http://www.spechato.cz/nakrmkocku/List

letos se to krmí nějak pomalu, asi jste to přehlédli…

Pavoučí asociace. Už jsem kdysi dávno o mých pavoučích zážitcích psala.
Když jsem byla malá tak jsme se my děti bavily sledováním pavouků u vchodu ze dvorku do sklepa našeho domu. Bylo jich tam vždycky dost a většinou krásní křižáci kteří si tkali krásné pavučiny. Byly jsme děti zvídavé a velice nás zajímala právě ta výroba pavučin a kolik toho lepkavého vlákna jeden pavouk dokáže vyrobit. Tak jsme experimentovaly. Když pavouk spřádal vlákno tak jsme je popadly a začaly táhnout. Zpomalovaly jsme a nebo zrychlovaly a při zrychlení pracoval chudák pavouk jako šílený. Dnes by se to jistě kvalifikovalo jako trápení živočichů. Omlouvám se, holt zvídavý duch. (wasntme)

Tohle prosím nečtěte ctěné dámy které propadáte hysterii při pouhém pohledu na pavouka. Jednoho rána při čištění zubů jsem zaklonila hlavu a kloktala s otevřenou pusou. Najednou jsem měla v puse podivný pocit velkého hemžení, no bodejť do pusy se mi se stropu spustil veliký pavouk. Čert ví co jsem byla v minulém životě ale hmyz končívá v mých ústech. Zatím jsem jednou spolkla jen mouchu, ostatní hmyz jsem vyplivávala s různými následky (jako třeba tu vosu která mě stačila píchnout to rtu). Už se nepamatuji jestli pavouk mé vyplivnutí přežil ale vím že já jsem to přežila. Definitivně. (happy)

Tohle snad dámy s fobií číst mohou, nemohu posoudit jestli se mohou vydat v takové nebezpečí soucítit s pavoukem. Bratr jednou zveleboval naši domácnost, ošoupané linoleum natíral barvou že je kamsi po natření a uschnutí položí. Činil tak v bývalém „tancesále“ kde maminka mívala dříve soukromé hodiny pro taneční adepty. A najednou za mnou bráška přiběhne a ať jdu okamžitě s ním dolů, že to snad nemůže být pravda. Běžím tedy s ním a na prahu místnosti mě on zastaví a prý „tiše, poslouchej!“. Ozýval se tenounký zvuk jako tiché volání. Co to je? tázavě jsem se na bratra podívala. A on mi ukazuje na linoleum kde v čerstvé barvě uvízl pavouk. Ano, byl to on kdo volal o pomoc. Poslouchala jsem ho nakonec docela zblízka. Ten žalostný žalující hlásek. Nezbylo mi nic jiného než pavouka zabít, opatlaný barvou by stejně nepřežil. 🙁

No a já která jsem se v dětství věnovala výzkumu pavouků mám syna který se pavouků bojí. Dnes už velký chlap skoro padesátník a on se stále bojí pavouků. Ženám se takové chování odpouští, pro mužské je to ale slabost. Že by to byl důvod proč žije sám, proč nenalezl životní partnerku? To se už asi nedozvím. (shake)

Žiji s pavouky v míru a už je nemučím jako za mlada, sem tam je vynáším ven a nebo jim pruhem toaletního papíru pomáhám z vany. Mám totiž v koupelně stále pavouky protože moje koupelna je ve sklepě a nad prahem dveří je škvíra. Už to tu společně dožijeme. 😉 🙂

Odpusťte ale vpadnu vám drze do pavoučího sněmu. Musím se podělit, byl jsem v onkologickém ústavu na rozvaze o dalším postupu po pátečním pozitronickém skenování mé paranoidně psychotické osobnosti a závěr zní: nemám metastázy a nemám a nemám a nemáááááám!!!! Dostala do tlamy, mrcha jedna, nikdo ji nezval, do držky dostala!!! Hujajá! (dance)

OT pro Sharku: prosím tě, myslíš, že by ten kosourek zvládnul burilu a rasláka (dohromady cca 80 kg psovstva)? Norka je klidná síla, Pikan je histerik, kočky honí, ale když je dožene, tak dělá, že je nevidí… Pravda ale je, že žádnou z těch honěnejch nezná od kotěte… Díky

Katko, to byla právě chyba, že jsi neječela. 😀

Moje máti měla k pavoukům asi stejný vztah jako ty. Takže když jednou po pokoji pochodoval pavouk, jala se matička vřeštět a skákat, takže pavouk okamžitě pochopil, že je zle a snažil se zdrhnout.
Jenže matička skákala po celém pokoji a chudák pabouk z toho totálně zblbnul, protože kamkoli se hnul, odtamtud na něj vyskočila ta uvřeštěná ženská. Chvíli honil pabouk matičku, chvíli matička pavouka a když se chudák pavouk schoval pod květináč, tak do něj máti ve svém slepičím zděšení okamžitě kopla a zpitomělý pavouk se rozběhl přímo proti ní. Uáááááá zařvala matička a vyskočila metr dvacet. Pavouk se zastavil a máti kolem něj dále vydupávala panický odzemek.
Já se do té doby bezmocně svíjela v křesle, ale v tomhle momentě jsem zařvala hromovým hlasem: „Nech toho!“, neb mi začalo být divné, že pavouk nezdrhá.
Nemýlila jsem se – toho chudáka z toho matiččina řádění kleplo.

No, tak v tomhle se hodneme, já mám arachnofobii jako prase. Samozřejmě od ní se odvíjí mnoho humorných historek (pro okolí humorných), já vzpomínám na dvě: jak jsem se z lehu postavila bez mezipolohy do stoje spatného a pak skočila asi tři metry z místa dodály (byly jsme s kamarádkou na festivalu, já si ležela v trávě a najednou jsem periferním zrakem zahlédla pavouka, co vypadal jak vosa, a hrdě si to metelil přímo na mě) – kamarádka se tak smála, že se emálem počůrala. No a druhá je o tom, jak jsem seděla v noci asi tři hodiny na skříni, bo nám po pokoji lítalo obrovské chlupatě černé hovado a chlípně si mě měřilo. Asi si říkalo, že bych vydala za horu much. No, spíš za pohoří much 😀 a nejlepší je, že když se mi podařilo přeručkovat k mobilu na stole a zavolat milému, tak pavouk zmizel a milý mě podezříval z toho, že jsem jej takto potupně odvolala z restaurace schválně! Ovšem pouze do doby, než odkryl peřinu…. No ale dobrá zpráva je – na arachnofobii funguje zamilovanost! Seděla jsem takhle minulý týden na WC a přemýtala o životě a novém úžasném drahém a jak tak přemítám, tak zahlédnu černého chlupatého pavouka, kterak sedí v rohu a přemýšlí, proč musí být dané chvíli na daném místě zrovna on! No a jak jsem měla plnou hlavu milého, tak jsem zapomněla panikařit – dokončila jsem konaný úkon a POTÉ ROZVÁŽNĚ ODKRÁČELA DO KOCHYNĚ PRO SKLENICI A POPRVÉ V ŽIVOTĚ JSEM PAVOUKA PŘIKLOPILA SKLENIČKOU! (punch) Musel si teda trochu srolovat nohy, jak byl velký, ale já jsem od té doby na sebe nesmírně pyšná!