Tak si vám tak pohodově, polehoučku, pomaloučku vyťukávám půlroční hlášení o hostivařské smečce (které díky mým nechvalně proslulým dodacím lhůtám nakonec může být i roční 😉 ), vybírám, které z mnoha příhod a historek použiju pro popis prvotního sčuchnutí, postupného sžívání a teď už všedního každodenního soužití puberťáka Kulicha a kosích bratrů, dávám si pravda načas, protože se v naší smečce vlastně každý den něco děje a hlášení je tak delší a delší… no, až se někdo někde pořádně naprdnul a šlus – opět konec krásnému pohodlnému nudění se. Stopnul si nás Kamýk…

To bylo tak.. Po pracovně zaměřeném výletu kvůli opravě střechy ke kamarádce do Ústí, který místo v plánovaných cca 9 večer končil skoro ve 2 ráno (a opravdu se pracovalo, po setmění za romantického svitu baterky a už méně romantického vytí na měsíc árie z Rusalky, páč mi z toho už trochu hrabalo…) jsme se vraceli do Prahy ve značně uondaném fyzickém a duševním stavu a tedy jsme veškeré své naděje na šťastné dojetí domů svěřili do rukou navigace.

Obecně si o tomto vejmyslu nemyslím nic hezkého, je to potvora zákeřná, nevypočitatelná (i když imrvére přepočítává) a s dost přiblblým smyslem pro humor ve chvíli, kdy to fakt nejmíň potřebujete… Ale v tuhle chvíli nebyla kapacita ani na sledování cedulí ani na nahlížení do map. Prostě rychle na dálnici, do vany a do postele, už abychom spali!!!

Až po chvíli jsme si všimli, že nás krabička směruje poněkud jinou trasou, než kterou jsme přijížděli, tlačila nás nelogicky zbytečně moc vlevo, tedy na východ. Nechápali jsme, ale jelikož jsem na tento pocit v souvislosti s navigací bohužel vcelku zvyklá, smířila jsem se s nějakými kilometry navíc a odmítla se s tím sympatickým hlasem hádat. Noční silničky docela ubíhaly a za poslední vesnicí Kamýk jsem už v dálce viděla slibná světla Litoměřic.

Najednou šmouha přes silnici, automaticky dupu na brzdu a sakruju, Kulíšek se vzadu dokonce i probudil (což po celodenním zápřahu a pobíhání po krpálovitém pozemku byl od něj heroický výkon), přítel se s chrupnutím probral taky a už mžouráme oba před nos auta, kde právě přebíhá a v trávě mizí světlá kočka. Jenže… na naší straně silnice, kousek před autem, se choulí a do světel mžiká malá bílá kulička.

Poprosila jsem přítele, aby vyskočil a kotě odehnal, aby nám při rozjezdu třeba leknutím nevběhlo pod kola, už jsem tohle kamikadze chování viděla u mladého zajíce a jsem trochu paranoidní. Přítel vylezl, zamířil si to k prckovi a ten naprosto suverénně vykročil proti němu a během 2 vteřin si milého Káju adoptoval. A sakra. Prakticky mu vylezl do náruče.

Karel tam stál jak tvrdý Y, očividně nevěděl co dělat, já se asi moc nadšeně a vstřícně netvářila 😀 a kotě se ho odmítalo pustit. Nakonec jsem na něj zavolala, ať si s ním sedne do auta, že se pod lampičkou podíváme, jestli mu něco není (teda tomu kotěti, Kája byl až na spánkový deficit a diagnózu chlapa docela ok). Chlupatá kulička se na jeho ruce mezitím docela zabydlela, auto pro ni taky nebyl žádný problém, a když se mezi předními sedadly vynořila Kulichova obrovská zvědavá černá hlava, aby se mrkla, co to páníček přinesl, kotě Kuldu zběžně očuchalo a olízlo mu nos. A pak usnulo.

První dojem, že je to domácí kotě (a proto tak totálně oprsklé a nebojácné) vzal za své hned po prvním omrknutí. Tvoreček byl zoufale špinavý a zanedbaný, samá lopuchová kulička, klíště a desítky a desítky blech, u kořínků srsti všude po těle vypadal jak posypaný mákem 🙁 Velké tvrdé bříško ukazovalo na obrovské začervení, jinak to byla skoro kostřička.. kostřička při probuzení zoufale se držící Kájovy ruky, kulící na mě modré oči (kupodivu nezalepené) a lehounce pískající.

Mňoukání se tomu nedalo říkat ani náhodou. Seděli jsme ještě asi deset minut v autě, kdyby se třeba vrátila ta větší kočka (možná máma?) a mezitím si užívali deja vu pocit při rozhovoru, který byl až směšně podobný tomu lednovému.. „My nemůžeme mít kotě, další kočku! Měj rozum, kosí braři jsou sice splachovadla, ale naservírovat jim půl roku po Kulišákovi kotě?? Vrátíme ho zpátky na silnici…“

Aha, tak nevrátíme, i když chrápe, tak se drápkama pevně drží předloktí, a zas tak silní, drsní a okoralí nejsme ani jeden.. „Ty už ho asi nedáš viď?“ ptám se napůl rezignovaně a napůl pobaveně. Karel trochu provinile zavrtěl hlavou a usmál se na vibrující kuličku v ruce, mezi nimi fakt něco proběhlo. CD se opět vycajchnovala 🙂

Doma bych vám přála vidět tu šou.. My, kteří se už od setmění zoufale těšili na postel, jsme ve 4 ráno po příjezdu domů (a po konzultaci s noční vet pohotovostí, kde nás ujistili, že opravdu stačí přijet až dopoledne 😀 – no jo no, když my byli fakt unavení a zblblí…) do svítání odblešovali ve vaně protestujícího Kamýka. Ve dvou vlnách jsme dohromady odchytili a v umyvadle utopili přes 50 blech.

Vetka druhý den nevěřila vlastním očím a až z fotek poznala, že jsme fakt v noci s bleším zamořením nekecali. Kotě bylo totiž v ordinaci už zcela blechoprosté a spot-on jsme dostali spíš pro formu.. Mezi odblešováním jsme k ránu chlácholili a krmili vystreslého tvorečka a dost jsme se báli, že na nás po těch procedurách zanevře. Ale houbeles, už při sušení ručníkem přešel z frfňání plynule do předení a tulení se k rukám a když jsem mu vlhkou dlouhou srst kartáčovala, tak už byl opět v limbu.

Ještě před vanou jsem mu nabídla i záchůdek, do kterého si chtěl nejdřív lehnout a pak nechápal, proč mu v něm hrabu packou, ale později za přítomnosti páníka ho ukázkově použil podobojím, tedy oběma způsoby 🙂 a tudíž byl prohlášen za správňáckýho génia.

V sedm hodin, za krásného slunečného rána, zpívání ptáčků a protestujících kosích bratrů ve vedlejší místnosti, jsme konečně uléhali do postele s vymydleným, napucnutým a spokojeným kotětem, ze kterého se po vydrhnutí vyloupl nějaký minimálně napůl „fon“ se smetanovou srstí a zbarvením seal point nebo lila point, na to se názory vetů i kamarádů-expertů různí (a já tomu prdlajz rozumím).

Ovšem po popisu, vyprávění a fotkách se všichni shodují, že tohle kotě v životě nevidělo jak lidi, tak psy (proto se vzrostlého Kulicha ani nebálo) a stoplo si nás v čistém pudu sebezáchovy. Začervený je tak, že by prý bez pomoci během týdne zkolaboval a umřel. I teď ho odčervujeme postupně a mírně, aby se neucpal.

Kamýk zůstává v karanténě v naší ložnici, je to sluníčkové pozitivní kotě, které se potkává s kosími bratry zatím jen přes sklo okna na balkon. Nejradši by se k nim skrz okno procpal… Kluci tam teď popravdě vysedávají krom doby krmení pořád, a jejich nevěřící výraz se pomaličku mění spíše ke znechucenému se špatně skrývanou zvědavostí 🙂

Prcek mezitím řádí po pokoji, kupodivu nic neničí, krásně si vyhraje s chlupatou rolničkovou kuličkou i s kouskem provázku, fascinovaně celé hodiny pozoruje ložnicové žabky drápatky a šneky v akvárku a den za dnem přibírá. Už mu nelezou ven všechny kostičky, už se necpe tím příznačným zoufalým hltáním, už věří.

Nesnáší, když odcházíme z pokoje ven, a řeší to leháním si na nohy i během chůze 😀 což přináší docela vtipné situace. Tuhle jsem s ním omylem vyšla i z ložnice ven, je pořád tak lehoučký.. Přilepil se mi totiž na crocsku, kterou mimochodem velice oblibuje, páč materiál při žvýkání krásně vrže a je tak lehký, že i botu větší než je on sám si odnese po psím způsobu pod postel a my se pak krásně rozčilujeme…

Je to rarášek, který si snad z ne zrovna bavlnkového startu do života neodnese žádný nezhojitelný handicap, a jak to tak vypadá, tak minimálně pro Kulicha bude výborným parťákem. Fredik s Georginem, jen co rozdýchají potupnou ztrátu svého výsostného postavení dvojjedinečnosti, se snad s chlupatým bratrancem sčuchnou taky a pak už se nebudeme nudit asi nikdy… Chjo 🙂

Jo, a abych nezůstala dlužna slibovaného hlášení o Kulíškovi a dvojčatech – naše černobílé trio se propracovalo za poslední měsíce do stádia, kdy Fredík chodí ke Kuldovi pro pomazelní téměř každý večer, tulící se hlavičkou mu nadzvedává a otvira hubinu a vypadá jak přepečlivý dentista, když mu očuchává tesáky 🙂

Kulich se pro změnu naučil při těchto výlevech sympatie ze strany drobného kocourka zůstat víceméně bez pohybu a jen si to užívat, protože pokaždé, když mu to chtěl láskyplně oplatit, odpinknul Freda z gauče/stolku/taburetu/parapetu a tento mu pak dost nevybíravě nadával. A protože oba tohle mazlení očividně baví, vyladili ho ke vzájemné spokojenosti. Jak je vidět, rozdíl 3 a 44 kil není při troše dobré vůle na překážku 🙂

Georgino, věrný své povaze, se bez tulení s Kulihrachem obejde, zato se neobejde bez fackování a plácání ho po zadku. Je to každodenní rituál, kdy si musí aspoň jednou do někde pod ním procházejícího černého telete ťafnout a pak, když se Kulda rychle otočí, dělat naprosto nevinného kocourka, který právě objevil něco absolutně fascinujícího na stěně nebo na stropě.

Jejich scénky na balkoně, kde po večerech svorně studují přílétající broučky na dlažbě, můry na omítce a komentují dole procházející cizí psy, už jsou krásnou a nedílnou součástí života naší smečky. Kluci spí běžně v Kulichově velkorysém pelíšku (a občas ho tam i na kousek pustí), Kulda je tahá po bytě v prázdných krabicích (a když chce krabici nakonec rozdrbat a zavraždit a kocour tam příliš dlouho oxiduje, prostě ho začne Kulich vehementně mýt) a uzené uši už se naučili zpracovávat kolektivně z obou stran, prý je to tak efektivnější. Sehraní jsou bohužel i při lovu jídla z kuchyně, tady bych ráda ovládla umění rozděl a panuj, ovšem bez šance.

Kulíšek nám roste jak z vody (no spíš jak ze steroidů…), zatím je to pořád usměvavé štěndo a povahou bambula a sobecky doufám, že mu to co nedéle vydrží. Odhadem 15-16měsíční puberťák je pořád závislý na házecím talíři, jak někteří z vás zažili v Podmitrově, ale snažíme se drogu omezovat a nabízet substituční léčbu jako třeba háravé fenky, kmeny menších stromů apod, občas i se skromným úspěchem 🙂

Kuldova kmotřička pro něj vymyslela označení antidepresivní pes, což naprosto vystihuje jeho až nechutně pozitivní povahu. A až se přestane bát yorkshirů, volně ležících igelitových pytlíků, čivav a šneků, bude to už úplně v cajku 😀

Doplnění

Věrna své pověsti ohledně zoufalých termínů musím trochu aktualizovat celý článek, dva týdny starý, bo se mi ho už nechce předělávat 😀

Takže – Kamča je „dávno“ venku z karantény, po prosyčeném ani ne týdnu u nás vypukla těžká pohoda, kdy agresor Georgino konečně! objevil parťáka pro své gladiátorské bitky a něžný Fredík jim to jen spokojeně píská. Kulda všem myje šošolky a zadky (ne nutně v tomto pořadí a naštěstí také jen jim) a nechá se od Kamýka pravidelně fackovat, okusovat a jinak napadat. Většinou proto, že to ani nezaznamená… 🙂

Kluci přijali modrookého záprtka až překvapivě, jsou splachovací jak geberit. Povahu samozřejmě nezapřou, takže se s tím každý z nich vypořádal po svém – Fred se na chvíli uraženě přestal mazlit a o to víc si teď ten absťák vynahrazuje, Georgino přestal na blažených pár dní terorizovat vše živé v dosahu a taktéž to teď dohání.. a ke Kamčově velké radosti se realizuje právě na něm.

Prcek roste před očima, už je minimálně dvojnásobný a to ho máme třetí týden. Zapadl do smečky jak puzzle, až se chvílemi ptáme jeden druhého, jak to ti kluci černobílí dělali dřív :)) no Fredík oddaně trpěl pod Georginem a ten shovívavě přehlížel, že je brácha bačkora neprací. Teď mají ten chybějící mezikus 🙂

Kulíšek je z další živé plyšové hračky nadšený, jen je zatím nenecháváme samotné spolu bez dozoru. Tuhle jsem je našla na zasíťovaném balkoně v zápalu boje, kdy Kulich šťouchal do záprtka vuvuzelím čumákem a olizoval mu bříško, ten se ho držel všemi čtyřmi packami okolo kebule a nadšeně mu okusoval nosní dírky, to všechno pod zábradlím, kde sice síť je taky, ale na ocelovém lanku a s kotvičkami dál od sebe a kdyby se Kulda jó zapřel, tak prcka vytlačí čtvrt metru od dlažby balkonu do prostoru jen v síťový kapse.

Byla jsem označena za paranoidního katastrofika, ale radší fakt počkám, až Kamýk povyroste a nebude tak rozbitný a protlačitelný každým otvorem 🙂 Zatím mu holt musí přes den stačit kosí bratři. A prolejzačka. A celý byt 🙂

Zpětně si velice gratuluji k nákupu kočičího stromu, s příchodem modroočka teprv vidím, jak málo z jeho potenciálu dvojčata zatím využila 😀 Už jste někdy viděli kočku ručkovat? Ne? O moc jste přišli! A viset za zadní nohy, zcela účelově, zatímco předníma loví v úrovni stolu špičku psího ocásku? A když se před ním místo ocásku objevila psí tlama, vyzubená a vysmátá, popřel veškeré fyzikální zákony a za ty zadní se přitáhl nahoru, ouplnej Matrix.

Taky umí bezvadně slaňovat bez lana, občas mi připomíná chápana, zvlášť když cestuje ze stromu na závěsné houpací proutěné křeslo, další oblíbené stanoviště a místo hrátek. Kinetická energie kluky fascinuje a popravdě neustále překvapuje 😀 takže padají… Styl shnilá hruška je čím dál vypilovanější a propracovanější (čti hlučnější a srandovnější).

No a to je asi tak všechno, poslední tři týdny utekly jako tři dny a zážitků máme jako za tři roky 🙂 ale to asi všichni znáte, když do smečky přibude nový člen. Pořád fotíme a smějeme se šmouhám a rozmazaným končetinám, které mizí ze záběru, ty jejich neuvěřitelné kousky prostě nejsme schopní zachytit. Pár fotek ale přikládám a zbytek jsem poctivě vyrajčila zde 🙂

http://evap.rajce.idnes.cz/Kamyk/

Krásný zbytek léta přeje hostíkovská smečka! 🙂