Ten večer mě vyhnala ven klasická verze existenciální nejistoty – zamkla jsem tu garáž nebo ne? Psy jsem poslala na noční hlídku už nějakých dvacet minut předtím, takže cestou ke garáži koukám k boudě, jestli je všechno jak má být. Osvětlení na dvorku není valné, ale přesto ke svému překvapení vidím, že čenich koukající z předsíňky je černý a nikoliv zlatavý. Zajímavé!

Berry v boudě totiž znamená, že se mění vztahy mezi ní a Kazanem. Co jsme se vrátili z toulek světem domů, zabral Kazan boudu pro sebe – tedy přesněji zabral předsíňku, která je mezi nimi považována za privilegované místo. Když byla opravdu zima, spávala Berry v boudové ložnici a Kazan udělal jediný ústupek – mohla si do „jeho“ předsíňky položit aspoň špičky předních nohou a nos. A najednou má Berry předsíňku pro sebe. Proč? Bylo tam Kazanovi jednoduše teplo, nebo prohrál nějakou konfrontaci a jeho alfa pozice se otřásá?

Začala jsem je víc pozorovat. Pro psy je hierarchie ve smečce velmi důležitá a pro spokojený život potřebují vědět, jak si v ní stojí. Dominance a submise. Ale také ochraňující a ochraňovaný. Pro dnešního demokraticky odchovaného člověka to není úplně snadné přijmout, přestože v tlupách primátů se hierarchie řešila obdobně. Kdo by chtěl být submisivní; ten, kdo poslouchá? Uznávám, že beru-li v úvahu lidské pojetí dominance a submise, tak není zrovna o co stát.

Lidští dominantní jedinci totiž rádi vidí jen jednu stranu mince, tedy moc a výhody, které díky dominaci mohou získat, ale jaksi jim nedochází, že vláda nad někým je těsně svázána se zodpovědností za svěřené osoby, včetně povinnosti je chránit, i vlastním tělem, pokud je to nutné.

Zvířata to berou přece jen jednodušeji. Být dominantní je evolučně výhodné – takový jedinec např. může získat právo se rozmnožovat – ale také něco stojí. Zvířecí „velitelé a manažeři“ musejí zvládat stres, který je svázán s odpovědností. Výzkumy dokázaly, že alfa jedinci mají obvykle vyšší hladinu stresových hormonů v krvi než jejich podřízení.

I proto je pro spokojený život našeho rodinného psa nezbytné, aby alfou, tím nejvyšším psem, byl člověk. Jeho pán. Mnozí lidé milující svoje psí společníky nemají termín pán/ paní rádi. Obvykle se používá přece jen míň výrazné páneček a panička, někomu se ale nelíbí ani to. Touží být svým milovaným zvířatům spíš druhem, než velitelem. Což vede akorát k problémům, které člověku většinou hned nedojdou.

Co se stane, když je alfou v rodinné smečce pes? Ti, kdo aspoň něco načetli, vědí, že takový pes může kousat, ohrožovat děti v rodině, být nezvladatelný venku – především kvůli rvačkám. Ne každý však domyslí, proč tomu tak je.

Vedle toho, že si pes vynucuje výhody šéfa – co a kdy bude jíst, kde bude odpočívat apod., cítí se odpovědný a snaží se své podřízené chránit podle vlastních, psích pravidel. Nu, a to musí dát najevo všem, kdo by mohli jeho lidi potenciálně ohrožovat – jiným psům a dokonce i lidem. Kdepak, pokud máte svého psa rádi, buďte laskavým a spravedlivým pánem. On to ocení.

Ve své smečce jsem už měla možnost sledovat mnohé z hierarchického jednání, a měla jsem už kolikrát dojem, že to chápu. Realita je však jiná. Stačilo do smečky psů-samců přivést fenku a musím se učit zase. Naštěstí mi to nevadí, protože neznám nic, co by mě tak bavilo a fascinovalo, jako je sledování společenského chování zvířat. A prosazování dominance je obzvlášť zajímavé téma, kde se člověk může mnohému přiučit.

Často se stává, že se dominance zaměňuje za agresivitu. K čemu by smečce byl agresivní alfa? Dřív nebo později by ohrožoval ty, které má vést a chránit. Dominance je především soubor duševních vlastností, jako je inteligence, samostatnost, sebevědomí a další těžko definovatelné osobnostní charakteristiky, podpořené fyzickou silou a schopností využívat získané zkušenosti. Tak je možné pochopit, že malý pes může být dominantní k velkému, starý k mladému. I když všeho do času, že.

Já jsem to u nás viděla, když jsme přivedli k tehdy jedenáctiletému jezevčíkovi Maxovi chodská štěňata. Malí uznali jeho dominanci bez problémů, a jak rostli a sílili, pomáhal si Max vedle hrdých postojů i občasným štípnutím nezvedence do pysku. Co na tom, že i na tohle pokárání si musel povyskočit! Jeho osobnost stačila, aby je držel na uzdě. Ovšem jak stárnul a ztrácel síly, nenápadně převzal velení Kazan. Byv Maxem kárán, jen se potutelně usmíval pod tesáky, choval se ke stařečkovi vlídně, a dělal si věci podle svého.

A kdy jsem poznala, že je Max ve smečce alfou už jen ve své hlavě? Když u nás byl na návštěvě jiný pes, a nejistý v cizím teritoriu reagoval útočným chováním. A byl to právě Kazan, kdo si stoupnul mezi něho a ostatní naše psy, aby je chránil. Situaci jsem ale vyřešila po lidském způsobu já, protože ať si mezi sebou moji psi dělají hierarchii jakkoliv, já jsem vždy ten největší pes a tudíž je mojí povinností postarat se o jejich bezpečnost.

Připadá vám to divné? Vždyť mnoho z nás si psa pořizuje nejen pro jejich milou společnost, ale také kvůli ochraně, kterou jsou schopni nám poskytnout. A teď aby psa chránili! Ale ono to funguje. Vy jako alfa se pohybujete v lidském světě a znáte (a snad i respektujete) jeho zákony. Vaše vedení dává psům signál, zda je všechno v pořádku a pokud není, najdou v něm nápovědu, jak se mají zachovat. (Teď nemluvím o psech tzv. přírodních plemen – ti se chovají jinak, samostatněji, a já s nimi nemám žádné zkušenosti).

To např. znamená, že pokud se jen leknete někoho, kdo nenadále projde kolem, psi zpozorní, ale nezaútočí. Pokud je nebo vás začne ohrožovat cizí pes, dají vám šanci s tím něco podniknout, než se pustí do rvačky – respektují váš názor. Nu a v případě skutečného ohrožení platí pravidlo smečky a třech mušketýrů – jeden za všechny a všichni za jednoho. Psi vás ochrání, protože prostě patříte k sobě a útok na jednoho člena smečky je útokem na všechny.

Potíž mohou mít lidé chovající psy jen v kotcích nebo na zahradách, s minimálním osobním kontaktem. Takový pes může celkem zodpovědně chránit pozemek, protože ho považuje za svoje teritorium, ale nemusí chránit osobu svého pána, protože mezi nimi není ta správná vazba. Vazba mezi alfou a jeho podřízeným je totiž poměrně bohatý oboustranný vztah, který není založen na strachu. Pán, který psa pouze krmí a svoji autoritu prosazuje silou, není pro psa opravdovým alfou. Pravidla smečky pak správně nefungují a mohou nastat problémy – třeba když do rodiny přijde nový člen, přijedou děti a podobně.

Viděla jsem, jak se vyvíjel vztah Maxe a Nazgúlů, později mě fascinoval vztah dominantního Kazana se submisivním Daníkem, který zdaleka nebyl tak jednoznačný, jak by se dalo podle příruček předpokládat – vždyť byli dvojpsem! U Kazana a Berry se to odvíjelo vcelku očekávaným způsobem. Berry je (zatím) submisivní fenka, která jako by se někdy málem svým postojem omlouvala za to, jak je velká.

Kazan jí vládl packou pevnou, leč spravedlivou a velmi vlídnou. Nikdy nezkoušel ani začít s nějakou tou menší šikanou, vždy se ozval až tehdy, když mu ten malý spratek doslova skákal po hlavě. Později, po Berryině hárání se jejich vztah změnil – stali se sobě navzájem druhem a družkou. Kazanova dominance se mezi nimi projevuje jen v případě, že si hodlá podržet, co ukořistil. Je jedno, že je Berry mladší, silnější, pružnější a rychlejší.

Ve vztahu k ostatnímu světu a především tedy ostatním psům Kazanova dominance znamená, že ji hlídá a chrání. Pokud Berry jen maličko vykvikne nevolí nad pozornostmi jiného psa (což se stává – nesnáší dotěrné psy a pořád jim voní), je Kazan připraven nemravu roztrhat na kusy a je mu jedno, že nemůže na nohy a na záda. Takže když se na naší trase objeví jiní psi, musím nejdřív chytat Kazana a teprve potom řešit, koho že to vlastně potkáváme.

Různé náznaky letošního léta však ukazují, že Berry konečně dospívá (druhý pes ve smečce obvykle dospívá a přebírá zodpovědnost později než jedináček) a situace mezi ní a Kazanem se začíná měnit. O změně v hierarchii však budu najisto vědět až poté, co si Berry stoupne mezi Kazana a případné nebezpečí, připravena ho chránit. Protože to je první povinností alfa jedince. A psům to, na rozdíl od lidí, není třeba připomínat 🙂