Když Hunové přišli dostatečně blízko, aby si jich Římani všimli, už nebyli národ, ale tzv. kmenový svaz. Měli totiž, zdá se, takovou hezkou, pro kočovníky velmi užitečnou taktiku. Zaútočili na nejslabší kmen v okolí, ten porazili, včlenili do svého svazu, slíbili jeho bojovníkům velkou kořist, když půjdou dál s nimi, a společně zaútočili na další, silnější kmen.

Kdo doopravdy byli Hunové, odkud se vynořili, co dělali předtím a tak dál, to je zajímavá otázka, na kterou nejsou, pokud je mi známo, přesné odpovědi. Jedna ze spekulací praví, že pocházejí z Mongolska a severní Číny a asi na začátku druhého století před Kristem tam obtěžovali Chanskou říši. Tito obtěžovatelé nesli jméno Siung-nu a existují etymologie, kterými lze ze jména Siung-nu vyvodit jméno Hunnoi (řecky Hunové).

Kmen Siung-nu byl nomádský, čili se stěhoval se svými stády dobytka a koní z pastviny na pastvinu, z letních sídlišť do sídlišť zimních. Tento způsob života byl v oblasti, kde žili, lepší než zemědělství: step je dobrá jako pastvina, ale ne jako pole. Co tyto lidi přimělo k útoku na Chanskou Čínu, nevím: možná větší bohatství té země, možná změna počasí a z ní vyplynuvší hlad, možná oboje a třeba ještě něco jiného.

Chanská Čína ale byla vojensky silná a útok odrazila. (Pravda, bylo to několik vln útoků, ale nás zajímá výsledek. Čína vydržela.)

Pak se budoucí Hunové na pár staletí ztrácejí z obrazu. Pravděpodobně se vydali na dlouhou cestu na západ. Když přitom narazili na nějaké sídliště s obdělávatelnou půdou, odtrhli se od velkého proudu a stali se z nich usedlí zemědělci. Cestou dle výše uvedené taktiky požírali požratelné kmeny, až se dalo těžko odlišit, kdo s nimi táhne jak dlouho.

Dovolíme si malou odbočku. Že se nerozlišuje, kdo je původem z kterého kmene, totiž není tak nedůležitý detail. Barbarské národy, které tou dobou žily tady v Evropě – Keltové a Germáni, myslím tím různé kmeny Keltů a Germánů – docela přesně rozlišovaly, kdo je „jejich“ a kdo „přespolní“. Pokud se budeme bavit o dvou staletích před a jednom po Kristu, i antické národy ještě dost rozlišovaly, kdo je jejich, rozený občan – ingenuus – se všemi právy včetně práva volit, být volen, prodávat na trzích, rukovat a požadovat ochranu od své obce, a kdo je jen jakýsi cizinec, přistěhovaný do Říma před pouhými čtyřmi generacemi, leč stále špinavý Athéňan / Kartaginec / doplňte dle vlastní libosti.

Řekové už měli ve věci méně jasno – přece jen jim s tím světoobčanstvím trochu zaštěrchal Alexandr Makedonský a jeho heslo „všichni jsme Řekové“, v té době velmi revoluční, protože do té doby to byli Athéňané, Thébané, Lakedaimonci, Korinťané atd., vzájemně se svorně hádající, dokud na ně nepřijdou nějací ti Peršané, pak se postavivší Peršanům v křehké jednotě a po vítězství se znovu téměř okamžitě rozhádavší; no a po Alexandrovi ještě přihodil na misku světoobčanství helénismus, zejména proto, že vznikla koiné, společný jazyk.

Jenže helénistické hnutí se týkalo lidí, co chodili do knihoven. Obyčejný hrnčíř, kameník, pištkyně a tak byli dál Athéňany, Korinťany ap., včetně toho, že se každý takový městský stát a všichni jeho občané, ať už žili kdekoli, spravovali vlastním právem. Pak došlo na makedonské války a Řecko (a později, za Caesara i helénizovaný Egypt) ztratilo politickou moc. Řím jim ale nevnutil své právo, to platilo jen pro římské občany. Řím jim pouze vnutil svoje místodržící a vybíral od nich daně. Takže nějaký svaz, kde nezáleží na tom, jakým rodičům se člověk narodil, byl opravdu revoluční záležitost. Bude to mít vliv na další vývoj, jak ještě uvidíme.

Zhruba v polovině druhého století po Kristu se (budoucí) Hunové zastavili někde poblíž severovýchodního cípu Kaspického moře. To obcházeli další dvě staletí a mezitím došlo v Římě, který o nich ještě nic netušil, k poměrně velkým změnám. Roku 212 Caracalla vydal edikt, jímž přiznal římské občanství všem svobodným mužům v Římské říši. Germáni byli tehdy ještě za hranicemi, ale plnoprávnými občany se stali takoví Latinci, Gallové (a.k.a. Kelti), Řekové, Alexandrijci, Kartaginci atd. atd.

Zjednodušilo se tak vybírání daní a verbování do vojska (oboje se celkem brzy zase zkomplikuje) a zacpala se ústa případným takovým pokusům, jako byla italická válka v prvním století před Kr., kdy se celá latinská Itálie (po Rubikon a mínus řecké kolonie) domáhala jednotného latinského práva. Caracallovo plošné udělení římského občanství se ovšem docela brzo vymstilo, spolu se staletí neřešenou pozemkovou reformou (spousta půdy ležela ladem, spousta lidí neměla z čeho žít, EU a její dotace za neobdělávání to nepřipomíná ani náznakem), geniálním krokem Octaviana Augusta blahé paměti, který zredukoval počet legií na polovinu, což se už nikdy nepodařilo vrátit, a holým faktem, že Řím žil ze svých výbojů (a kořisti a otroků tak získaných).

Když ovšem byli občany všichni, nebylo koho okrádat v provinciích, protože všichni byli Římani; výboje se zastavily, jelikož v Británii se narazilo na Britanny, v Africe na neobyvatelné plochy země a na Východě na Parthy a spol. Říše se poněkud kymácela. Nastalo období vojenských císařů – císařem se stal ten, koho provolalo vojsko, občas to byl jeden člověk někde v Gallii a druhý někde v Černomoří a vyhrál ten, který dorazil do Říma jako první, což mu stejně bylo platné asi tak půl roku, než se někomu ten atentát konečně podařil a celý cirkus začal nanovo.

Roku 284 Constantinus Veliký a Diocletianus uskutečnili rozsáhlé reformy. Principát skončil a začal dominát. Říše se konečně přestala spravovat podle kombinace způsobu vhodného pro relativně malý městský stát a libovůle momentálního nejsilnějšího vojenského velitele a přestala předstírat, že záleží na senátu. Přestaly sebevražedné boje o nového šestitýdenního císaře.

Jenže i když to tak nevypadalo, bylo už pozdě. Římská armáda byla stín své bývalé slávy, římští občané plíživě utíkali z měst na venkov, kde se opevňovali proti výběrčím daní a, později, proti potulujícím se barbarům. Stát chudl, což pro stát, který má dlouhou hranici, na niž útočí vlny přistěhovalců, a který tuto hranici brání žoldnéřským vojskem, je docela problém. Největší problém vzhledem k blížícím se Hunům představoval tristní stav římské armády. Stále ještě teoreticky platilo, že co občan, to voják.

Jenže.

Jedním z mnoha geniálních císařských výnosů bylo občanům mimo armádu zakázáno nošení zbraní. Takže noví rekruti byli na zbraň nezvyklí, a bylo je třeba dlouho cvičit.

Lidé prchající z měst na venkov si tam pronajímali od velkostatkářů půdu, ze které museli odvádět nájem. Ten se vypočítával podle ideálního výnosu. Když byl špatný rok, dostal se nájemce do dluhů. Takoví nájemci živořili na hraně, otroky na práci neměli, a tudíž velmi postrádali každého odvedeného synka. A tedy je tajili, chlapci se schválně zraňovali, aby byli vojenské služby neschopní, a tak dál a tak podobně. Nakonec byl přijat zákon, že je možno buď poslat rekruta, nebo peníze, za které se naverbuje na místo občanského rekruta barbar.

Za další: už starý dobrý Marius v polovině druhého století před Kristem zavedl placení žoldu v armádě, aby mu byli vojáci oddanější než jeho nepříteli Sullovi. V současné době – tedy ve 3. a 4. století po Kr. – je armáda složená ze tří základních částí: žoldnéři občanského původu, žoldnéři barbarského původu a barbarští foederati. Obojí žoldnéři přitom podléhají velení vrchního velitele (říkalo se mu v této době magister militum nebo magister utriusque militiae, což znamená velitel (obojího) vojska, myslí se jezdectvo a pěchota; marina měla naprosto vlastní systém velení, což se táhne dodnes). Barbarští foederati podléhají velení svého vlastního krále, který uzavřel s římským císařem tzv. foederátní smlouvu.

To je docela důležitý termín, a tak ho vysvětlím. Foederátní smlouva (původně) znamenala, že se barbarský kmen nežijící na území říše, ale někde těsně za limitem (myslí se hranice, limes Romanus) ústy svého krále zavázal, že nebude limes překračovat a plenit území za ním (vzpomeňme, římští občané byli bezbranní), ale bude hranici naopak bránit proti těm, kdo by ji chtěli překročit a plenit za ní. Případně že když bude někde v okolí sídel toho kmene nějaký nepřítel a římský císař, mnohdy zastoupený magistrem militum, krále požádá, aby zasáhl, tak král zasáhne.

Za to se Řím zavazuje, že bude svému spojenci vyplácet foederátní plat, a to v takové výši, jakou si král ve smlouvě vyjednal. Takové smlouvy byly dobré a barbaři je i poctivě dodržovali, dokonce do té míry, že byli schopní bojovat proti svým vlastním lidem – jinému kmeni nebo části kmene, který foederátem nebyl a přechod limitu a kořistění za ním ho lákalo.

Nevýhoda takové smlouvy byla v tom, že ji barbaři uzavírali jmenovitě: král s císařem. Když zemřel král nebo císař na smlouvě podepsaný, považovali barbaři smlouvu za ukončenou. Druhá nevýhoda byla v tom, že Řím měl čím dál větší potíže s vybíráním daní, a tak občas nebylo na foederátní platy. To se barbarům pochopitelně nelíbilo a okamžitě smlouvy vypovídali.

Poslední důležitou změnou, ke které došlo v době, kdy se Hunové pozvolna blížili, byla změna státního náboženství: pohanství bylo vystřídáno křesťanstvím. Ale protože Huny tato věc nezajímala a jejich politiku neovlivnila, budeme se o ní bavit na jiném místě.

Než se Hunové objevili na scéně, pohnuli se z příčin mně neznámých Gótové. Z původních sídel v severním Německu a ve Skandinávii zamířili ve 2. století na jih, přičemž vytlačili jiné germánské kmeny ještě víc na jih. Vandalové a Markomani, sídlící na území dnešního Polska, utekli před Góty směrem k Černému moři. Markomani narazili na limes Romanus, v té době ještě solidně osazený, a neprobili se skrz. Vandalové se pokojně usídlili.

Vedle nich si našli místo k životu Alani. Gótská invaze se na přelomu 3. a 4. století rozdělila do dvou proudů, ti východní, Greuthungové (budoucí Ostrogóti) došli až k Černému moři, ti západní, Tervingové (budoucí Vizigóti) se usadili severně od Dunaje. Anglové a Sasové překročili Kanál a vecpali se k Britannům, Frankové se nebezpečně přiblížili k severní hranici Gallie.

V polovině 4. století dokončili Hunové svoje obcházení moře a vešli do dějin Evropy. Roku 375 překročili Don, což byla antická východní hranice Evropy. Roku 370 porazili Alany. Zbytky Alanů se přidaly k Vandalům a zahájily dlouhý útěk na západ. Vzápětí měli smůlu Ostrogóti, resp. jimi ovládaná Ermanarichova říše (to už byl taky kmenový svaz, podle soudobého historika na něm měli podíl i nějací Slované; říše se měla rozkládat od Černomoří po Pobaltí). Ta padla, jejího území a především vojska se zmocnili Hunové.

Zachránila se jen relativně malá frakce vedená náčelníky Alatheem a Safrakem (vládli místo nedospělého krále Vidiricha), která r. 376 spolu s malou skupinou Alanů násilně překročila limes a přidala se k Vizigótům. Roku 380 uzavřeli s Římem mír a dostali sídla v Pannonii. Nadále ovšem udržovali přátelské vztahy s příbuznými Vizigóty. Vidirichovi synové se někdy po r. 439 vrátili k hlavní skupině Ostrogótů, žijící pod nadvládou Hunů. Další král v řadě, Vinitharius, si ovšem hunské pány rozzlobil tím, že bez jejich souhlasu porazil (tehdy poslovanštěné) Anty a Sarmaty.

Hunové zareagovali tím, že Ostrogótům začali schvalovat volbu jejich krále; z plnoprávného krále se tak stal králíček (dokonce i titulem, místo rex se mu říkalo regulus). A když se další ostrogótský král, Thorismund, kolem roku 400 vypravil bez schválení shora proti Gepidům, Hunové Ostrogótům další volbu krále zakázali úplně. Ten stav trval po čtyřicet let a takto tvrdě si Hunové nepodrobili žádný další gótský kmen.

Po zničení Ermanarichovy říše a absorbování velké části Ostrogótů zaútočili Hunové na Vizigóty. Ti měli, na rozdíl od rozdrcených Alanů, utíkajících Vandalů a roztříštěných a následně krutě podrobených Ostrogótů, trochu času, a tak začali ustupovat na západ. Roku 376 pod vedením náčelníků Alaviva a Fritigerna začali překračovat limes, přátelsky, protože Alavivus a Fritigern měli s Římem dobré vztahy, a nabídli Římu foederátní služby.

Římané je vítali se smíšenými pocity: jednak měli radost, že se obrana limitu tak výrazně posiluje, na druhou stranu ale měli strach, co se s říší stane, když do ní přijde tak velké množství barbarů. Mohlo to dopadnout dobře, nebýt hrabivosti římských zásobovatelů: upírali Vizigótům dodávky potravin až do té míry, že Vizigóti prodávali své děti do otroctví, aby se najedly.

Takže se není čemu divit, že se o dva roky později, r. 378, vzbouřili, u Adrianopole porazili římské jednotky, které jim bránily jít na trhy do některé z okolních obcí (v té bitvě zahynul i východořímský císař Valens, který Vizigóty do země pozval), a vydali se spolu s částí Alanů, s Alatheovými a Safrakovými Ostrogóty a několika dobrodružnými Huny plenit přilehlé římské provincie. To trvalo až do roku 380, kdy se Theodosiovi I. podařilo s Góty uzavřít novou foederátní smlouvu. Ostrogóty, jak jsme viděli, usídlil v Pannonii (odkud mu časem odejdou k hlavní skupině pod hunským jhem), Vizigótové dostali sídla v Dacii a Moesii (na jih od Dunaje).

Hunové mezitím pokračují v tažení víceméně na západ. Velí jim náčelníci Oktar a Roas. Cestou požírají menší kmeny sídlící severně od limitu. Limes zatím nepřekračují, takže Římanům nevadí, naopak: zbavují je strachu z nedávno přišedších germánských spoust. Roku 437 k velké radosti Západořímanů napadli Burgundy a na hlavu je porazili, prý zahynuli všichni burgundští muži schopní nosit zbraň.

Kromě takto zrušených Burgundů a výše zmiňovaných neposlušných Ostrogótů dovolovali Hunové podrobeným kmenům, aby si ponechali vlastní zřízení, vlastní krále i vlastní náboženství (Gótové byli touto dobou už křesťané; Hunové ne a ani se jimi jako celek nikdy nestanou).

V hunské říši pomalu přestává být důležité, kdo ze šlechticů kolem krále je hunského původu a kdo ne, a naopak začíná být důležité, kdo co umí. Roku 435 se náčelníkem Hunů stává Attila. Zpočátku vládne společně se svým bratrem Bledou, dokud ho r. 445 nedá zavraždit. Západní hranici Hunské říše teď tvoří řeka Rýn.

Námi sledovaní Vandalové se mezitím spojili se Svéby a na sklonku roku 406 přes odpor franských foederátů překročili Rýn. Nemají tam trvalá sídla a žijí z toho, že plení tamní provincie: přilehlé oblasti Gallie a od roku 409 sever Hispánie.

Do Hispánie utekli (opět) proto, že Frankové byli z jejich počínání na „svém“ území, tzn. v severních a západních částech Gallie, kde byli usazení jako římští foederati, diplomaticky řečeno velmi nešťastní, a tak milé Vandaly a spol. hnali ohněm a mečem.

Teoreticky se Vandalové měli ocitnout mezi kladivem Franků a kovadlinou Pyrenejí, poblíž kterých měli statky dva rozumní římští velkostatkáři, Didymus a Verinianus. Ti nečekali na akci nějaké oficiální armády, sestavili si ze svých otroků armádu vlastní… a dozvěděl se o nich Constantinus III., který se právě dostal na trůn nepříliš slušným způsobem (dva roky předtím se sám prohlásil západořímským císařem v Británii, rok předtím poslal svého syna Constanta do Hispánie, aby tam zatočil s příbuznými oficiálního císaře Honoria, a touhle dobou se snažil upevnit svou moc v Gallii.

Tím se myslí, že se snažil udělat tam něco s přílivem franského obyvatelstva přes Rýn. Celkem marně. S Franky v severní Gallii nehnul ani Constantinus III., ani jeho předchůdci, ani jeho následovníci. Frankové si tam už pěkně dlouho sídlili jako tzv. laeti – rolníci usazení na půdě, ale s právem nosit zbraň, platit menší daně než Římané a s povinností chránit hranice. Ty chránili, pravda. Proti komukoli, kdo nebyl taky Frank. A příbuzným za Rýnem permanentně posílali pohlednice typu „je tu príma, víno tu roste, přijeďte pobejt“).

Constantinus si – logicky, leč mylně – myslel, že soukromníci Didymus a Verinianus sehnali svou otrockou armádu ne proti nějakým barbarům, ale proti němu, respektive je podezíral, že se chtějí zmocnit vlády podobně, jako to právě udělal on (a jeho vyhodit ze sedla). Poslal proti nim svého syna Constanta. V pyrenejských průsmycích byli krom Didyma a Veriniana i jisté oddíly barbarů, říkalo se jim podle císaře, se kterým měli smlouvu, Honoriaci.

Ti opustili stanoviště, přidali se k Vandalům a s netušenou pomocí Constanta, který vletěl římské soukromé armádě do zad, otrockou armádu rozšlapali na kaši a spolu se svými novými spojenci – Vandaly, zbytkem Alanů a Svéby – se propracovali do Hispánie. Tam pak Vandalové a spol. dva roky jenom plenili.

Až roku 411 se usadili – násilím nebo na základě dohody s Maximem, jiným uzurpátorem císařského trůnu – v oblasti, která se po nich dnes jmenuje (V)Andalusie. Tak se Vandalům podařil husarský kousek: utekli Hunům, uklouzli Frankům, uzavřeli foederátní smlouvu s císařem, který nebyl pravý císař, a usídlili se v oblasti, kde jediní barbaři, proti kterým bylo krajinu třeba bránit, byli oni sami.

Ono se jim na to samozřejmě brzo přišlo, ale to už je povídání na jiný díl.

Než se totiž Římané mohli zabývat nějakými Vandaly v nějaké Hispánii, museli se prvně vypořádat s Attilovými Huny, kteří si dělali chutě na plenění Říma samotného. Co na plenění, na podmanění. Attila měl svět rozdělený na čtyři části. Nalevo nahoře: Hunové. Napravo nahoře: nomádi. Odtud Hunové přišli, takže to tam považovali taky tak trochu za svoje. Napravo dole: Východořímská říše. Tam si posílal svoje vojevůdce jako vyslance, aby dostali dary od těch hloupých Byzantinců a nechtěli odměny po něm, svém králi Attilovi. Nalevo dole: Západořímská říše s jediným schopným člověkem, magistrem militum Aëtiem. (Sem počítal i severní Gallii ovládanou Franky, na jejíž hranici se prozatím zastavil.)

Nabízelo se zaútočit buď na Východořímskou říši (podle starého dobrého zvyku „zničíme toho slabšího, připojíme ho a s takto posíleným vojskem zničíme toho silnějšího), nebo na Západořímskou říši. Attila si vybral Západořímskou říši. Nebylo to tak nelogické. V případě, že by zaútočil na Východořímskou, stejně by jim Západořímané přišli na pomoc. Takže tentokrát mělo smysl taktiku převrátit.

Že mají Hunové od roku 408 se Západořímskou říší (nelze říkat s Římem, dvůr už většinou sídlil v lépe hájitelné Ravenně) spojeneckou smlouvu? A co? S Východořímskou říší ji mají taky, tak oč jde. Beztak je to jen smlouva typu „my trapní Římané uznáváme nadřazenost hunského krále a budeme mu platit, aby byl tak hodný a neútočil na nás, tedy dokud má v okolí nějaké ty jiné cíle“. (Západořímská říše využila hunské armády proti Alarichovi, ale Východořímany Attila nebral vážně, císaře Theodosia II. nazýval svým otrokem a na jeho území klidně plenil, smlouva nesmlouva.)

Že vrchního vojevůdce Aëtia Attila zná z doby, kdy byl Aëtius jako mladík hunským rukojmím a možná se s ním i přátelí? A co? Že Aëtius není pitomec a určitě si pamatuje, jak vypadá hunská armáda a způsob velení? A co?

Císařem je slaboch Valentinianus III., co nastoupil na trůn šestiletý, takže za něj vládli prakticky jeho vojevůdci a hlavně jeho matka, Galla Placidie. Copak může národ s tak slabým císařem vzdorovat tak mocnému králi, jako je Attila?

Jenže Attila se už stykem s těmi podřadnými Římany naučil civilizované diplomacii. Bylo mu jasné, že si nemůže zaútočit jen tak, zvlášť když tu jsou ty spojenecké smlouvy. Bylo třeba vymyslet nějakou politicky vhodnou výmluvu.

Valentinianus III. měl sestru. Měla krásné jméno, Iusta Grata Honoria (Spravedlivá Milá Ctná, chudák). Ta měla matinku Gallu Placidii, které se velmi zalíbila vláda zpoza synova trůnu.

Dokud byl synáček nedospělý, bylo to dokonce i téměř legální. Galla Placidie se v synkovi viděla a rozhodně nehodlala připustit, že by jí ho mohl někdo zavraždit a dosadit si na trůn svého mrňavého císaříčka (a ji zpoza trůnu vyšoupnout). Což by šlo pouze v případě, že by potenciální mrňavý cisaříček pocházel ze správného, císařského rodu. Tedy kdyby byl synem Iusty Graty. A tak matinka Galla Placidie zakázala Iustě Gratě jak sňatek, tak chlapy obecně.

A Iusta Grata si zákeřně našla milence. Nějakého trapného správce císařských statků. A otěhotněla s ním. Skandál! Mesaliance! Poškození dobrého jména bezúhonné císařské rodiny! Milence jí popravili a jali se jí rychle hledat nějakého politicky neškodného troubu manžela. Našli. Jenže se jí nelíbil. A protože měla ještě vztek, že jí zabili miláčka, obrátila se na Attilu, jestli si ji nechce vzít on.

Předpokládal, že k té nabídce patří i půl království, takže přijal. A západořímští úředníci mu vzápětí vysvětlili, že princezna je už provdaná a že o žádnou půlku říše nikdy nešlo. Copak můžou Římu vládnout ženy? Attila se nechápavě podíval na Gallu Placidii, pokrčil rameny a nechal svolat vojsko.

Tak nějak to mohlo být.

Druhý důvod byl, že Aëtius, v té době magister militum v Gallii (kde byly stále potíže s Franky, kteří se snažili z Gallie urvat, co mohli), podpořil při nástupu na francký trůn mladšího dědice. Ten starší měl totiž jistou dohodu s Attilou. Třetí, tiše tutlaný důvod byl, že král, který nevítězí, není žádný král. A protože Hunové nebyli kmen, ale slepenec, kdo z knížat a podrobených králů zůstane věrný králi, který nevítězí a nepřináší tak svým lidem kořist? A poslední důvod, nejspíš vhodně dokonstruovaný Attilovými věštci, bylo, že se nalezl meč božstva války.

Hunská armáda se dala na pochod směrem k Rýnu a Gallii.

Na své straně měla Ostrogóty, kterým veleli jejich vlastní královští bratři z ostrogótského vlastního královského rodu, kteří ovšem, aby byli potvrzeni jako vládcové, museli složit Attilovi slib neporušitelné věrnosti. Dál měli Hunové za spojence Gepidy.

Římané měli v podstatě jen a jedině dluhy a potíže. Vlastní římská armáda – nepatrná. Spojenci? No dobrá, byly by tu nějaké ty zbytky Burgundů. Byli tu Frankové Saliové, ti naznali, že lepší Římani než Hunové. Byla by tu část středorýnských Franků, zvlášť když Aëtius tak šikovně podpořil (a podle barbarského zvyku i adoptoval) jejich nového mladého krále. Ale pořád to bylo málo. Záleželo na tom, jestli se k Římanům přidají Vizigóti, usazení jižně od Franků. Ti ovšem prozatím hodlali bránit pouze území, kde žili: jižní břeh Loiry.

Když Hunové překročili Rýn, začali plenit (franskou) severní Gallii, změnili Vizigóti názor a přidali se k Aëtiovu vojsku. Na poslední chvíli. V Gallii padalo jedno město za druhým. Římani je postupně dobývali zpět. Když zahnali Huny od města Aureliana (Orléans), ustoupili Hunové na severovýchod do oblasti, které se říkalo Catalaunská pole. A tam došlo 13. nebo 14. června 451 k největší bitvě celého starověku, tak velké, že získala jméno Bitva národů (a dostala se do spousty křesťanských i pohanských pověstí a zpěvů).

Attila před bitvou věštil. A vyšlo mu, že zemře vojevůdce jeho nepřátel. Zaradoval se, protože kdyby padl Aëtius, neměli by Římané žádného kvalitního velitele a on, Attila, by měl cestu ke světovládě volnou. To byl důvod, proč se Attila zastavil a rozhodl, že mu ta bitva za to stojí – a proč z ní dlouho nehodlal ustoupit, i když se začínalo ukazovat, že mu za to přece jen asi nestojí. Chtěl se stůj co stůj zbavit Aëtia.

Jenže věštby klamou. V bitvě padl klíčový spojenec Římanů, vizigótský král Theoderich – a ještě uprostřed bitvy byl provolán králem Vizigótů jeho (rovněž přítomný) syn Thorismund. Attila si zoufal. Přikázal v ležení navršit pyramidu ze sedel, že se raději upálí, než aby riskoval zajetí. A tehdy mu ohlásili, že jim Aëtius nechal v kleštích skulinku, kudy by se dalo utéct.

Proč? Nevím. Snad ze starého přátelství. Možná proto, že ho děsily počty padlých – na Catalaunských polích padlo víc lidí, než kolik měla normální armáda vojáků, takže možná Aëtius nechtěl získat Pyrrhovo vítězství. Nebo měl jiný důvod. Nevím. Attila v každém případě skulinky využil a utekl.

Což ho muselo pekelně štvát. Zejména politicky. On byl přece ten král, se kterým jeho šlechtici a velitelé spojeneckých a podrobených vojsk zůstávají, protože vyhrává, protože jim dává velkou kořist, protože je neporazitelný! To naprosto nešlo, aby takhle utekl se staženým ocasem. To by se mu jeho slavná armáda zanedlouho rozdrobila na neslučitelné kousínky, opustili by ho všichni ti Gepidové, Herulové i odbojní Ostrogóti, na které se dosud spoléhal jako na vlastní. A kdo by mu zbyl, Hunové? Kdo v tomhle mnohonárodnostním slepenci Attilovy armády vlastně jsou Hunové? A tak vyhlásil, že táhne přímo na Itálii.

Alpské průsmyky, kterými musel projít, byly už nejmíň od 3. století nehájené, tudy se projít dalo. Attilovo vojsko prošlo a začalo plenit severní část Itálie. Šlechticové měli svou kořist, byli spokojení a na odtržení už nemysleli. Takže když se ve vojsku začal rozmáhat mor a když (nový) východořímský císař Markianos začal podnikat odvetné akce na vlastním hunském území, za Dunajem, mohl si Attila dovolit uzavřít r. 451 mír (mírová jednání nevedl údajně s Valentinianem, ale s papežem, což se stalo dalším zdrojem krásných pověstí a inspirací k nějakému tomu uměleckému dílu, jmenovitě Raffaelovým freskám ve Vatikáně; drobnou vadou na kráse je pouze to, že o účasti papeže Lva I. se nenajde v obsáhlé korespondenci samotného Lva I. ani čárka, veškeré zprávy máme jen a pouze od jeho tajemníka)…

Attila tedy uzavřel mír a bez ztráty kytičky před svými šlechtici se stáhl do bezpečí. Vyhrožoval sice východořímskému císaři Markianovi, že mu za neplacení tributu pěkně pocuchá pohraniční oblasti až k Byzanci, ale už to nestihl. Následující rok totiž na vlastní svatbě s Burgundkou Ildico zemřel. Prý na chrlení krve. (Mně by se víc líbila verze středověkých bardů, totiž že ho Ildico otrávila, aby se pomstila za smrt burgundských mužů, ale co už.)

A o pouhé dva roky později už Huny v Evropě nevidět, neslyšet. Attilovi tři synové se pohádali o vládu, vzbouřili se hunští spojenci Gepidové, v bitvě na řece Nedao zabili nejstaršího Attilova syna Ellaka, prostřední Dengizich padl v boji proti Východořímanům, kteří si jeho hlavu vystavili v Konstantinopoli na náměstí, a nejmladší Érnach se prý i se zbytkem vojska dal dokonce Východořímanům do služeb. Zbyteček Hunů pak podle pověstí zmizel, odkud přišli, ztratil se ve stepích a nikdo už o nich nic neví.

Zůstala po nich převálcovaná Evropa, germánské kmeny (mezi nimi i naši Vandalové) popřesouvané, kam to jenom v té původní hrůze šlo, lehce nabouraný limes, silně pošramocená pověst Římanů jako nejsilnější mocnosti v okolí… a zjištění, že stát nebo podobný mocenský útvar může úspěšně fungovat, i když v jeho vedení nejsou příslušníci jednoho, řekněme to moderním slovem, národa, ale směs. Což se samozřejmě velmi zalíbilo barbarským náčelníkům, kteří toužili po vysokých římských správních funkcích.

A o hodně později se tento poznatek odrazí ve způsobu, jakým budou (už) svoje území, Gallii, Hispánii a Itálii, spravovat Frankové, Vizigóti a Ostrogóti.

K Vandalům se tahle vymoženost nedonese. Vandalové před Huny utekli rychle, daleko a včas. Nebo možná – vzhledem k následujícímu vývoji – příliš brzy.

Ale o tom až příště.