Jak již mnozí víte, tak se zde s kamarády trampy scházíme zhruba jednou za měsíc na slezinách u kamarádky Mušky v bývalém skautském výcvikovém středisku v osadě Warragamba, jinak předměstí velké Sydney. Středisko koupili už před drahným časem, Milan – Blcha a Muška.

Blcha zchátralé středisko svojí neutuchající prací náležitě zvelebil, nabídl prostory kamarádům ke slezinám a pak nám umřel. Kamarádka Muška je frajerka a v tradici pokračuje. A tak zhruba jednou za měsíc si zaprasíme žaludky samými dobrotami, co si na večer doneseme, hrdla svlažíme chutnými moky a hlasivky namažeme ohnivou vodou, aby se nám lépe při kytarách pěly písničky našeho mládí.

Obvykle míváme slezinu poslední víkend v měsíci, ale tentokrát nás Muška sezvala k památce odchodu jejího kamaráda a manžela, a také všech ostatních kamarádů, co už sedí u toho věčného ohně a drží nám tam místo, již v půli srpna. Byl to takový vzpomínkový oheň na kamarády, co nás předešli na ten velký vandr a už tu s námi nejsou. Memoriál. Navíc vyšlo to přesně na den, kdy Blcha pred dvojma rokmi odešiel do večných lovišť k Manitouovi.

Už před pátou hodinou odpolední, tedy ještě než se začlo šeřit, se začali kamarádi sjíždět na plac jako švábi na pivo. Kamarádky jako dycky nanosily připravené a dovezené dobroty do haly a pak jsme se všichni, za ubývajícího světla, vydali na spodní louku. Tady byla připravena hranice na malý oheň a pod velkým balvanem, tedy malou skalou, pod rozkvétající akácií svítila zažehnutá svíčka. Na balvanu jsou vzpomínkové plakety na kamarády kamarádky, kteří už sedí kolem věčného ohně, kde nám drží místa.

Za dva roky se tam objevily čtyři. Dvě za kamarádky a dvě za kamarády. To asi proto, aby nás někdo nenařkl ze sexuálního harašení, že ano. Ta poslední plaketa, Standovi, byla právě nainstalovaná a Araldit ještě nezaschnul. Bylo pěkné a byli jsme rádi, že už zase mezi nás přišla jeho žena Zuzka. Lidi, jestli to bude pokračovat takovým fofrem, tak to aby si tam na tom šutru jeden rezervoval, či předplatil místo, jinak na něj nezbude. Nebo se odebrat do věčných lovišť co nejdřív, dokud tam místo je.

Když se všichni shromáždili u skály, tak kamarád Mates pronesl vzpomínkovou řeč, po které jsme minutkou ticha uctili památku všech našich kamarádů, co nás předešli. Bylo nám „diplomaticky“ a s citem naznačeno, že časem budeme mít na této skalce plakety všichni. Jak se tam všechny vejdou to nevím, ale balvanů je po okolí dost a tak by se jeden přemístil. Pak by to tu bylo podobně jako na symbolickém cintorínu, co je ve Vysokých Tatrách u Popradského plesa obětem hor. Jano potom zahrál na kytaru, a s Darinkou zazpívali pěknou trampskou písničku a odebrali jsme se k hranici. Po jejím zapálení jsme si stoupli a sesedli se kolem ohně. Kamarádi kytaristi hrábli do strun a bušem se začaly nést pěkné trampské písničky. Oheň to byl neveliký, takový intimní, a bylo nám u něj velice dobře.

Na krajinu se zatím snesla noc a vzduch byl přívětivě vlahý, až na tuto roční dobu teplý. Za zvuků známých písniček jsme zírali do plamenů a vzpomínali. Akce se také zúčastnili věrní čtyřnozí kamarádi. Jano s Darinkou dovezli jejich bílou nádheru, chundelatého samojeda http://en.wikipedia.org/wiki/Samoyed_%28dog%29 a kamarád Jarda svou psici border collie http://en.wikipedia.org/wiki/Border_Collie Tato se náležitě inzerovala a psího kamaráda provokovala až si párkrát k všeobecné spokojenosti a veselí kamarádů, zaskotačili.

Zanedlouho hranice začala dohořívat a tak jsme toto přívětivé místo opustili a přemístili se do haly, kde nás čekaly s láskou donesené, kamarádkami a kamarády připravené dobroty. Takže mimo pěkného memoriálu a písniček u ohně vypukla pak už tradiční žranice přinesených dobrot. Ještě že nikdo z nás na cholesterol a podobné nesmysly nevěří. Většina nás v ten večer byla Slováků a Brňáků, Cajzli, tedy kamarádi z Prahy, byli jaksi v menšině.

Také kapela měla tento večer až na Jardu slovenské složení, i když zpívali pěkné české trampské písničky. To ovšem mimo jejich pěkných slovenských. Ostatně my to tady tak nějak neberem, odkud kdo je, ale spíš jaký je. Kdo do party nezapadne, ten se vyřadí přirozeným výběrem. Naše holky zase nachystaly samé „dietní“ laskominy a kluci donesli domácí pálenky, aby se to nějak zneutralizovalo. Tak hluboko jako ten charakter v Čonkinovi sice neklesli, ale pálí kde z čeho. A není to bílá hůl, protože všichni ještě vidíme zcela dobře.

A tak jsme kecali a blábolili, chvílemi zpívali a hlavně se krmili a zdatně popíjeli až skoro do půlnoci.