Stejně jako loni toudle dobou, začala pánčička snášet. A evidentně jí to nestačilo, páč začali snášet i sousedi a taky Babina.. Pánik nesnášel, ten jen kroutil hlavou a meldoval, kam to snesený fšecko nacpe. Já sem čekal, až se začnou snášet taky moje věci. Když došlo na můj batoh a moje propriety, byl jsem spokojen. Jak vidim svůj batoh, je to jasný, jedu taky, nehodlaj se courat kdesi po koncertech, ale bude akcička.

Podle počtu snesenýho sem to tipoval na slušnou záležitost a vzhledem k přítomnosti špeku mi bylo jasný pár věcí. Jednak si pěkně zase nacpu břuch, druhak se nebudu nudit a treťjak, treťjak tam třeba taky bude Fajfka pruhatá. Páč jak bere pánčička někam hondě moc špeka, dá se čekat, že tam na ni někde narazim.

V prvnim momentě sem teda po dojezdu na místo akce narazil hlavně zase na slušnej počet cizejch obřích psůch. Nevim proč nejezdíme radši do míst, kde jsou jen psi drobení, neboli psi malých velikostí. Tam se cítím jaksi víc jistější. No ale poznal sem, že jsme dorazili do známých míst, kde sem si to loni užíval, tak sem se hodil do klidu. Páč na Pecce, je vždycky dobře, tak co by nebylo letos. Dostali jsme i stejnej domeček a pokoj, takže to sem byl skorem jako doma. Jen teda naproti nebyl Montik – stodola a jeho pánečci, ale úplně jiný pesani. Byli tři, tak byli v převaze. Ale…. jedna z nich byla mladá a fešná baba, tak jsme hnedle dali pořádnou honičku. Dobře sem si rozpohyboval tělo. Páč vona tam měla vedle ešče kámošku vlkošedku. Taky mladou a taky fešnou, tak uznejte, to sem jako nemohl zahálet.

Když jsme dopádili, zjistil jsem, že kousek od nás bydlí taky Tristan a Isolda, který potkávám u nás doma, tak to bylo taky na pohodu. Pánčička s pánikem si šli pak pro večeři a mě nechali na pokoji s plnou miskou. S tou jsem si poradil raz dva, svalil se a čekal, co život přinese. A… přinesl. Ráno mi fakt přinesl tu Fajfku. No a s Fajfkou taky její pániky, který já moc oblibuju. A taky Doktora zvaného Dokýš, kterýho teda zas tak moc neoblibuju. Jednak proto, že je to DOKTOR a co je mi po tom, že se tak jen jmenuje, co já vim, esli nevytasí pigáro? A druhak páč si řikám, esli von mi nebude konkurovat u Fajfky, když s ní tetkon bydlí? U psích chlapů nikdo nikdá neví, že jo?

Po snídaňce jsme vyrazili do práce, neboli na plac a prej hásky cvičit. Pánčička se na mě teda kapek zpočátku mračila, páč tvrdila, že sem zpovykanej celej. Ale já sem jen potřeboval zjistit, jak a co. Však pani cvičitelka Jarka taky řikala, že si to sedne. Ale pánčička ví, že to umim, jak když bičem mrská, a že loni, jak Jarce připomněla, to šlapalo jak hodinky. A prej ať si radši hodně rychle sednu já, nebo mi sedne vona do úsměvu :-D. Ale já sem pánčičku jen tak volochtával, musim jí taky občas kapek pozlobit. Šak taky odpoledne si to sedlo, a když jsme cvičili hromadně celej tábor – tolikati vám psů najednou pohromadě bylo!! – tak jsem už byl za vzorňoucha a předvedl jsem pánčičce, jak tak chodívaj ty švýcary.

A nemyslete si, ona to někdy není úplně legrace, když máte nejdřív nehnutě sedět a koukat jak pánčička jde pryč a pak na přivolání proběhnout předlouhou uličkou mezi psama na každý straně, když některý si na vás třeba i blafnou. To nejni občas jen tak. Ale tak nejsem žádný máslo dvojka za vosmičku, jak říká pánik a dával sem takovýdle věci s přehledem, stejně jako jiný různý vychytávky. Prostě sem se soustřeďoval jen na pánčičku a vostatní sem vymazal. A jak sem byl potom vodměňovanej!!! To byste koukali. Špíčku nejni nikdá dost. A nemyslete si, on ten špíček taky nepřijde dycinky pokaždý. Pánčička je fikaná. Dává jen za výkon a hlavně – krom špíčku má v kouzelným pytlíčku ešče jiný věci a já nikdá tim pádem nevim, co přijde, co dostanu. A to mě pak víc nutí se líp soustřeďovat a děsně mě to bavčí.

Jednu chvilku jsem pomáhal kámošce Fajfce. Ona totiž chudinka malá byla nedávno hodně moc pokousaná. Mnohem víc, než já tenkrát. Museli jí sešívat a je z ní tetkon tim pádem tak trochu Slávistka, jak řikal můj pánik. No a v jednu chvíli při tom hromadným cvičení to vyšlo tak, že vedle ní byla pejsková, která sice byla hodná, ale vypadala úplně přesně tak, jako ta hnusáková, co Fajfku domordovala. Tak sem šel dělat nárazník a napasovali jsme se mezi ně, aby se Fajfce líp dejchalo. Udělal jsem takovou barikádu. Sem tudíž tim pádem barikádnik. Možná mi jednou taky postavěj nějakej pomnik. Mohli by. Třeba za ty skoky do vody, který jsem v poledne vokazoval MUDr. Plesnivcovi – neboli Dokýšovi od Fajfky (von je totiž takovej zajímavě zbarvenej – pánčičky mu řikaj, že je plesnivej, no a jmenuje se Doktor, takže to je jasný, je to prostě MUDr. Plesnivec, 😀 ).

Pánčičky nás totiž mezi cvičeníma vzali k rybňajzu. A to jsem byl nadšen. Páč jednak bylo vjědro. Děsný, jazyky jsme měli na vestách. A druhak plavání jest má oblibovaná činnost. Pánčička mi našla takovej pěknej klacek, spíš sosnu už. A to já mám rád, dobře se s tim točí v prostoru a mlátěj lidi do nohouch a je těžký s tim plavat. S paničkou jsme chvílema o tu sosnu bojovali, aby si MUDr. Plesnivec zvyknul na to, že když se bojuje, nemusí to být vždycky opravdovej boj, jak ten, kterej on viděl, když napadnula ta hnusáková Fajfku. Vono ho to krapítek rozhodilo a tetkon neví co je legrajda a co doopravdy. Tak jsme mu vokazovali, že i když se urputně bojuje a hlučí na obou stranách, může to být děsná čurina. A taky jsem mu vokazoval, jak se tak aportuje Pan Stehno z vody. Pochápnul to, chápan jeden, a nakonec pana Stehna taky přinesl.

Odpolko po cvičení byl volný prográmek a to se mi líbilo, jen tak jsme se fšicí placatili, Fajfka přišla na návštěvu a hnedle se hrnula k nám. Přesně si to prej pamatovala z loňska a svou pánčičku táhla jak tažnej valach, že se musí k nám na návštěvu, páč tam máme samý pozitivně dobrý věci. A pochopitelně, že jsme měli, psí návštěvy nikdá u nás nepřijdou zkrátka. Když šla potom Fajfka vod nás, vyjel po ní nezodpovědně volně loženej péf od sousedů, který si moc nedávali pozor co, a kde jejich psi dělají. A přidali se k němu i jeho parťáci ze smečky, takže nic netušící Fajfka, která má na takovýhle věci fakt smůlu, se hrozně a moc lekla.

Moje pánčička i Fajfky pánčička se zlobily, protože takovýhle věci se nedělají, aby psi byli bez dozoru a omezovali tak ostatní. Když si pak ta panička psy pochytala, vyšla podruhý Fajfka ven a šla jako dáma. Dělala, že tam žádný chuligáni nejsou a vobě pánčičky jí vychvalovaly, jak je šikovná. Já sem se, abych pravdu řekl, leknul taky, protože to bylo hodně nečekaný a bylo jich víc než nás. Taky sem se zlobil a úplně se mi ven jít nechtělo, ale moje pánčička si stoupla před ty druhý psy, abychom my s Fajfkou mohli v klidu projít, tak to bylo dobrý potom. Šli jsme se projít do lesa a vyhodit tam adrenalin.

A pak sem se ešče taky zůčastnil záchranný přednášky. Povídal tam jeden pán a jedna pani vo tom, jak se pesani učej zachraňovat lidi. Já sem zatím zachárnil jen jednoho krtka, jsem tedy krtkozáchranář. Ale našel sem ho tehdá úplně sám vod sebe! Na zahradě, vopuštěnýho, ztracenýho. A štěkal sem úplně stejně důrazně jako ten černej psékus, co nám vokazoval jak se zachraňujou lidi. Až sem tím řevem tehdá přivolal pánčičku, která nevěřila vlastním očím. Pánik pak krtka vzal a předtransportoval do polí. Krtek měl výlet a určitě byl rád. Proto – asi coby výraz vděčnosti – nám neustálé podrývá celou zahradu a louku.

Ze začátku mě ta přednáška moc nebavila a radši jsem chtěl blbnout s paničkou vod Fajfky, která tam s námi seděla na zemi. Navzájem sme se pošťuchovali, až mi pak pánčička jednu pleskla přes kejtu a vyhrožovala tímtéž Fajfkatý pánčičce. Tak jsme oba sklapli a poslouchali. Pánčička pak, stejně jako Jani – pánčička od Bernie, při hledání v lese byly za fižirantky a šly se hledacím psům ztratit. Hledací psi byli profíci a ztracenkyně nalezli. Zajímavý dorozumívání měl ten pán s černým záchranářem, protože ten pes, ten když někoho v tom lese našel, tak strašlivě rychle pádil zpátky k pánovi a vyskočil mu na hrudnik až páník heknul. Večír sem heknul já a odpadnul do pelechu a chrápal až do rána.

Letos to pánčička se stopama zavrhla rovnou po příjezdu a udala se, že tak brzo prostě nevstane a nevstane, když má tu dovolenou. Takže kuře v síťofce na stopě se nekonalo a to ani přes to, že hned ten první večer při vzájemném předávání darů jednu síťofku a dvě kuřecí pískací stehna dostala. Stehna jsem zabavil, mám je rád – hlavně když pískaj. Tak sem si měl hnedle s čím v osobním volnu proudit prostorem a pískat.

Dopolko po snídaňce nás zase čekalo cvičeníčko v naší malé skupince, převlíknul sem se zase za švýcarský hodinky a pánčička byla spokojená. Cvičili jsme se, jak máme bejt dlouhodobě vodložený a já se musim pochválit, páč sem zvostal vodloženej i když soused vedle, se šel důrazně podivat co já sem zač a vůbec nebylo jasný, zdaliž jde s mírovou nebo bojovnou misí. Pak jsme vyrazili na moje oblíbené áčko a překážku a potom dokonce – vivaaat! na igelitní překážky!

Líbí se mi běhat igelity – je tam tunel, skočky, kladina, to mám rád. Byl tam i slalom, tak jsme s pánčičkou mou začli trochu slalomovat. Leč pánčička je pako a nerozumí návodům, takže jsme se to začli sice učit zleva, ale úúplně blbě. A vona je pánčička vůbec matla, víme? Vždycky se na tom place motá jak- no ano, řekněme si to upřímně, jako hajzl při povodni, – jak by trefně diagnostikoval pánik. Čímž mě mate a hlavně ZPO-MA-LU-JE! Nemůžu pak běžet na plnej plyn, páč buď mě špatně signalizuje nebo se mi pro změnu motá pod tlapy. Což vlastně ale zas tak neva, hlavně, že je sranda a něco se děje. Mám vůbec rád, když se něco děje.

Ale teda sou věci, který se dít nemusej, to vám řeknu. Třeba takový střihání drápůch. To se teda dít nemá vůbec. Pánčička moje a panička od Fajfky (to jí jako nezapomenu tudleto, to fakt ne) se na mě domluvily a sjednaly mi střihání drápůch u jedné mladé slečny, která jednou bude veterinářkou a byla na táboře se svým hafanem. Nechápu, jak tak milé stvoření může studovat na zvířecího tyrana, nechápu. Taky sem byl celej zklamanej, páč – já mám ženský všeobecně rád, to se vo mě ví – takže jsem se k ní nařítil, že se budem vítat a… vona zákeřně mi drapla nohu a prej šmik!. No to se mi vůbec nelíbilo, urval sem si málem nohu. Nohy fšecky. Nechci aby mi střihali drápy, je to nebezpečná procedura.

Aspoň, že mě za to vzala pánčička k rybňajzu. A šli jsme hásky i s Fajfkou. Vodní lázeň je báječná věc, vodplaví vám to všecky starosti. Šel tam s námi aji pánik a vymyslel dobrou věc. Odešel na druhej břeh rybňajzu a volal na mě, že ať to přeplavu za ním přes celej rybňajz. To sem ale nepochopil. A pánčička tvrdila, že je pánik praštěnej, že mu přece říkala, že na první pokus nemůže odejít až na druhou stranu, ale měl jít jen do půlky. No tak sem vyrazil po svejch a letěl sem a letěl sem přes hráz až sem se zastavil vo pánika na druhým břehu.

A to už na mě volala pánčička, sedla si na bobek, tleskala rukama a volala furt: „Ne, ne!“, to když sem vyběhnul a „Tady, tady, poď do vodičky!“ když sem se zastavil. Chvíli sem podumal a pak mi to v hlavě docvaklo. Hópnul sem do vody a plaval a plaval a plaval, až sem celej ten rybňajz přeplaval. Měla radost pánčička. Povykovala na břehu, jakej sem to šikovnej a chytrej péf. Fajfka stála důstojně ve vodě a v tichosti mi fandila. Dobrý to bylo, to se mi fakt zamlouvalo. Docválal jsem pak spokojeně k nám do pokoje a šel si dáchnout, abych nabral sil na další odpolední sraz všech cvičenců.

Hromadné cvičení dopadlo velmi uspokojivě, fšicí jsme dělali, že jsme ty švýcarský hodinky, vodkládali jsme se hromadně, přivolávali jsme se hromadně, sráželi se na malinkatým prostoru – taky hromadně, hromadně sme se organizovaně motali a proplejtali . Prostě sme fšicí tvrdě makali. Makal aji pánik, páč byl pílit dříví v lese a vyrábět zásoby na zátop na večerní ohník. Kterýžto se pro deštik nekonal

A ráno se ani nekonalo cvičení. Tedy pro mě, já sem byl z cvičení omluven, neb sem se rozkulhal. Dostal sem tudíž pigáro a klid na lůžku, abych si alespoň odpoledne mohl zasoutěžit v igelitovýmhopikání. Ostatní šli pěkně na plac a já zvostal v pelíšku. Pánčička, aby nebyla plonková se rozhodla, že popadne Fajfku a bude s ní socializačně korzovat prostorem. Byla zvědavá, jak jim to spolu půjde. Hlavně tedy jestli Fajfka půjde s ní, páč vona s cizákama nechodí nikam. Ale šla! Šla. A co by taky nešla, když… když moje pánčička je vládkyně fšeho špeku.

Tak se nejdřív šly holky tak zkusmo projít prostorem, jak jim to jde. A šlo! Chvíli koukaly, jak cvičí Fajfky panička s MUDr. Plesnivcem, chvíli korzovaly kolem psůch a když byl nějakej moc blízko, povidala pánčička Fajfce: „Hale vole, seš madam, tak ho neřeš, nemáš to zapotřebí!“ a vona to neřešila. Pánčička mi todle taky říká vždycky, když sem takovej hyn z některejch psů. Neřiká mi teda, že sem madam, páč já sem frajer, že jo, ale když mi tohle řekne, tak já vim, že nejni důvod nic řešit a nedělám nic teda. A Fajfka taky prej ne. Je to taková nějaká kouzelná věta.

V rámci socializace si pak ještě pánčička hodila řeč s pár lidmi a nějakou dobu tam s nima byla v chumlu i s Fajfkou. A pak si šly holky udělat spolu dámskej vejlet a vyrazily do lesa nad táborem. Fajfka moji pánčičku vytáhla pěkně do toho vostrýho krpálu a tam si tak spolu procházkovaly po hřebeni. Pánčika prej na Fajfku furt mluvila, aby tato měla jistotu, že o nic nejde. Esli jí vykládala ty nesmysle, co vobčas vykládá mně, tak měla určitě nebohá Fajfka hlavu jako plynojem. Ale nevypadá to, že by to na ní zanechalo katastrofální následky nějaký. To sem mohl posoudit hned z první ruky, páč když se pánčička pak na chvíli vrátila do tábora, aby se Fajfkatý paničce vokázaly, že jsou jako v pořádku a nemusí mít strach, připojili jsme se k nim s páníkem. Fajfka nás přivítala vrtěním ocásku.

Pánčička sice hartusila, že mám mít ten klid na lůžku, ale voba sme s pánikem přísahali na holej pupek, že se budu chovat vzorně. Což jsme skorem dodrželi, když pomineme to, že jsem tahal po stráni obří sosny a honil ze stráně kutálející se velkej pařez. Pánčička si enem vzdychla a povidá Fajfce: „Vidíš je, ty magory? Pak ten blbec nemá kulhat!“ A Fajfka jen zavrtěla hlavou s těma svejma ušiskama na souhlas, že takový potrhla, aby svět pohledal.

Sssst, holky, co ty tak věděj vo životě. Však sem taky už ale nekulhal!! Tak proč se šetřit? Tělo má prej jít do hrobu zhuntovaný, řikala tudle pánčička, tak co? Najednou koukáme, kdo se to k nám valí a… von to MUDr. Plesnivec s paničkou Fajfkatou. Proběhla vítačka, kdy jsem teda musel naznačit, že jako ať se mladej drží vod Fajky dál.

Načež tedy pak zase mně pánčička na voplátku naznačila, že v rámci zachování vlastního zdraví, se mám já držet trochu zpátky, jinak sem v průšvihu. A to sem nechtěl. Bejt v průšvihu. Tož sem se držel zpátky. Fajfky pánčička nechtěla vůbec věřit, že Fajfka byla s mojí pánčičkou dokonce i v lese běhat, že běhala. Protože ona běhá enem za střapcem. Ale prej jo, a pěkně jim to holkám společně běželo.

Pánčička moje je celá já, já taky rozběhám i štokrdle. Aspoň to vo mě tudle tvrdila paničce od starý pejskový, kterážto ze mne byla – neskromně podotknu, že zcela pochopitelně! – tak unešená, že jsme si spolu hráli a běhali. S pejskovou, pochopitelně, ne s její paničkou.

Po odbídku bylo soutěžní odpoledne. Nejdřív soutěžili lidijové. V takový divný soutěži. Chodili na klackách. Vypadali, že každou chvilku spadnou (taky jo, padali jak hrušky) a nejlíp ze všech to šlo Fajfkatý pánčičce. Moje pánčička byla ze sebe překvapená, jak dlouhou trasu na těch klackách ušla. Prej na chůdách, jak těm klackům říkali, nestála do doby, kdy jezdila na tábory jako prtě. A pak jsme přišli na řadu my a igelitění, neboli hopikání.

Záludností ovšem bylo, že páníci museli při běhu mít v ruce talíř s míčkem. Což se ukázalo, třeba v našem případě, jako velký problém, páč normálně je pánčička Motal obecný, ale ešče když měla něco nést a přitom mně navigovat, byla trochu potíž. Ale hlavně!! Hlavně vona nikdá neposlouchá návody, takže na konci nevěděla, že všichni, včetně míčku!!! musíme být za cílovou páskou!!! Čímž co? Čímž nám uteklo třetí místo o čtyři !! vteřinky a předběhl nás MUDr. Plesnivec. Mohl sem mít medajlu třeba, takhle mám kvůli ní prt.

Sice jsem si neužil pocitu vítězství, ale zase sem si užil vítáního. Páč se na nás na chvíli přijela podívat panička od Alury, aby zkontrolovala, jak nám to táborničení jde. Moc hezky voněla po Alu, tak sem jí musel vyznat lásku. Vášnivě pochopitelně. Až sem jí samou vášní vyrazil prej zuby málem. To je povyku pro jeden natrženej ret, ne? Teda povyk dělala moje pánčička hlavně a nadávala mi, do nevychovanejch pitomců. Panička od Alury se jen smála.

Páč jasně chápala, že sem měl obří radost no. Pobyla s námi chvilku, dala si obídek, popovídala a odpoledne už jí musel Fajfky páníček zase odvézt na vlak. To loni tu s námi byla dýl teda. Snad to příští rok vyjde a bude s námi celou dobu. A vezme s sebou aji Aluru.

A večer bylo překvápko. Vyrazili jsme s Fajfkatoplesnivejma pánikama po večeři na výšlap na hrad Pecka. Šli jsme hezky polema, za šera a na hrad došli skorem už po tmě. Bylo to dobrodrůžo. V celým městečku nebyl vůbec nikdo venku enem my. Já jsem se ustanovil vůdcem celý výpravy, zkoumal a hledal cesty. V tmavém lesíku pod hradem bylo jasně vidět, jak lidijové ve tmě nevidí lautr vůbec nic. Ešče že nás měli, páč jinak by tam nikdá netrefili. Byl to moc prima výlet, příjemný počásko, nikde nikdo, ticho a noc. Moc dobře se šlapalo. A jak se potom dobře spalo! Jojo, dochtoři (a asi i MUDr. Plesnivec), pořád říkaj, že to chce po večeři vyrazit na zdravotní procházku, že se pak jednomu dobře usíná. Potvrzuju všema čtyřma tlapama.

Ráno jsme si s pánčičkou mou vyšlápli do lesíka nad táborem, aby se nám lépe a radostněji snídalo. Trochu nám to tedy zkomplikoval fakt, že se k nám nečekaně připojila ta fešná fenka od sousedů. Její panička si jí vůbec nehlídala a vůbec nevěděla, že jí odešla. Tím pádem, jsme my museli zkrátit náš výšlap, abychom jí šli vrátit, protože ona by šla a šla… a jak vůbec neposlouchala, tak měla pánčička strach, že by třeba mohla vyrazit za nějakým zvířetem a ztratit se. Tak jsme se radši prostě vrátili.

Po snídani, stejně jako vloni, přišel na řadu coursing. To byl pánik důležitá osoba, protože řídil aparát. Já sem byl taky důležitá vosoba, protože sem byl předběžec. Aby se zjistilo, jak aparát funguje a co potřebuje seřídit. Jako odběhnul jsem to, ale to víte, já pro todle tak velkou vášeň nemám. Zvlášť, když se dá na place najít několikero vzkazů od fešnejch bab. To mi může bejt nějakej třapec celkem volnej, uběhnu to kvůli pánčičce, ale neba mě to.

Pánčička to pak se mnou zkusila ešče jednou, páč si říkala, že posledně jsem na chalupě běhal moc krásnově, tak esli si na to třebas nevzpomenu. Ale proč si vzpomínat, když nevidim důvoda, že jo. Tak jsme šli dělat ty kibice a pánčička občas ešče natahovačku drátu se střapcem. Pak byla jednu chvíli hodně naměkko, ponivadž tam jedna moc pěkná psí holka, vypadla úplně přesně jako můj předchůdce Murphy. Stejně jako loni, kdy jí pánčička viděla poprvní , musela i tetkon zamáčknout slzu.

Po obědě bylo moc pěkný rozloučení a rozdávání cen. My jsme díky pánčičce pochopitelně tu igelitní cenu nedostali, málo se snažila. Ale zasejc jsme se šli s Fajfkovoplesnivejma ještě projít do lesíčka. Pak rychle sbalit, pánčička se ešče asi šestsetkrát vrátit do pokojíka pro něco a poté jít moc poděkovat paním do jídelny. Páč prej se tam o ní s její dietou starali líp jak o vlastní a vždycky, když jí nesli jídlo, tak fšicí záviděli a vykřikovali, že taky chtějí dietu. A hlavně se rozloučit s Bohunkou a Vaškem, který celý tábor zorganizovali a celou dobu se o nás moc pěkně starali. Stejně jako loni se nám vůbec nechtělo odjíždět a s Fajfkovoplesnivejma jsme odjížděli naprosto poslední. Jeli jsme pohromadě, protože jsme zase fšicí mířili do útulku ve Skřivanech, neb u Fajfkovoplesnivých se taky snášelo.

Takže jsme si vlastně vybudovali takovou pěknou tradici, kdy z Pecky míříme rovnou do Skřivan odvézt tam výsledky snášení. Letos se krom jiných věcí a dobrůtek sneslo i hodně hodně moc hraček. A pánčička to udělala tak, že když se tam k ní seběhli všicí ty pejsci, tak začla rozdávat ty hračky. A to jste měli vidět ten hukot. Každej něco popadnul a fšicí radostně proudili prostorem. Pánčička měla taky radost, prej se na to dobře kouká. No já nevim, mně se na to dobře nekoukalo, páč ani jeden plyšák nezbyl pro mě.

Fajfky panička byl trošku smutná, bylo jí líto toho, jak se lidijové dokážou chovat hnusně k pesům a opouštějí je. Ještě ale, že zase existujou hodný lidijové, jako je paní ze Skřivánků, která takovým pejskům udělá nový doma i kdyby si je už nikdo nikdy k sobě domů nevzal. A že se i to stává, protože nás pséků je prej moc a lidi si nás nevážej (to nevim, mě třeba vážej u veterináře celkem pravidelně a pánčička pak dycky říká, že sem hrozně nenažranej) a zahazujou nás jako prázdný plechovky do pití.

To my štěkavci bychom vám lidijům tohle nikdá neudělali, abychom vás zahodili. No ale hlavně – kdybyste vy chtěli někdy něco zahodit – třebas hračku, mističky, pytlík piškotů, ručníky, pelíšky, nebo peníze, tak to prosím vás nikdá, nikdá nezahazujte, ale koukněte kolem sebe, kde je nejbližší útulek, pořádně si ho proklepněte, jako to udělala moje pánčička, aby měla jistotu, že věci jdou tam, kam mají, no a potom! Potom to tam odvezte. Pejsků, který čekají na svý nový, lepší doma je moc a moc a vždycky se dárky a pomoc hodí.

Když to všechno pesani ve Skřivánkách přebrali – a třeba dobrůtky a hračky se teda prej přebraly důkladně a obratem – tak jsme se rozloučili s tím, že zase zajedeme. Pak jsme se rozloučili i s Fajfkovoplesnivejma, já upadnul do bezvědomí a probral se až doma, kde jsem se doplouhal do bydliku a s hlasitým heknutím svalil své zmožené tělo a unavenou mysl na pelíšek. To víte vono takový táborničení, to jednoho znaví do mrtva. Pánčička říkala, že škoda, že taky ne do ticha, ale copak já můžu za to, že když sem unavenej, tak trooooošánek, trošánek chrápu?