiesta, Titinka vycítila příležitost a zcela zjevně hodlala se mu zakousnout do zadku …. 😀
Taky jsem jí musela zkrouhnout!
😀 😀 😀 Dobrý !!!! Tu kočku v zadeli úplně vidím. A protože je to ex, asi Titinka věděla, co dělá.
Jenže Amálka mi při podobné příležitosti ze země doskočila na lopatky – to je ten drobný rozdíl mezi normální kočkou a mainkou. Mohu poděkovat CD, že něco ve mě varovala před mainským kocourem. Jsou nádherní, obrovští, strašně se mi líbí, ale ta představa, že by mi ujela počáteční výchova jako, buďme upřímní, tak trochu u Amálky, a já pak bych měla doma desetikilového nezvladatelného pardála… S Amálkou se snad naučíme vzájemně, jak spolu vycházet a příště snad budu chytřejší.
Dede díky. Jen přemýšlím, zda je takové česání a vystříhávání chuchvalců provokace k útoku. Z Amálčina pohledu určitě, já to tak nevidím. Hm a chybí mi smajlík drbající si hlavu.
DOBRÉHO RÁNA VINŠUJU. Apino a ostatní – díky. Já to asi udělám tak, že slečně hodím odkaz na to co jste tady napsaly a plus pokud bude chtít zkusím to pospojování přes emila. Já myslím, že to nebude mít moc jednoduché a že se jí šikne mít možnost se poptat.
Hehehe, pánem v domácnosti je VŽDY kočka. Jenže 99% pánečků na to buď nepřijde, nebo si to odmítají připustit. Nicméně je možno se s kočkou skamarádit a ona pak, aby měla klid, někdy pánečkovu přání vyhoví. 😀
Veselý kopec jsme prošmejdily se sestrou Zuzkou, když jsme jely z Losinky. Lidí bylo malinko, počasí nevlídné, ale to nám nevadilo. Zasekly jsme se u dráteníka. Když viděl, jak nás jeho dílo zajímá, pochlubil se úžasným mistrovským kouskem z měděného drátu. Navečer se pokusím pohledat fotku.
Na Veselém kopci jsem už párkrát byla a vždycky mě tam chytila těžce nostalgická nálada,protože jsem se znovu ocitla u své „staré bábinky“, jak jsme říkali pro rozlišení od babičky klasické mé přeslicové prababičce, která pocházela z přesně takové chaloupky a v jedné místnosti měla opravdu jen hliněnou podlahu, než ji jeden ze strýců bez bábinčina souhlasu zacementoval a pokryl podlahou prkennou 🙁 Ale díky tomu, že se na vesnici celý život vracím a vím, co tam místní mladí lidé umějí a zvládají, tak se neobávám, že se tyhle praktické znalosti ztratí (dokonce i MLP naklepává kosu a oba se synem umějí sekat kosou i srpem – já už jenom tím srpem (tmi) ). Navíc jsem zaregistrovala, že v místní knihovně nebo škole se často schází kroužky, kde se učí nejen drhání a vyšívání, ale i výrobě košíků a dalších věcí z proutí, no a že každá sousedka si umí zašívat jak v ruce, tak i na šicím stroji, o tom žádná (y) A že místní mladí chlapi umějí stavět, obkládat, pracovat se dřevem, pokácet v lese strom a opracovat ho, jak to dělali jejich tátové a dědové, o tom vůbec nepochybuju. A můj městský syn má dobrý vztah k přírodě i zvířatům, aniž musel jako já ta zvířata pást a čistit jim chlévy (i když na zelené krmení s mečovým dědou jako malý ještě chodíval), takže si nemyslím, že by všechny tyhle znalosti brzy vzaly za své. A už moje maminka dávala k lepšímu, že když přijela jednou jedinkrát na návštěvu její sestřenice z Brna, tak dostala šok,když se proti ní rozběhla slepice…. Já si myslím, že by vůbec neškodilo, kdyby se vrátila doba, kdy z měst jezdily do vesnice na celé léto do pronajatých pokojů tzv. lufťáci, tj. buď maminky s dětmi nebo i celé rodiny a vznikala tak z toho hezká dlouholetá přátelství (inlove) a tím pádem i městské děti přičichly k těm praktickým pracem spojeným se životem na venku 😉 Já to totiž ještě dobře pamatuju a vlastně dodnes ke mně jezdí na chalupu moje pražská lufťácká kamarádka, dnes už starobní důchodkyně, a večer u táboráků moc rády vzpomínáme na to, jak nám třeba utekla koza, kterou jsme měly na starosti, a jak nám oběma moje bábinka naplácala na zadek, protože kozu přivedl soused, kterému se vesele pásla v jeho záhumenku (chuckle)
Páně Neffovu Tmu bych zrovna jako popis možného nebral, je to sci-fi a jako takovou je ji třeba brát. Kdyby „vypnuli“ dodávku elektřiny, je řada způsobů jak si poradit. Tam ale „nevypnuli“ dodávky elektřiny, ona prostě přestala fungovat jako taková a to není možné.
Pů, dyť já vím, že jde o pohádku pro dospělé, ale stejně jsem pár dní na ni musela myslet. Hlavně kvůli tomu, co taková nepředvídatelná dlouhodobá situace udělá s moderní společností. Podobně jako byl román od pana Merleho Malevill (wave) .
Taky mi Astonova Tma dala pěkně do těla! Nejsou to zrovna radostné představy, zvlášť když člověk bydlí v paneláku, kde by byl bez elektřiny hodně zranitelný. A ono to není nikterak bláznivé, vždyť vědci očekávají brzy období maximální aktivity Slunce a tam je docela reálná možnost, že by mohlo dojít k poničení všech možných satelitů. A na nich jsme závislí všichni, ať už si to uvědomujeme nebo ne. Před časem byla v Lidovkách speciální příloha právě na téma jak je současná společnost závislá na počítačích. A bylo to dost děsivé čtení, protože bez počítačů už jsme v podstatě v háji, vemte si třeba banky (tj. i evidence financí nás všech), fungování obchodů, ale i třeba právě elektrárny, teplárny, kde je všechno už řízené elektronicky a rozhodně by nebylo záležitostí hodin a nejspíš ani dnů to zvládnout v nouzovém režimu. Radši snad o tom ani moc nedumat 😉
Dede, ano, ztratili jsme schopnost přežívat v nepřátelském světě. Zhýčkaní technikou, napřed parní, potom elektrickou a naposledy digitální nejsme schopni přežít jedinou zimu, kdy by třeba nebyla dodávka plynu. A co zamrzlá vodovodní potrubí, kanalizace atd. atd. Velké městské aglomerace, to by byla katastrofa. Tím jsi mi připoměla román od pana Neffa-Tma. Nemohla jsem po přečtení pár, nocí spávat.
A ještě jeden poznatek, který na mne návštěvou na Veselém kopci před pár lety zanechal stopy. Hluboce se klaním před obrovskou skromností, ve které žili. Jedna místnost, udusaná zem, celá rodina, v zimě i s kozama. A přežívali a vzešlo z takového prostředí mnoho velikánů.
To povříslo dám sem, dole už je toho moc.
Povříslo je jednoduché – dvě hrsti slámy se položí křížem a v křížení přehnou na polovinu, čímž se stanou dostatečně pevné a dlouhé, aby se tím dal obtočit snop. Konce se několikrát zatočí kolem sebe a zahrnou pod úvaz.
Tohle vázání se používalo taky na došky na střechu.
Tak, tak Rputi, povřísla jsem se také učila, ale dnes neseženeš dost dlouhá slámová stébla. Těžko se nám už dělaly i věchýtky na vytření zpocených koní. Odrůdy obilí jsou už vyšlechtěné na velkou výnosnost ze zrní a ne na slámu 🙁 .
To není odrůdami obilí, ale způsobem mlácení. Mechanické mlátičky slámu ničí. Když chtějí ve skanzenech obnovit střechy ze slaměných došků, musí si obilí sami vymlátit cepy…
A pokud jde o ten supervulkán, jsme na dobré cestě :^) Talijáni začali vrtat díru do Campi Flegrei. V Pozzuolli se totiž přístav zvedl za posledních dvacet let o dva metry a oni si asi myslí, že skrzevá tu díru ta boule zase splaskne. Nejspíš to dopadne tak, že Pozzuolli zmizí z mapy a tvar pobřeží se poněkud změní.
V prvé řadě všechny zdravím, pravideně vás všechny čtu, ale poslední dobou jen přes další moderní vymoženost – mobilní telefon, odkud mi nejdou přidávat komentáře (chuckle) Takže všechno sleduju, pouze nekomentuju! 😉
Tohle téma mi vrtá hlavou už od soboty. Sousední obec pořádala pro děti rozloučení s létem. Mimo jiné děti procházely stezkou s různými stanovišti, kde měly plnit úkoly. Coby spolupořadatel jsem měla na trase také jedno stanoviště, kde měly děti obzvlášť zajímavý úkol – řezat dřevo ]:) . Místní dodali malinkou kozu, pilu a tenké větve. Nakonec si s tím zhruba poradil každý, ale co mě šokovalo – většina dětí různých věkových kategorií neuvažovala způsobem „když si nařežu polínka, budu si moct zatopit“, ale „takhle to dělali v té reality-show v televizi, na Farmě, jsem jako oni!“ (shake)
Dříve, či později, je ta hrstka těch, kteří přežijí, (pokud vůbec), výbuch supervulkánu, nebo náraz asteroidu, potřebovat bude. Je otázka, kolik lidí a kde přežije. Pokud to budou tzv. civilizované země, bude to problém. Domorodci na Nové Guineji, nebo v pralesích tropické Afriky si poradí snadno. Bohužel, díky výchově a přeplácení zbytečných profesí, jako jsou fotbalisté, advokáti a další, se dnes montérky považují za pohanu a manuální práce, (oprávněně), za poslední zoufalý způsob, jak si vydělat ubohou almužnu na přežití. A dokud bude mít pologramotný fotbalista vyšší plat, než jakýkoli řemeslník, lepší to nebude.
Obávám se, že by vás ti domorodci zklamali. Jistě, celkem nemají o co přijít … jenže to je právě ono. Když my přijdeme o devadesát procent toho co máme, tak budem nadávat jak špačci ale přežijem. Když oni přijdou o padesát procent toho co mají … tak pomřou hlady. Ono to vypadá, že je civilizace děsně křehká, ale ve skutečnosti je podstatně pevnější než bývala v dobách „sepětí s přírodou“.
Jistě, přijde povodeň, spláchne miliardové majetky … a utopí se pět lidí. Když stejná povodeň přišla o tři sta let dřív tak, ano, škody na majetku byly o mnoho řádů nižší, ovšem počty mrtvých … ať už utopených nebo následně zemřelých na zápaly plic, mory, cholery a hlad byly podstatně vyšší.
Jsme rozmazlení, takže když nám tři dny neteče teplá voda, tak máme pocit, že se zbořil svět. Ale přežijeme to. Máme kam padat.
Taky jsem v tomhle směru optimistická (y)
Bohužel jde o optimismus nemístný. Dva metry vulkanického popela na většině plochy Evropy nepřežije nikdo. Naposled k tomu došlo před 13.000 lety. (Laacher see). V okolí kráteru byla vrstva spadu vysoká přes 50 m a v Šestajovicích, kde kdysi byl k vidění odkryv tohoto materiálu, (dnes je toto místo zničeno ,,kultivací“ při výstavbě satelitu), byly skoro 3 m. Pouhých 20 cm při tom stačí zničit veškeré stavby, elektrické rozvody, i dopravní infrastrukturu a zabít vše živé, ať už rostlinného, nebo živočišného původu. A všechno nasvědčuje tomu, že další supererupce tohoto vulkánu na sebe nenechá dlouho čekat; tekutá láva je pouhých 2,2 km pod povrchem a do Rýna začalyvyvěrat vulkanické plyny.
A domorodci na Nové Guinei si s tím poradí jak?
Pokud uspořádáte dostatečně velkou katastrofu, tak to zabije kohokoli, ale o tom rec nebyla. Rec byla o tom jestli jsou vuci katastrofam odolnejsi domorodci kdesi v pralese nebo my.
Ano ve svete nejakou dobu po hodne velke katastrofe by na tom asi ti vasi domorodci byli lip … jenze ti by se te doby ani nedozili. Ani jeden.
Na Nové Guineji vybuchla během druhé světové války Rabaulská kaldera (Tavurvur). Port Moresby bylo zničeno, většina obyvatel zahynula. Domorodci za dalším horským hřebenem si toho ani nevšimli. A pokud chcete přesně vědět, co nás už brzy čeká, doporučuji shlédnout Poslední dny Pompejí.
Na ty domorodce za hrebenem spadly ty vase dva metry popela?
Byla jsem nedávno na „konci světa“ v poslední vesničce pod Kralickým Sněžníkem na polském pomezí a bylo mi jak v jiném světě. Roubenky rozházené po stráních, v každém okně záplavy květin, posečené louky, u kostelíka se pásla kravička, v čisté říčce rejdili pstruzi, celé to vypadalo jak z pohádky. Ale pořád jsem nemohla přijít na to, co mě tam TAK bere. Až při návratu dolů z hor jsem na to přišla. Nebyly tam ploty. Možna proto ta idyla.
Milá Abyt, ani v krkonošských horských vesnicích nejsou ploty 🙂 Tedy ani na naší chalupě žádné nejsou. Což ovšem nevadí lidem, kteří nám s klidem chodili i pod sušícími se plenami – čekala jsem, kdo nám nakoukne i do kuchyně. Trochu klid jsme měli jen díky naší tehdejší smečce rodinných jezevčíků (wasntme)
Život bez plotů je fajn navenek, zevnitř to taky jde, pokud se cizí lidé chovají natolik zdvořile, aby si ty ploty domysleli (blush)
Ploty jsou daň „civilizaci“, nepochybně. 😛
Ale jak by bez nich bylo krásně, kdyby, no kdyby…
A chichi, máš pravdu, v dětství jsem taky chvíli bydlela v Krkonoších (v Peci) a u každé chalupy sídlil pes. Nikoliv okrasný, vpravdě hlídací.
I za mých mladých let neměly všechny chalupy oplocené zahrady a byly mezi nimi jen louky a sady. No a v okolních vesnicích (Stašov, Pomezí, Banín) je tomu tak dodnes, ale je to také díky tomu, že ta zástavba byla dříve řidší – dnes je např. v mé rodné vísce dům na domu, takže z toho tak nějak vyplynula nutnost oplotit se 🙁
V Herótkách taky nejsou ploty, teda né moc.
A já dobře pamatuju stréca, jak řvával: „Ve putvore, padéte mně z teho pola*), než vás leštím!“
]:)
—-
*) doplň „zahrady, humen“ atd. dle potřeby
U vás se taky chodí na nákupy „ke kopcovi na kupec, ve putvore?“
Jo! (inlove)
(Jsem si říkala, jestli by se to nemělo přeložit do obecný češtiny, aby rozuměly i sestry zpoza kopca…)
😀 😀 nedá mi to (chuckle) (chuckle)
… nebo vás leštím…
čím je „leštil“?
😉 😡 😡 😡 😡 😡 (chuckle) (chuckle) (chuckle)
Pádnou pravící. Po kebuli, obvykle.
Eště jsem slyšela „zapleštím“, ale to není ztama. (blush)
Ééé… pravicí, ne nějakou mluvicí trubkou…
… bysem měla přestat machrovat…
plesknu > pleštím > leštím 🙂
Na Veselý kopec jsem se jednou dostala když jsem přijela do Čech. Moc se mi tam líbilo. Ráda se vžívám do světa našich předků, jenom nevím jestli bych měla tu sílu tak žít. Stres dnešního života mě asi mate, v klidném tempu to bylo něco jiného.
Po smrti babičky myslím že v roce 1941 jsme se přestěhovali do jejího domu, děda pak jezdil pobývat u svých čtyř potomků od jednoho k druhému.
Byl to starý dům bez zavedené vody a záchody byly na dvorku. Moje maminka chodila pro vodu k pumpě na druhé straně ulice a pro celou nakonec šestičlennou rodinu prala v neckách na valše. A to měla svou profesi, svou práci, nebyla to žena v domácnosti. Vařilo se na zelených kachlových kamnech kde se muselo zatápět. Topit v kamnech se muselo i v ostatních místnostech. Dům nebyl prázdný ale plný věcí po prarodičích. Ten největší slunný pokoj tam měl děda i když přijížděl jen na čas. Místnost bývala zamčená v jeho nepřítomnosti ale někdy se nám dětem podařilo do pokoje dostat a prohlížet si co tam děda všechno má. A psala jsem tu už kdysi o lodním kufru (plném krajek, šněrovaček, spodniček a jiného oblečení) na půdě kam jsme se my děti vypravovaly když rodiče odjeli vyučovat společenský tanec. Už tehdy jsem si představovala jaké to asi bylo v dobách kdy děda s babičkou byli mladí. A nějak jsem si přála se do té doby vrátit, tušila jsem jiné tempo a jakýsi klid. Skutečnost byla jistě tvrdší než jsem si mohla připustit.
Mám ráda staré věci které byly vyrobeny aby vydržely několik generací a které mě možná mylně utvrzují o klidnějším žití. Každá taková věc svědčí o mnoha životech, představuji si osudy těch lidí. Nové věci nemají svou historii. A tak nejen z úsporných důvodů nakupuji v secondhand obchůdcích obnošené oblečení a věci. Ráda na sebe navlékám dávno prožité životy. Možná že proto jsem skončila u herecké profese a proto ji teď tak bolestivě postrádám.
JJ (nod) , souhlasím s JJ (inlove) (chuckle) .
Hrozně mě mrzí, že se věci dělají jen na chvíli. A dokonce je to legalizované! Pokud se nepletu, tak dokonce na tzv.
„módní obuv“ se nevztahuje dvouletá záruka, neb bota je vyrobená pouze na jednu sezónu. (doh)
Milá Dede, Tvé vyprávění je krásně voňavé, v ruce cítím hebkost ohmataného dřeva … jak jen byly lehoučké a hřejivé hrábě na seno, jak krásně se držela malá ženská sekerka na špány … a ošatka voněla obilím … stejně jako moje milá babička mečová … vůně mého dětství jsi mi přinesla, milá Dede. (h) Děkuju Ti. (f)
Přeju všem krásný den. (h)
Také to na mě zavonělo dětstvím, Vave.
A ta nejúžasnější vůně světa, je vůně čerstvě pokosené trávy. Nebo vůně borové kůry? Hm, možná by to chtělo anketu. 🙂
Výrobky, které přežijí majitele kapitalistické ekonomice škodí. Je potřeba vyrábět šunty, které jen tak tak přežijí záruku, aby se ekonomika rozvíjela. Že se tím devastují přírodní zdroje je pro kapitalisty naprosto nepodstatné. Oni potřebují vydělávat, čili zvyšovat odbyt a toho se nejsnáze docílí tak, že se budou vyrábět krátkoživotnostní šunty, nebo věci, které je nutno při jakékoli banální poruše vyhodit, protože jsou zkonstruovány jako neopravitelné.
Něco takového by Ústřední plánovací komise nedovolila. Ta ví nejlépe jak dlouho co vydrží a na každého kdo by si snad chtěl koupit novou židli dříve než podle plánu si posvítí!
A k té neopravitelnosti … když má rádio rozměry padesát krát třicet krát dvacet centimetrů, tak i každá z třiceti součástek má velikost vhodnou do ruky a tedy snadno vyměnitelnou. Pokud se rádio musí vejít se spoustou dalších věcí do krabičky 120 krát 60 krát 9 MILIMETRÚ, tak vám prostě nezbývá než to všechno spojit do jednoho, nerozebratelného švába. To je ten technický důvod.
U některých věcí nastupuje ekonomický důvod. Vzhledem k životním nákladům a šílenému zdanění práce je každá hodina práce někoho tady příšerně drahá. Výsledek hlavně toho druhého je to, že spousta lidí nemá práci, přestože práce by byla. Hodnota té práce totiž není taková aby po nakrmení státu ještě zbylo na toho pracovníka tolik aby se mu vyplatilo vůbec vstát z kanape.
Pustá demagogie, ale specielně od Vás bych nic jiného ani nečekal. Ve skutečnosti je to o tom, že výrobky jsou ÚMYSLNĚ konstruovány tak, aby rozebrat vůbec nešly! Pokud vám dnes u vysavače odejde motorek, máte smůlu, protože bez devastace krytu se k němu nemáte šanci dostat. U staré ETY stačilo povolit pár šroubků a bylo. Rozebrat dnes takto jakýkoli vysavač je naprosto nemožné. A to už vůbec nemluvím o tom, že i kdybych to zkusil, tak příslušný náhradní díl, např. nové uhlíky, nemám šanci sehnat, protože s tím, že by někdo chtěl trucující přístroj sám opravit, se plánovitě nepočítá. Proč také prodávat za pár šupů uhlíky, když můžu prodávat za pár tisíc nový vysavač, že? (puke)
Naši sousedi, co si pamatuji, ještě počátkem devadesátých let žnuli obilí ručně, vázali snopy a stavěli je do mandlíků. Nebo stloukali máslo na ruční máselnici. Taky jsem je párkrát viděla orat s koněm…
Ale kdyby šlo jen o stroje a ruční práce. Když k nám přijede nějaký městský příbuzný či známý s dětmi, ty bývají celé unešené, že vidí živá zvířata. Nemáme nijak rozličné hospodářství, jen hovězí dobytek a slepice (a kočky a psa), ale i to jsou pro ně druhé Vánoce.
Mimochodem, já chci věřit, že je to jen takový vtip, ale několik lidí mi už tvrdilo opak – skutečně dnes existují lidé, kteří si myslí, že krávy jsou fialové?
Tak ty polní práce jsem v této podobě viděla v Polsku. Byli jsme tam v roce 1990 – na jihovýchodě Polska v době žní. To stálo za to. Hospodář zapřáhl koníka do žebřiňáku, na žebřiňák posadil manželku. Spolu odjeli na pole, koníka vypřáhli a pustili se do práce. On kosil kosou, ona vázala povřísla a stavěla snopy. Nakonec, když to bylo všechno přiměřeně proschlé, to naložili na žebřiňák a jeli s tím domů. Prosím, to byl všeobecný jev. Žádné kombajny, traktory a podobné vymoženosti. Možná někteří měli doma i ty petrolejky. Nevím, zda to za 20 let trochu pokročilo, mám dojem, že polský zemědělec je dost konzervativní.
Bylo to krásné na pohled, ale dělat bych to nechtěla.
A když jsme jeli na koních na vyjížďku, naši polští hostitelé nás vzali k tehdejším ještě sovětským hranicím zašpérovaným ostnatým drátem jako u nás kdysi na hranicích s odpornými německy hovořícími kapitalisty. A poláci ukazovali za tu hranici a říkali – tam je to naše ukradená země. V roce 1990 jsem ještě měla málo načteného o paktu Molotov a Ribbentrop a tajné doložce tohoto paktu. Dějiny si s Poláky bohužel zahrály také hodně ošklivou hru.
V každé školce ve městech jsou jich desítky.
Upřesním dotaz: Znáte někoho takového osobně?
Znám. Moje vnoučata, kyž byly ještě malé. Ale to taky, a nejen ony, věřily na Ježíška a Mikuláše.
„ale pořád se škrtili!“
TO vnouče, TA vnoučata!
TA vnoučatA bylA malÁ. x TY vnučkY byly malÉ. x TI vnoučcI bylI malÍ.
Hnidopich si oběť vždy najde. A blbec si vždy najde jiného blbce, (většinou hned několik), se kterými utvoří společenství navzájem se oblbujících. To by samo o sobě nevadilo, průšvih nastane, když to spolčení blbců začne oblbovat své okolí.
Fráze jako „v každé městské školce“ jsou totiž přesně to, co sem tam slýchávám, nicméně očité důvěryhodné svědectví chybí.
Naše vnučky věříly na ježíška i na mikuláše. Teď už vědí, že věřit znamená houby vědět a věřit se nedá nikomu, zejména masmédiím, podomním prodavačům a politikům. Jsem si jist, že jim to velmi usnadní život a ušetří spoustu peněz.
Návraty do času! Na Veselém kopci mě to pořád táhlo zpátky do jedné ‚seknice‘, která voněla babičkou mého dětství. A tam jsem s úsměvem a zavřenýma očima vdechovala tu známou vůni blaženého, bezstarostného času, času s lesníma jahodama se smetanou a bramborama s tvarohem na schodeh babiččina domku.
Za Veselý kopec a všechny další skanzeny a malé organizace které udržují podvědomí o uplynulé době, budiž velký dík. A to všem, kteří nám tyhle malé odskoky do času umožnují.
Re: Svítit si petrolejkou a nosit si vodu ze studny jde, ale nemít léky pro své blízké …
Ano, to je přesně ono. Ono se to mlsá v myšlenkách po „starých dobrých časech“, ale opravdu si přejeme ta častá úmrtí na nemoci, na ošklivé úrazy…přejeme si třeba aby nám umřela půlka dětí? On život v dávných časech měl i velkou spoustu negativ a těžkostí, hodně moc lidí neznalo nic než věčnou dřinu, atd atd. uvědomme si to když začneme lamentovat na naši civilizaci.
Pů, máš pravdu, je to nostalgie. Je to hezké nahlídnout do starých časů. Myslím, že by se nikdo osobně nechtěl vrátit tak daleko zpátky. Moje babička, která měla 9 dětí, pásla krávu a kravka se jí splašila a babíčka si rozřízla nohu. Dostala nějakou infekci /tenkrát se říkalo otrava krve-bylo to ve dvacátých letech/ o nohu přišla. Dnes by se to stalo opravdu v krajním případě. Babička žila s protézou do 96 let.
Milý Pů, nikdy bych na civilizaci nelamentovala – sama vím, jak moc jsem na ní závislá. Jen si myslím, že některé znalosti a dovednosti by se neměly ztratit. A taky by mě moc bavilo se tyhle věci naučit – jak by mě asi ničilo, s takovou prací žít 🙂 Jen aby tu zůstal někdo, kdo by to ještě dokázal naučit (wait)
Milá Dede, ty věci,co vystavují ve skanzenu,já běžně používám….jo living history je living history…a ujišťuju včechny, že je to lepší vaření než v těch šílenostech jako konvektomat a el.gril pánev …..
Často už ani nevíme… Schválně – kolik lidí ví, co je to povříslo a jak se dělá?
Rputi,tentokrát mne tvůj dotaz spíš udivil,že si myslíš,že to lidi neznaj…vím, co je to povříslo,vím z čeho je a umím ho ukroutit a zavážu s ním potřebné…. (chuckle)
Já vím to první. Vážou se s tím snopy a dělá se to ze slámy, ale jak, to nevím. Tedy, dneska už je místo toho stroj, pokud někdo potřebuje mermomocí dět snopy.
Nejen snopy.
Ale já schválně ještě s vysvětlením počkám.
Povříslo se dá používat úplně jako provaz, tak nějak mi naskakuje, že se sláma přehne na polovic okolo klacku a pak se zkroutí stejně jako se dělají točené stužky, případně se tak zkroutí spoj s dalším snůpkem, chceme-li povříslo delší … ale jsem teoretik (blush)
Zkroucením kolem klacíku se zhotovovaly houžve z mladých stromků – používaly se při stavbě vorů (a jistě i jinde).
Nevím, jestli se vyjádřím teď správně: U povřísel se – nemýlím-li se – „zahákly“ hrsti obilných stébel za klasy a zakroutily se – tak se vlastně stébla „navázala“ a prodloužil se materiál k vázání snopů.
A když jsme u těch snopů: jaký počet označují čísla
mandel, kopa, tucet, veletucet a mecítma? (think)
Řekla bych, že tucet je 12, veletucet 2x 12, kopa je 60. Dál nevím 🙂
Mecídma je dvacet (myslím, že se nejvíce používala v rybníkářství), mandel je snad patnáct.
Správně!
Veletucet je tucet tuctů, čili 12×12=144.
S mecítmou ještě chvilku počkám.
napřed to ještě trochu zamotám (rofl)
veletucet je tucet tuctů
kopa rovná se pět tuctů rovná se čtyři mandele rovná se (a toto bez záruky (chuckle) ) třikrát mecítma
Správně! Na mecítmy se prý počítaly ryby při výlovu (osmnáct, devatenáct, mecítma, mecítma a jeden, mecítma a dva …) (h)
Pozor, mecítma není číslo samo o sobě, to je výraz, který znamená doslova „mezi desítkama“. Tedy „počíná sě kapitule sedmezcietma“ – začíná dvacátá sedmá píseň, zpívá autor královédvorského rukopisu. (chuckle)
Já jsem z vesnice , u babičky jsme ručně sklízeli obilí. Babička měla malé hospodářstvíčko, které nestálo za to sebrat do JZD. Povříslo bych uměla uvázat i teď, po století. Stavět snopy do panáků /není panák jako panák 😉 / nebo mandelů-to bylo podle počtu snopů. Potom proschlé svážet a rovnat na půdu a poslední prací bylo mlácení-ne už cepem ale tzv.mašinou /mlátičkou na řemenici/, to babička říkala mašinovat. Sláma se vázala do tzv. matenic a opět povřísly a ne provázkem. Ručním fukarem na kliku obilí čistilo. Muselo to být do posvícení všechno hotovo. Na to sklízení a zpracování se sešla skoro celá rodina a rovněž tak potom na posvícení. Jo, to jsem chodila ještě na základku…ach jo.
Kdybychom přišli o moderní výdobytky, co by se stalo? Na to se pokoušejí odpovědět spisovatelé sci-fi a povětšinou ty představy nejsou příjemné. Ale je to řečnická otázka a myslím si že nemá smysl hořekovat nad tím, že málokdo umí na dřevěném kolovrátku upříst nit. To je prostě vývoj.
(Čímž neříkám – doba kamenná skončila, zapomeňte – to se rozhodně nesmí stát. Z těchto dochovaných střípků minulosti mám vždycky radost.) 🙂
Od doby kamenné jsme vzdáleni pár dnů bez elektřiny 😉
Malé OT: odkazy sem obvykle moc nedávám, ale tenhle stojí za to. Stránky hodně, ale hodně schopného fotografa, fotícího přírodu.
http://photo-kovi.webgarden.cz/galerie
Dede, mluvíš mi z duše, tím, že na vesnici bydlím a o lidovou architekturu a věci s ní spojené se zajímám, tak mě přesně takové myšlenky často napadají. Kdo dnes třeba umí jenom svázat snopy a postavit panáka? Vidím kolem sebe ty prazákladní potřeby lidstva – jídlo a střecha nad hlavou – a pak ve městech ty tisíce zbytečností, tu přehlídku marnosti za výklady obchodů.
A ještě jedna věc mi vrtá hlavou. Kde na to ti naši předkové brali čas? Jak to, že stihli stavení nejen postavit, ale ještě ozdobně vyřezat krokve, například? Kde je ten čas, který nám všechny ty moderní vymoženosti ušetřily?
Tak nejdřív se to ztratí a pak objeví bez jména. To jsem já, Alena s Maxem
Milá Dede,
píšeš mi z duše. Byli jsme jednou ještě za bezdětna v Jarošově mlýně ve Veverské Bitýšce a bylo to naprosto úžasné. Pan mlynář si nás odchytil už před stavením (stála jsem tam jako tele a koukala na „mlýnský výtah“, z čehož mu došlo, že bychom rádi i dovnitř (chuckle) ) a udělal nám téměř soukromou exkurzi. V takovém mlýně, tam je vychytávek, třeba na oddělování koukolu od pšenice (doopravdy, nedělám si legraci).
Taky byla úžasná exkurze v provaznické dílně v Deštné (blízko Červené Lhoty). Do té doby jsem nevěděla, že se dá provaz udělat úplně podle přání: jeden konec tvrdý jako drát a druhý měkký, aby neřezal do rukou (konec jako drát je na krk pro mlsnou kozu, aby nelezla kam nemá, když ji vedou).
S řemeslnou zručností je to těžké. Když vidím, jak některá děcka (moje ne 🙂 ) berou do ruky třeba jen smetáček a lopatku, kvetu (f) . U nás to zatím vypadá, že by nás řemeslo uživilo (think) … třeba zase bude mít zlaté dno (rofl) .
A co mi nejvíc vadí, je přístup dnešního světa k produkci věcí. Dřív se vyrábělo bytelně, aby výrobek člověku vydržel celý život a případně ještě mohl sloužit jeho dětem. Dneska se vyrábí tak, aby sis musel do pěti let pořídit věc znovu (headbang) … víc nenapíšu, stoupá mi tlak :@ .
Hezké ráno všem (sun) .
Tu vychytávku mají i v Ratibořicích a určitě leckde jinde. Tam jsem byl před mnoha lety a byl jsem trochu zklamán. Ne expozicí, ale výkladem, čekal jsem že se dozvím něco o principu mlýnského složení – to je obecně fascinující zařízení, ale…
Tož milý Pů, vzhůru do Jarošova mlýna. Pan průvodce = pan mlynář, absolvent mlynářské školy a starý praktik zodpoví v podstatě cokoliv (h) .
Mně by to bývalo zajímalo když jsem sem psal článek o černých školách, zda by bylo možné v mlýnském chodu i drtit kosti. 😀
hlavně veškerá technika v Jarošově mlejně je z Pardubic od firmy Prokop a synové….a pan mlynář,co tam provází, se vyučil v JANDEROVĚ U CHRUDIMI..byli jsme tam letos v červenci.
Díky za upřesnění. My tam už byli před více než šesti lety, tak se mi to trochu pomotalo. Myslím, že pan mlynář nostalgicky vzpomínal, že existovalo mlynářské učiliště a pro malý zájem už není … 🙁 … zprovoznili tu ?Francisovu??? turbínu, co tam bývala?
Mají tam 2,obě jsou funkční,ale E-On jim to zakázal, musí brát od něj,nesmí být soběstační….
To by mne zajímalo, jak mi může někdo zakázat, abych se odpojil od sítě a vyráběl si elektřinu jen sám pro sebe? Protože pokud se odpojím od sítě, jak mi dokážou, že si nějakou elektřinu vůbec vyrábím?
Krakonoši, lidská závist i blbost je nekonečná, jak by se to dověděli? Když není žalobce-není soudce.
Tak tak. Pokud bych byl majitelem takovéhoto zařízení, tak už mi do něj žádné dráty od dodavatelů elektřiny dávno nevedou. Bohužel provozovat turbinu ve čtvrtém patře paneláku jaksi nejde a solární panely nemám kam dát.
Tzv. ,,načerno“ nepostavíš pomalu ani psí boudu, protože nejsi veliká organizace ale jen malilinký jedinec. Jak bys mohl mít vodní elektrárnu bez spousty a spousty papírů. To bys musel bydlet na pustém ostrově, široko daleko ani živáčka a ne v Čechách. Funguje to asi tak chceš povolení plať, nemáš povolení plať, atd. Něco málo o tom vím. Pokud bereš vodu na zalévání z vodního zdroje a ne od VaK tak bys správně měl mít povolení a zaplatit. Když tedy nenabíráš jen a nezaléváš konví.
Omyl. Za studnu, kterou mám na svém pozemku a ze které odebírám vodu pro domácnost neplatím nic! Něco jiného by bylo, kdybych měl živnost a tu vodu používal k podnikání. A s elektřinou je to stejné. Pokud ji neprodávám a zásobuji jen sebe, nepotřebuji žádné papíry a nemusím platit nikomu nic, ovšem za předpokladu, že budova, zařízení a pozemek jsou mým soukromým majetkem. Pokud budu mít rozlehlý dům, pokryji střechu fotovoltaikou, doplním malou větrnou elektrárnou a do sklepa dám baterie a měnič, abych měl proud 24 hodin denně, je to jen a jen moje soukromá věc a nikdo nemá právo po mě cokoli vyžadovat, pokud ovšem nepoužiji k vybudování tohoto zdroje dotaci z EU.
Krakonoši, Vy o koze a já o voze. Na tu studnu máte přece povolení pokud ovšem není vybudovaná před rokem 1960? Jestliže ne tak pokuty jsou dost vysoké. Rovněž k provozování turbíny musíte mít dost papírů a to všechno něco stojí /říkám, že hodně/. Já nemluvím o konečné spotřebě ale o investicích než začnete něco podnikat. Ale to je marnost nad marnost…. A pokud Vás někdo nenapráská tak Vám to projde lacino.
Mám ráda staré věci i staré postupy. V patchworku jsem si taky musela vyzkoušet, jaké to bylo, když deky staří osadníci šili v ruce. A rozhodně souhlasím s tím, že by něco mělo být základem školních osnov. Víte třeba, že se děti na základce vůbec neučí šít? Ani ten přední steh, co jsme trénovali ve třetí třídě na kousku kanavy barevnými bavlnkami. Přitom jako cvičení motoriky je to báječné! Ale dá to učitelům o hodně víc práce než je posadit před počítač a trénovat jim motoriku ťukáním na klávesy, že ano. Někdy je mi to líto, že se tohle neučí, přitom je to využitelné- nebo si díru na tričku nikdo z nich neudělá?
Máš pravdu, Matyldo, než vynaleznou trička samohojící, to bude ještě děr …. umět cokoliv rukama se hodí, ale my na to zapomínáme, a co hůř, nepředáváme našim dětem to, co sami umíme…
Příští jaro naučíme dělat kluky píšťalky z proutků. Dědeček bude radit (postup umí nazpaměť, ale pravá ruka už nemá tu motoriku 🙁 ), já vyřezávat, kluci otloukat. To bude generační spolupráce (chuckle).
Tričko s dírou se tady okamžitě vyhazuje. Vůbec se hodně vyhazuje a hory odpadků jen rostou. Posledních snad deset let se alespoň odpad třídí. A tento rok už platíme odvoz odpadu podle váhy. A tak vychytralí domkáři hází odpad do veřejných odpadových košů které jsou tu velké. (envy)
Satré věci i staré postupy je dobré znát. A vyzkoušet.
Např. teď mi odešla pračka. V momentě kdy se Junior vrátil po měsíci z cest a my měli koupelnu plnou špinavého prádla (mrcha poťouchlá). Nojo, už mám objednanou novou a prádlo jsem hodila do spřátelených praček. Ale představa necek a valchy mě teda netěšila.
Nicméně mi občas chybí babiččin fortel se srpem a jak by se mi semtam hodil! Jenže nemám nikoho, kdo by mi ten grif ukázal a srp naklepal…
Z kosy mám respekt. Když tatínek klepal naposled, klepl poslední ránu ne na babku, ale kousínek stranou. Kosa se otočila a vzala ho přes hřbet ruky na malíčku a prsteníčku (nevím, jak to přesně popsat). Každopádně z toho bylo šití šlach, které se už nenatáhly do původní velikosti, takže ty dva prsty nenarovná … 🙁
Se srpem umím, i když ne úplně nejlíp. Srp naklepu, toho se nebojím (inlove) .
Naklepávat srp neumím, sekat s ním umím 🙂 Kosou sekal táta, když jsme byla malá, a pak si pořídil sekačku. Kosu už nevytahuje. Zkusila jsem to jednou a nešlo mi to (logicky, chce to grif a ten nelze získat jinak než usilovným zkoušením), ovšem ten piditrávník za domem se bude stejně sekat sekačkou. Pořízení sadu nebo pole neplánuju, tak to zatím asi nepotřebuju 🙂 Umím řezat dřevo rámovkou a štípat sekerou, dál asi moje schopnosti městského dítěte nesahají…
hezké ponděli všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm, co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
(sun) vstává do nového dne, snad dneska ještě bude hezky. Vilík spí :O (celý den venku je poznat, zatím spí na jedničku s (*) )
Dneska znova okolí a duny a moře a vřes a kolo a trampoška… Pojedeme dál od vesničky, abychom měli pláž pro sebe a Beta se mohla vyřádit navolno.
Na to stačí vypnout elektriku …. to by byl mazec! :O
Radši nee, Rputi. Četli jste třeba od Neffa Tmu nebo od Kovanice Blackout (byl i na Psovi)? Svítit si petrolejkou a nosit si vodu ze studny jde, ale nemít léky pro své blízké … ;( .
Navíc je člověk na vymoženostech civilizace hoodně závislý. Budu teď asi týden bez připojení, neb jedu ven (doh) … jak já to přežiju (rofl) .
Rputi, bez elektriky jsem měla byt po povodních v roce 2002 celých 14 dní. Přiznám se, že jsem zcela nesentimentálně bydlela po tu dobu jinde. Už to zařízení a zvláště v činžáku ani nemáme zařízené na provoz bez elektriky – koupelny a záchody bez oken, nemožnost sklípku pro odložení potravin, které potřebují chládek, možnost opatřit si jídlo pouze na jeden den (tedy kromě těstovin), praní ve tmě v ruce – když si dokážu ohřát alespoň vodu, protože teplá samozřejmě netekla (bez elektriky a se zaplaveným kotlem!) a žehličku s nahříváním na kamnech (čili s výměnným želízkem) jsem také neměla. Pravda, teta mi nabídla, že mi jednu takovou po své mamince půjčí (chuckle) .Jenže na čem bych ji ohřívala, když sporák nefungoval.
Takže jo, bez elektriky je to pěknej mazec, a to jsem ještě neřešila pořádnou řemeslnou práci. Ta dnešní udělátka jsou také z velké části na elektřinu.
Moc pekne,Dede. Ano tomu problemu se spravne cesky rika „SKILL LOSS“. Je stary jak lidstvo samo. Co vime o umeni Neandertalcu, ktere jim umoznilo zdarne prezit dobu ledovou a nebo jak jeste nedavno nasi predci premistovali mnohatunove skalni kvadry a z nich pak staveli megastavby po celem svete. Nektere „vune“ tehdejsich dob bych smele ozelel….