Básník František Halas mi odpustí, že jsem si vypůjčila a upravila jeho text, který tak dobře vystihuje pocity rodáků z Vysočiny: „Ty můj kraji! Jsi tam, kde Vysočina nabírá dech a pole skládají slib chudoby… Kdybych celý svět zvroubil a zbrousil, jen sem se vrátím, jenom sem… kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam, vrátím, já se tam i poslepu vrátím.“

Toto povídání bude tedy o mém rodném kraji, kam se na „stará kolena“ skutečně vracím. Má rodná víska Rohozná je navíc rodištěm dalšího literáta a dramatika Bohuslava Březovského (1912-1976), narodivšího se v původní budově české školy (zmiňované písemně již před rokem 1620).

Ten je mj. autorem románů „Železný strop“, „Lidé v květnu“ a svého nejznámějšího „Věční milenci“, psaného formou vzpomínek historika a spisovatele, jenž pod vlivem událostí pochopil, že žil něco jiného, než se domníval – jak uvedeno na záložce této knihy.

V naší vísce, kterou navštěvoval při různých výročích (založení školy, Sokola atd.) se proslavil výrokem: „Mužský má vždycky krom ženské ještě jedno želízko: buď kumpány, hospodu nebo politiku“. Letos v listopadu uplyne 100 let od jeho narození.

Já osobně ho mám ráda coby autora literatury pro děti, především pak kouzelného vyprávění Tajemný hrad Svojanov aneb paměti Františka Povídálka, kam se mu podařilo dobře a vtipně zakomponovat veškeré báje a povídačky spojené s hradem Svojanovem a jeho okolím.

Rohozná má velmi zachovalý gotický kostel z první poloviny 13. stol., kterému dominují dvě několikasetleté lípy. Jinak v Rohozné, hradě Svojanově a okolí roste velké množství těchto starobylých českých stromů.

Kromě toho se v této oblasti patřící do tzv. moravské svorové zóny vyskytují tzv. „české granáty typu almandin“, které jsme jako děti doslova vylupovaly z kamenů na cestách a potocích v okolí, ba i z hradeb Svojanova, s tím, že si je pilníčkem obrousíme a provrtáme jako korále. Jenže pro velkou pracnost zůstalo obvykle u prvního obroušeného kamínku.

Blízkost hradu Svojanova a nedostatek dělníků pro těžbu a zpracování grafitu (připomínkou té doby je nedaleká víska Hutě a pozůstatky štol a chodeb) způsobila, že kolem roku 1820 tehdejší majitel hradu Svojanova přivedl do dnešní horní části Rohozné osadníky ze Saska a Bavorska (všechny domky vč. zahrad mají stejný obdélníkový půdorys až dodnes). Od té doby až do konce 2. světové války měla Rohozná nejen českou, ale i německou školu. A tato část Rohozné je dodnes nazývána pomístně Famílie.

Až přijedete do Rohozné, tak vám osobně ukážu louku, kde roste vachta trojlistá, což je dnes přísně chráněná rostlinka, vyskytující se v oblasti Vysočiny jen u nás na této louce za vsí. A kromě toho také ve starém lomu nad vsí puklinu/ větrací komín, kterým prý od nepaměti vylétávali z pekla na svět čerti. František Povídálek by vám to mohl dosvědčit!

Lesní cestou a pak starobylou lipovou alejí vede cca dvoukilometrová pěší cesta z Rohozné na hrad Svojanov nacházející se uprostřed hlubokých lesů nad romantickým údolím řeky Křetínky. Je to jeden z nejstarších královských hradů u nás a jediný hrad v republice, v jehož architektuře se mísí gotika s empírem, tedy středověk s 19. stoletím.

Trochu historie:

Hrad Svojanov založil v polovině 13. století český král Přemysl Otakar II. k ochraně zemské obchodní stezky spojující Litomyšl s Brnem. Původní hrad nesl německé jméno Fürstenberg a byl velmi pevný. Dominantu dodnes tvoří válcová věž zvaná hláska, proti přístupové cestě se obracející ostrým břitem. Hrad obepíná mohutná hradba, jejíž síla zdiva dosahuje místy až 8 metrů. Původní raně gotický palác se dodnes dochoval ve zdivu nynějšího tzv. Nového stavení.

Po smrti krále Přemysla hrad získala královna vdova Kunhuta, která zde žila se svým druhým manželem Závišem z Falkenštejna. Záviš byl ambiciózním šlechticem své doby. Jeho snahou bylo vytvořit spojenectví mezi českým a uherským králem. Po smrti Kunhuty se Záviš oženil s uherskou princeznou Alžbětou, sestrou krále Ladislava.

Když se jim narodil syn, chtěli mu uspořádat na Svojanově velkolepé křtiny, na nichž se měli setkat oba králové. Intrikami české šlechty však bylo Závišovo jméno pošpiněno u českého krále Václava II., proto byl Záviš zajat na Pražském hradě, uvězněn a nakonec 24. srpna 1290 popraven pod hradem Hlubokou. K naplnění Závišových cílů tak nikdy nedošlo a na Svojanově se uzavřela epizoda nejslavnějších dějin hradu.

Král Karel IV. Svojanov ve svém zákoníku Majestas Carolina zařadil mezi 11 nejvýznamnějších českých hradů, které neměly být nikdy prodány nebo zastaveny. Toto přání ale nedodržel již Karlův syn král Zikmund, který hrad předal do držení pánům z Boskovic. Páni z Boskovic vybudovali důmyslný systém pozdně gotického opevnění se sedmi baštami a domem zbrojnošů, který patřil v té době k nejpokrokovějším u nás.

Další držitelé hradu – Trčkové z Lípy nechali postavit na původní hradbě nový renesanční palác. Roku 1569 byl hrad poškozen požárem, poté byl sice ještě opraven, ale byl využíván spíše jako hospodářské centrum panství. V 19. století se v jeho držení vystřídala řada méně významných majitelů a v části areálu byla vybudována továrna na zpracování grafitu (a dodnes můžete v zámeckých expozicích najít krásná grafitová kamna coby pozůstatek výroby této manufaktury).

Okolo roku 1805 byly romanticky upraveny hradební ochozy a do vnitřního nádvoří proražena nová brána. Po požáru roku 1842 byl hrad částečně přestavěn v empírovém stylu, svou nynější podobu tehdy dostal hradní palác, od té doby nazývaný Nové stavení, a vstupní budova.

V roce 1910 hrad zakoupilo město Polička a zahájilo první zabezpečovací práce jednotlivých budov, věže i hradeb. V roce 1953 byl Svojanov znárodněn a v 70. a 80. letech proběhla rozsáhlá, ne však vždy citlivě prováděná rekonstrukce. V roce 1992 byl hrad navrácen do vlastnictví městu Poličce a také v současnosti probíhají postupné obnovovací práce. Jejich cílem je navrátit celému komplexu podobu z 2. poloviny 19. století.

V dnešní době je hrad Svojanov místem konání četných kulturních akcí, koncertů, divadelních vystoupení a šermířských slavností. V hradním paláci je instalována expozice života na hradě v 2. polovině 19. století, návštěvníci mohou spatřit gotickou sloupovou síň, přijímací salon, pracovnu, jídelnu, přípravnu, hudební salon a ložnici.

V empírových pokojích se dochovaly překrásné nástropní malby, součástí expozice je i ucelená sbírka hodin. Pro návštěvníky je atraktivní i samotný areál hradu, s rozhlednou na břitové věži, vyhlídkovými ochozy na hradbách a nádvořími. Součástí areálu je i obnovená gotická zahrada, jediná svého druhu ve střední Evropě. Zahrada se v posledních letech stala oblíbeným místem konání svatebních obřadů.

Ve vstupní budově je otevřena restaurace a v prvním patře jsou situovány ubytovací pokoje pro návštěvníky hradu, nabízející jedinečnou možnost pobytu na hradě v dobovém prostředí ve stylu počátku 20. století.

V dobách mého mládí i později byl hrad cílem celodenních výletů všech prvňáčků ze širého okolí. Těm pak tehdejší kastelán ze zdejšího kastelánského rodu Živných vyprávěl pověst o zlém zemanovi Rašínovi, který tolik trápil své poddané, že ho jeden z nich proklel. A tak vždy o půlnoci se otevřela Rašínova hrobka v kostele v nedaleké Rohozné a ke hradu se lesem a lipovou alejí rozjelo jedenáct kočárů, dvanáctý jel Rašín, celý v černém, na ohnivé svini a obráceně proti směru jízdy.

Naštěstí se jako v jiných pověstech našel nebojácný potulný voják, který se mu postavil do cesty, nakreslil kolem sebe křídou namočenou ve svěcené vodě kruh a Rašínově ohnivé svini hodil pod nohy černou slepici.

V padesátých a šedesátých letech byl pak přímo v podhradí vepřín. A jednoho dne z toho vepřína utekl statný pašík a vběhl do hradní brány právě, když kastelán dovyprávěl prvňáčkům pověst o Rašínovi. Ti pak chudáčci hledali útočiště na dřevěných stolech u místního kiosku s výkřiky: „Zeman Rašín je tu!“ No a kastelán měl další legendu do své sbírky!

A ti prvňáčci se určitě z úleku rychle vzpamatovali, protože další oblíbenou zábavou všech těchto výletů bývaly závody hlemýžďů, kterých se v těch dobách na hradě a v širém okolí nacházely stovky. Ale nemyslete, že by tehdejší pančelky dovolily, aby se hlemýžďům něco stalo – po závodech byli vráceni zpět pod hradby do trávy.

Krásně romantická je i pověst o hlavní hradní věži neboli hlásce, která v dávných dobách byla jednou tak vysoká jako nyní, ale její horní polovina byla celá ze dřeva. A při jedné velké vichřici se celá dřevěná hláska utrhla i s hlásným, přeletěla údolí říčky Svojanovky a skončila na protilehlém kopci, kde byla na paměť této události založena ves Hlásnice vč. kapličky a kláštera Svaté Máří Magdaleny.

Kaplička a ves tam stojí dodnes. Klášter byl pobořen za husitských válek a zůstal jen kostelík, který bohužel vyhořel a byl zrušen koncem 18. století, i když jeho zvony dodnes zvoní v kostele v Rohozné a na radnici ve Svojanově.

V současnosti na místě dopadu hlásky i s hlásným stojí pouze kaple, pod níž vyvěrá pramen, dříve považovaný za léčivý. Bývaly při něm menší lázně a poustevna. Poustevna i lázně, zřízené v 17. století, však později zanikly. V dnešní době se tu každoročně koná při příležitosti svátku sv. Magdaleny pouť.

Celé okolí hradu je protkáno turistickými lesními cestami, např. půl kilometru do kopce lesem ke starým božím mukám z lomového kamene opatřeným železným křížem. Jedna z hypotéz říká, že jsou postavena na místě, kde byli pohřbeni lidé, kteří zemřeli na mor, a proto nemohli být pohřbeni na hřbitově.

Podle jiné ji nechal postavit hospodář Doležal na památku své rodiny ze statku Na Skale, která zde byla vyvražděna švédskými vojsky, když se chtěla před nimi schovat na hradě Svojanově. Zachránil se jen hospodář Doležal se svým desetiletým synem.

Nebo že z tohoto místa bylo vidět na boskovický hrad a v době, kdy byli páni z Boskovic majiteli hradu Svojanova, dávali odtud ohněm různá znamení. Také ale mohla sloužit jako orientační bod pro noční pocestné, a to tak, že se do výklenku božích muk umísťovalo světlo. Prostě, vyberte si, co komu libo.

Další cestičky vás dovedou k mnoha památným křížům, kterých je v okolí Svojanova jak naseto. Anebo zhruba kilometr od božích muk nad hradem se nachází vesnička Starý Svojanov, která je mnohem starší než hrad a vesnice Svojanov. Její dominantou je krásný raně gotický trojlodní kostelík sv. Mikuláše ze 13. století. V jeho interiéru se dochovala bohatá malířská výzdoba z 80. let 14. století. Bohužel však po roce 1978 byly narušené vnější omítky nahrazeny nevhodnou hladkou a tvrdou omítkou.

Dalo by se zmínit ještě mnoho dalších zajímavostí z okolí mého rodiště. Dvanáct km od nás je královské město Polička založené rovněž Přemyslem Otakarem II., které samo o sobě by vydalo na dlouhé povídání a natožpak jeho okolí!

Pokud by se vám tohle povídání aspoň trochu líbilo, tak ráda pošlu i něco o Poličce.

A pro ty, co by se do kraje mého dětství rozhodli vypravit, ráda poradím s ubytováním a službami anebo pošlu brožuru, kterou jsem vyrobila a vytiskla pro minulý víkend pro Zvířetníky, s nimiž jsme si vyšlápli na Svojanov. Když tak mi písněte na Hadopasy!

Další fotky najdete zde: http://zbynekstava.rajce.idnes.cz/svojanov