V posledních dnech mi naše Myška poslala dvě zprávy – první smutnou, byť očekávanou, a pár dní na to přišla zpráva plná užaslého štěstí. Pojďte si to všichni přečíst, co se vlastně u Myšky a Půa v posledních dnech seběhlo.

Dede

Smutné hlášení

Nepíše se mi to snadno, ale v pátek 3. srpna odpoledne umřela Linduška. Většina z vás jí znala jako drsňačku Lindu. Bylo jí skoro 17 let. Od středy přestala jíst, měla škaredý průjem, byla bez zájmu. Čekala na Půa, až se vrátí z nemocnice. Ve čtvrtek jsme s ní hned byli u doktora, ale ten jí dal jen silnější léky na její nemocné srdíčko. Protože v noci byl další průjem a v pátek ráno už ani nevstala, aby se došla vyčurat, zavolali jsme o radu Lucce.

Ta řekla, že se musí udělat biochemie, že to vypadá na nemocné ledviny. Dojeli jsme tedy k jiné paní doktorce, ta odebrala krev a poslala nás domů, že za hodinu budou výsledky. Jeli jsme na zahrádku, kde to Linda milovala, a za hodinu jsme se dozvěděli, že ledviny úplně selhaly, všechny hodnoty několikanásobně překračovaly normál. Pár dní by ještě mohla žít, ale bylo by to trápení a to si Linda nezasluhovala, takže jsme jeli zpět k paní doktorce.

Usnula mi v náručí, oba jsme jí ubezpečovali, že na ní nikdy nezapomeneme. Tak těžkou cestu na zahrádku jsem ještě nikdy neabsolvovala. Linda odpočívá pod šípkovou růží, svíčka jí hořela až do rána. V noci se se mnou přišla ve snu rozloučit – čekala na mě rozchechtaná u vrátek na zahradě.

Myš

Spící Linduška

Nu a po onom štěstím užaslém mailu uběhly další dva dny a přišel tento portrét:

Převtělení rakouské císařovny

Nazdar, jsem fenka velkého černého knírače a jmenuji se Sissi a říkají mi Sissouši, Sissináči, Sissinko, můro jedna mizerná, černej prde, teroristko, jakož i miláčku. A musím vám lidi říct, že vás všecky děsně miluju a samou láskou vás sežeru, jen co vás potkám. Tak se těšte.

Dáreček Sissinka

Sice mně i mou sestřičku lidi jako malinkou nechali v lese umírat žízní, ale co naděláte… blbý lidi, no. Já jsem vám odpustila, protože jiný lidi nás našli a zachránili, a tak jsem vám odpustila a jsem s vámi se všemi kámoška. Až se moji páníčkové bojí, že by to mohlo být na škodu, jak jsem důvěřivá.

V psím azylu, odkud pocházím, na mně neměli tolik času, takže jsem rostla jako kůl v plotě a nemám žádné vychování, ale co! Skutečná Sissi se taky musela spoustu věcí naučit, aby mohla ke dvoru. Sedni, čekej, fuj a dej pac – umím už za dva dny a vsadím se s váma o hryzací botičku, že to by se skutečná Sissi teda tak rychle nenaučila. Chodit se mnou na vodítku je pořád ještě o nervy, zejména ve městě, ale všechno má svůj čas.

Nejraději se mazlím, lítám jak ušaté torpédo a hryžu. Ruce páníčků, hryzací botičky a taky hračky po mé předchůdkyni drsné čubě Lindě, která mně páníčkům poslala a to se jim teda pomstila, chi chi. S Linduškou jsme se právě domluvili, co všechno jim mám provádět, aby bylo veselo. A to se mi daří.

Ale umím být i brutální psice! Tuhle jsem u nás doma ve velkém zrcadle objevila jakousi psí vetřelkyni, která byla extra mazaná, protože se namaskovala tak, že vypadala úplně jako já. Zahleděla jsem se na ni a vydala temné hluboké vrčení, to nejvýhrůžnější, jakého jsem schopna. Nevím, proč se páníčci po počátečním úžasu začali nezřízeně chechtat, bráním i jejich domov, kdoví co se skrývá v zemi za zrcadlem, přece, že jo, no. Tak vidíte.

(Pozn. Páníčci – ale zuby při tom necenila a co se psů týče, je spíš bojínek. Sice v azylu měla psí kamarády a mordovala je, seč byla, ale odnesla si odtamtud i několik jizev a když za plotem blafne pes, vrhá se na paničku omotávajíc se jí kolem krku, což zatím jde, má jen deset kilo).

Nerada spím, protože uznejte sami, proč utrácet čas spaním, když během té doby se dá krásně zkoumat (já jsem ukrutně na všechno zvědavá) a lítat a tak vůbec. Ha, to vám musím vyprávět, páníček se mně pokoušel uspat hypnózou! Cituji (mluvil temným, nízko posazeným hlasem): „Chce se ti spááát, spát se ti co? Chce. Co se ti chce? Spát. Komu se chce spát? Tobě ne, herdek. Víčka ti těžknou… nehryž mně sakra, když ti těžknou víčka! Z dálky přichází tma a ticho… z dálky přichází tma a ticho, sakra práce!“ a tak podobně.

Si mysleli páníčci, že s nima nebudu spát v posteli. Lidičky, to vám byl souboj! Nastavila jsem taktiku, že obejdu paničku jak Fabregas obránce, praštím sebou v posteli a okamžitě, zdůrazňuji, okamžitě jednak začnu dělat, že spím a jednak zbezvládním a ztěžknu. Ale páníčci byli vytrvalí a za vytrvalého hulákání „Sísso dolů!“ mně podebrali a položili na pelíšek na zem. A já hup nahoru! A tak to šlo, přátelé a kamarádi, asi sedmkrát.

Nakonec mně panička převezla, dala mi do pelíšku svoji mikinu, abych tam jako měla „kousek z paničky“ a to na mně zabralo. Sice páníček vyjádřil obavu, že mikinu rozkoušu a další den se bude muset dát jiná a tak dojde ke značnému úbytku šatstva, čímž se tedy fakt vyplatím, ale já byla hodná a spala jak dudek až do rána.

Cvičíme nyní povel „Hají!“, který spočívá v tom, že po příchodu zvenku sebou mám bácnout na záda tlapy hore, aby mi páníčci mohli utřít podvozek. Páníček chce zkusit povel „není tady pejsek“, na který si mám zakrýt tlapkama oči. Jo a lidi, poraďte mi, čím to je, že mívám občas škytavku, prosím.

Zatím ahoj, ňuf a blíz.

Síssa