3. 8. 2008 13.40 Nemám rád zmatečné požadavky. Nevim, proč bych měl lézt ze spisovny dolů, když jsem vylezl teprve před chvílí nahoru. Nepolezu dolů jen proto, že si holka myslí, že bych měl. Jsem tu spokojenej. Mám dobrý výhled. Hřeje tady slunce. A hlavně se sem nedostanou tečkovaní narušitelé.
 

14.15
Jsem vděčnej kocour. Jsem vděčnej holce. Velké. Díky ní vím, že nemám slézat ani náhodou. Je za chalupou. Holka. Nadává nahlas. Proklíná nějakého makovce. Prý vylezl na dřevník zrovna ve chvíli, kdy všechny holky chtějí jít pro housky a noviny. Nejsem blbej kocour. Mám zkušenosti. Bohaté. Vždycky, když jdou holky pryč, naženou nás do kuchyně. Prý bezpečnostní opatření. Prý hlavně kvůli nějakému blbovi, který mívá snahu je doprovázet. Nevim, koho myslí. Už jsem s nimi byl v lese na pasece, na kopci na malinách i na cestě k hájovně. A žádnej blb tam s námi nešel.

14.30
Začínám být dobře propečenej… Myslím, že to slunce přehání. Holka taky. Stojí dole pod spisovnou. Vykřikuje, že mám okamžitě slézt. To zrovna. Radši upečenej na svobodě než zavřenej v kuchyni. Holka přidala na hlasitosti. Jsem klidnej. Malej žebřík sem nedosáhne. Velkej žebřík by dosáhl. Jenže je šprajcnutej. Za větev. Olše. Od včerejška. Sundával se hroch. Uvíznutej. Hrocha se holce z mezivětví vyháknout podařilo, žebřík už ne.

Jsem uctivej kocour, ale jen někdy

14.35
Holka odklusala. Než odklusala, svěřila se mi, že dostala nápad. Že už ví, jak mne odtud dostane. A že až mne dostane dolů, tak že se mám těšit. Určitě šla pro šunku. S nadšením očekávám její návrat.

14.40
A kruci. KRUCI!! Nenese šunku. Nese něco černého chlupatého na dlouhé tyči. Jsem zděšenej! Zapíchla hrocha, abych viděl, jak dopadnu, když neslezu. Říká, že to by se na to podívala, aby toho mourovaného zdržovače nesundala. Menší holka nese židli. Velká holka leze na židli. To chlupatý leze ke mně. Ulevilo se mi. Není to hroch. Je to hubený. Teď to do mne štouchlo. Zmiz! Vypadni. Necháš mne!! Kde je nějaká úcta? Nešťouchej do mne! Nepostrkuj mne!! Nech toho, nevidíš, že jsem na kraji?? Chceš, abych spadnul?? Tak ty nedáš pokoj, jo? Neraduj se, vítěz nebudeš!! Shodit se nenechám! Radši seskočím sám.

14.45
Jsem uraženej kocour. A budu dlouho. Škoda, že tu holka není, aby viděla, jak moc jsem uraženej. Nevadí. Napíšu jí spis. Zásadní. Napíšu ho tak, aby ho nepřehlédla. Nazvu ho Kdo seje vítr, sklízí bouři.

16.00
Konečně. Holky se vrátily. Holka mi otevřela dveře. Nemluvim s ní. Jdu chodbou pryč. HA! V koutě drze stojí černá chlupatá obluda na tyči. Ani se nehne. Tsssssssss. Nejsem žádný mejdlo! Nastal čas pomsty.

16.04
Myslím, že už můžu zpomalit. Myslím, že už za mnou neběží. Nevím, proč vyvíjí tolik energie jen proto, aby se mne zeptala, který prase počuralo smeták a ještě předtím podrápalo novej modrej nátěr na skříni.

10. 8. 2008
Tak nic. I vědci mají právo na omyl. Nerad, ale musím uznat, že jsem se mýlil. Myslel jsem, že má. Holka. Rozum. Nemá. Kdyby měla, zůstali bychom na chalupě. Místo toho jedeme domů. Nedá se to vydržet. Malí teroristi v přepravce vydávají zvuky, za které by se nemusel stydět ani hejkal, napojenej na zesilovač. Tsunamissy propadlo zoufalství a tak dlouho okopávalo všechno zadními hrabáky, až odhráblo nějaký poklop a propadlo se do hrnce. S omáčkou. Houbovou. Nesnáším, když mi někdo šlape do večeře a pak jí roznáší po taškách, košících, oknech, sedadlech a mně. Hroch rozrušením blinká. Holka říká, že si prosí zastavit. Prý těch 30 kilometrů radši dojde pěšky. Ten, co kroutí tím kulatým nesmyslem vepředu, říká, že nás vysadí na nejbližším odpočívadle všechny.

13. 8. 2008
Jsem zoufalej, Tečkované pirani ovládly prostor. Jsou všude. Naučily se šplhat. Není před nimi úniku. Sežerou všechno. Sežraly mi lipánka. Holka řekla, že se nemám vztekat. Že aspoň vidím, jaké to je, když jí sežeru šunku. Řekl jsem, že si může vzít chleba, kdežto já bez lipánka vyhynu. Uznala to. Vyhodila piraně do předsíně. Dala mi jiného lipánka. Zeptal jsem se, jestli by jako zákusek nebyla šunka. Vyčkával jsem. Než stihla odpovědět, Kalassymita otevřela výskokem na kliku dveře, piraně vlítly k misce a bylo po lipánku. Holka řekla, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. A kdo zaváhá, nežere. A že šunka se rozdávat nebude, protože je stejně nezdravá, a hlavně se bojí, že by jí pirani ukousaly prsty. Tím mne de facto vydala piraním napospas. Místo na šunku se vrhly na muj ocas. Už jsem toho zažil hodně, ale nikdy by mne nenapadlo, že skončím jako poslední článek potravního řetězce piraní.

15. 8. 2008 9.00
Zahájil jsem výzkum na téma Něco na ty malé otrapy platit musí aneb Boj o přežití. Náročnost výzkumu mne vyčerpala. Odebral jsem se do blažených míst, kde se nevyskytují pirani. Procházel jsem se po louce, nad kterou lítali výživní motýli, v trávě se hemžily vypasené myši a na pařezu ležel tácek se šunkou. Právě jsem porcoval statného motýla, když se ozval podivně pištivý zvuk. Byl mi povědomý. Ozval se znovu. A zase. Ozvalo se mnoho pištivých zvuků.
Probudil jsem se. Pištění zesílilo. Pištění nebylo ve snu. Bylo v obýváku. Na gauči leželo Tsunamissy. U Tsunamissy byla holka. Rozplynutá. A u Tsunamissy se hemžily…

9.02
KRUCI!! KRUCI! KRUCI!

9.05
Jsem ve spisovně. Zhluboka dýchám a sepisuji spis hlubokého zoufalství, zděšení a údivu. Nazval jsem ho Et tu, Missy??

Et tu, Missy?

Piškot Pišutka v. t.