Měla jsem kamarádku Soňu, narozenou ve znamení lva. Zcela odpovídala popisu znamení. Krásnou, energickou, vtipnou, chytrou a statečnou. Byla však veskrze psí, kočky u ní neměly šanci, na rozdíl od její dcery, kterážto se narodila veskrze kočičí.

Bydlely jsme obě na Žižkově a proto Soňa moudře usoudila, že v této destinaci a při časově náročném zaměstnání psa nelze. Avšak – lehká odbočka – při jakési reportáži v psím útulku v Tróji narazila na boxeří štěňátko a veškeré rozumové argumenty okamžitě vyšuměly. Byla od štěňátka k neodlepení, usebrala se, až když jsem navrhla, že jí sice půjčím špagátek, aby mohla štěně odvést, ale ráno že jedeme na repo do Zlína a Míša (dcera) je na škole v přírodě.

„Tak kočku, pořiď si a Míše kočku“, nabádal jsem ji.

„Kočku ne!“, pravila rezolutně žena lvice.

Za pár dní mi přeskakujícím hlasem telefonovala. „Pojď sem, pojď sem hned, Míša řve.“ a práskla telefonem. Bydlely jsme ob dva bloky, vycválala jsem ihned, Soňa už vyhlížela z pavlače.

„Sto viděla někdy?“ Ňákej (mnoho nepublikovatelných slov) ho nakop! Našla jsem ho před barákem, pištělo tam pod autem. Kdyby mi ten (dalších mnoho nepublikovatelných slov) přišel pod ruku…“ zuřivě kouřila a přecházela bytem.

V krabici v kuchyni kníkalo vychrtlý, proužkovaný kotě, umolousaný, promoklý a se zadní nožičkou v pravém úhlu. „Udělej něco, já nevím co, jak…, musí hrozně trpět.“

Zranění naštěstí vypadalo hůř, než bylo, vyvrácená zadní celkem hladce zapadla do kloubní jamky. Kotě při tom zavřeštělo a kouslo mě. „Co to tu s ním děláš, už si snad užilo dost!“ vřítila se zpět rozčílená Soňa.

„Myšinko,“ řikala jsem její dceři, „zatím mu dávej jen vodu a po troškách čerstvou šunku, vajíčko nebo rybu a hlavně ho nech spát, a je to kocourek.“

Míša mi šla vyprovodit a u dveří špitala: „Ale máma nebude doma kočku chtít, já to víííím!“ natahovala. I povídám Soně – „No tak tu pár dní pobude, to vydržíš, a až se trochu zotaví, odvezeš ho někam do útulku.“ Myší vytřeštila oči, až jsem ji musela štípnout. „Mlč, neboj, znám mámu.“ Chichi, taky jo.

Druhý den v práci mi říkala: „Vodu? Jakou vodu, prosimtě, slabej hovězí vývar jsem mu udělala, musí zesílit.“ Po práci jsme obvykle chodívaly cestou domů ještě na kafe, ale Soňa povídá – „Dneska ne, musím do rybárny.“ Večer mi volá Myšice a potichounku mumlá do telefonu: „Máma koupila pstruha, vaří ho kocourkovi a nechce dát ani mě.“

Po týdnu nenápadných dotazů ohledně kočičí výživy a vhodných vitamínů (no co, se ptám jenom, zajímá mi to), otázala jsem se, jak že tedy s tím útulkem. Au, au, au. Žena lvice se naprosto rozběsnila. „Jakej útulek, si se zbláznila asi!!!“

Po cestě domů jsme nešly na kafe, ale do nóbl Zverimexu, Soňa zakoupila luxusní sametový kočičí pelíšek ve tvaru domečku s předzahrádkou a večer jsme všechny tři uspořádaly konkurs na jméno miláka. Zvítězil Šuplík.

Z Šuplíka vyrostl impozantní obrovský kocour (bodejť by ne, když ho krmila škrábanou svíčkovou a krevetama), oběma svým paničkám byl naprosto oddán a přísně je střežil, a tu starší o skoro deset let přežil.

Před pár týdny mi volala teď už dospělá Míša, Šuplík v požehnaném věku velebně odkráčel k Duze.

Šly jsme pak spolu na oběd, povídaly si, jak jsme tehdy záludně oblafly mámu a jakej byl Šupel frajer a usmívaly se, protože oba jsou nezapomenutelní.

A pak se pořád trochu posmutnělá Míša najednou rozesmála úplně: „Představ si, jak tam asi Šupel zíral, když ho hned za mostem vítala máma v klobouku a mávala na něj roštěnkou!“ Smály jsme se a smály a šťastně, protože se shora na nás Soňa mávala nebeskou kotletou a Šuplík si vznešeně a potutelně čechral fousky.