Nemám rád chladné počasí. Naštěstí v mé zemi je vždy teplo a někdy až přílišné horko. Byly ale časy, kdy bylo všude chladno a vlhko. Když se ráno dívám, jak vychází slunce, tak si vzpomenu, že byly časy, kdy slunce vůbec nevycházelo. Jsem moc rád, že nyní slunce každé ráno vychází a dny jsou pak teplé a příjemné. Že mohu naslouchat zpěvu ptáků a zvěři jak chroupá svoji potravu.

Před dávnými a dávnými věky, v době Dreamtime, byla Země temná. Nikde nebylo světlo, všude byla tma. Ohromná šedivá pokrývka mračen nedovolila světlu a teplu ozářit Zemi. Byla velká zima a všude bylo vlhko a černo. Velká masa mraků visela nízko nad obzorem. Byla tak nízko, že zvířata se musela pod nízkými mraky belhat a plazit. Pštros Emu se šoural s krkem sehnutým až k zemi; klokan nemohl skákat; žádný pták nemohl vzlétnout výše než metr od země. Jedině hadi a ještěři byli docela spokojení, protože se odjakživa plazili po zemi.

Zvířata se tak plazila a belhala po vlhké, temné zemi a hledala potravu. Ve tmě však bylo velice obtížné potravu najít, a tak se často stávalo, že i několik dnů nic nenašla a byla o hladu. Wombat už měl dost toho, že lidé do něj ve tmě stále vráželi a o něj zakopávali. Tak si vyhrabal velkou noru, kde se naučil velice dlouho spát.

Posléze to byli ptáci, kteří se rozhodli, že už toho mají dost. Svolali poradu veškerého zvířectva. Straky, které byly chytřejší než ostatní ptáci, navrhly plán.

„Nemůžeme létat, protože obloha je příliš nízko. Je potřeba oblohu zvednout. Když všichni nasbíráme klacíky a větvičky, tak jejich pomocí můžeme oblohu vyzvednout výše. Pak budeme moci létat na obloze a na zemi uvolnit místo pro ostatní“.

Všechna zvířata souhlasila, že to je dobrý nápad a vydala se sbírat větvičky. Každá straka si vybrala co největší a začala tlačit oblohu nahoru.

„Podívejte, ono to funguje! Obloha se zvedá!“

Pštrosi emu, klokani, wombati a varani goany seděli, a sledovali jak straky pomalu tlačily oblohu výš a výše. Protože straky byly velice chytré, tak se záhy naučily používat větvičky jako páky. Prvně vyzvedly oblohu na nízké kameny, pak na nízké kopce. Zvířata sledovala, jak se straky namáhají a pomocí větviček zdvihají oblohu na blízké pohoří.

„Munumuck, munumuck, konečně můžeme chodit po okolí,“ volala zvířata.“

Bylo ale stále temno, i když emu už mohl vztyčit svůj dlouhý krk. Klokan se už mohl pohybovat dlouhými, plavnými skoky. Straky však stále tlačily oblohu výš a výše, až ji vytlačily na nejvyšší horu v celém kraji. Pak ještě naposledy, s velkým úsilím, zatlačily na oblohu. Tato vyletěla vzhůru a při tom praskla. Prasklinou okamžitě zalilo krajinu světlo a blahodárné teplo. Zvířata žasla nad světlem a teplem, ale ještě více obdivovala neuvěřitelnou krásu třpytícího se Slunce – Ženy. Celá obloha se koupala v nádherných rudých a žlutých barvách. Byl první východ Slunce.

Straky, rozradostněné veškerou tou krásou, světlem a teplem začaly hlasitě zpívat. Jak se jejich štěbetání nese krajinou, tak Sunce-Žena pozvolna vstává a počíná svoji pouť k západu. Od nynějška, každé ráno, když se Slunce-Žena ve svém východním táboře probudí tak rozdělá oheň, aby si připravila louč z kůry stromů, kterou pak ponese celý a každý den po obloze.

Oheň je to, co poskytuje první světlo za úsvitu. Slunce-Žena se krášlí, namaluje se rozdrcenou okrovou hlinkou a mraky se tak rozzáří nádhernou, měkce červenou barvu. Pak pozvedne louč a započne svoji každodenní pouť po obloze. Když dospěje k západnímu konci světa, tak zahasí svoji kůrovou louč, sedne si a znovu se začne malovat jasně červenými a žlutými barvami aby byla náležitě připravena na svoji dlouhou cestu podzemím, zpět do svého tábora na východě.

A proto tak do dnešních dnů, každé ráno když se Slunce – Žena probudí a rozdělá oheň, ji všechny straky vítají svým hlasitým a krásným zpěvem.

Minulý díl najdete zde: http://naszviretnik.net/2012/07/10/rozhlednik-dreamtime-1/

Fotky k tématu tady: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Jirka_Chaloupka#

Do češtiny převyprávěl George Švehla