Po nepříjemném zánětu průdušek, kdy jsem se po dva měsíce bezúspěšně snažil vyplivnout můj pajšl, se mě to doma začalo zdát trochu fádní. Začly mě svrbět podrážky mých toulavých bot a tak jsem naházel pár věcí do mého auta, jinak pojízdné maringotky kde vařím i spím, a vydal se ven.

Počasí předpovídali přívětivé, máme tu zrovna konec zimy a v buši i v zahradách kde co začíná kvést. Vhodná doba jet zkontrolovat tyto zázraky přírody tam, kde jim je nejlépe. Do divokého, netknutého buše. V srdci Evropy se takovým porostům říká prales.

Jako zasloužilý penzista, pobírám zdejší starobní penzi už 6 let, jsem si vše nachystal, že vyjedu v úterý ráno, když se vzbudím. Dozvuky průduškového kašle mě vzbudily ve dvě hodiny v noci. Pokoušet se spát? Ani omylem! Jede se ven! A tak jsem si dochystal pár věcí, šel s Habsburky na procházku nočními ulicem,i aby jim to nebylo líto, že jim na pár dnů odjedu. Navíc, mohli jít na volno, o půl třetí ráno je ve zdejších ulicích živo jako na hřbitově. Plně toho využili a teď jen doufám, že takové procházky nebudou vyžadovat každou noc.

Za necelou hodinku jsme se vrátili, vystrkal jsem auto z garáže a Habsburky do ní zavřel. Je to jejich ložnice. Ještě jsem si na cestu uvařil a vypil pořádný hrnek kafe a už kopnul do vrtule. Bylo 3:40 ráno.

Provoz na silnici je jen mírný a skoro vše jen kamiony. Přejezd Modrých hor od nás na západ se udál bez dramat a hladce, jen jsem cestou dočepoval plnou nádrž, abych se pak nemusel starat kde koupit benzin, který je za horami více jak $1.60 za litr.

Za horami, v osadě Little Hartley odbočuji z Great Western Highway doleva na silnici vedoucí do Oberonu. Noční krajina je podezřele světlá a to měsíc ještě nevyšel. Kontroluju venkovní teplotu a digi teploměr co je součástí výbavy auta mě hlásí -3C. Takže krajina je pokryta jinovatkou.

Před městečkem Oberon ze silnice opět odbočuji, směr osada Edith a Kanangra Walls. Při průjezdu touto miniosadou opět kontroluju venkovní teplotu a nyní teploměr hlásí -6°C. Su rád, že jedu v autu a ne na motorce. I za tmy je vidět, že okolní krajina je postříbřená jinovatkou. Zanedlouho opouštím asfaltku a vydávám se na třicetikilometrovou prašnou cestu na Kanangra Walls.

Vyšel už srpek měsíce a vedle něj i Jitřenka, planeta Venuše. Pomalu se začíná dnít a zrovna projíždím pěkné louky, celé stříbrné jinovatkou. Zastavuji a v šeru rodícího se dne fotím. Uvidíme, co z toho bude. Teplota je -5°C, je to tu 1 200 metrů nad mořem. Na parkoviště u Kanangra Walls dojíždím za východu slunka.

Je skoro jasno, pofukuje čerstvý větřík a je správná kosa. Vše je zmrzlé na kost. Ani ukecaní ptáčci ještě nezpívají. A tak jsem se patřičně přioděl a vydal se těch asi 500 metrů po cestě zbudované i pro vozíčkáře k vyhlídce. Sluníčko zatím povylezlo výše a hluboké kaňony jsou oděny do lehkého závoje ranního oparu. Fotím skoro proti slunku a tak výsledky mohou být zajímavé.

Dlouho se zde nezdržuji, i přes rukavice mě začínají zábst ruce a vůbec mě není horko. A tak jedu na cestu co vede bušem zvanou „Morong creek trail“. Jak název napovídá, tato – mohli bychom říct – trochu horší lesní cesta, vede k potoku jménem Morong. Tento protéká krajinou, kde vládne růžová žula. Ano, pěkně stará, celých 20 milionů let. Je do kulata erodovaná, a kde z ní zbývá už jen písek, tak je v něm hodně zrníček křemene a trochu živce.

Tady v okolí, tím myslím okruh zhruba o poloměru 200 km, se to zajímavě a všelijak geologicky tvořilo. Tomuto okolí se zde říká Sydney basin, tedy Sydneyská pánev. Před 250 miliony lety zde bylo moře, do kterého nanášely mohutné řeky proudící od západu spoustu sedimentu, písku a štěrkopísku. Tento sediment vytvořil dnešní pískovec, známý pod jménem Hawkesbury sandstone, vrstvu zhruba 300 metrů silnou.

Z moře se tak pozvolna stala mělká delta s ohromnými bažinatými pralesy. Tyto tehdejší bažiny se nám proměnily ve vrstvu nádherného kamenného černého uhlí, antracitu, průměrně 60metrů silnou a rozprostírající se pod Sydney a okolí o poloměru 150 km. Takže uhlí na několik tisíc let, pokud se bude těžit jako doposud.

Potom bažiny s tvořícím se uhlím pokryla další vrstva pískovce a zbývající mělká jezera a bažiny se pozvolna měnily v břidlici. Před zhruba 200 miliony lety, v době dinosaurů, byla idyla sedimentace ukončena bouřlivou tektonickou činností neklidných geologických desek. Kolem 95 vulkánů prorazilo vrstvami pískovce, uhlí a břidlice a vše na povrchu bylo pokryto lávou.

Poslední velká tektonická činnost, před 14 – 20 miliony lety pokryla celou tuto oblast 60 metrů tlustou vrstvou metamorfických minerálů. A toto vše bylo nakonec vyzdviženo do výšin téměř tří tisíc metrů a pak začala působit čarodějka eroze. Dnes téměř všude vyvřeliny oderodovaly a v takto odkrytých pískovcích voda vytvořila hluboké kaňony. Jen na málo místech zůstaly vyvřeliny, jako v prostoru našich dnešních toulek.

Ale zpět do přítomnosti. Jedu pomalu, cesta není zrovna nejlepší. Míjím odbočku na hodně divoký chodník, jménem Uni Rover Trail, vedoucí k řece Kowmung a dále na jihozápad. Kdysi jsem se tudy ubíral ve zhruba stejnou roční dobu s krosnou na zádech. Ale tehdy sněžilo a brodil jsem se po kotníky hlubokým, vlhkým sněhem. Dnes pokračuji dále, dokud nenarazím na další odbočku. Tato vede k vodopádům Morong. Parkuji auto v buši mimo cestu a jen tak na lehko se vydávám k vodopádům.

Beru si jen foťák a hůl na opírání mého zvetšelého těla. Je už půl desáté, sluníčko svítí a pofukuje chladný větřík, jak už je na horách zvykem. Jsme zde stále přes 1 000 metrů nad mořem. Cesta vede po zvlněném hřebeni, bušem. S občasným odpočinkem, tělo zatím jakž takž poslouchá, jdu pomalu bušem. Kochám se pěkným okolím, fotím a užívám si to. V chladném vzduchu zatím nebzučí žádný dotěrný hmyz.

Na cestě jsou dosti často wombatí koblížky, kterými si značí svoje území, podobně jako hřebci zdivočelých koní, brumbies. Chvíli mě sleduje pěkný ptáček velikosti vrabce s krásně červenou náprsenkou. Tady mu říkáme „Flame breasted robin“ http://bird.net.au/bird/index.php?title=Flame_Robin

Po čtyřech kilometrech havaje nastává ta správná zábava. Chodník se mění ve strmou stezičku mezi skalami. Je vyznačena mužíky. Hrubý píseček, zrnka jsou 3 – 8 mm velká, působí ve strmém sestupu jako kuličky z kuličkového ložiska a já jsem si ke své holi přibral ještě silnou větev. Cestou jsem se důvěrně seznámil s krásnými fialově kvetoucími keříky lesní boronie těsně u země. Asi po 400 metrech této kratochvíle jsem se dokutálel do skalnatého koryta vodopádů potoka Morong.

To je tvořeno omletou žulou, zrovna tak jako okolní příkré svahy. Jsem zde v horních patrech tohoto vodopádu, který v kaskádách spadá do divoké hlubiny řeky Kowmung, o pár set metrů níže. Kaňon se zde nazývá Morong Deep a je průchozí pouze tak, že se jeden pohybuje korytem řeky šplháním po velkých balvanech a přes tůně se plave. Je to nejnáročnější a nejdivočejší úsek této divoké a těžko přístupné řeky jak mohu dosvědčit z nejedné vlastní a zkušenosti.

Chvíli se kochám padající vodou, fotím, čumím do krásné krajiny a vzpomínám na dávné eskapády v tomto divokém kraji. Pak už mě zývá jen se vyhrabat a vyfunět těch zhruba 400 metrů do strmého svahu a potom 4 km po lehce zvlněném chodníku po hřebeni k autu. Docházím v jedenáct hodin a můj opotřebovaný člověk toho má plné kecky.

S povděkem sedám za volant jedu pomalu dál, asi 5km k brodu přes potok Morong. Tento je dost divoký a tak odjíždím stranou do buše, kde se zbydluju. Slupnu malou kuřecí konzervu s chlebem a s chutí zalehnu a dávám si zaslouženou siestu.

Kolem třetí odpoledne se vydávám na průzkumnou procházku blízkého okolí. Potok Morong teče nedaleko skalnatým korytem a u jeho břehu jsem odměněn. Z hlubokého mechu u břehu, v malé, ale hluboké tůňce, na mě vykukuje vršek láhve piva. Ano, někdo si zde, asi v létě, chladil piva a toto zde zapomněl. Vylovit tento objev bylo trochu zábavné, hrozilo zahučení do tůně s ledovou vodou. Avšak zadařilo se a tak ten večer jsem večeři, na ohníčku opečený buřt a chleba, zapil dobrým pivem.

Importované z EU, podle holandského receptu vařené, jménem Oranjeboom, od roku 1671. Po západu sluníčka se ochladilo, tak jsem zalezl do spacáku, rožnul si mocné světlo s deseti LEDkami a četl si. Dlouho jsem nevydržel, začaly se mě klížit oči a tak jsem spokojen a unaven usnul.

V noci jsem byl párkrát vzbuzen, někdo houpal autem. Když to bylo poprvé, tak jsem pomocí už zmíněného světla rekognoskoval okolní terén a spatřil wombata medvědovitého jak se drbe o blatník auta. Tedy panstvo, takovou obludu jsem ještě neviděl, a wombatů jsem viděl už pěknou řádku. Tento byl jako odrostlé sele a také, jak už tito dobráci mají ve zvyku, silně zaváňal. Skoro tak velký jako menší divoký kanec. Prostě nic na mazlení.

Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/2012_od_14._do_18._srpna_Kanangra_a_okoli/